Změny v římské kurii začínají

S velkou pozorností se očekává schůzka poradní skupiny osmi kardinálů s papežem Františkem ve dnech 1.–3. října 2013. Ustavení tohoto poradního orgánu papeže bylo zveřejněno přesně měsíc po jeho zvolení (tj. 13. dubna 2013) spolu s dvojím úkolem: 1) radit papeži při řízení univerzální církve a 2) promýšlet plán na reformu římské kurie (tj. revizi apoštolské konstituce Pastor Bonus o římské kurii z roku 1988). Tato skupina, některými komentátory nazývána G8 s určitou analogií ke sdružení osmi údajně nejvyspělejších států světa, je složena z nekuriálních kardinálů (tj. nejsou součástí římské kurie), kteří jsou vybráni jednak jako zástupci jednotlivých kontinentů, jednak s ohledem na jejich zkušenosti s předsednictvím národních či regionálních biskupských organizací.1

Všech osm kardinálů se věnuje především intenzivnímu sběru informací a podnětů od co největšího okruhu biskupů, to je momentálně jejich hlavní úkol. Předpokládám, že po zasedání poradní skupiny a navazující společné pouti do Assisi budou k dispozici další informace. Již v průběhu záři se ukázal, že papež František zahájil prozatím alespoň personální revizi římské kurie a dává dohromady tým svých spolupracovníků. Myslím si, že papežovo vystupování na veřejnosti, jeho gesta a slova jsou důležitější a pro mnohé zajímavější. Přesto se s čtenáři rád podělím o pokus o vhled do římské kurie na základě veřejně dostupných zpráv. Jsem si vědom, že některé informace se pohybují spíše na úrovni drbů a jsou jen pro zajímavost. Navíc reforma kurie teprve začíná. Jenže v případě tak specifické instituce jako je římská kurie nám mnohdy nic jiného nezbývá.

Ohlédnutí za érou státních sekretářů Bertoneho a Sodana

Nejočekávanější personální změna v římské kurii se týkala postu státního sekretáře, tedy pomyslného muže číslo dvě ve Vatikánu. Dne 31. srpna 2013 bylo oznámeno, že papež přijal rezignaci Tarcisia Bertoneho (nar. 1934, státní sekretář v letech 2006–2013) a jmenoval nového Pietra Paroliniho s účinností od 15. října. Zároveň potvrdil v úřadu ostatní vrchní úředníky tohoto orgánu. Pro lepší představu je třeba připomenout, že Státní sekretariát se skládá ze dvou sekcí nebo oddělení. První je oddělení obecných záležitostí vedené zástupcem (substitut, od roku jím je 2006 italský arcibiskup Giovanni Angelo Becciu, nar. 1948), jemuž pomáhá přísedící (assessor, od roku 2009 americký mons. Peter Brian Wells, nar. 1963) Druhým je oddělení mezinárodních vztahů vedené státním tajemníkem resp. sekretářem (od roku 2006 marocký arcibiskup Dominique Mamberti, nar. 1952) za pomoci vedlejšího tajemníka resp. podsekretáře (od roku 2013 maltský mons. Antoine Camilleri, nar. 1965). Stručně by se dalo říct, že zatímco první oddělení má na starosti interní církevní agendu, druhé má za úkol věnovat se vztahům k jednotlivým státům (tj. patří sem agenda diplomatických vztahů a nunciatur). Státní sekretář bývá přirovnáván k premiérovi vlády, vedoucí druhého oddělení pak k ministru zahraničních věcí.

