Ekologie: možnosti a úloha křesťanů

1.  Především si je potřeba uvědomit, v čem je naše největší síla a slabost. Něco z toho se pokusím naznačit dále, odpověď si však musí hledat každý sám osobně.

2.  Další, co je potřeba si uvědomit, je v čem naše znalosti o podstatě člověka a příčinách jeho krize převyšují znalosti lidí bez víry.

3.  Dále je nutné vytipovat, co můžeme reálně svým svědectvím a nasazením ovlivnit či změnit na různých úrovních - od osobní přes místní (obec, společenství, rodina, škola) a regionální až po globální.

4.  V neposlední řadě je potřeba uvědomit si, co lidem kolem nás z hlediska Boží vůle dlužíme, co je tedy naší vinou, kterou musíme před Bohem vyznat.

5.  Musíme realisticky zhodnotit postavení křesťanů v naší společnosti, její vztah k nám.

6.  To nám poslouží jako východisko pro hledání odpovídajících forem práce a svědectví a spolupráce.

V předchozím textu jsem, i když zkratkovitě a neúplně, naskicoval svůj pohled na současné krize a jejich příčiny. Chtěl bych zopakovat to, co jsem možná jen naznačil:

Krize životního prostředí je především krizí vnitřního světa člověka, jeho myšlení, chtění a víry.

Situace lidské společnosti se podobá přepracovanému člověku, který ví, že nedělá to, co by chtěl, nemá čas na skutečnou tvůrčí práci a záliby, stýká se s lidmi, kteří mu nesedí, který cítí, že jeho práce i celá existence nemá smysl.

K vyléčení takového člověka stačí často velmi málo - většinou jen vytržení z nekonečné řady událostí, které ho štvou kupředu, které ho nenechávají odpočinout, které ho připravují o spánek. Někdy je to nemoc či neštěstí, někdy jen chvíle opravdové čisté radosti z krásy stvoření, umění či dokonalosti vlastního díla či úspěchu.

Od toho je však člověk neustále pod nejrůznějšími, falešnými záminkami oddělován. Neustále se mu vrací do mysli, co ještě musí udělat, že tyhle věci ho odvádějí od důležitější práce, že mohou počkat. Člověk je nucen žít neustále mimo přítomný okamžik, buď v minulosti, nebo v budoucnosti.  Čisté potěšení, radost, pokoj jsou však atributy přítomného okamžiku. A tady je právě ta zrada.

Lidské společenství žije v současné době v budoucnosti, zanedbává přítomný okamžik - „Cesta je důležitější než cíl. Hledání pravdy je důležitější než Pravda sama." - to jsou neúžasnější ďáblovy lži, které snad existují.  Obětováváme ten jediný okamžik, ve kterém skutečně žijeme, budoucnosti nebo minulosti.

Myslím, že jedním z největších dluhů křesťanské církve vůči světu je to, že zkarikovala a zdiskreditovala před lidmi podobu Boha a ďábla a zatajila, v jakém postavení vůči sobě jsou. Zpochybnili jsme sami sobě i světu absolutní svrchovanost Boží moci a lásky, i nebezpečnost, inteligenci, ale i slabost ďábla jako definitivně poraženého vzbouřeného Božího stvoření.

Ovšem jen dluh konstatovat a nic nedělat mnoho neznamená. Je potřeba se ptát dál především po tom, jak a čím lze začít tento dluh splácet, jak žít tak, abychom v dané situaci k něčemu byli. A o tom jsou následující odstavce.

Světlo a sůl

Ptáme-li se, co je úkolem křesťanů v oblasti ochrany a tvorby životního prostředí, nutně dojdeme k otázce, co je vlastně posláním křesťanů na tomto světě. Jak se dotýká toto poslání a úkol současné krize rozvoje a všech krizí, které se skrývají po jejím povrchem?

