Apoštolský list o kněžském svěcení, vyhrazeném pouze ženám

Milé sestry!

S velkou starostí nasloucháme stupňujícím se požadavkům, aby i muži byli svěceni na kněze. To však nelze sjednotit s Božím zjevením a řádem stvoření.  Proto vám tímto dopisem chci ještě jednou a definitivně sdělit, proč se muž stát knězem nemůže.

Muž sice vykazuje důstojnost jako manžel a otec rodiny, ze své podstaty ovšem není schopen věrohodně ztělesnit kněžství. Kněžský úřad je otevřen pouze ženě. To lze s jistotou odůvodnit:

1. Teologií úřadu

Úřad v katolické církvi znázorňuje, že církev spočívá na prvotním Božím obdarování. Církev nemůže stvořit sebe samu, nýbrž sám Bůh povolal společenství věřících svým zjevením v Ježíši Kristu. Protože úřad znázorňuje tuto vztaženost k Bohu, mohou být jeho nositelkami pouze ženy. Počátky církve totiž Bůh zakotvil v ženách.

Bůh vyvolil ženu, Marii, aby přivedla Jeho Syna na svět.

Jako plod Matky Boží se mohlo Slovo stát tělem (Jan 1,14; Lukáš 1, 26-38).  Tato událost narození, jakou může podle Boží stvořitelské vůle uskutečnit pouze žena, je preexistentním, vlastním počátkem církve. Eklesiogenese (zrození církve, vznik církve) je tedy děním uskutečnitelným pouze skrze ženy. Jen ženy mohou svou podstatou věrohodně znázornit, že církev je „matka" a její lůno je otevřeno Božímu životodárnému působení.  Nejdůležitějším úkolem církevního úřadu však je pokračovat v tomto zrozujícím dění církve neustálým rozením nových dcer (a synů) Božích, které jsou do lůna matky církve vkládány a plozeny Bohem. Protože muži nemohou bez ohledu na sociální a kulturní podmínky nikdy rodit děti, nemají být připouštěni k tomuto úřadu, protože by se tím ztratilo působení úřadu jako znamení. Je nemyslitelné, aby muž dokázal svou podstatou symbolizovat toto mateřství církve. Mužská povaha, zaměřená k prosazování mocí a násilím, by nemohla nikdy být sloučena s niterným tajemstvím tohoto úřadu, ale zatemňovala by jedině podstatné působení Boží a vyzvedala by muže do postavení, kde by sami hráli roli „bohů". Učedníci, mužové, se hádali o to, kdo z nich je největší (Marek 9,34 par.) a chtěli mít v Božím království moc (Marek 10,37); Petr používá svůj meč k agresi (Jan 18,10); odmítnutí Ježíše chtěli tito učedníci mstít nebeským ohněm (Lukáš 9,54) a chtěli druhým bránit v konání dobra jen proto, že nepatřili k nim (Marek 9,38).

Povaha pastýřského úřadu je však v Písmu vyložena na příkladu ženy a vyjádřena ženskými atributy (viz např. Lukáš 15, 8-10).

2. Biblickými svědectvími

Pán pověřil jako první ženy, aby hlásaly radostnou zvěst.  Ženy u hrobu, mezi nimi především naše sestra Marie z Magdaly jako „apoštolka apoštolů", jsou prvními svědkyněmi zmrtvýchvstání. Ježíš se po svém vzkříšení zjevil nejdříve ženám.

Zatímco mužové ještě pochybovali (Lukáš 24,11 aj.), ženy se již klaněly Zmrtvých- vstalému. Dokázaly tuto nepochopitelnou božskou dimenzi pojmout svým duchem, zatímco mužům zůstávala ještě skryta anebo tito mužové ještě potřebovali hmatatelné důkazy (jako např. Tomáš, Jan 20, 24-29).  V tomto prvenství žen v setkání se Zmrtvýchvstalým a v Ježíšově pověření hlásat vzkříšení mužům spočívá jednoznačná přednost žen co se týče úřadu církve.

