Většina křesťanů v naší republice se hlásí k některé z
církví. Církve chápeme jako instituce, které sdružují vyznavače stejné
křesťanské nauky, jež je vždy určitou interpretací bible. Od sekty ji odlišuje
především snaha neomezovat vztahy svých členů k okolí. Proto jsou tyto
instituce silně ovlivňovány nejen „zevnitř", ale i lidmi okolo a vůbec celou
společností, která je obklopuje.
Církve stejně tak jako jejich členové prožívají svůj život,
do kterého patří i krize. Zvlášť v dnešní době je mnoho křesťanů, kteří tvrdí,
že přestože dříve žili aktivním náboženským životem, dnes se jejich víra stále
více ocitá v krizi. Přiznávají vnitřní prázdnotu - „boží nepřítomnost, boží
mlčení"[1].
Do problémů církví se však často mohou promítat nejenom duchovní krize jejich
stoupenců, ale - skrze již zmíněnou relativní otevřenost - i změny doby, jimž
se tyto instituce nejsou s to flexibilně přizpůsobit. Církve tedy v mnohém
sdílí osud celé společnosti.
Dříve než se budeme zabývat aktuálním stavem církví v naší
republice, pokusme se nejprve určit determinanty, které s sebou nese
institucionalizace náboženství. Každá církev jako organizace v sobě vždy nutně
zahrnuje určitou formu byrokracie. Úskalím je také tvorba hierarchických
pyramid, které vedou k dělení členů na profesionálně angažované, „hodnotnější",
a laiky, „podřízené, méněcenné". Vzhledem k multikulturálnímu působení většiny církví
se velkou nesnází může stát i relativně závazná jednotná interpretace bible.
Pro bibli se může takto organizovaný způsob jejího hlásání stát fatálním.
Typickým příkladem je fakt, že ještě v době nedávno minulé bylo „radostné
poselství evangelia hlásáno spíše jako výhružné moralizování"[2].
Stejně tak se i univerzální morální normy závazné pro všechny mohou stát pro
některé věřící spíše morálními dilematy. Teologové také poukazují na to, že
mnohé představy a symboly se postupem času vyprazdňují a pokud nejsou včas
nahrazeny jinými, stávají se vyvětralou fazónou, která nemůže oslovit nové
generace. Někteří křesťanští myslitelé se v této souvislosti začali zabývat
Nietzscheho výrokem o smrti Boha. Existují totiž interpretace, které dovolují
vysvětlit si tuto myšlenku jako upozornění na postupné vymírání některých
představ o Bohu. Například s chápáním Boha jako tvrdého soudce nebo
přepečlivého účetního všech napáchaných hříchů se dnes naštěstí již nesetkáváme
tak často.
Zaměřme se nyní na problematiku českých křesťanských církví.
Toto pole jsem rozdělila na tři klíčové okruhy otázek: úskalí související s
minulostí, analýzu současnosti a vyhlídky našich církví do budoucna.
Minulost našich církví předestírá mnoho ožehavých témat:
Například největší z nich, katolická církev, dlouhou dobu neoprávněně zastávala
„roli učitelky a rádkyně"[3],
která kritizovala panující morálku, ale zároveň se nikdy nezbavila atmosféry
strachu z názorového střetu s nevěřící populací, která se pomalu dostávala do
převahy. Církve jsou také nechvalně známy mnohými politickými selháními, jako
byla spolupráce s StB nebo spolek s režimem sympatizujících kněží Pacem in
terris. Sociolog Petr Blažek k těmto veřejným pochybením přidává i fauly do
vlastních řad, například pěstování „etiky ghetta". Bezpochyby sem patří i silné
tendence k uniformitě, které některé církve sužují dodnes. Za všechny tyto
omyly dluží církve omluvu nejen široké veřejnosti, ale i svým vlastním členům.
Druhým zásadním bodem je současný stav církví. Po dlouhé době
komunistického útlaku se všem církvím a náboženským společnostem dostalo po roce
1989 opět svobody. Je však málo církevních představitelů, kteří by účinně
usilovali o hledání nových forem života z víry, a proto jsme často svědky
obnovy starých organizačních forem z doby před rokem 1948. V dnešní rychle se
měnící době to jen posiluje názor mnohých fundamentalistů, že se v cestě,
kterou nastoupili, nemýlí. Neschopnost zasáhnout proti destruujícím skupinám ve
vlastních řadách se samozřejmě projevuje i ve vztahu ke společnosti jako celku.
Církve se často nejsou schopny veřejně distancovat od projevů rasismu i jiných
forem znásilňování svobody a lidských práv. V církvích se setkává několik
generací, z nichž každá byla formována jinými poměry, a tak hrozí, že se církve
v budoucnu mohou stát jen společným označením pro mnoho frakcí, které jsou si
názorově velmi vzdálené. Vzhledem k malé flexibilitě většiny z církví mají
totiž jejich představitelé problém s koordinací vnitrocírkevního dialogem i
ekumenou. Zvláště katolická církev má obavu ze ztráty své jedinečnosti, na
které v minulosti často lpěla a zneužívala jí jako práva veta při řešení mezicírkevních
problémů. Blažek ve své studii o církvích dále uvádí, že .církve se často děsí
soudobé teologie od posledního koncilu počínaje"[4].
