Jste zde

089 - listopad 1998

Dvacet let Jana Pavla

Jan Spousta

Papež Jan Pavel II. řídí římskokatolickou církev již dvacet let. Již nyní je vidět, že až jeho pontifikát skončí, historikové o něm budou mít co psát. Papež Wojtyla nepochybně patří mezi velké papeže našeho století. A je velký nikoli pouze schopnostmi politickými, organizačními, diplomatickými: není sporu o tom, že tento římský biskup je i velkou duchovní osobností. Jeho spiritualita sice není každému plně srozumitelná a pro každého bez výhrad přijatelná, jeho mravní zásady někdy hraničí s rigorismem a jeho silný mariánský důraz může vést až k pochybnostem o kristovskosti papežova náboženství. Je však v každém případě osobností hlubokou a lidsky vyzařující. I když ho snad v jednotlivostech - i důležitých - budeme posuzovat kriticky, nemůžeme zapomenout na to, že tento papež se neukazuje jen ve společnosti mocných a bohatých, ale myslí i na chudé a bezmocné; že tento papež ví, jak jalová a nesmyslná je biskupská služba bez duchovního a mravního základu, a dokazuje to neúnavným náboženským a humanitárním působením; a že naopak Jan Pavel II. dobře zná i opačnou stranu mince: kde se křesťané omezují pouze na tzv. .duchovní" působení, kde jsou ochotni k zásadním ústupkům jen proto, aby mohli vyjít s mocnými a sloužit si v kostelích své mše, tam se nejedná o plnohodnotné křesťanství. Papež své kvality v tomto směru dokázal svým moudrým a pevným postojem k mnoha politickým problémům. Ne v poslední řadě patří k těm, jimž právě my máme být nejvíce zavázáni za pád komunismu a za poměrně klidný a důstojný způsob, jímž se střední Evropa s rudým otrokářstvím rozloučila. Ale ani současný velký a skvělý pontifikát není bez slabostí a stínů. Přes velká předsevzetí uvést ducha II. vatikánského koncilu do praxe zůstal největším dokladem této snahy velmi úzkoprsý a dalšími směrnicemi dále zpřísňovaný kanonický zákoník, potlačující kolegialitu a spoluodpovědnost věřících. Přes opravdové úsilí ekumenické se proces sbližování církví bezmála zastavil na jakémsi bodě, za který právě i církev římská jako by se nedokázala přenést. Přes snahu o novou evangelizaci Evropy a nový vztah k modernímu myšlení, symbolizovaný např. rehabilitací Galileiho, si církev a západní svět nyní vzájemně rozumějí méně než za pontifikátu Jana XXIII. A tak bychom mohli pokračovat dál. Jak si spojit tolik světla a tolik stínu? Zajisté mnohé negativní jevy jsou projevy „defektů" papežovy osobnosti: nikdo nejsme bez viny, nikdo nejsme bez slabostí, nikdo se nevymkneme zcela době a místu, které nás v mládí v dobrém i ve zlém formovalo, ani Jan Pavel. Zejména dnes, kdy dávno propásl správný okamžik k odchodu na odpočinek, působí unavený a nemocný papež již více jako zátěž a brzda než jako motor a spojující tmel. Ale na vině je předně zastaralá a autoritářská struktura papežského úřadu, kterou tento pontifex pomohl udržet a posílil. Velký papež duchovní naděje ve stínu svých malých úředníčků duchovní moci.