Jste zde

Konzultace o křesťansko-muslimském dialogu

Zpráva starokatolického delegáta, redakčně kráceno

Ekumenická rada církví (SRC) sezvala do Ženevy konzultaci o křesťanském sebepochopení na pozadí islámsko-křesťanského dialogu. Podnětem byl dopis 138 muslimských učenců z října 2007 s nadpisem Společný svět mezi vámi a námi. Zástupci asi 50 církví se sešli v sobotu 18.10. v Ženevě v hotelu Chavannes-de-Bogis, aby tam až do pondělí 20.10. vedli mezi sebou rozhovory. Z pověření naší starokatolické církve jsem se jednání zúčastnil jako delegát.

V pozvánce byly popsány následující cíle:

- Shromažďování informací o iniciativách křesťanských církví, které se objevily jako odpověď na dopis muslimů.

- Diskuze o podstatných problémech týkajících se křesťanského sebepochopení a jeho vztahu k islámu.

- Posouzení nových iniciativ v křesťansko-muslimském dialogu.

Nešlo tedy o odpověď na dopis Společný svět mezi vámi a námi, protože mezitím již různé církve své odpovědi formulovaly a zaslaly islámským odesilatelům. Centrem úsilí naopak bylo vzájemné informování se a výměna názorů. Program určil následující velké bloky:

- Křesťanské sebepochopení a budoucnost křesťansko-muslimského vztahu.

- Křesťané v zemi s muslimskou většinou.

- Muslimové v zemích s křesťanskou většinou.

Průběh

V zahajovacím sezení v sobotu 18. 10. představil každý delegát sebe i církev, kterou zastupuje. Hlava Arménské církve, Aram I., osvětlil záměr konference a jmenoval podstatné body témat a problémů, které budou v příštích dnech diskutovány. Nejprve se zmínil o deformacích obou náboženství v jejích konkrétních dějinách, ale i o různých hlediscích islámu a křesťanství v jejich postoji k politickému dění. Dále mluvil o tom, že se obě náboženství v poslední době navzájem posuzují s nedůvěrou, poté co po staletí soužití mezi muslimy a křesťany probíhalo více méně snesitelně. Rostoucí fundamentalismus na jedné straně a dalekosáhlá akceptace sekularismu na straně druhé stojí často proti sobě a ztěžují soužití. Uplatňování islámského práva šaríja v islámských státech vyvolává u křesťanů strach a zatěžuje jejich život i svobodu. Obě hodnoty „víra a rozum" jsou zvažovány různě. Pro muslimy tvoří často protiklad. Úkol misie, kterou obě náboženství programaticky zastupují, vede často k mínění, že tomu druhému v dialogu nebo přes všechen dialog nejde o nic jiného, než dále šířit svoje vlastní náboženství. Stejně ztěžují pokojné soužití nároky na držení pravdy.

Řečník předložil několik představ, které by mohly vést k lepšímu poměru věřících a náboženství.

1. Nejde jenom o koexistenci nebo o existenci různých společenství vedle sebe, nýbrž musí jít o to, aby se dařilo více „spolužití", i přes různé etické a teologické rozdíly.

2. Každé náboženské společenství, kdekoliv žije v menšině, se musí dostat ze sociální izolace a musí být integrováno do většinové společnosti.

3. Namísto společenského vylučování účast na životě v příslušných zemích.

4. Obě víry se mají přesunout od dosavadních reakcí na to či ono „cizí" jednání k různým formám interakce.

Za úkol SRC považuje Aram I. snahy o slučitelnost náboženské plurality s křesťanským sebepochopením. SRC, která má již dost zkušeností z dialogu s islámem, by měla vlastní ekumenické snahy spojovat se zesíleným důrazem na mezináboženskou oblast. Právě SRC je obzvláště kompetentní, aby se takových úkolů ujala.

„...proces jaký začala SRC s konferencí Critical Moment Conference (2005) a Křesťansko-muslimskou konferencí (2002) musí pokračovat se zvýšenou intenzitou. Jako globální ekumenické společenství je SRC povolána hrát vůdčí roli v křesťansko-muslimském dialogu a angažovat se v pracovních vztazích s muslimskými centry a institucemi, které jsou dostatečně reprezentativní."

V krátkých referátech, které se konaly následující dny, a diskuzích v plénu i malých skupinách byl v popředí teologický profil křesťanských církví s jejich vztahem k islámským představám. Jeden z důležitých rozdílů je chápání Písma svatého. Starý a Nový zákon jsou svědky božího slova, avšak ne samo slovo boží. Historicko-kritická exegeze se ptá po autorech, historických okolnostech a konkrétních situacích, ve kterých jednotlivá písma vznikla. Pro muslimy je Korán samo slovo boží, které bylo dáno věřícím pro všechny časy jako zjevení. Preexistenční svatý text Koránu odpovídá naší víře v Ježíše Krista, který je od věčnosti.