Některá média hovořila o „vyhození“ Bertoneho, což mi v případě nemocného a téměř 79letého (tj. 4 roky přesluhujícího) státního sekretáře připadalo přece jen přitažené za vlasy. Každopádně nespokojenost s jeho působením je zřejmá již delší dobu. Nic na tom nezměnilo neobvyklé a opakované vyjádření podpory ze strany papeže Benedikta XVI.2 I když by nebylo spravedlivé svádět na něj všechny problémy římské kurie v posledních letech, jeho spoluzodpovědnost z pozice šéfa ústředního administrativního orgánu kurie je zřejmá. Vatikánolog John L. Allen Jr. poukázal na to, že v případě státního sekretáře Bertoneho se jednalo o experiment, který se neosvědčil. Na rozdíl od svých předchůdců neměl Bertone zkušenost s fungováním Státního sekretariátu. Benedikt XVI. si ho zvolil pro jeho loajalitu, neboť Bertone s papežem v minulosti opakovaně spolupracoval např. jako člen skupiny expertů pro vyjednávání s exkomunikovaným arcibiskupem Marcelem Lefebvrem v roce 1988 nebo jako sekretář Kongregace pro nauku víry (v letech 1995–2002), jejímž byl kardinál Josef Ratzinger prefektem. Vatikánoložka Andrea Gagliarducciová na dokumentu z ledna 2012 dokládá, že Tarcisio Bertone usiloval o reformu kurie a některé z jeho plánů rezonují s návrhy kardinálů během konsistoře před letošním konkláve i s návrhy papeže Františka.3 Bertone prý usiloval o větší kolegialitu a efektivitu práce, jak jí osobně zažil v Ratzingerově Kongregaci pro nauku víry. I když to může mnohé překvapit a i jiné zdroje to potvrzují, kardinál Ratzinger nevládl v kongregaci pevnou rukou, konal pravidelné porady a neprosazoval pouze své názory, přestože její působení navenek nemá příliš dobrou pověst. Gagliarducciová uvádí, že si papež Benedikt XVI. vědomě vybral dobrého právníka a nikoliv diplomata. Byl to pokus o nalezení nového způsobu práce, který se setkal se silnou opozicí. Každopádně je třeba být opatrný při posuzování úsilí o reformu kurie v době papeže Benedikta a papeže Františka. Nepochybně je zde větší kontinuita než by se na první pohled mohlo zdát, což dosvědčují debaty kardinálů před konkláve i poměrně rychlá volba a silný mandát, který od nich nový papež získal.

Když se vrátíme ještě dále do minulosti, zjistíme, že hledání nových způsobů fungování Státního sekretariátu po nástupu Benedikta XVI. v roce 2005 bylo způsobeno problematickým dědictvím z doby Jana Pavla II. Státní sekretariát v čele s Angelem Sodanem (nar. 1927, státní sekretář 1991–2006) představoval vůči snahám papeže Benedikta XVI. o „očistu církve“ poměrně silnou opozici už v době jeho působení ve funkci prefekta Kongregace pro nauku víry. Sodanův Státní sekretariát se s Ratzingerovou Kongregací pro nauku víry střetl např. v kauze vyšetřování obvinění ze sexuálního zneužívání ze strany zakladatele legionářů Kristových Marciala Maciela Degollada (1920–2008). Zřejmě i díky Sodanově podpoře odolával Maciel obviněním, kterými se od roku 1998 zabývala Kongregace pro nauku víry, a odstoupil teprve začátkem roku 2005 z důvodu stáří. Sodano se měl zastávat rovněž vídeňského arcibiskupa Hanse Hermanna Groëra (1919–2003, arcibiskupem 1986–1995, kardinálem od 1988, v roce 1998 se vzdal svých hodností), který byl také obviněn ze sexuálního zneužívání. Když v květnu 2010 tuto kauzu v médiích zmínil Groërův nástupce Christoph Schönborn (nar. 1945, vídeňský arcibiskup od roku 1995, kardinál od roku 1998), vysloužil si pozvání „na kobereček“ k papeži, který podle oficiální tiskové zprávy „urovnal nedorozumění mezi kardinály“4 Ve skutečnosti šlo o jeden z řady sporů, který mezi nejvyššími představiteli katolické církve probíhal na pozadí hledání vhodného přístupu k vyšetřovaným sexuálním skandálům a jejich utajování v nedávné minulosti. Kardinál Schönborn totiž vystoupil na obranu papeže Benedikta XVI. v jeho úsilí na „očistu církve“ s odkazem na údajná tehdejší slova kardinála Ratzingera, že ve Vatikánu „zvítězila druhá strana“. Je to jen další kamínek do mozaiky, která ukazuje, že ačkoliv Ratzinger působil ve Vatikánu v čele mocné Kongregace pro nauku víry od konce roku 1981 až do roku 2005, jeho pozice v římské kurii nebyla tak pevná, jak by se mohlo zdát. Poslední desetiletí pontifikátu Jana Pavla II. ukazuje, že se jednotlivé úřady římské kurie mohou stát nástroji mocenských bojů různých skupin v katolické církvi. Na tom pozadí snad lépe pochopíme intenzivní diskuse kardinálů před letošní volbou papeže i nesnadný úkol, kterým reforma římské kurie nepochybně je. Jak skloubit potřebné a podle některých radikální kroky s důležitým udržením kontinuity a fungování rozsáhlého a celosvětového aparátu církve?

