Liturgický slovník

Berger, Rupert - Liturgický slovník, Vyšehrad, Praha, 2008, 592 str., 498 Kč (přeložili Václav Konzal, Jaroslav Vokoun a Zdeněk Lochovský; rejstříky hesel sestavil a českými liturgickými reáliemi doplnil Václav Konzal)

Nakladatelství Vyšehrad patří dík za náročné vydání poměrně rozsáhlého díla, které v češtině dosud chybělo.¹ Německý originál z r. 1999² navazuje na „Pastorálně-liturgický příruční slovník" Adolfa Adama a Ruperta Bergera, který vyšel brzy po II. vat koncilu a zohlednil liturgické reformy tohoto koncilu.

Slovník obsahuje řadu kvalitních hesel s reformním zaměřením, které v naší zemi dosud zcela nezdomácnělo. Uvedu příklady některých dobře zpracovaných hesel, která si určitě zaslouží pozornost (v abecedním pořadí, jak jsou ve slovníku uvedena, se stručnou charakteristikou):

Antifonie - obsahuje srozumitelné vysvětlení rozdílů mezi antifonálním a responzoriálním zpěvem

Biřmování - zastává se dodržení sledu iniciačních svátostí (křest, biřmování, eucharistie); u dospělých i potřebnosti slavení těchto svátostí v rámci jedné liturgie

Bohoslužba bez kněze - v případě, že takováto bohoslužba obsahuje přijímání, ukazuje na nebezpečí statického chápání eucharistie, kde je důraz na přijímání a uctívání a méně pozornosti se pak věnuje anamnézi smrti a zmrtvýchvstání Pána při slavení

Bohoslužba kající, Liturgie pokání - poukazují na sociální rozměr hříchu, který je dosavadní obvyklou individuální realizací svátosti smíření potlačený

Bohoslužba rodinná - přibližuje bohoslužebnou formu, jejímž cílem je dialog napříč generacemi; v českém katolictví bohužel útvar neznámý (nezaměňovat s bohoslužbou pro děti), praktikují jej některé evangelické sbory, ačkoli vznikl na půdě německého katolictví

Celebrant - krátké heslo poukazující jednak na to, že vedoucím bohoslužebného shromáždění nemusí být jen kněz, jednak že celebruje (slaví) celá obec

Děti při bohoslužbě - potřeba uspořádat liturgii tak, aby nebyla pro děti pouhou nutnou povinností, ale radostně prožitou slavností

Disciplina arcani - v dnešní sekularizované době by se měla nutně obnovit na průvody Božího těla a televizní přenosy mší

Dispozice liturgická - schopnost liturgického slavení je dnes omezená chybějící způsobilostí k tichu, usebranosti, ale i individualismem

Doba karolinská - stručná charakteristika klíčové doby pro pochopení patologických jevů liturgie (zavedení latiny, separace kléru od lidu, předsedající supluje další liturgické role atd.)

Doba velikonoční - doložen křestní charakter této doby

Empora - (tj. kůr) ztěžuje aktivní účast a tříští církevní obec

Homilie - charakteristika homilie oproti kázání

Interkommunio, Společenství stolu Páně - vysvětlena současná disciplína s tím, že se respektuje odlišné osobní rozhodnutí v soukromé rovině, pokud neznamená popření vlastní víry a vlastní církve

Jednotlivé hóry denní modlitby církve (Laudy; Modlitba se čtením; Hodinky malé; Nešpory; Kompletář; Modlitba hodinek, Denní modlitba církve)

Kantor, Předzpěvák - „jeden z nejdůležitějších funkcionářů při řádně slavené bohoslužbě"

Katechumenát - obsahuje nejen popis, ale i smysl jednotlivých částí obnoveného katechumenátu

Klečení - zdůrazňuje zákaz nicejského koncilu modlit se o nedělích a ve velikonoční době vkleče

Kmotři - u dětí jsou důležitější rodiče než kmotři; kmotr křestní má být i kmotrem biřmovacím

Komunikace v bohoslužbě - setkání s Bohem je zcela závislé na lidské komunikaci slavící obce

Koncelebrace - středověké chápání koncelebrace jako „konkonsekrace", zatímco na Východě se udržela „mlčící" koncelebrace

Kristus - musíme čelit protiariánským sedimentům, které vidí v Kristu více Boha, než Bohočlověka - prostředníka; do zprostředkovatelské role se pak posouvá Bohorodička Maria a svatí...