Tím se dotýkáme již další diference, totiž christologie, která stojí jako dělítko mezi křesťanským a muslimským náboženstvím. Ježíš je pro nás Syn Boha, jediná správná cesta jak se dostat k Otci, zatím co islám vidí v Ježíši proroka, který byl vždy a zůstane vždy člověkem, i ve své eschatologické soudcovské funkci. Jakékoliv trinitární představy, které vyplývají z christologie ve spojení s pneumatologií, jsou pro islám nepřijatelné, neboť ten vyznává jednoho a jediného Boha.

Islám, který pro muslimy platí jako poslední zjevení, je třeba vidět nikoli jako nějaké náboženství, nýbrž jako restauraci (znovuzřízení) předcházející židovsko-křesťanské tradice, které se v mnoha představách odklonila od původního a autentického projevu vůle Boha. Podle muslimského přesvědčení je proto třeba číst a interpretovat svatá písma „nově".

V návaznosti na představené rozdíly se diskutovalo, zda a jak daleko je možné najít na straně křesťanů teologický jazyk, který nenivelizuje, avšak může stavět mosty. Tato otázka nemohla být ještě dobře zodpovězena, stojí však před církvemi jako výzva, když se již vydaly na cestu dialogu.

V souladu s programem byly zprostředkovávány informace a reflexe o situaci křesťanů v islámských zemích a naopak muslimů v převážně křesťanských zemích. Byly tu časté stížnosti, že na základě tendencí zvýšené nacionalizace některých arabských národů a rostoucího nepřátelství vůči Západu ono dobré sousedství, jež přetrvávalo staletí, již neexistuje, a křesťané v zemích jako je Irák nebo Saudská Arábie nemají práva na svobodu nebo spolurozhodování. Nelze však přesto přehlédnout, podle jednoho referátu o situaci v Orientu, že si křesťané dělají nároky, aby se veřejného života a politické činnosti účastnili. Potřebné je:

vyvíjet teologii „jiného" případně „jinakosti";

mezináboženský dialog neomezovat na funkcionáře náboženství a jejich oficiální instituce, nýbrž rozšířit také a především na jednoduché lidi, kteří se normálně o teologické spekulace nezajímají;

dostat se dál než k pouhé toleranci a docílit skutečnou pospolitost ve víře a v životě.

Referent položil nakonec otázku, jak by se křesťané mohli zapojit do boje proti islámskému fanatismu, aby se zakořenili do společné arabské současné kultury.

Následující krátké referáty o situaci muslimů v západní společnosti upozorňovaly na těžkosti náboženských menšin v sekularizovaných zemích. Lidé se ze strachu izolují od svého okolí, pro které je víra čistě osobní záležitostí nebo které se s náboženstvím značnou mírou rozloučilo. Emigranti proto vytvářejí svoji vlastní subkulturu a upadají stále více do nepřátelského postoje vůči většinové společnosti. Hodnoty jako individualita, důstojnost osobnosti a sebeurčení zůstávají muslimům v západní kultuře cizí.

Jak na to reaguje křesťanská teologie? Pochopitelně nás to nemůže přivádět k nějakému minimalizování teologických pozic, avšak k „humanizování křesťanské teologie", která na základě inkarnační představy rozšiřuje pohled na nejrůznější cesty božího zjevení. Zvláště mohou otevřít cesty spolupráce etické shody. Zde nelze vytyčovat hranice tak úzce. Příkaz lásky k bližnímu se nesmí zastavit před žádným člověkem. Spojuje křesťany a muslimy stejně jako příkaz lásky k Bohu.

Závěry

Jedna skupina posluchačů shrnula dohromady výsledky, avšak její výstup byl v několika bodech předmětem sporu. Přesto uvádím na konec několik z těchto bodů:

- Našeho sebepochopení se nelze vzdát nebo je ohlazovat.

- Naše tradice nás učí, že láska Boha se obrací ke všem lidem.

- Pro křesťany je cesta muslimů jinou cestou, přesto však mohou být muslimové partneři, sousedé a přátelé.

- Uznáváme, že jsou v jiných náboženstvích vysoké hodnoty, které mohou ovlivňovat i naše myšlení a jednání.

Z toho plyne:

- Máme islám lépe poznávat.

- Své chápání Bible je třeba rozšířit v perspektivě našich muslimských sousedů.

- Máme být svědky víry a vyznání i vůči našim muslimským sousedům.

- Křesťané se musí učit naslouchat tomu, co muslimové věří a jak svoji víru vnáší do života;

- Shody mezi náboženstvími podporují mír a spravedlnost.

Jakkoliv byly rozhovory plodné, divím se, proč dosud nevznikla společná odpověď na zmíněný dopis muslimů. Vysvětlení, které bylo v Ženevě dáno, že již některé církve odpověď zaslaly, nepovažuji za dostatečné. Po dvou konzultacích, a sice 2.6. v Londýně a nyní v Ženevě, se domnívám, že další konzultace toho již moc nepřinesou. Žádoucí by byla jednotná a společná akce, a kdo by byl k ní více kompetentní než SRC?

přeložil Josef König