Nový státní sekretář Pietro Parolini

Jmenování Pietra Paroliniho (nar. 1955) státním sekretářem se zdá být zajímavou volbou. O jeho jmenování se spekulovalo již v červnu.5 Tento mladý a talentovaný diplomat v sobě spojuje dlouholetou zkušenost v diplomatických službách Vatikánu (od roku 1986) a zároveň není spojován s aférami uplynulých let (s ohledem na svoji nepřítomnost ve Vatikánu v letech 2009–2013). Někteří komentátoři, např. Gianni Valente, navíc připomínají, že se Parolini osvědčil jako spolehlivý a loajální úředník sloužící pod nadřízenými z různých názorových směrů.6 Za zmínku stojí rovněž to, že ve svých 58 letech je nejmladším státním sekretářem od doby Eugena Pacelliho (tj. pozdějšího papeže Pia XII. v letech 1939-1958), který se stal státním sekretářem v roce 1930 v 54 letech. Pietro Parolini není jen řadovým diplomatem. Během tří let na nunciatuře v Nigérii se zblízka seznámil s problematikou křesťansko-muslimských vztahů, na nunciatuře v Mexiku (v letech 1989–1992) se podílel na závěrečné fázi jednání katolické církve se státem, završené oficiálním navázáním diplomatických styků s Vatikánem. V letech 2002–2009 byl podsekretářem druhého oddělení Státního sekretariátu, tj. oddělení mezinárodních vztahů. Zároveň byl pověřován nelehkými úkoly, např .se účastnil jednání s čínskými státními úřady, cestoval do Vietnamu nebo do Severní Koreje. Časopis Inside the Vatican jej ve své pravidelné anketě zařadil mezi desítku nejvýraznějších postav katolické církve v roce 2006.7 Vyslání do Venezuely s problematickým prezidentem Hugo Chávezem (1954–2013, prezident v letech 1999–2013) v srpnu roku 2009 bylo zřejmě dalším z nelehkých úkolů pro vatikánského diplomata, i když John L. Allen toto vyslání interpretuje jako výraz ztráty přízně ze strany Tarcisia Bertoneho.8 Domnívám se, že tento postup byl spíše standardním kariérním postupem těchto podsekretářů, navíc spojený s biskupským svěcením a s udělením titulárního arcibiskupství. Každopádně absence ve Vatikánu v následujících letech a zřejmě i zkušenost s Latinskou Amerikou byla Parolinimu při výběru nového státního sekretáře připočtena k dobru.

Mimochodem Parolinův nástupce na pozici podsekretáře, Ettore Balestrero (nar. 1966), byl dne 22. února 2013, tj. těsně před odstoupením papeže Benedikta XVI., rovněž jmenován nunciem (v Kolumbii) a titulárním arcibiskupem. Zda se jednalo o jeho odsunutí z Vatikánu nebo zda svojí roli hrála snaha státního sekretáře druhého oddělení Státního sekretariátu Dominique Mambertiho zajistit místo pro svého osobního tajemníka Antoine Camilleriho, který nastoupil na místo podsekretáře po Balestrerovi, zůstává skryto. Každopádně stojí za pozornost sledovat osudy těchto prominentních vatikánských diplomatů, neboť jejich bohaté zkušenosti, kontakty po celém světě a velmi dobré jazykové schopnosti je většinou předurčují pro poměrně slibnou kariéru v římské kurii.