Ženy také byly těmi, kdo první rozpoznaly Ježíše jako Krista, tj. „Mesiáše", .Pomazaného".

Maria z Betánie, Lazarova sestra, to je, kdo toto Ježíšovi vyznává (Jan 11,27). A je to opět žena, kdo Ježíšovo mesiášství zveřejňuje a hlásá, když Ježíšovi podle starého židovského zvyku uděluje mesiášské pomazání (Marek 14, 3-9). Ježíš sám této ženě slibuje, že bude mít proto význam pro všechny doby. Ženy tedy podle svědectví Písma jsou prvními a vlastními hlasatelkami Krista.

3. Prostřednickou funkcí kněžky

Úkol kněžky spočívá v její prostřednické funkci. Pouze žena, stojící biologicky a vírou v následnictví Marie a žen u hrobu, může prostředkovat mezi božskou a profánní sférou.

Muž není z biologických a duchovních příčin schopen přivést na svět něco božského, jak to můžeme jednoznačně vyčíst z Mariina mateřství. Jinak by si totiž Bůh mohl vyvolit i pro cestu na tento svět prostřednictví nějakého muže; vždyť pro něho není nic nemožné (Lukáš 1,37). To by ostatně lépe odpovídalo tehdejšímu vnímání, kdy měli mužové přednost. Protože si Bůh vybral ženu, aby se „vtělil" světu, dal tím církvi pro všechny doby trvalý příklad. Jím je církev vázána!

4. Podstatou svátostí

Zdroj života církve, zakoušení Boží spásy, je věřícím darován ve svátostech.

Svátosti nejsou jen vnější znamení, mají i vnitřní spásnou účinnost.  Podle toho může svátosti udílet jedině žena. Vždyť ženské tělo je vnějším znamením ochoty a schopnosti přijmout do sebe život. Jen žena může být .kalichem Ducha" a „Boží schránkou úmluvy", jak se modlíme ve starých mariánských hymnech. Jako Maria porodila božství coby plod svého těla, rodí i kněžka božství coby ovoce svého Ducha.

5. Obětním charakterem mše

Jak nás Písmo svaté nepochybně učí, byly to ženy, které následovaly Ježíše až pod kříž (Marek 15,40). Mužové ovšem až na Jana utekli. Nebyli schopni snést utrpení. Již předtím stále znovu odmítali přijmout Ježíšovu křížovou cestu jako důsledek jeho života. Petr si tím dokonce vysloužil ostré Ježíšovo odmítnutí, ať mu jde z očí; je totiž satan a nemá na mysli Boží vůli, ale lidské přání (Marek 8, 32-33). A o ostatních se říká: Nerozuměli smyslu Ježíšových slov (Marek 9,32).

Jak potom mohou mužové, kteří Ježíše dokonce zapřeli a nestáli pod jeho křížem, být schopni slavit mešní oběť, tedy zpřítomnění oběti na kříži?  Jedině žena je schopna předsedat slavení eucharistie, nemá-li hloubka společenství s Ježíšem a obětní myšlenka eucharistie zaniknout kvůli povrchním mužům.

Z toho všeho vyplývá, že kněžská služba je ze své podstaty vyhrazena ženám.  To podle Boží vůle platí pro všechny časy. A prosím především muže, aby se toho drželi. Dnešní muž se svým funkcionalistickým myšlením jistě bude mít obtíže porozumět tomuto objasnění skutečně do hloubky. Ale církev je vždy tajemstvím. Přijmout to s vírou jako pravdu je skutečně křesťanský úkol pro muže. Pravda přináší z-klamání; ta však vynášejí pravdu na světlo. A jedině pravda může osvobodit (Jan 8,32).

Jana Pavla III., Citta del Mutticano, aRoma.

Z němčiny přeložil JaS.