Klíčovým veršem se mi zdá velice známý výrok Ježíšův z kázání na hoře, jak ho zachytil evangelista Matouš:

"Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích." (Matoušovo evangelium 4,13-16)

Tento oddíl byl již bezpočtukrát vykládán. Jistě ani moje reflexe není pravděpodobně zcela originální a mnoho věcí, které budu dále uvádět, jsem někde zaslechl. Avšak chci se s vámi podělit o to, čí mě tento notoricky známý oddíl náhle oslovil v souvislosti s již nastíněnou otázkou. Tyto čtyři verše shrnují ty nejdůležitější úkoly křesťanů ve světě a skrývají zároveň i nejtěžší obvinění křesťanů. Zároveň v obecné rovině ukazují i na to, v čem je naděje pro tento svět.

Sůl

Sůl je látkou, bez níž si lze těžko představit život. Pohádka Sůl nad zlato to ostatně ukazuje velice názorně. Dává jídlu základní chuť. Sůl však není jenom pochutinou a nezbytnou přísadou do jídel. Je a byla dlouhá tisíciletí hlavní konzervační látkou, bránící kažení potravin, jejich rozkladu.  Když Ježíš říká svým následovníkům „vy jste sůl země," říká jim „Jste to vy, kdo dodávají světu chuť a brání jeho zkáze. Když to nebudete dělat, kdopak to bude dělat místo vás?" V této souvislosti si můžeme připomenout ono známé smlouvání Abrahama s Bohem o Sodomu a Gomoru z Genesis 18, 16 až 33. Končí následujícími verši:

„Na to (Abraham) řekl: Ať se Panovník nerozhněvá, promluvím-li ještě jednou: Možná, že se jich tam najde jenom deset (spravedlivých). Pravil (Bůh): Nezahladím je kvůli těm deseti. Hospodin po skončení rozmluvy a Abrahamem odešel a Abraham se vrátil ke svému místu." Uvědomujeme si, jak úžasnou roli máme? „Nezahladím je kvůli těm deseti." Pouhá přítomnost malé hrstky „spravedlivých" může odvrátit zkázu od odsouzených měst. V tomto příběhu se v Sodomě a Gomoře těch deset „spravedlivých" nenašlo.

Napadá mě, zda v případě globální krize rozvoje a životního prostředí se těch deset „spravedlivých" najde. Stačí si jen uvědomit, zda způsob života nás křesťanů tuto krizi neprohlubuje.

Další věcí, kterou ukazuje nám tento oddíl, jako ostatně mnoho dalších, je, že v modlitbách lze bojovat za zmírnění nebo zrušení Božího soudu. Náš Bůh není slepý a chladný Osud. Lze s ním smlouvat o záchranu druhých.  Lze za ně bojovat s Bohem: Děláme to? Bojujeme s Bohem na modlitbách o osud této planety?

„Na prvním místě vás žádám, aby se konaly modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti." (1.  epištola Timoteovi, 2, 1-2)

Že je nad světem vyřčen Boží soud, je zřejmé. Že jde především o soud nad lidstvem, které zavrhlo Boha a místo něj slouží modlám, je také zřejmé:

"Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu." (epištola Římanům, 2, 18-19) Většinou si však neuvědomujeme, že tento soud, Hospodinův hněv, má za následek i postupnou zkázu všeho stvoření:

„Slyšte slovo Hospodinovo, synové izraelští! Hospodin vede spor s obyvateli země, protože není věrnost ani milosrdenství ani poznání Boha v zemi.  Kletby a přetvářka, vraždy a krádeže a cizoložství se rozmohly, krveprolití stíhá prolitou krev. Proto země truchlí, chřadnou všichni její obyvatelé, polní zvěř a nebeské ptactvo; hynou i mořské ryby." (Ozeáš 4, 1-3) Lidským hříchem je postiženo celé stvoření. My křesťané bychom v rozkladu, který působí hřích, měli působit jako sůl, zabraňující rozkladu. Sůl v jídle poznáme na první ochutnání, přítomnost křesťanů a jejich „konzervační služba" by měla být ve společnosti patrná na první pohled. Znamená to možná žít vědomě jinak, s jiným cílem, jiným smyslem života; a dělat „nesmyslné" věci, které nepřinášejí hmotný zisk (třeba zájmová mimoškolní činnost pro děti a mládež, služba rodinám s malými dětmi, dobrovolná pomoc v ochraně přírody a mnoho a mnoho jiných věcí). Jako křesťané máme v takovém životě a službě ohromnou výhodu v tom, že nemusíme být závislí na výsledku své práce, na pochvale a ocenění druhých lidí.  Svou úlohu „soli světa" můžeme plnit třeba i tím, že společnosti připomínáme otevřené a nezahojené rány. Otevřená rána, když je ponechána v klidu, obvykle moc nebolí, jen v ní občas cuká. Mezitím hnisavý proces zasahuje stále hlubší vrstvy tkáně. Když nastoupí prudká bolest snětivého zánětu, bývá už obvykle pozdě na konzervativní léčbu. Když se však do otevřené rány dostane sůl, okamžitě celý organismus o ráně ví. Není to nic příjemného, ale může to být varování, které přichází včas.

