Výroky kardinála Vlka o dialogu a laicích nezní příliš věrohodně

(ad: Katolická církev v ČR hledá svoji tvář, Lidové noviny 20. 8. 97)

Otázka zní, je-li skutečné setkání hierarchie s Božím lidem ještě vůbec možné.  Zdůrazňuji: skutečné, hluboké, opravdové a ryzí lidské setkání. Nic formálního, uměle naaranžovaného a předstíraného. Žádné divadlo k oklamání věřících a k pobavení veřejnosti. Obávám se, že obě strany dávno žijí diametrálně odlišným životem a diametrálně odlišnými problémy. Kolikrát jsme zjistili, že se snadněji domluvíme s kolegy nebo sousedy ateisty, s nimiž sdílíme většinu denních starostí, než s knězem nebo dokonce s biskupem.  Nevím, jestli tuto propast překlene jako mávnutím čarovného proutku nějaký sněm.

Kromě bariéry shora však existuje také tlak zdola. Ze strany některých věřících, kteří stále uvažují v tradičních schématech a každý projev samostatně myslící osobnosti posuzují jako něco nepatřičného.

Nejen bible a křesťanská láska, ale také Kodex kanonického práva (kán.  529) farářům přikazuje zájem o svěřené věřící. V běžné praxi však tyto vztahy probíhají pouze na úřední a technické úrovni. Farníci působí jako levné pracovní síly při údržbě kostelů a far, nebo představují jen čísla v církevní statistice, nic víc. Biskupové si je jednou za čas přepočítají jako děti ve školce, králíky v králíkárně či slepice v kurníku, nanejvýš projeví zájem o jejich výdělečné možnosti v souvislosti s případným financováním hmotného provozu církve. A co vnitřní kvality, ty pro dobro církve význam nemají? Co kdyby se faráři místo neustálého přepočítávání oveček, lamentování nad jejich klesajícím počtem a neustálého úřadování začali věnovat jejich i vlastní duchovní formaci, pastoraci a evangelizaci?