Kam s ním? aneb Osudy papežských sekretářů

Zatímco někteří zřejmě touží po kariéře ve vatikánských strukturách, může být pro jiné vatikánská zkušenost odrazovým můstkem pro pomyslnou kariéru v diecézních strukturách. Mám pocit, že někdy takové personální rošády připomínají nerudovské dilema „Kam s ním?“ (v Nerudově povídce šlo o starou slámu ze slamníku). Mám například na mysli osobního sekretáře papeže Benedikta XVI., od 7. prosince 2012 prefekta Papežského domu a titulárního arcibiskupa Georga Gänsweina (nar. 1956). Připomínám, že prefektura Papežského domu má na starosti organizaci soukromých a veřejných audiencí papeže, organizace různých ceremoniálů s výjimkou organizace liturgických slavností (např. duchovní cvičení pro papeže a kurii) a rovněž se stará o organizaci papežových návštěv v rámci Itálie. Propojení osobního sekretáře papeže s touto funkcí bylo něco nového, resp. šlo ještě dále než bylo jmenování dlouholetého osobního sekretáře (od roku 1966) papeže Jana Pavla II., Stanisława Dziwisze (nar. 1939), prefektem-adjunktem Papežského domu v letech 1998–2005. Dziwisz fungoval paralelně vedle prefekta Američana Jamese Michaela Harveye (nar. 1949, prefektem v letech 1998–2012, od listopadu 2012 kardinálem), i když ve skutečnosti byl Dziwiszův na papeže velmi silný a s postupující nemocí papeže rostl. Po smrti Jana Pavla II. si Dziwisz za svou dlouholetou službu papeži „vysloužil“ krakovské arcibiskupství (jmenován Benediktem XVI. 3. června 2005) a kardinálský klobouk (jmenován v první „várce“ kardinálů nového papeže 24. března 2006). I když to nebyl moc dobrý příklad „duchovního nepotismu“ (vztah Dziwisze s papežem byl skutečně přirovnáván ke vztahu otce se synem), pro Benedikta XVI. to byla ideální příležitost, jak se vypořádat s jedním z nejvlivnějších mužů ve Vatikánu.

Georg Gänswein (nar. 1956), pro svůj vždy upravený vzhled přezdívaný „Bel Giorgio“ neboli „Krásný Georg“ (u příležitosti svého biskupského svěcení se v lednu 2013 dostal na obálku italské verze populárního časopisu Vanity Fair s titulkem „Být krásný není hřích“ a „George Clooney sv. Petra“), se stal osobním sekretářem kardinála Ratzingera v roce 2003, kdy vystřídal Josefa Clemense (nar. 1947, od roku 2003 sekretář papežské rady pro laiky a titulární biskup). Spolupráce s Ratzingerem se však datuje již od roku 1996, kdy Gänsweina přivzal ke spolupráci v rámci Kongregace pro nauku víry. Jmenování osvědčeného Georga Gänsweina prefektem Papežského domu bylo nepochybně důsledkem aféry s únikem informací z papežovy kanceláře (tzv. aféra Vatileaks) a zároveň měl zajistit pokud možno bezproblémové odstoupení papeže a určitou kontinuitu při předávání jeho úřadu. I když se propojení funkce osobního sekretáře emeritního papeže a zároveň prefektem Papežského domu, tj. ve službách úřadujícího papeže, zdá dlouhodobě neudržitelné, byl tento stav 31. srpna 2013 znovu potvrzen papežem Františkem. Domnívám se, že ve hře může být hledání nějakého elegantního řešení. Bezprostředně po volbě nového papeže se objevily spekulace o tom, že by se Georg Gänswein mohl stát nástupcem kolínského arcibiskupa a kardinála Joachima Meisnera (nar. 1933, kardinálem od 1983, arcibiskupem od 1988), který v prosinci oslaví již 80 narozeniny, tudíž patří k jedněm z nejstarších přesluhujících diecézních arcibiskupů. Je však otázkou, zda je jeho případná kandidatura na tento post reálná. Zatím je jeho osud spojen s emeritním papežem.