Křtitelnice - až do 16. stol. převládal na Západě křest ponořením

Liturgie, Bohoslužba - je sympatické, že základní heslo se obejde se bez pojmu „mše", kterým je jinak slovník přetížen

Mezizpěvy - „nemělo by se ukvapeně upřednostňovat jejich nahrazení písní"

Místo liturgické - „církev existovala dlouho předtím, než se začaly stavět kostely..."

Modlitba nad dary - složitý vývoj této části eucharistické liturgie a často ne zcela uspokojivé řešení obsahu této modlitby v rámci poslední reformy

Modlitba po přijímání - stručná, výstižná charakteristika

Obec - i předsedající k ní patří

Oběť - vysvětlení v jakém smyslu eucharistie je, a v jakém není, obětí

Obraz - vysvětlen přístup pravoslaví k ikonám

Orate fratres - do liturgie nepatří

Proměňování - problematika středověké fixace této události na jediný moment

Quadragesima - křestní charakter této doby; označení „postní doba, půst" není příliš šťastný, jelikož nevhodně vyzdvihuje jediný vedlejší aspekt

Rituál, Rituále - „Zvláště významné jsou na nových dílčích rituálech pastorační úvody; ale ti, kteří je používají, jim ještě velkou pozornost nevěnují"

Stolování, Hostina - důležitost společného jídla v rodině pro uchopení eucharistie

Svátky apoštolů - stručná charakteristika vývoje

Svátky ideové - vysvětlení, proč jsou omezovány

Symbol - velmi dobře zpracovaný pojem, pro porozumění liturgii zásadní

Texty a písně ekumenické - německá situace jako inspirace

Úcta - proměnlivost forem úcty

Účast aktivní (Participatio actuosa) - jeden z důležitých pojmů, který je užit na četných místech liturgické konstituce Sacrosanctum concilium; je použit k označení navenek vyjádřené (nikoli jen niterné) účasti lidu na liturgii

Uchovávání eucharistie - základní důvod pro uchovávání je potřeba nemocných

Východ - orientace liturgického prostoru na Východ; ve 4./5. stol došlo ke změně orientace o 180°

Výchova liturgická - na bohoslužby chodíme kvůli druhým, nikoli pro rozvíjení vlastní zbožnosti

Zbožnost liturgická - cílem není osobní povznesení, ale odpověď Hospodinu

Zpěv - akční x doprovodný - problematizuje dělení na ordinarium x proprium

Zpěv k přijímání - nevhodný zpěv z kancionálu - doporučeny responsoriální žalmy, nakonec společná píseň díkůčinění

Některá hesla jsou svázána s prostředím, pro které byl originál vydán. Tak např. v hesle Getsemany se seznámíme s německými a rakouskými paraliturgickými jevy, které se u nás nevyskytují. Podobně neznámé je Vélum postní a jiné německé reálie.

Řadu hesel naopak Václav Konzal doplnil českými reáliemi, v některých případech i rozsáhlejšími soubory, které mají charakter samostatného hesla (např. heslo Píseň si detailněji všímá české situace; heslo Knihy liturgické obsahuje na pěti stránkách seznam, po II. Vatikánu dosud vydaných, českých liturgických knih).