Víme dobře, jak rádi zavíráme oči před problémy, které se nám zdají našimi silami neřešitelné. Naše chtěná slepota často vede k tomu, že sami sebe nakonec přesvědčíme, že o žádný problém vlastně nejde. Tak mi připadá reakce některých vedoucích činitelů světa i naší společnosti, kteří tvrdí, že ekologická a rozvojová krize jsou výmysly „zeleně" deformovaných jedinců.  Přesvědčují společnost, že další růst, svobodný trh a globální ekonomika vyřeší všechny bolesti a problémy lidstva. Nevidí a ani vidět nechtějí, že neomezený růst, nadměrný konzum a bezbřehé „tržní" sobectví jsou příčinami současné zkázy.

Úloha křesťanů je v tomto případě velmi, velmi nepopulární a nepříjemná.  Musíme být solí v ráně, solí, která pálí v otevřených ranách a nedovoluje falešné sebeuspokojení. Dlužíme světu svědectví o tom, co je to vlastně hřích, co je hřích a jasné nazvání hříchu hříchem. Církev se často ve snaze neztratit jakousi pomyslnou „popularitu" a „přitažlivost" chová velice oportunisticky.

„Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu." (epištola Římanům, 6,23)

To musíme „zvěstovat vhod či nevhod." Pokud to nebudeme dělat, padne krev našich „bližních" na nás, protože jsme je nevarovali před smrtelným nebezpečím. Že sklidíme posměch, urážky, zlobu, lhostejné pohrdání a možná i rány, je více než jisté. Jenže to museli strpět všichni proroci i náš Pán, Ježíš Kristus. Že budeme považováni za blázny? Ano, budeme:

.Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží." (1. epištola Korintským, 1,18) Musíme být „blázny pro Krista." Naše životy musí být z hlediska světa hnaného konzumem, hnaného heslem „mít znamená žít", bláznovstvím. Musí to být bláznovství lidí, kteří se vzpírají proudu konzumu, degradace mezilidských vztahů, sobeckému a bezohlednému nakládání s přírodou, mají svobodu ode všech módních vln, hnusu a špíny, které nám často sdělovací prostředky i umění vnucují jako životní normál.

"Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti; jaký jste měli tehdy užitek z toho, zač se nyní stydíte? Konec toho všeho je přece smrt. Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný." (epištola Římanům, 6, 20-22)

Musíme být v tomto světě pálivým, nepříjemným a nepřehlédnutelným mementem a překážkou vražedného sebeuspokojení. Musíme být svědky, že existuje jiný styl života. Styl, který přináší opravdovou svobodu a naplnění života. Tím se dostáváme k další úloze křesťanů:

Světlo

Jak jsem již uvedl, myslím si, že nejvlastnější příčinou všech krizí je krize smyslu lidské existence. Hrůzné závěry o nesmyslnosti lidské existence, k nímž dospěla řada moderních filosofů, jsou jen do krajnosti dotaženým důsledkem lidského života, který byl zbaven přítomnosti Boha, přítomnosti věčného rozměru lidské bytosti. Odmítnutím Boha člověk ztratil světlo ve tmách:

.Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha a to slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila." (Jan 1, 1-5)

Život z Boha je světlem. Bez tohoto světla se cesta životem mění v nesmyslné tápání ve tmě, kde svoji existenci i existenci druhých si ověřuji srážkami s nimi. Neznám směr, neznám smysl a cíl svého putování.  My křesťané to světlo na cestu máme. Máme i nádherný cíl, ke kterému jdeme. A na té obtížné a nebezpečné cestě životem nejsme ani na okamžik sami. Není to naše zásluha, je to dar, který jsme bez jakýchkoli zásluh dostali od Boha. A dostali jsme ho proto, abychom ho rozdávali. Abychom svítili těm, kteří toto světlo nemají nebo jdou za mámivými bludičkami zavádějícími je do zkázy.

