Jste zde

Vzdorování jako ekumenický úkol

Ekumenismus v křesťanství nemůže usilovat o jednotu za každou cenu, může jít jen o jednotu v pravdě. Proto je falešné chápat ekumenismus jako jakési povrchní přátelství, kde druhému neřeknu, v čem s ním nesouhlasím a proč, či dokonce jako nějakou perverzní formu manželství, kde má jeden vždy pravdu a druhý se zas podřídí. V duchu svých teologických učitelů hájím již dlouhá léta obnovu jednoty církve na starocírkevním základě. To je teologicky dosti snadno realizovatelné. Bylo by však nedorozuměním vidět tento starocírkevní základ nějak romanticky - byla tu skutečná jednota a společenství místních církví v rámci římské říše (a nejednotu s těmi ostatními dnes vidíme jako podmíněnou neteologicky, teologické rozpory se ukázaly jednoznačně jako zdánlivé), a proto nelze jednotu církve odkázat až za konec našeho času. Na druhé straně to však byla jednota velmi rozporná, jednota ve velikém napětí, jednota jako stále obnovovaná rovnováha mezi centrem a periférií (zpočátku mezi římským patriarchátem a ostatními, později mezi Římem a Východem a Římem a Západem). Byla to jednota mezi centrem snažícím se usurpovat všechnu moc a těmi, kteří mu v tom bránili. Byla to tedy jednota, ovšem jednota velice křehká, občas s fázemi faktické nejednoty ve smyslu rozkolu. Bylo by defektní představovat si budoucí jednotu bez některého z pólů tohoto napětí, a bylo by naivní domnívat se, že by se tyto póly mohly někdy v budoucnu chovat jinak. Ústřední centrum bude dělat to, co vždy a všude (nejen v církvi) dělalo, totiž snažit se usurpovat všechnu moc, a periferní centra mu v tom budou bránit. Ekumenismus tedy, jak se dnes říká, "je o tom", jak obnovit kulturu, v níž by toto napětí mohlo existovat a trvat v rovnováze, aniž by se póly rozletěly, jak se tomu stalo v západněvýchodním a jihozápado-severozápadním rozkolu v našem nešťastném tisíciletí (Opačnou možnost, že by se Římu podařilo obecně prosadit své centralistické nároky a pohltit ostatní póly křesťanstva, z dějin neznáme a tím méně si ji lze v dnešních pluralitních časech představit do budoucnosti.) Je velikou věcí, že současný papež před nedávnem vyzval křesťany, kteří nejsou a nechtějí být jeho poddanými, ale usilují o jednotu církve, aby společně hledali formu primátu, která by byla možná. Na tuto výzvu je třeba odpovědět, na tomto místě však upozorněme na něco jiného: Jednota církve prvního tisíciletí nestála na nějaké takové dohodě o výkonu primátu. Řím vždy překračoval meze a ostatní jej do těchto mezí zase vraceli. A to nejen v prvním tisíciletí, i ve zbytkové římskokatolické církvi po reformačním rozkolu si v dobách, které se dnes jeví jako doby největší papežské moci, udržovali španělští a francouzští biskupové důstojnou pozici, o níž se biskupům dnes už ani nezdá (nevím o čem se zdá římskokatolickým biskupům). Ale i v takzvaně „panující" církvi Rakouska (-Uherska) byl ve skutečnosti vliv Říma velmi omezený. (Ilustrativní je například sledovat dějiny vyhlašování kněžského celibátu a jeho praktického prosazování). Řím měl zpravidla dost citu pro to, aby věci, které nemohl zlikvidovat, prohlásil za „privilegium", a tím je uzákonil v rámci jednoty. Budoucí jednota těžko půjde jinou cestou, ačkoli se tomu bude říkat určitě jinak, třeba respektování tradiční role patriarchátů včetně zakládání nových.) Komu by se v našem teologicky zanedbaném prostředí zdálo, že mé úvahy jsou moc radikální a nerealistické, tomu odpovím, že v zásadě stejným způsobem jdou i úvahy J. Ratzingera, když říká, že Řím nemusí od pravoslavných církví žádat víc, než co bylo skutečností v prvním tisíciletí. Ratzinger mluví ovšem pouze o pravoslavných, ale mou tezí je, že problém papežského primátu je vůbec řešitelný pouze v dialogu mezi Římem a pravoslavím, protože v dialogu mezi Římem a reformačními církvemi chybí na obou stranách dostatek vůle - propast je příliš veliká a pozice „protivníka" se jeví v podstatě jako absurdní. Koncepce obnovy jednoty církve na starocírkevním základě ovšem předpokládá, že reformační církve vezmou vážně re-formační záměr reformátorů a vyhlášení svých vlastních vyznání, čímž se stanou církvemi fakticky pravoslavnými (ve smyslu dogmatu, ne v orientaci forem). Pohled na českou politickou scénu ukazuje, že centrum nerado předává i jen jediný dílek rozhodování nižším složkám či periferním spolu-centrům. I přes Kristovo napomínání tomu v církvi není jinak než ve světě politické moci. Tento problém však není ani světsky, ani církevně neřešitelný, pokud mají periferní centra skutečný zájem jak o jednotu, tak o svou vlastní zodpovědnost (oba tato zájmy nejsou samozřejmé, a nesamozřejmá je i jejich kombinace). Periferní centra mohou mít jen tolik kompetence, kolik si jí vyvzdorují. Závěrem však budiž zopakováno, že stále mluvíme o jednotě v pravdě, a tedy i ve vzdoru jako výrazu věrnosti pravdě (nejen obecně pravdě evangelia, ale třeba i pravdě o tom, co je a co už není skutečný biskup a skutečná místní církev). Starocírkevní koncepce jednoty současně předpokládá, že je známo, co je pravda (víra církve v Písmu svatém a učení koncilů nerozdělené církve), a že tedy lze říci, i co pravda není a co je bloudění: Každý je povinen prokázat, že jeho specifika nejsou v rozporu s tímto konsensem nerozdělené církve, ale jeho výkladem a ztvárněním (Jednota tedy není uniformita, ani rezignace na vývoj). Křesťanům vzešlým ze severozápadního rozkolu, k nimž patřím, je bližší vzdorovat a vzdát se jednoty, římským katolíkům je asi bližší „držet jednotu". V ryzí, lidským hříchem neporušené formě, to jsou charismata, která patří k sobě.