Přestože lze slovník, jako velmi užitečný, doporučit, je úkolem recenze ukázat i na slabiny díla. V německém originálu je většina hesel opatřena literárními odkazy, které umožňují se s příslušnou problematikou hlouběji seznámit. V českém vydání odkazy chybí, protože dosud většinou není nač odkazovat. Částečně tento deficit nahrazuje alespoň „Výběr z české literatury o liturgii po Druhém vatikánském koncilu". Škoda, že v něm chybí některé hodnotné tituly.³

Je věcí názoru, zda je vhodné v odborné literatuře označovat eucharistickou slavnost jako „mši". Tak důležité dílo, jako je slovník, by mělo terminologii kultivovat. Oficiální dokumenty (Všeobecný úvod k římskému misálu či Katechismus katolické církve) termín „mše" připouštějí, ovšem nikoli na prvním místě. Termín je vyprázdněný, katolíkům nenese reformní poselství, pro ekuménu je nevhodný a sekulárním prostředím nesprávně užívaný. I pokud se překladatelé slovníku rozhodli termín užívat, je velmi problematické mluvit o „mši ve 3. století" či „mši" v souvislosti s orientálními rity (heslo Slova ustanovení). Naproti tomu např. v hesle Četnost mší a dalších místech je užití pojmu i podle mého názoru oprávněné.

Nejsem kvalifikován k tomu, abych posuzoval kvalitu překladu. Zdála se mi však velmi kolísavá. Některá hesla je radostí číst. Některým heslům bych, bez znalosti problematiky, neporozuměl a byl jsem nutkán je porovnávat s originálem. Uvedu příklady míst, která, ačkoli formálně odpovídají německému textu, jsou krkolomně vyjádřena: „... zástupně ji konají ordinovaní předáci obce prakticky soukromým způsobem..."; „Ve středu svátostných funkcí zpravidla stojí → modlitba eucharistická, jistá „beraka", chvála a dík za Boží spasitelné konání;" (obě citace z hesla Modlitba).

Jednou z oblastí, jejíž zpracování jsem ve slovníku zkoumal ještě předtím, než jsem jej začal číst systematicky, byla problematika hlavních liturgických center, která dala tvar současně užívaným liturgiím. Hesla Jeruzalém, Řím, Byzanc a mnohá související jsem poměřoval monografií Johna Baldovina S.J. věnující se tomuto tématu.⁴ Rozpory jsem našel pouze drobné, týkající se spíše interpretace než faktů. V případě Jeruzaléma je nedoložitelné tvrzení, že poutnice Egerie, která putovala do města, byla mniškou, a stanovení místa, odkud pochází, nelze o nic opřít.

V případě Říma je drobných nesrovnalostí víc. Je to způsobeno tím, že z doby křesťanského starověku a raného středověku nemáme z římské oblasti k dispozici prameny popisující liturgii slavenou presbyterem, ale pouze biskupem. Existují proto různé hypotézy. Slovník (a klasické prameny, ze kterých čerpá) „bílá místa" zaplňuje extrapolací z mnohem pozdějších staletí. John Baldovin naproti tomu „bílá místa" zaplňuje fragmenty dalších pramenů a studiem dobového pozadí. Dochází k netradičním závěrům, které se řadě monsignorů v Římě nelíbily...

Odvozování původu farností z římských tituli (heslo Farnost) je těžko průkazné. Tituli vznikly spontáně, zpočátku zřejmě předsedal liturgii pán či paní domu. Právě tak je problematické tvrzení o „dělení (města) na tituli" z pastoračních důvodů (heslo Řím).

Fenomén statií je popsán v několika heslech - není uvedeno referenční období, ke kterému se údaje vztahují, všechno jistým způsobem platí, ale nikoli současně. Heslo Statio popisuje pouze jednu z vývojových fází. V hesle Fermentum popisující situaci stationární bohoslužby 4. stol. není zohledněno, že tento typ bohoslužby existoval dávno předtím, než mu předsedal římský biskup („papež"). Uvedený význam fermenta jako deklarace jednoty biskupa s titulárním klérem není jediný. Fermentum mělo podle Ordo Romanus Primus místo i v papežské bohoslužbě - vyjadřovalo kontinuitu slavností.

