080 - leden 1998

Rozbít neviditelnou mříž

Jan Spousta

Ve věku „laických teologů" obou pohlaví není otázka kněžské identity pro katolíky snadná. Laici udělující svátosti, kážící a konající pastoraci přestali být výjimkou, a mnozí kněží se zřejmě ptají, proč se museli zavazovat k celibátu, když nedostali o mnoho větší pravomoci než laici.  Při řešení lze v zásadě postupovat třemi způsoby: Buď připustit zmírnění hlubokého rozdílu mezi kleriky a laiky, umožnit nahraditelnost jedněch druhými; tomu ovšem brání tradiční, byť sporné pojetí kněžství v římské církvi (k neudržitelnosti kategorie „laik" viz nedávno vydanou Neunerovu knihu Laici a klérus?). Anebo kněžský stav rozšířit vysvěcením pokud možno všech, kdo v církvi nějak slouží; to by ovšem vyžadovalo podstatné zmírnění požadavků na kněze, což se nezdá pravděpodobné v době, kdy je celibátní mužství takřka povýšeno na článek víry. A konečně poslední možností je držet „laiky" zpátky a jejich angažmá v církvi omezit na minimum; zdá se, že tudy se vývoj skutečně má ubírat. Jako by se posvátný prostor oltáře opět ohradil neviditelnou mříží, když tu viditelnou strhl II. vatikánský koncil. Že se tím hierarchové vracejí před koncil a možná i uhášejí oheň Ducha, není zřejmě podstatné. Důležitá je ohrožená kněžská nadřazenost.  Třináctého listopadu 1997 papežská kurie znovu pokročila tímto směrem.  Příznačné je, že český výtah její „Instrukce k některým otázkám spolupráce laiků při službě kněží" římské zákazy ještě zpřísňuje: kde kurie katolickým laikům zakazuje kázat pouze během mše, nesmí čeští laici podle tiskové služby biskupské konference kázat v rámci vůbec žádné bohoslužby.  I sám originál instrukce je ovšem na pováženou. V souladu s papežem sice „v omezeném rozsahu" připouští i pro činnost laiků používat termín „služba", pokud je tato činnost odvozena od zakládající služby Kristovy (že by katoličtí duchovní konali svou službu i bez tohoto základu?), jejich službu ovšem zřetelně vnímá jako nutné zlo. Kurie si od svých opatření slibuje zvýšení počtu kněží. Spíše však povedou ke zvýšení napětí v církvi, ba k odchodu „laiků". Ten by snad nebyl tak tragický, kdyby odešli tam, kde služba nemá „své kořeny v apoštolské sukcesi", nýbrž v apoštolském a především kristovském duchu (Pán ani jeho Dvanáct - „kněžími" v běžném smyslu nebyli). Ale mnoho lidí vedou nedobré zkušenosti s církví k rozčarování, znechucení a popření náboženství vůbec. To je duchovní „klinická smrt", tragický důsledek hříchu církevních struktur a církevní moci.  Zdá se mi, že jediný rozumný postoj k podobným zákazům je to, čemu se ve světské oblasti říká občanská neposlušnost. Rozbít neviditelnou mříž, kterou konzervativní vedení staví mezi sebe a Boží lid. Co proti svědomí, to proti Bohu.