203 - březen 2009

Sv. Dominik
(Domingo de Guzmán)

Pro pronikavost, s níž analyzoval potřeby doby, a pro smělost, s níž na tyto výzvy reagoval, snad můžeme sv. Dominika (kol. 1170, Calaroga u Burgosu - 1221 Bologna) nazvat géniem inkulturace. Narodil se do dobře situ­ované zbožné kastilské rodiny. Jeho matka Joanna a mladší bratr Manes, který následoval Dominka do řad bratří kazatelů, byli dokonce beatifikováni. Starší bratr Antonio byl knězem, stejně jako strýc Gumiel, pod jehož vedením nabyl Dominik prvního vzdělání. Od r. 1184 studoval teologii a filosofii v Palencii. Během studia se projevila jeho obětavost a láska k bližním, když v době hladomoru neváhal rozprodat své knihy - největší a jediné jmění, které mohl intelektuál vrcholného středověku vlastnit - a z výtěžku se snažil mírnit dopad neštěstí. Ještě během studií se stal na žádost biskupa z Osmy kanovníkem a pomáhal s reformou tamní kapituly, jejímž byl r. 1201 zvolen převorem.

Pro Dominikovo budoucí poslání byla klíčová diplomatická cesta, kterou podnikl r. 1203 v doprovodu biskupa Diega. V jižní Francii se vyslanci ocitli uprostřed kraje, v němž právě kulminovalo albigenské hnutí. Řady horlivých řečníků promlouvajících k posluchačům v rod­ném jazyce, kteří projevovali pouze málo úcty projíždějícímu biskupovi a jeho doprovodu, nemluvě o papežských vyslancích, zanechaly v Dominikovi silný dojem a touhu utkat se s heretiky jejich vlastní zbraní - kazatelstvím. Vrátil se do Languedocu, začal zde působit jako putující kazatel a zakrátko si vydobyl mezi katary pověst obávaného protivníka. Bystře rozpoznal, že neúspěch dosavadní cisterciácké misie spočíval v nepřekonatelné propasti mezi hlasateli pravověří - okázale vystupujícími preláty v drahocenných šatech, obklopenými početným dvorským dopro­vodem zcela světských mravů - a jejich protivníky - asketickými a vzdělanými kazateli, u nichž nebylo obtížné uvěřit v soulad mezi naukou a životem. Rozhodl se tedy přijmout strategii soupeřů - odříkavý způsob života a důraz na vzdělání - a doplnil ji přísnou organizací. Toto rozhodnutí začalo téměř okamžitě přinášet výsledky a i přes hyperbolické tendence hagiografů lze předpokládat poměrně vysoké počty obrácených. Zvláštní péči věnoval Dominik albigenským ženám, které po jejich návratu k ortodoxii čekal v domácím prostředí nelehký osud. Pro ně v Prouille v r. 1206 založil konvent a sepsal jeho regule, podle nichž se dodnes řídí dominikánky.

Počátky budoucího řádu bratří kazatelů spadají do r. 1214. Za podpory biskupa z Toulouse zformoval Dominik skupinu následovníků, z níž se stala diecézní kongregace, jejímž cílem bylo šířit pravověří. Komunita se usadila při kostele sv. Romana. V r. 1215 byl Dominik účastníkem IV. lateránského koncilu, který si předsevzal vykořenění hereze a podporu kazatelství. Dominik tedy vystoupil s požadavkem na potvrzení regulí nového řádu, který naplňoval právě tyto potřeby. Jeho přání však překvapivě nebylo vyslyšeno, a to proto, že kazatelství bylo chápáno jako výsostné právo a povinnost spojené s biskupským úřadem a chyběla odvaha a vůle po předání tohoto mocného nástroje do rukou skupiny „pouhých" kněží. Komunita tedy přijala starou řeholi sv. Augustina, která, obohacena o některé premonstrátské prvky, nejlépe dovolovala naplňovat její poslání. V následujícím roce byla již Dominikova žádost vyřízena kladně a nově nastoupivší papež Honorius III. potvrdil nový řád v prosinci 1216 bulou Religiosam vitam.

Dominik zůstal nějakou dobu v Římě, odkud řídil zakládání nových klášterů a šíření řádu. Nepomíjející důraz na kvalitní intelektuální průpravu budoucích obránců ortodoxie vedl k rozhodnutí založit jedny z prvních řádových domů poblíž slavných univerzit v Paříži a v Bologni. Tak bylo adeptům zajištěno nejlepší vzdělání v teologii a církevním právu - disciplínách, které vždy vymezují bitevní pole mezi herezí a pravověřím. 

Dominik zemřel po delší bolestivé nemoci 6. srpna 1221 v Bologni věren svým zásadám - odmítl lůžko i nový šat a do poslední chvíle nabádal spolubratry k chudobě, pokoře a lásce k bližnímu.

Jan Klípa