Jste zde

Rozvoj nových znamení?

Mají-li být liturgická znamení pravdivá a mají-li odpovídat příslušné náboženské zkušenosti a zbožnosti, nemohou být prostě jen předepsána. Přitom je předpokladem pravdivosti všech gest, že budou pochopeny zákony struktury liturgie. Teprve potom může obec uvažovat o tom, co pro ni má při jednotlivých dějích smysl a co se pro ni hodí. A zde skutečně stojíme před problémy v dřívějších dobách spíše neznámými, jak se mohly dříve ve společnosti po staletí vyvíjet postoje a rity, a to v prostředích a společnostech, žijících více či méně ve stejných podmínkách. To dnes již v žádném případě není. Rity a symbolická jednání například při pohřbu mohou být obec od obce úplně odlišná; tak třeba ve venkovské obci může pohřeb začínat v kostele, zatímco v městské obci se může uskutečnit daleko mimo obec, dokonce až několik dnů po úmrtí. Zde se po obcích požaduje, aby pro svoji situaci našly smysluplná znamení, nebo aby třeba teprve vyvinuly nějaká úplně nová. Neuvážené použití něčeho starého může znamení vyprázdnit a úplně obrátit ve svůj opak.

Tak se zdá, že je zcela nemyslitelné, aby se dnes odlišně vyvíjely postoje při modlitbě, gesta a jiné výrazové formy. Nebude možné jaksi vypovídat o nějakém nadřazeném stanovisku, co je jediné správné v nějakém určitém případě. Naše obce musí řešit v této oblasti nejméně dva důležité úkoly:

Za prvé musí stále více poznávat význam signifikantnosti bohoslužebného konání, za druhé jsou vyzvány k rozvíjení znamení, která odpovídají jim i příslušnému liturgickému jednání, a mnohdy dokonce teprve k jejich vytváření. K tomu nesmí docházet se subjektivní svévolí, protože nikdo nesmí „v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat ani měnit" (SC 22). Jako základní princip platí, že nové formy mají, „aby se zachovala dobrá tradice, a přesto se otevřela cesta oprávněnému pokroku", .organicky vyrůstat z forem, které již existují" (SC 23).

Není tedy pochybnosti, že liturgická zbožnost a její výrazové formy podléhají neustálé proměně. A to není od Zlého, nýbrž je to neustále platná úloha, kterou si musí obec a její různé skupiny stále znovu ujasňovat. Ten, kdo zde volá po klidu, by mohl lehce vyprovokovat takový klid, který vede k opaku živé liturgie a zbožnosti.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s.39-40, přeložil Ondřej Bastl