Samostatnou kapitolou by mohl být vztah některých našich církví k humanitním
vědám, které by jim jistě mohly pomoci k hlubší analýze současného stavu.
Předvídat budoucí vývoj je vždycky odvážným pokusem
připomínajícím vykročení do neznáma. Pokusme se o to odhadem vývoje některých
těžkostí, ale i životaschopných tendencí dneška, jak je vnímá veřejnost i
církve samy.
Je zřejmé, že církve dnes více než pronásledováním z vnějšku
trpí takříkajíc samy sebou - především problémem hledání identity svých členů v
dnešní postmoderní společnosti. Avšak právě toto úzké spojení se společností,
zde již několikrát zmiňované, s sebou nese i „možnost obrody spojenou s
celospolečenským vzestupem"[5].
Do této souvislosti si můžeme dát i tendence, které se od let 80. hlásí o své
místo. V katolické církvi se jedná například o sílící potřebu demokratizace a
zároveň obavu z ní, protože tento pojem má spojen mimo jiné i s
protestantismem. Řešením by zde mohl být posun k ekumenickému paradigmatu
křesťanských církví, kterým se zabývá německý teolog Hans Küng.
Také důraz na církve jako společenství - koinonia - který s
sebou přinesl II. vatikánský koncil, je v některých církvích s úspěchem
odhalován jako účinný prostředek prohloubení mezilidských vztahů i hlubšího
pochopení církve. Tato takzvaná společenství pomáhají najít mladým křesťanům
jejich vlastní živý vztah k tradici. Velkým problémem je nedostatek vzdělání a
životních zkušeností - kněží, pastorů i laiků. Církve se jen s obtížemi zbavují
starého klišé, podle něhož do vnitrocírkevních záležitostí smí zasahovat jen
klérus. Nicméně umožnění studia teologie laikům je obrovským krokem vpřed. Například
v katolické církvi v České republice je podle oficiálních statistických údajů z
roku 1995 více než 99 % laiků[6],
a toto jejich sebeuvědomění jim umožní stát se skutečným středem církve. Mnozí
laici jsou dokonce již dnes lépe vzděláni než jejich představení.
Velkou roli ještě v budoucnosti určitě sehrají média a
křesťanská kultura, které formují představu veřejnosti o církvích. Církve si,
zdá se, konečně uvědomily, jak důležitou roli hraje jejich mediální obraz,
který v posledních letech způsobil výrazný pokles jejich důvěryhodnosti.
Institut pro výzkum veřejného mínění dokumentuje pokles důvěry v církve z
původních 41 % v roce 1991 o třináct procentních bodů na 28 % v roce 1997[7].
Katolická církev na to dokonce reagovala změnou mediální kampaně.
Je také třeba ocenit snahu o odstranění 40 let vynucované
pasivity. Katolická církev se o řešení pokouší formováním diecézních
pastoračních a farních rad, především pak uspořádáním církevního sněmu. Zásadní
otázkou je, zda kněží budou schopni a ochotni vést své farníky k aktivní práci,
když zatím je svobodné myšlení možné považovat spíše za „ostrůvky pozitivní
deviace jednotlivce"[8].
Nicméně tento pokus o vnitrocírkevní dialog je třeba velmi ocenit. Pokud bude
projekt sněmu dobře proveden, může mít zásadní vliv na sebeporozumění katolické
církve, což může vést i k přehodnocení některých mylných názorů. Dobrým
znamením je i měnící se styl pastorace z dřívější, orientované na typ „prostého
věřícího z moravské vísky", na pastoraci „městského nonkonformního mladého
intelektuála"[9]. To
může výrazně přispět k uvolnění dusivé atmosféry vztahu této skupiny k jejím
církevním představitelům. Je zřejmé, že dnešní společnost si všímá mnohých z
těchto problémů, a tak je hladina veřejného mínění pro církve zrcadlem, ze
kterého lze vyčíst jejich přednosti i nedostatky. Pokud naše církve uznají tento
zdroj informací za relevantní, může se jim stát odrazovým můstkem na cestě k
dnešnímu člověku, potažmo k celé společnosti, a hlavně jim také pomůže najít
jejich vlastní novou tvář.
[1] Jandourek J.,
1997, Tomáš Halík: ptal jsem se cest.
str. 273
[2] Seewald P., 1995,
J. kardinál Ratzinger: křesťanství na přelomu tisíciletí.
str. 129
[3] Blažek P., 1995, Minulost, přítomnost a budoucnost křesťanských církví v České
republice -
koncept. str. 11
[4] Blažek P., 1995, Minulost, přítomnost a budoucnost křesťanských církví v České
republice -
koncept. str. 12
[5] Blažek P., 1995, Minulost, přítomnost a budoucnost křesťanských církví v České
republice - koncept str. 73
[6] Hrudníková M.,
1995, Katolická ročenka 95. str. 181
[7] Lidové noviny,
20. 8. 1997, Důvěra k církvím v ČR - graf IVVM.
str. 3
[8] Fliedr B., 20. 8.
1997, LN: Odilo Štampach: Do běla mne rozžhavuje katolicky
podbarvené autoritářství.
[9] Jandourek J.,
1997, Tomáš Halík: ptal jsem se cest.
str. 262
Poslední komentáře