Jste zde

Kristus a jeho lid

V roce 1997 vyšly v nakladatelství OIKOYMENH souhrnné přednášky prof. Josefa Smolíka z praktické eklesiologie. Nesou název Kristus a jeho lid. Dílo je pozoruhodné hned z několika stránek. Jednak nám představuje autory ze zorného úhlu, kterým nahlíží na jednotlivá eklesiologická témata a církevně-dějinná období, jednak zaujme šíří záběru i strhujícím podáním látky. Nemluvě o tom, že předložený způsob prakticko-teologického pojednání o církvi je jedinečným spisem v české bohoslovecké literatuře. A to již z toho důvodu, že Smolíkův zřetel je primárně doxologický. Autor, i když se pohybuje chronologicky od novozákonní situace až po ekumenická hnutí 20. století, se brání historicismu i konfesionalismu. Má na mysli stále tentýž Kristův lid, který v církvi vítězné i bojující - přes hranice staletí i přehrady jednotlivých konfesí - stmeluje v jednotu víry, lásky a naděje Duch svatý. Právě proto je to kniha tak doporučení hodná pro křesťany různých vyznání. Poslední kapitolou Perspektiva budoucnosti totiž autor poskytl klíč k celému spisu. Nejde jen o dohad, jak se bude církev Páně vyvíjet v dalších desetiletích. Ta „perspektiva budoucnosti" je perspektivou božího království. Jen tento eschatologický motiv nám umožňuje svobodně, pokorně, ale i s úžasnou vděčností pohlédnout na přítomnost i minulost Kristova lidu, který je nesen božími skutky milosti ve všech dobách a ve všech svých částkách. Proto ta poslední kapitola je svým způsobem obsažena i v kapitolách předešlých, a ve své oddělenosti jen málo doplňuje to, co už bylo řečeno. Sepětí teologického a liturgického prvku od samého počátku knihy znemožňuje chápat spis jako dílo eklektika. Touto nálepkou lze odbýt snahu řešit ekumenické spory bez ohledu na svébytnost jednotlivých křesťanských útvarů a denominací. Smolíkův pohled však tuto jedinečnost nahlíží a zároveň dohlédá mnohem dál: tam, kde se z těchto zlomkovitých „jednot" tvoří jednota v Kristu, který je přítomný a činný ve Slovu, svátostech a vůbec ve společenství svého rozděleného a přece v adoraci Trojjediného stále znovu sjednocovaného lidu. Profesor Smolík podtrhuje, že základem pro budování církve zůstává sbor, který je na cestě mezi křtem a eucharistií živen kázáním božího Slova. Odtud vyplývá všechno ostatní: cesta k presbyterně-synodní odpovědnosti, ekumenické sounáležitosti, k diakonii, k uměleckému výrazu, a v neposlední řadě k misijní autoritě. Misijnímu aspektu poslání Kristova lidu věnoval autor více místa a pozornosti než bývá v evangelických titulech zvykem. Mohl tak pojednat o revivalismu, misijně plodném americkém denominacionalismu, o němž český evangelík nemá dosud zevrubnější zdroje z domácí dílny, jakož obecně o otázkách misie a evangelizace. Jakkoli všechna zpracovaná období cesty Kristova lidu naleznou své vděčné čtenáře, přece kapitoly zabývající se reformačním zápasem o církev tvoří „osu" Smolíkových výkladů. Je to konkrétně eklesiologický koncept Matěje z Janova, k němuž se takto výslovně autor přiznává. Z české reformace však zejména bratrský model církve, který pokládá za nejlepší i pro současnost. Živě však promlouvá třeba i Kalvínův řád, když „subjektem služby v církvi chápal Krista, který užívá různých forem služby (trojího úřadu): kazatelů, presbyterů a diákonů". U luteránů zaujme např. překvapivě aktuální řešení vztahu církve a státu, které snad nejlépe připravilo půdu pro své dotvoření v sekularizované společnosti, o jejíž výzvě Smolík také nemlčí. Poučné je včlenění římskokatolického, pravoslavného, ale třeba i letničního vhledu do zmíněných otázek, takže celek vyznívá vyváženě a kniha se stala tím, čím chtěla být: „pomocí pro ekumenické rozhovory, které by byly rozhovory kvalifikovanými, nezatíženými předsudky z minulosti ani konfesionálním primitivismem a filosofickou a teologickou nevzdělaností". Autor však poskytuje víc než vzdělavatelný materiál. Z jeho líčení je patrné, že bez víry není možné porozumět „tajemství církve", bez lásky se veškeré mluvení o církvi míjí s Tím, který ji svým tvůrčím Duchem uvedl, stále znovu uvádí a také v budoucnu bude uvádět v život. Odtud se rodí i jeho naděje, že „sbory povznesené Duchem na rovinu biblické víry a zbožnosti" se dle zaslíbení stanou „světlem světa, integračním bodem nového lidství i nového lidstva".