Zatímco Georg Gänswein je poměrně známou osobností, jméno druhého sekretáře papeže Benedikta XVI. je mnohem méně známé. V září 2007 se jím stal Alfred Xuereb (nar. 1958), původem z Malty. Tehdy vystřídal Poláka Mieczyslawa Mokrzyckého, kterého Benedikt XVI. „zdědil“ po svém předchůdci.9 Xuereb byl od roku 1991 sekretářem rektora Lateránské univerzity, od roku 1995 pracoval ve Státním sekretariátu a v roce 2000 vstoupil do služeb prefektury Papežského domu. Papež František si Xuereba ponechal a povýšil ho na svého prvního osobního sekretáře. Větší spekulace doprovází papežova druhého sekretáře, kterým se stal 49letý Argentinec Fabian Pedacchio Leaniz. Poprvé se po boku papeže Františka na veřejnosti objevil údajně 12. května, ale do papežova bydliště, tj. do Domu svaté Marty, se přestěhoval již po jeho zvolení v březnu.10 Nejprve pracoval pro papeže souběžně se svým zaměstnáním v Kongregaci pro biskupy, na přelomu června a července se stal papežovým druhým sekretářem na plný úvazek. Významné místo v důležité Kongregaci pro biskupy prý Fabian Leaniz získal v roce 2007 právě díky doporučení současného papeže (tehdy ještě kardinála Bergoglia). V prosinci 2011 se v médiích objevilo anonymní udání, že Fabian Leaniz je Bergogliův špión v této kongregaci, který ho pravidelně informuje o všem důležitém. Každopádně v tomto muži získal papež František zřejmě dalšího spolehlivého člověka s vhledem do dění ve Vatikánu. Kruh nejbližších papežových spolupracovníků doplnil nový komorník neboli majordomus, Piergiorgio Zanetti, bývalý četník městského státu Vatikán, který v polovině září 2013 nahradil Sandra Mariottiho (ten se stal majordomem v květnu 2012 po zatčení svého předchůdce Paola Gabrieliho, jenž byl obviněn z vynášení utajovaných dokumentů).

Finanční komise a Kongregace pro nauku víry

Oznámení o jmenování nového státního sekretáře zřejmě předznamenalo začátek výraznějších personálních změn v římské kurii. Do začátku září se řešila především problematika Institutu náboženských děl (IOR), tedy tzv. Vatikánské banky, která patří k nejkritizovanějším vatikánským institucím a není vyloučeno, že bude zrušena. Již 24. června 2013 byla zřízena nová papežská komise, jejímž úkolem má byt shromažďování informací o situaci a činnosti IOR. Komise má přístup k veškerým tajným údajům a informacím. Předsedou komise byl jmenován italský kardinál Rafaele Farina (nar. 1933), bývalý knihovník a archivář. Koordinátorem komise se stal španělský titulární biskup a současně sekretář papežské rady pro výklad legislativních textů Juan Ignacio Arrieta Ochoa de Chinchetru (nar. 1951). Sekretářem se stal mons. Peter Bryen Wells, o kterém už byla řeč coby přísedícím prvního oddělení Státního sekretariátu. Wells byl později, 8. srpna, jmenován ještě do čela nového Výboru pro finanční bezpečnost, což je další instituce, která by měla přispět k větší prevenci a zamezení praní špinavých peněz. Že jsou tato opatření skutečně na místě, ukázal např. případ mons. Nunzia Scarana (některými médii mylně považovaného za biskupa), který byl koncem června zadržen italskou policií a obviněn z praní špinavých peněz.

Dne 21. září 2013 byla zveřejněna další várka nových jmenování nebo potvrzení stávajících osob ve svých úřadech. Ve své funkci byl potvrzen prefekt kongregace pro nauku víry německý arcibiskup Gerhard Ludwig Müller (nar. 1947, prefektem od 2. července 2012) a také sekretář této komise španělský arcibiskup Ladaria Ferrer (nar. 1944, sekretářem od 2008). Potvrzeni byli rovněž všichni stávající členové a konzultoři kongregace. Jedinou změnu v této kongregaci zažil pouze titulární arcibiskup Joseph Augustine Di Noia (nar. 1943), který byl jmenován přísedícím sekretářem kongregace. Tento Američan s italskými kořeny působil v kongregaci pro nauku víry již jako její podsekretář v letech 2002–2009, poté byl sekretářem Kongregace pro bohoslužbu. Před rokem, konkrétně dne 26. června 2012, byl jmenován zástupcem předsedy papežské komise Ecclesia Dei. Tato komise, která se věnuje dialogu s tzv. tradicionalisty, byla v té době již začleněna do Kongregace pro nauku víry. Důvodem jmenování v roce 2012 bylo zřejmě personální posílení této komise v souvislosti s probíhajícím vyjednáváním s představiteli Bratrstva sv. Pia X., které papež Benedikt XVI. toužil dotáhnout do úspěšného konce ještě před svým odstoupením. Pokud by se mu to podařilo, stál by jak u počátku schizmatu Marcela Lefebvra (bez schválení Vatikánu a přes výslovné varování vysvětil 30. června 1988 čtyři nové biskupy, v důsledku čehož byl exkomunikován), tak u jeho konce (zrušení exkomunikací čtyř biskupů zveřejněné v lednu 2009 ještě neumožnilo jejich dovolené působení v rámci katolické církve).11 K dohodě nakonec nedošlo a uvnitř Bratrstva sv. Pia X. navíc došlo kvůli jednání s Římem k napětí.

