088 - říjen 1998

Ekumenismus vzdoru a konzumu

Jan Spousta

Slyšel jsem před nedávnem v rozhlase hovořit pana kardinála Vlka. Kritizoval věřící, kteří prohlašují, že mají právo na eucharistii, a požadují proto svěcení ženatých kněží. Podle pana kardinála takoví lidé mají konzumní myšlení. Samozřejmě, pokud by takový argument platil, musel by mít konzumní myšlení leckdo. O tom, že věřící mají právo na eucharistii, stojí cosi i v platném římskokatolickém církevním právu, kánon dvoustý třináctý. A že manželka není zásadní překážkou předsednické služby, svědčí příklad ženatého Petra, apoštola, kterého si římští katolíci obzvláště váží. Není-li současný římský katolicismus schopen zabezpečit věřícím jejich právo pomocí celibátníků, proč se divit (mimochodem velmi krotkému) požadavku, aby směli celebrovat i ženatí? Zdá se, že by se v převládajícím myšlení naší římskokatolické církve mělo cosi změnit. Pomůže těmto změnám manifest, který v tomto čísle otiskujeme? Na druhou stranu ovšem má pan kardinál zčásti pravdu. Zbavovat se tradice má vždy své stinné stránky, a třebaže snad nepatříme k těm, kterým zesnulý prof. Häring říkával „zadní voj" církve, dokážeme si představit, že nejen celibát, ale dokonce i latinská bohoslužba slavená zády k lidu má své kouzlo. Pokud se najdou lidé, kteří chtějí nějakou tradici dodržovat, nemělo by se jim v tom bránit, pokud jejich úsilí vyloženě neškodí druhým lidem nebo jim samotným. Bylo by hezké, kdyby se tradice zachovávaly. Alespoň trochu, třeba jako skanzen. Vždycky je možné, že se do skanzenu jednou zase nastěhují obyčejní lidé, ne jen pracovníci muzea. Anebo že si tam obyčejní lidé alespoň v neděli dopoledne zajdou dát se svými dětmi staročeské koláče a poslechnout si, jak klape vodní mlýn. Co ovšem dělat, když nechceme ve skanzenu žít? Ve svém článku „Vzdorování jako ekumenický úkol" žádá Jaroslav Vokoun církevní jednotu na starocírkevním základě. A jako podstatný problém ukazuje potřebu vyvzdorovat si na centru dostatek samostatnosti a svébytnosti. Doufám, že vývoj bude k takové jednotě směřovat. Ale přitažlivou sílu různých center moci nelze podceňovat. Vyvzdorovat si jednotu v pravdě ještě chvíli potrvá. Snad právě proto se vedle ekumenismu vzdoru nabízí ekumenismus „konzumu", konzumu ve smyslu pana kardinála Vlka. Ekumenismus jako únik z různých skanzenů, které si tam či onde udržují a dokonce i nově budují. Ekumenismus, který nemusí proti nikomu příliš vzdorovat. Který v první řadě vybírá to, co se osvědčilo, bez ohledu na nápis na dveřích toho kterého kostela či sboru. Možná, že s jinými církvemi a spiritualitami už není třeba se smiřovat a sjednocovat. Ale těšit se z nich a „konzumovat", co dobrého nabízejí. Jsou-li v Kristu, jsou pro nás a my pro ně. A doufat, že ředitelství skanzenů se pak domluví lépe než centra duchovní moci.