Z dopisu rakouského faráře

Při bohoslužbách mám téměř jen staré lidi a přichází jich asi 5%, bohužel ne všichni z naší farnosti. Někteří jsou i ze sousedních farností.

1. Jednou za čtrnáct dní mám liturgický kroužek. Jednou za měsíc máme veřejné zpívání. U nás je deset hostinců, event. zahradních restaurací a snažím se, abychom všechny hostince jednou za rok navštívili. Jednou za rok k nám přijdou zpívat Slovinci a jednou jedeme my do Slovinska, protože bydlíme blízko hranice. Zpíváme přitom jenom staré lidové písně. Farnost mi obstarala sborník 120 písní, které tak máme k dispozici. Bohužel i tady přicházejí samí staří lidé. Ale zpíváním lidových písní jsme se dali dohromady a stali se přáteli. Průběh večera se zpěvem je takový: Pozdravení, hodina zpívání - mezitím hostinský připraví malé občerstvení - pak asi ¾ hodiny si při svačině vyprávíme, nakonec ještě půl hodiny zpíváme. Večer uzavřeme tím, že si všichni podáme ruce.

2. Na podzim zase navštěvuji hostince. Konkrétně: Objednám - vždycky někde jinde - stůl pro čtyři, na kterém stojí cedule „rezervováno pro faráře od 19 hodin". Prvním třem, kteří si ke mně sednou, zaplatím nějaké pití. Přicházejí téměř vždycky jenom ti, kteří z církve vystoupili, nebo kteří do kostela nechodí, přicházejí také mladí lidé. Často mi tam házejí žhavé uhlí, co se týče církve, na hlavu. Ale všechny odpovědi na otázky jsem uveřejnil ve farním věstníku a poslal jsem je také biskupovi.

3. Jednou za měsíc slavím sabat. Proč? Protože židovský národ si udržel živou víru od doby zničení chrámu, obětního kultu a kněžstva jenom tím, že slavil sabat v rodinách. Existují u nás rodiny, které téměř nikdy nemohou jíst společně. Proto by slavení sabatu mělo povzbudit k tomu, aby si rodina aspoň jednou týdně připravila doma slavnostní jídlo. Aby se předtím pomodlila žalm a dbala na to, aby se mohlo v klidu hovořit. Neboť nad každým sabatem se vznáší slovo šalom. - Protože farní sál nemůže pojmout víc než padesát osob, zvu jednotlivé skupiny, např. rodiče s dětmi, kostelní sbor, rodiče prvokomunikantů a rodiče biřmovanců, poutníky do Izraele, poutníky do Mariazell. Jednou měsíčně máme s nemocnými a starými lidmi bohoslužbu slova a přináším jim Tělo Páně.

4. Existuje ještě mnoho lidí, kteří si objednávají za někoho mši. Ale sami nemají čas přijít! Nemohou-li tito lidé přijít ani v neděli, dohodnu se s nimi na termínu, kdy je celá rodina doma, a slavíme mši v rodině. Ačkoliv jsem zařídil na faře pro všední dny krásnou kapli, která je také vytápěná, nepřišel za poslední rok ve všední den na mši jediný člověk. Sám žádnou mši nesloužím, neboť každá mše má co dělat se společenstvím. Místo toho chodím tu a tam v týdnu na mši do kapucínského kostela.

5. Jednou ročně strávím týden dovolené pro tělo i duši v karmelitánském klášteře na ostrově Krk.

6. Jednou za měsíc je liturgický kroužek pro seniory, event. rodinná mše.

7. Náboženskou část biřmovací připravy probírám sám a ve skupinách učím Otče náš a Zdrávas Maria. Biřmovanci se smějí také modlit desátek růžence před nedělní mší. Společenskou část vytvářejí pomocníci. Jde o návštěvu sociálního centra, vázání adventního věnce a přípravu palmových ratolestí na Velikonoce. Ze starých jízdních kol jsem nechal udělat rikšu a biřmovanci vozí špatně chodící seniory na nedělní mše.

8. Často připravují bohoslužbu také postižení lidé z domova pro postižené. Jejich zpěv a modlitby jsou velmi dojemné.

9. Pěší pouť do Mariazell, od středy do soboty, se koná už přes dvacet let a zúčastňuje se jí asi stovka lidí.

10. Máme tábor pro děti, který se jmenuje Boží království a je u sv. Lorence v Mürztalu. V průběhu dvou týdnů se tu děti učí, jak vypadá křesťanský průběh dne s ranními chválami, modlitbou u stolu, večerní modlitbou a samozřejmě s nedělní mší.

11. Farní káva je po každé nedělní mši. V současné době máme čtrnáct skupin, které ji připravují. Kávu a koláč skupina obstará a dobrovolné příspěvky vystačí, aby nám zůstal nějaký výnos. Ale mnohem důležitější je společenství, které při tom vzniká. Musím často lidi po 12. hodině poslat domů, protože se rád dívám na pořad Orientace, který je v televizi ve 12.30.

12. Má-li někdo z kostelního sboru narozeniny, je vždycky dobré pohoštění a předávám malý dárek. Společenství sboru tak žije i mimo hudební sféru.

13. Růženec a májové pobožnosti ve filiálních kostelích: v říjnu a v květnu je týdně bohoslužba a navazuje na ni občerstvení. Přitom je důležité, aby se o akci postarali ti, kteří vedou modlitbu, i bez faráře.

14. Pouť je u nás na slavnost Těla a krve Páně. Na tu zveme nejen všechny spolky, ale snažíme se také nabídnout odpolední program, např. módní přehlídku, tanec, požehnání zvířat, dětský program. Takže slavnost trvá až do večerních hodin a slouží celé obci. Máme vždycky dobrý výtěžek, bez kterého se nemůžeme obejít.

P. S. Protože jsem současně hasičským kurátem, mám na sv. Floriana liturgický kroužek. Je to příležitost vysvětlit kamarádům hasičům mši a požádat je, aby mi ministrovali ve svých uniformách, vedli modlitby a postarali se o sbírku. Výtěžek sbírky jim vždycky dám. Máme tím dobré vztahy.

Protože podle starého zvyku pořádají hostinští na Popeleční středu „herinkové hody", každoročně tam zvu obecní i farní radu. Hostinský má nárok na výdělek, ale nesmí toho zneužít.

Co jsem ještě nestačil udělat: Předsevzal jsem si, že navštívím všechny rodiče prvokomunikantů a biřmovanců. Bohužel nejsou otcové večer často doma, nebo se raději dívají na televizi, než aby se mnou hovořili o náboženství. Přesto jsou mnozí velmi rádi, když přijdu. Ale mám pro to velmi málo času.

Loni jsem měl přes třicet dětí k prvnímu svatému přijímání, ale jen dva chodí častěji na nedělní mši. Ostatní rodiče nevídáme ani o Vánocích nebo Velikonocích. Během školní mše jdou maminky raději do kavárny. Žiju tedy ve velmi liberální farnosti.

Srdečné pozdrav Bůh a odvahu zůstat dál v církvi vám přeje farář Arnold Heindler

Z Freude und Hoffnung (Radost a naděje) č. 2/2011, rakouského katolického věstníku Hnutí za lepší svět