Rakousko a Asie čili protipóly

Poslední letošní číslo Getseman se věnuje především dvěma regionům a životu tamních křesťanů: komunistické či socialistické východní Asii a Rakousku.

Marxistické státy mohou mít až nečekaně širokou škálu podob. Ostatně i starší Češi si vychutnali čtyři velmi odlišná vydání během pouhých čtyřiceti let: gottwaldovský teror, novotnovskou bezradnost, dubčekovský socialismus s lidskou tváří a husákovské bezčasí. V dnešní východní Asii je škála ještě širší, od tuhé stalinské diktatury v Severní Korei, před kterou by i Gottwald bledl závistí, až po pragmatickou vládu čínských komunistů, kteří sice umí ukázat železnou pěst například v Tibetu, ale všude, kde jde o peníze, ponechávají marxistické teze o společenském vlastnictví výrobních prostředků bez povšimnutí.

Ať už se asijští soudruzi dívají na podnikání tak či onak, jejich poddaní, kteří se rozhodnou myslet a jednat po svém, to nemají snadné, a to platí i pro myšlení a jednání náboženské. Marxismus je tradičně protináboženský (náboženství je opium lidstva, učil sám zakladatel, který si neuměl představit, že i jeho nauka se jednou stane opiem zneužívaných a ovládaných lidí). A křesťané, jejichž víra nepatří v Asii k domácím náboženstvím a kteří mají vazby k Západu, to mají těžké dvojnásob. Peter C. Phan ve svém příspěvku popisuje historii a situaci v jednotlivých zemích, přičemž nezastírá problémy. Vyznění ovšem není pesimistické: dokonce se autor ptá, „zda nebyl socialismus a komunismus pro křesťanství takříkajíc štěstím v neštěstí." Neboť přes útlak a bídu se křesťanství v mnoha východoasijských zemích jeví jako velice životné.

Vnější situace věřících v Rakousku je přesně opačná. Zejména katolická církev se zde tradičně těší silnému postavení a být alespoň papírovým katolíkem patřilo ještě nedávno takřka k samozřejmostem. A přitom místní církev prochází těžkou krizí, a to přinejmenším ve třech směrech. Krizí důvěry věřících po pedofilních skandálech; krizí personální, danou nedostatkem kněží; a konečně i vnitřní krizí, která se projevuje rozkolem mezi konzervativním vedením církve a převážně reformní kněžskou základnou.

K rakouské krizi přinášíme tři materiály: Sedm tezí o eucharistii, které v listopadu vydala rakouská reformní hnutí; požadují mimo jiné svěcení žen a zrušení povinného celibátu, aby se vyřešil hrozivý nedostatek kněží, který znemožňuje vysluhovat eucharistii. Dále komentář Petera Žaloudka k náboženské situaci v zemi, vysvětlující pozadí zmíněných radikálních požadavků. A konečně dopis rakouského faráře Arnolda Heindlera, který líčí situaci své přestárlé a vymírající farnosti a naznačuje, jaké kroky podniká, aby ji udržel při životě.

A zmiňme ještě článek Pavla Chalupníčka o takzvaném apoštolském koncilu. Zdánlivě je to odlehlé téma. Uvědomme si však, že jednání koncilu se týkalo stejného typu krize, jaký dnes zažívají Rakušané a ostatní Evropané: konzervativci versus reformisté. Tehdy se dobré řešení našlo. Prosme o nového svatého Pavla!