Ďábel se v tomto světě chová jako pobřežní piráti v minulém století. Na pobřežích severních moří Evropy zapalovali tito lidé za bouří klamné ohně, které naváděly lodi do zkázy na mělčinách. Posádku a cestující pak tito lidé pobili a lodi vyloupili. Opravdový maják však vždy přesvítí falešný oheň. Ďábel v tomto světě zapaluje spoustu takovýchto falešných ohňů. Je naše světlo dost silné, aby je přesvítilo? Je naše světlo dost silné, aby jasně ukázalo odpornost a nesmyslnost jeho lákadel?

Uznávám, že mluvit o ďáblu jako o reálně existující a působící inteligentní síle je i v církevních kruzích nemoderní a místy se to považuje za pořádnou zpozdilost a neslušnost. Ale proč pak o něm Bible mluví? Neznám vhodnější termín a označení pro to, co se snaží zkazit Boží dílo.

"Žijte proto jako děti světla - ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu. Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem. O tom, co oni dělají potají, je odporné jen mluvit. Když se však ty věci správně pojmenují, je jasné, oč jde. A kde se rozjasní, tam je světlo." (epištola Efezským 5, 9-14) Tady vidím naši velikou vinu. Zamlčujeme světu pravdu, kterou známe.  Vymlouváme se přitom na nezájem, lhostejnost, snahu nepohoršovat, ohledy na veřejné mínění. Nejsme chladní jako led, nejsme horcí tak, abychom pálili a byli nepříjemní. Snažíme se být společensky váženou a uznávanou skupinou. Jednou z mnoha podobných. Je nám zkrátka ve světě příjemně.  To je však nejlepší cesta k tomu, aby nad námi zazněla slova jako nad sborem v Laodikeji:

"Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.  Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. (...) Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání. Hle stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou." (Zjevení sv. Jana, 3, 15-20)

Sečteno a podtrženo: to nejlepší, co křesťané pro životní prostředí mohou udělat, je to, že budou skutečně křesťany ve smyslu Kristových učedníků, kteří nesou Jeho evangelium všemu světu. Slovy i svědectvím života. To s sebou samozřejmě nese každodenní angažovanost a rozhodování o tom, jak budu žít, na čí straně budu stát v oblasti malé, tedy „domácí ekologie", morálky, politiky, etiky atd.

Zejména v zemích Severu, který žije v dostatku, je to velice těžké. Asi si neuvědomujeme, jak je celá stavba naší společnosti závislá na stále se zvyšujícím konzumu materiálních i nemateriálních statků. Pokud by se významná skupina obyvatel pokusila žít jinak, výrazně konzum omezit, stanou se tito lidé největšími nepřáteli společnosti, protože začnou ohrožovat samu podstatu systému a „prosperity". Tlak na tyto lidi je a bude obrovský. A tady můžeme jako křesťané sehrát úlohu rozhodující opory. Křesťané přece představují ohromné společenství, nezanedbatelné počtem i silou. Pokud vezmeme vážně své učednictví, musí se to projevit na způsobu života celé společnosti včetně ekologických důsledků.

V současné době je v naší zemi jasné, že církve mají zanedbatelnou společenskou prestiž. Jsme tedy v postavení, kdy vlastně již žádnou prestiž či popularitu ztratit nemůžeme. Takže můžeme jít s plnou vervou ale i s pokorou „na věc". Jako doklad, že lze lecčeho smysluplného dosáhnout, nechť nám poslouží příklady z práce YMCA (Křesťanské sdružení mladých lidí - asi největší organizace pro děti a mládež na světě) Green Consumers (Zelení spotřebitelé). Je to hnutí, které vzniklo v Norsku, na půdě norské YMCA.  Bylo založeno na jednoduché myšlence: Každý nákup, každá platba je volba a bankovky jsou hlasovací lístky, které rozhodují o tom, co bude na trhu.

