Ad Kosovo. . .

Proč nesouhlasím s řešením Kosovské krize tak, jak se předvádí? Nejdříve bych ráda případné čtenáře tohoto příspěvku ubezpečila, že nechci nikoho o ničem přesvědčovat, pouze se chci podělit se svým pohledem na věc. S řešením kosovské krize bombardováním ostatních částí Jugoslávie nesouhlasím, protože zatím vedlo jen k stále většímu množství lidí vyhnaných ze svých domovů. A pro tyto lidi jde o katastrofu o to větší, že jsou to v převážné většině rolníci. Rolníka přitom nejvíce v životě zajímá, jak se urodí, zda se mu dobře otelí kráva a kolik bude mít jehňat od svých ovcí, jestli nebude moc sucho, aby narostlo dost trávy pro dobytek, a naopak jestli nebude moc pršet, aby mu půda z jeho pole neodtekla do řeky. Nejsou to vůbec povrchní starosti, protože na úrodě závisí život celé rozsáhlé rolníkovy rodiny. Rolníci mají také obvykle více dětí, protože jejich rodina musí zastat mnoho práce. Jediná jistota je pro rolníka půda, kterou pracně obhospodařuje.

Pokud o tuto půdu přijde, je od ní násilím odloučen, ocitne se někde v meziprostoru. Velmi těžko se přizpůsobí i ekonomicky lepším podmínkám, a navíc jen tak, že ztratí svou identitu. Přičemž o utečencích z Kosova si nedělám iluze, že by je někdo někde chtěl. Pokud se o ně někdo postará, tak se stejně postupně rozplynou mezi obyvatelstvo zemí, kam byli dopraveni. Pokud se snad poštěstí, aby se vrátili zpět do svých vesnic, najdou tam zničené domy, mrtvá domácí zvířata, půdu zamořenou výbušninami, pohonnými látkami a kdoví čím ještě a navíc kruté vzpomínky a lidskou nenávist. Jednoduše řečeno zemědělce nezajímají národní spory, má dost práce a starostí s tím, aby se uživil. Myslím si, že pokud v Kosovu vypukla etnická nesnášenlivost, byla vyvolána uměle našeptáváním z jedné či z druhé strany, které bylo navíc podpořeno možností bránit svá „nejdůležitější práva" se zbraní v ruce. A to podle mě má velmi daleko od starostí, které původně měli kosovští rolníci.