Blahořečení - náhradní jednání?

Myšlenky Dr. Paula Weße k úmrtí biskupa Johna Josepha z Faisalábádu

Biskup John Joseph si vzal život - pokud to můžeme posuzovat - na protest proti stále nesnadnější situaci křesťanů ve své zemi. Obětoval tímto způsobem svůj život, aby tím dal znamení. Při jeho návštěvě Rakouska před velikonocemi (letos - pozn. překl.) naléhavě upozornil na situaci v Pákistánu. Tehdy ještě velmi doufal ve spolupráci s velkou většinou muslimů, kteří jsou umírnění a vůči křesťanům tolerantní. Tyto naděje byly patrně zklamány. Dříve, než budu referovat dále, musím vsunout dvě důležité vedlejší poznámky. Za prvé je mi známa ta skutečnost, že poměry jako v Pákistánu panovaly také u nás (v Rakousku - pozn. překl.) ještě v tomto století, kdy příslušníci náboženských a jiných menšin byli v tzv. „křesťanské zemi" zabíjeni a systematicky ničeni kvůli své víře, která to přitom odnášela jen jako záminka. A tím byla vinna také církev, za což se papež omluvil teprve před nedávnem. A za druhé nemohu říct, zda bych osobně stačil na požadavky vystupování proti takové nespravedlnosti a intoleranci. O jednom jsem však přesvědčen: Když předem přijmu, že k nasazení života nejsem povinován (protože to je prý vlastní povolání), určitě tak nebudu činit a vždy najdu nějakou výmluvu. Takové myšlenky jsem přinesl také do diskuse, která se konala v návaznosti na přednášku biskupa Johna Josepha v Innsbrucku za přítomnosti biskupa Aloise Kothgassera. Křesťan nemá přirozeně hledat mučednictví, ale připravenost k němu patří dnes podle mého přesvědčení právě tak k následování Ježíše jako v době prvního pronásledování křesťanů. Nestačí se proto teprve dodatečně omlouvat za příslušné selhání a ty málokteré, kteří jednali důsledně jako křesťané potom prohlásit za blahoslavené. Takové blahořečení může být snadno náhradním jednáním. Těmto svědkům evangelia by bylo jistě milejší, kdyby je byl člověk nenechal samotné. A takové omluvy, které nejsou spojeny s energickým protestem proti podobnému bezpráví v současnosti a s účinnou pomocí pro ty, kteří jsou dnes kvůli své víře nebo kvůli svému nasazení pro spravedlnost pronásledováni, nejsou zcela upřímné. Při rozloučení po této diskusi - nyní se to stalo rozloučením pro tento život - mě biskup John Joseph objal. Zjevně se ho mé myšlenky velice dotkly. Mezitím jsem se dozvěděl, že jednomu spolupracovníku Christen in Not řekl: „Nyní se papež omluvil za selhání církve v době nacismu. Za čtyřicet let se církev bude omlouvat za to, že pro nás udělala tak málo." Píši tyto řádky na jedné straně z ohromenosti nad smrtí tohoto velkého biskupa a na druhé straně se zřetelem k předvídanému blahořečení sestry Marie Restituty papežem na Heldenplatz (náměstí Hrdinů ve Vídni - pozn. překl.). Historickou myšlenkou je už to, že k blahořečení této ženy, která byla popravena kvůli svému odporu proti Hitlerovu režimu, dochází na náměstí, kde před šedesáti lety velké zástupy provolávaly slávu Hitlerovi. Avšak velice se nad tím zamýšlím. Změnili jsme se my křesťané od té doby? Kde bychom stáli dnes, kdyby se dějiny opakovaly? Bereme si příklad nové blahoslavené jako měřítko nebo je toto blahořečení jen náhradním jednáním? Odpověď se ukáže také na tom, jak se budeme ode dneška chovat vůči našim pronásledovaným bratřím a sestrám. Dr. Paul Weß je docentem pastorální teologie na univerzitě v Innsbrucku a člen předsednictva Christen in Not/CSI-Österreich (rakouské pobočky mezinárodní ekumenické organizace pro lidská práva).

Z měsíčníku Christen in Not-CSI Informationen und Appelle 6/1998 přeložil Jan Severa.