Je zřejmé, že na rozdíl od svého předchůdce si papež František o tzv. tradicionalistech nedělá příliš velké iluze a jednání s nimi nepovažuje za prioritu svého pontifikátu. Rozšířením kompetencí se Di Noia může věnovat dalším otázkám v rámci agendy Kongregace pro nauku víry. Nabízí se např. problematika v souvislosti s Konferencí ženských řeholních představených v USA.12 Po loňské výměně v čele kongregace, kdy Němec Müller vystřídal Američana Levadu, tak může být agenda svěřena v rámci kongregace opět do rukou Američana. V souvislosti s papežskou komisí Ecclesia Dei zůstal téměř bez povšimnutí dřívější návrat jejího sekretáře Guido Pozza (nar. 1951). Stal se jím poprvé 8. července 2009 po začlenění komise do kongregace. Dne 3. listopadu 2012 byl jmenován vrchním almužníkem papeže a titulárním arcibiskupem. Dne 3. srpna 2013 se opět vrátil na pozici sekretáře komise. Důvody mi nejsou známy. Bylo odstavení Pozza vstřícným krokem vůči tradicionalistům? Nebo dotyčný ztratil důvěru papeže Benedikta (což mi s ohledem na jeho návrat do úřadu připadá nepravděpodobné)?

Změna ve vedení Kongregace pro klérus

Zatímco v Kongregaci pro evangelizaci národů papež František potvrdil stávající personál, tj. prefekta (italského kardinála Fernanda Filoniho, nar. 1946, ve funkci od roku 2011), sekretáře (hongkongského titulárního arcibiskupa Savia Hon Tai-Faie, nar. 1950, od 23. prosince 2012) a přísedícího sekretáře (mons. Protase Rugambwu z Tanzanie, nar. 1960, od 26. června 2012), na čele Kongregace pro klérus došlo ke změně. Dosavadního prefekta, italského kardinála Mauro Piacenzu, vystřídal italský titulární arcibiskup Beniamino Stella. Janovan Mauro Piacenza (nar. 1944, kardinálem od 2010, prefektem v letech 2010–2013) je považován za konzervativního muže, který byl formován legendárním kardinálem a janovským arcibiskupem Guiseppem Sirim (1906–1989, kard. 1953).13 V kongregaci pro klérus Piacenza pracoval od roku 1990, od roku 2000 byl podsekretářem a od roku 2007 sekretářem. V říjnu 2010 nahradil v čele kongregace penzionovaného kardinála Brazilce Claudia Hummese (nar. 1934, prefektem 2006–2010), což vzbudilo pozornost, neboť nebývá zvykem, aby se sekretář stal prefektem stejné kongregace. Zvěsti o Piacenzově odstoupení se objevily již po jeho audienci u papeže dne 2. července 2013, stejně jako zpráva o jeho špatném zdravotním stavu. Konzervativní kruhy naopak bijí na poplach a tvrdí, že papež František sesazuje konzervativní členy kurie. Piacenza byl jmenován do úřadu Apoštolského penitenciáře, což je nepochybně méně důležitý post v rámci kurie. Za zmínku stojí, že se Piacenza proslavil svým listem „matkám kněží a seminaristů a těm ženám, které mají vůči kněžím a seminaristům dar duchovního mateřství“ z ledna 2013. V něm zvláštním způsobem představil účast matky na kněžském povolání svého syna: Matka každého kněze se tajemným způsobem stává dcerou svého syna.14