Procesionální zpěvy, charakteristické pro římskou liturgii, jsou v několika heslech zmíněny v souvislosti se slavností, které předsedal papež (např. heslo Průvod, procesí). Tyto zpěvy ovšem zřejmě doprovázely stationární liturgie ještě dávno předtím, než se systém statií s pevnými místy slavení a předsednictvím biskupa rozvinul. O tom konec konců svědčí heslo Příprava darů. Obě zmiňovaná hesla si tam jistým způsobem protiřečí. Podobně v hesle Introit se píše, že doprovázel zpěv biskupa a později kněze do chrámu. Je opomenuto, že nejprve doprovázel vstup celého shromáždění do místa slavení. V hesle Svíce je zmínka o tom, že při vstupu římského biskupa do titulárního kostela bylo neseno 7 svící. Jev je vysvětlen pomocí Zj 1,12. To je ovšem pozdní interpretace. Velmi pravděpodobně každá ze svící představovala jednu ze sedmi římských diakonií.⁵

Nakonec drobný technický nedostatek: V hesle Řím je odkaz na heslo Milán, která však neexistuje. Ani v překladu, ale ani v originálu. Existuje však heslo Milánská liturgie.

Závažnější nedostatky slovníku jsou způsobeny jeho neaktuálností. Poté co vyšla monografie Paula Bradshawa (a spoluautorů) Apoštolská tradice⁶ by již neměla žádná liturgologická publikace tvrdit, že Apoštolská tradice pochází od Hippolyta Římského, označovat anaforu obsaženou v tomto spisu za Hippolytovu atd.⁷ Argumenty vylučující Hippolytovo autorství jsou všeobecně přijaty.

Slovník věnuje malou pozornost velkým eulogiím - anamneticko-epikletickým modlitbám, které přestavují liturgicky nejcennější jádro liturgie svátostí i řady svátostin. Již samo heslo Eulogie je zpracováno nedostatečně. Zatímco u jiných hesel, která mají více významů, jsou tyto významy uvedeny, zde nikoli. Je uveden pouze podružný význam: chleba rozdíleného na závěr, zejména východních liturgií.

Nedostatečně je zpracováno další klíčové heslo Anamnéze - není vysvětleno, oč se vlastně jedná; chybí odkaz na eulogii, epiklézi. Heslo Epikléze, i když je obsahově lepší, postrádá přehlednost.

I další příbuzná hesla svědčí o tom, že teologie eulogické modlitby⁸, rozvinutá v posledních desetiletích, ještě ve slovníku nezdomácněla. Obecné heslo Svátost, Sakramentum neobsahuje bohužel o velkých eulogiích ani zmínku.V hesle Křest je zmínka o klíčové části křestní slavnosti - žehnání vody - pouze v oddílu týkajícím se východních církví. Odtud vede odkaz na heslo Voda křestní. Eulogie je zde popsána jako „vzývání Boha s chvalozpěvem na jeho velké spasitelné činy" s odkazem na epiklézi!

Klíčové heslo Modlitba eucharistická, Anafora by zasluhovalo zřetelnější vyjádření. Heslo Oleje svaté popisuje žehnání křižma. Ačkoli podle dnešních důrazů se dbá na integritu eulogické modlitby, je rozlišena na „děkovný chvalozpěv" a „žehnací modlitbu".

Ve stejném duchu v heslu Preface se prefaci „strukturálně podobá hlavní modlitba svěcení a slavnostnější žehnání" - což vyjadřuje pouze polovinu skutečnosti. Poněkud lépe se s touto problematikou vyrovnalo heslo Svěcení a žehnání, Benedikce.

Poněkud neaktuální je popis situace liturgické obnovy církví vzešlých z reformace (viz heslo Reformace). Tyto církve učinily v posledních letech značný pokrok, jejich bohoslužebné formy vycházejí z antických a raně středověkých předloh. Jsou tak již často „katoličtější" než liturgie římskokatolické církve, u které reforma proběhla již před 40 lety a od té doby mnohde stagnuje. Tato charakteristika neplatí v domácích poměrech - zde v církvích vzešlých z reformace liturgická obnova dosud neproběhla a je mnohde považována za zbytečnou. Charakteristika situace popsaná slovníkem je tak, přes jeho stáří, paradoxně vcelku výstižná.

