Kardinál Vlk o skryté církvi

V příloze Katolického týdeníku Perspektivy (číslo 6, červen 1996, str. iv - v) vyšla dvojstrana O „skryté církvi", jejímž hlavním autorem je pražský arcibiskup kard. M. Vlk. Tímto textem doufejme končí šest let mlčení, lavírování a vyhýbavých odpovědí ohledně mlčící církve ze strany .oficiálních" církevních představitelů vůbec a kard. Vlka zvlášť. To je třeba rozhodně přivítat, v zájmu celé církve a všech jejích členů, ať „skrytých" nebo „veřejných"; a Vlkovo přiznání „příliš dlouho jsme mlčeli" by si myslím měli vzít k srdci všichni, kdo ještě mohou o historii, k současnosti a pro budoucnost „skryté církve" něco podstatného říci.

Díky kardinálu Vlkovi především konečně dostáváme poněkud přesnější odhady počtů nositelů svěcení v „davídkovské" církvi. Je třeba říci, že příslušné údaje dosud neměl k dispozici nikdo jiný než „oficiální" místa, která je získala především díky dotazovacím akcím počátkem devadesátých let, kdy již bylo jasné, že problémy „podzemí" se nevyřeší samy sebou a bylo třeba provést průzkum terénu. Sama „podzemní církev" z pochopitelných důvodů statistiku nevedla. Podle kardinálovy tabulky tedy v „podzemní církvi" v ČR žije 10 biskupů (6 svobodných, 4 ženatí), 50 svobodných kněží, většinou již tzv. „začleněných" (rozuměj: oficiálně vykonávajících veřejnou kněžskou službu), 56 ženatých kněží (z toho 6 vdovců) a 3 jáhni. Celkem tedy přes sto nositelů svěcení. Protože do těchto čísel nejsou zahrnuti lidé mimo Českou republiku, zejména Slováci, ani jistý počet zesnulých, můžeme souhlasit se staršími odhady, podle kterých se celkový počet svěcení měl pohybovat kolem dvou set.

Třebaže si ovšem Vlkova tabulka podle svého autora „činí jistý nárok na úplnost", pravděpodobně zcela věrohodná není: v rozhovoru na téže (!) straně tentýž kardinál Vlk udává celkový počet dvanáct žijících biskupů podzemní církve na území ČR a „asi třicet" ženatých kněží, tedy zcela odlišná čísla než v tabulce. Padesát šest může snad po zaokrouhlení dát „asi třicet", pokud chceme záležitost bagatelizovat před zahraničními čtenáři; co ale znamenají dva biskupové navíc? Nemyslím, že by v této věci kardinál Vlk vědomě lhal (proč by to dělal?): rozpory jeho tvrzení jsou zřejmě znameními nejistoty, neúplnosti a neurčitosti údajů.

Přesto jsou Vlkova data prvními přesnějšími oficiálními čísly a pravděpodobně jsou poměrně správná. Samozřejmě bychom mohli očekávat ještě další upřesnění (posloupnosti biskupských svěcení, údaje o svěcení žen atd.), buďme však zatím rádi tomu, co je k mání.

„Podzemní" církev samotnou kardinál ovšem nehodnotí pozitivně. Obraz aktivistů podzemní církve, jak ho kreslí Miloslav Vlk, je velice temný. Davídkova a Blahova činnost se podle něho od počátku zakládala na zneužití papežských zmocnění, byla motivována iracionálním strachem před komunismem a zdůvodňována smyšlenkami či nerealistickým, překrouceným výkladem církevních pokynů a směrnic.

Toto číslo Getseman dává slovo i druhé straně, abychom mohli posoudit, nakolik je kardinálovo hodnocení objektivní a odůvodněné.