Novým prefektem Kongregace pro klérus se stal zkušený diplomat arcibiskup Beniamino Stella (nar. 1941), dosavadní předseda Papežské církevní akademie (Pontificia Ecclesiastica Academia, v letech 2007–2013, jeho nástupcem se stal Giampiero Gloder, nar. 1958, ze Státního sekretariátu), tj. prominentní školy pro vzdělání a formaci vatikánských diplomatů. Podobně jako v případě nového státního sekretáře jde o diplomata se zkušeností s Latinskou Amerikou (v letech 1987–1999 působil na nunciaturách v Africe, v letech 1999–2007 byl nunciem v Kolumbii), který není spjatý s římskou kurií. Toto propojení diplomatické zkušenosti s kněžskou službou se mi zdá zajímavé hned z několika důvodů. Mám pocit, že jsem před časem četl jeden z komentářů, ve kterém byla uvedena papežova představa o formaci budoucích kněží, jež by měla v ideálním případě zahrnovat minimálně roční pobyt v zahraničí, nejlépe v prostředí odlišné kultury. Taková zkušenost by vedla k rozšíření obzorů, novým zkušenostem s jiným prostředím a byla by dobrou přípravou ke kněžské službě. Nepochybně je to také zkušenost jezuity, tj. člena řádu, který je pověstný svojí dlouhou a důkladnou formací (minimálně deset let). Její potřeba je dána tím, že život jezuity je poznamenán cestováním a častou změnou místa. Požadavek příslušnosti k jednomu klášteru, typický pro starší řády (tzv. stabilitas loci), byl u jezuitů nahrazen slibem poslušnosti, resp. připravenosti k poslání, k misii. Vstup do jezuitského řádu neznamená vstup do konkrétního kláštera, nýbrž vstup do celosvětové instituce, jejímž principem je pohyblivost a poslání kamkoliv, kde to bude podle představených potřeba. Velmi často mluví papež František o potřebě neustálé misie. V jeho pojetí nejde jen o úzké pojetí misie coby „hlásání evangelia pohanům“, nýbrž o ochotu církve a křesťanů vyjít ze sebe, „ze zahrádky svých představ“, mezi lidi „na ulici“.

Může být překvapivé, že papež z Latinské Ameriky si své spolupracovníky vybírá mezi diplomaty. Vždyť to byly právě nunciatury, Hansem Küngem ironicky nazývané „denunciaturami“, které katolické církvi v Latinské Americe mnohdy komplikovaly život svými úzkými vazbami na tamní pravicové vojenské režimy. Kromě již výše zmíněného Angela Sodana nechvalně proslul také italský kardinál Pio Laghi (1922–2009, kard. od 1991), v letech 1974–1980 nuncius v Argentině a blízký přítel námořního admirála Emilia Eduarda Massery (1925–2010), který měl podíl na krvavém pronásledování opozice v době Videlova režimu (1976–1980). Např. se spolu pravidelně scházeli na tenisových kurtech, Langhi se účastnil svatby jeho syna a pokřtil jeho vnuka. Ostatně podle některých neověřených zpráv neměl současný papež coby metropolita v Buenos Aires (1998–2013) příliš srdečné vztahy s tehdejším nunciem v Argentině Adrianem Bernardinim (nar. 1942, nuncius v Argentině 2003–2011, v současnosti nuncius v Itálii a San Marinu), který měl blokovat jeho návrhy na nové biskupy. Bez ohledu na pravdivost tohoto tvrzení si papež z Latinské Ameriky jistě nedělá iluze o potřebě reformy způsobu práce papežských nunciatur. V té souvislosti zasluhuje pozornost projev, který měl papež František při setkání s papežskými diplomaty dne 21. června 2013.15 V něm připomněl důležitost práce velvyslanců, „neboť při ní utváříte církev“ (což je nepochybně narážka na jejich rozhodné slovo při výběru nových biskupů) a také zdůraznil potřebu soustředit se na lidi a osobní vztahy: „Jako prostředníci musíte nejenom znát spisy a dokumenty, nýbrž zejména lidi. Považuji tedy za podstatné, abyste měli osobní vztah k římskému biskupovi. Pomáhá nám sice státní sekretariát, avšak osobní vztah je důležitý – a musíme o něj oboustranně usilovat.“ Papež nunciům připomněl, že ačkoliv jim není svěřena konkrétní část božího lidu a nevedou místní církve, nepřestávají být pastýři: „Dělejte vždy všechno s hlubokou láskou. Jste pastýři také ve vztazích se státními úřady a svými kolegy. Hledejte neustále dobro – dobro každého člověka a dobro církve... Z vaší strany je nezbytné, abyste pracovali s profesionalitou. To je, abych tak řekl, vaše žíněné roucho, vaše pokání. Musíte pracovat profesionálně – církev to tak po vás chce. Pokud papežský vyslanec není profesionální, ztratí také svou autoritu.“ V závěru papež naznačil základní linie pro výběr vhodných kandidátů biskupského úřadu, na němž se nunciové podílejí významnou měrou: „Dbejte na to, aby kandidáty byli takoví pastýři, kteří jsou blízcí lidem. To je první kritérium. Kéž mají blízko k lidem. Když je někdo velký teolog a myslitel, ať jde na univerzitu, tam udělá jistě mnoho dobrého. My však potřebujeme pastýře! Ať jsou to otcové a bratři, ať jsou mírní, trpěliví a milosrdní, ať milují chudobu – tu vnitřní, která je osvobozuje pro Pána, i tu vnější, jejímž znamením je prostý a strohý životní styl. Ať nemají smýšlení knížat, nejsou ctižádostiví, netouží po biskupském úřadě... A nechť jsou snoubenci jedné jediné církve a stále nehledají nějakou jinou.“

