Jste zde

Prorok jako nárazník

Každá doba si definuje slovo prorok jinak. V dnešní době si lidé, zejména křesťané, většinou myslí, že prorok mění institucionální status quo, burcuje.  Je téměř samozřejmě považován za agitátora, za někoho, kdo druhé znepokojuje.

Tento názor je do jisté míry pravdivý, ale bez dalšího upřesnění je příliš zjednodušující.  Jak to vyjadřuje současný výrok: „Každý prorok zneklidňuje, ale ne každý, kdo zneklidňuje, je prorok." Je mnoho forem prorokování; a těch méně nápadných je leckdy zapotřebí více než proroků - agitátorů, jak lidé prorokování všeobecně očekávají.

Chtěl bych nyní navrhnout formu prorockého úřadu, která je nesmírně potřebná, a to jak ve světě, tak v církvi. Potřebujeme lidi, proroky, kteří jsou natolik věrni, kteří mají tak dobré srdce a kteří tak hluboce cítí s druhými, aby pomohli udržet komunitu, která je nebezpečně rozdělená. Ve světě i v církvi jsou upřímní odděleni od upřímných, dobří od dobrých a pověření od pověřených.

Všude můžeme vidět hněv, nenávist, hořkost, lidi osočující druhé, jedince frustrované a opouštějící komunity, jichž bývali součástí, osoby s vysoce selektivními vazbami, sympatiemi a rozhořčením. Polarizace ve světě i v církvi se stále zvětšuje.

Co při tom všem ztrácíme, je právě společenství. Radikální křídla zprava i zleva štěpí střed takovým způsobem, že, jednoduše řečeno, se svět a církev stále více rozdělují. A proto na pravici i na levici roste panika, a tato panika pak pomáhá ospravedlnit ve jménu proroctví i to, co je jeho pravým opakem.  Ve jménu vyšších principů často nejsme schopni ani základní dobročinnosti, respektu pro druhé a dobrého chování. Každé černobílé řešení problému i každá sebeselektivnější ideologie může být přijata jako odpověď komukoliv a na cokoliv. Každý jakkoli netolerantní člověk může být považován za proroka, pokud projevuje dostatečně silný hněv a rozhořčení.  Prorokování znamená opravdové morální rozhořčení. Je nezbytné, abychom cítili morální rozhořčení právě nad vším tím hněvem, zhoubným horlením, které tolik ničí společenství.

Dnešní úkol proroctví je smiřovat rozdělení. Být prorokem v dnešní době, jak v církvi, tak ve světě, znamená být místem, kde se všechny rozdílné strany mohou setkat, kde se může zklidnit bouřlivé rozčilení a kde liberál i konservativec, feministka i biskup, odpůrce i propagátor liberalizace interrupcí, oběť i pachatel, legalista i nihilista, puritán i volnomyšlenkář, sociálně cítící i sobec mohou být u jednoho stolu. Prorok musí ztělesňovat široké, všeobjímající Boží srdce, srdce, v němž je mnoho příbytků.  Bude to velice osamělé a bolestné poslání. Člověk při něm zakusí bezmocnost slova Božího zde na zemi, která je následkem odmítnutí narušit nejširší a nejhlubší obrysy věcí. Stát se takovýmto prorokem znamená potit krev v zahradě Getsemanské a být bezmocný, bezbranný a tichý před těmi, kdo sedí na soudcovských křeslech pravice či levice.

Bude to poslání, při kterém člověka budou často nenávidět obě strany, jedni jako příliš liberálního, druzí zase jako příliš konzervativního. Znamená to být nazýván bezbarvým, zpátečnickým, puritánským, nevyrovnaným, neschopným spravedlivého úsudku, nedbajícím o pravověrnost, moralizujícím, bezzásadovým, amorálním.

A s tím vším souvisí nevýslovná osamělost, zejména osamělost pravdivého svědomí a morální izolace, osamělost, která je následkem vydělení od ostatních, kteří nositele takového proroctví soudí. Tato osamělost je cena za pravdivé proroctví, cena za to, že člověk smiřuje rozdělení v komunitě.  Říká se, že proroci umírají někde mezi oltářem a svatyní. Někteří z nich zemřou, protože jsou buřiči a nahlas mluví proti systému. Jiní zemřou, protože se stali nárazníky v násilném konfliktu. A přece víra i společenství pokračují dále díky krvi všech těchto mučedníků.

Z anglického originálu Prophets as shock absorbers (The Catalyst, Vol. 18, No. 6, Oct. 1995) přeložila Adéla Volkmanová.