Heslo Book of Common Prayer již popisuje (nedávnou) historii. V r. 2000 vydala anglická anglikánská církev Common Worship⁹, produkt liturgické obnovy, nejrozšířenější úplnou liturgickou knihu. V hesle Bohoslužba predikantská není uveden hlavní důvod, proč reformovaní tento problematický paraliturgický tvar převzali jako základ své nedělní bohoslužby - slavil se v mateřštině.

Jsou i další hesla, která, pokud by byla aktualizována, by vyzněla pesimističtěji. Např. heslo Jazyk liturgický zabývající se problematikou překladů liturgických textů do národních jazyků ještě nezohledňuje nové dokumenty Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, které např. požadují, aby se biblické texty v liturgii (a ty tvoří asi 80% celé náplně liturgie) překládaly z Neovulgaty a nikoli z originálních jazyků. Toto opatření podrývá ekumenickou spolupráci a vede k šikaně národních biskupských konferencí ze strany Vatikánu. (Problémy naznačuje poznámka překladatele v heslu Překlad.)

Domnívám se, že všichni, kdo se liturgií alespoň částečně zabývají, by měli mít slovník ve své knihovně. Z velké většiny hesel se dozvědí informace řádově vyšší kvality než obsahuje např. Wikipedie. Ten, kdo chce mít přehled aktuálnější, musí sáhnout po některém zahraničním slovníku¹⁰, ale musí počítat asi s 3x vyšší cenou.

1pomineme-li „Český slovník bohovědný", editovaný Antonínem Podlahou, který měl mnohem širší záběr, ovšem danou problematikou se obšírně zabýval (vycházel v jednotlivých sešitech v letech 1906 - 1932; vydávání nebylo dokončeno; důrazy slovníku jsou dosti odlišné od dnešních - např. velmi obšírně je popsáno, kdo má podat církevnímu prelátovi aspergil (kropáč), vchází-li do chrámu. Není to vůbec jednoduché... Připomínalo mi to pasáže z několikadílných skript „požární ochrany", kde se na několika stránkách řešilo, kdo je velitelem, sjede-li se u požáru více zásahových jednotek.)

2Berger, R.: Neues Pastoralliturgisches Handlexikon, Herder, Freiburg-Basel-Wien, 1999

3např. Kunetka F., Eucharistie v křesťanské antice, Univerzita Palackého, Olomouc, 2004; Taft, R. T., Život z liturgie, Refugium Velehrad-Roma s.r.o., Olomouc, 2008; Polc J. V.: Posvátná liturgie, KA, Řím, 1981

4Baldovin, J., The Urban Character of Christian Worship, PONT. INSTITUTUM STUDIORUM ORIENTALIUM, Roma, 1987

5Diakonie byly organizační jednotky, které by bylo možné připodobnit k „farnostem" snáze než tituli, které s farnostmi měly málo společného. Na prvním místě bylo však „farností" celé město.

6The Apostolic Tradition: a Commentary / by Paul F. Bradshaw, Maxwell E. Johnson, and L. Edward Phillips; edited by Harold W. Attridge, Minneapolis, MN: Fortress Press, 2002

7Bradshaw, Johnson a Phillips na základě jazykové analýzy existujících překladů dospěli k závěru, že Apoštolská tradice je kompilací textů vzniklých mezi koncem druhého a pátým stoletím. Anafora je zřejmě starší než se dříve uvádělo, zatímco popis katechumenátu a iniciačních svátostí je mnohem pozdější. Možná pak nejstarším dochovaným textem z římského prostoru, který se týká iniciace, je až dopis papeže Inocence biskupovi Deccentiovi do Gubbio z 19.3.416.

8srov. např. Kunetka, F., Úvod do liturgie svátostí, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2001, kapitola XVIII.

9http://www.cofe.anglican.org/worship/liturgy/commonworship/texts/

10např.: Paul Bradshaw ed., The New SCM Dictionary of Liturgy and Worship, London, SCM Press, 2002, 493pp.