Na základě této jednoduché myšlenky a samozřejmě díky trpělivému oslovování a vysvětlování na osobní úrovni se podařilo z trhu vytlačit dost výrobků, které nebyly přijatelné jak z hlediska životního prostředí, tak třeba i morálky či etiky (výrobky vznikající v asijských továrnách, kde pracují děti

• to je mimochodem i většina neznačkového textilu u nás). Předpokladem úspěchu bylo osobní nasazení stovek a tisíců většinou mladých lidí.

Sustainable Seattle (Trvale udržitelný Seattle)

Je komplexní program zasahující všechny stránky života města Seattle.  Opět začal a stojí na obětavé práci stovek dobrovolníků, kteří laskavě a trpělivě vysvětlují lidem, co je z hlediska životního prostředí dobré či špatné.  Dělají to osobně přímo v místě bydliště, ve školách, církvích, na úřadech.  YMCA i ostatní, kteří se do tohoto programu zapojili, jsou přitom příkladem, jak žít trvale udržitelným životním stylem, jak k němu hledat cesty.  Z této práce vyrostla po mnoha letech lobby, na kterou musí brát zřetel i radnice při svém rozhodování.

Všimněte si jedné věci. Oba velice úspěšné programy nejsou postaveny na kritice, ale na pozitivní motivaci, na tom, že povzbuzují v lidech vědomí vlastní ceny a moci ovlivňovat i .velké" problémy.

A na závěr bych chtěl dodat ještě zcela osobní svědectví. Opět z YMCA.  YMCA je, přes všechny námitky, které jsou proti ní vznášeny ze stran církví, opravdu křesťanským společenstvím. Jsou místa, třeba v USA, kde to moc znát není, kde je její činnost redukována na provozování sportovních klubů a fitness center. Avšak jakékoli globální nebo regionální setkání podává o jejím charakteru dost jednoznačné svědectví. YMCA sama je svědectvím o tom, že křesťané, kteří hledají jednotu v čemkoli, co je v souladu s Boží vůlí, tuto jednotu najdou, a to bez ohledu na konfesijní příslušnost nebo kulturní pozadí.

Tak tomu je i v otázkách životního prostředí. V minulém roce se v Soulu konalo celosvětové pracovní setkání YMCA, které mělo najít a formulovat doporučení pro celosvětový postup YMCA v oblasti rozvojové politiky a ochrany životního prostředí. Sešlo se zde 93 lidí ze 46 zemí světa a všech kontinentů, s výjimkou Austrálie. Po zhruba týdnu opravdu tvrdé práce a diskusích dospělo šest pracovních skupin k prakticky shodným výsledkům a doporučením. A to hned v prvních dnech byly diskuse tak bouřlivé a ostré, že z lidského hlediska asi dohoda možná nebyla. Jenomže to bylo setkání křesťanů, kteří měli společný cíl a chtěli ho dosáhnout. Zažil jsem momenty, kdy si účastníci zástupně za své národy navzájem odpouštěli, například Filipínci a Číňané s Japonci, kdy ostrá diskuse končila omluvami a prosbami za odpuštění. Vím, že mnoho účastníků se za výsledek setkání modlilo.

Zúčastnil jsem se řady ekologických setkání nejrůznějších úrovní. Zvláště na té mezinárodní mi často bylo až smutno z toho, jak se lidé, kteří mají společný cíl, nejsou schopni dohodnout, jak se nesnášejí. A málokde jsem zažil takovou intoleranci, jako v ekologických kruzích. Na setkání YMCA jsem však zažil jednotu, která je dána křesťanům tehdy, když zapomenou na sebe a hledají Boží vůli.

Sečteno a podtrženo, to nejlepší, co křesťané pro životní prostředí mohou udělat, je to, že budou skutečně křesťany ve smyslu Kristových učedníků, kteří nesou Jeho evangelium všemu světu.