Nové vedení sekretariátu synody biskupů

Hlubší souvislosti má nepochybně také změna na postu generálního sekretáře synody biskupů. Dosavadní sekretář titulární arcibiskup Chorvat Nikola Eterovič (nar. 1951, sekretářem byl v letech 2004–2013) byl jmenován novým nunciem v Německu. Sekretariát má na starosti agendu synody biskupů, jejíž založení papežem Pavlem VI. v roce 1965 je považováno za plod II. vatikánského koncilu a znovuobjevené myšlenky kolegiality biskupů. Jen připomínám, že existují tři různé druhy zasedání biskupské synody: řádné, mimořádné a speciální. Řádná synodní shromáždění se týkají důležitých záležitostí univerzální církve, které vyžadují pozornost celého episkopátu. Mimořádná synodní shromáždění se týkají otázek, které vyžadují okamžitou pozornost pro dobro celé církve. Zatímco zvláštní shromáždění se věnují důležitým otázkám církve v určitém regionu. Dosud se konalo 13 řádných shromáždění biskupských synod (naposledy na podzim roku 2012 na téma Nová evangelizace), 2 mimořádná shromáždění (v letech 1969 a 1985) a 10 speciálních shromáždění (naposledy v roce 2010 pro Blízký Východ). Od roku 1974 bývají výsledky synodního jednání shrnuty papežem v posynodálních exhortacích, které více či méně navazuj na propozice schválené na závěr synodního shromáždění. V období mezi jednotlivými shromážděními má agendu na starosti generální sekretariát synody biskupů. Radu generálního sekretariátu synody biskupů tvoří kromě generálního sekretáře, jmenovaného papežem, 12 zástupců zvolených synodou z jednotlivých regionů (po třech ze čtyř regionů: 1. Afrika, 2. Asie + Austrálie a Oceánie, 3. Evropa a 4. Severní a Jižní Amerika) a tři další jmenovaní papežem, většinou se jedná o lidi z římské kurie. Plenární zasedání koná generální sekretariát zhruba dvakrát až třikrát do roka. Naposledy se zasedání konalo ve dnech 13.–14. června 2013 a při setkání s novým papežem probíhal improvizovaný dialog o možných tématech příští synody.16 Ohledně posynodální exhortace ze synodu o nové evangelizaci papež řekl, že její jednání zamýšlí shrnout „šířeji“, totiž v „rámci evangelizace vůbec“. V publikovaném oficiálním projevu ocenil práci synody a učinil jen letmou zmínku o možném rozvoji synody s cílem posílit hlubší dialog a spolupráci mezi biskupy navzájem a mezi biskupy a biskupem římským.17 Z dalších vyjádření papeže je zřejmé, že papež bere vážně dosavadní kritické výhrady vůči organizaci synody biskupů a zřejmě uvažuje o hlubších změnách. Např. v zářijovém rozhovoru, publikovaném jezuitskými periodiky, uvedl se zjevným odkazem na etymologii výrazu synoda (SYN-HODOS, společná cesta): „Musí se jít společně: lid, biskupové i papež. Kolegialitu je třeba žít na různých úrovních. Možná je čas na změnu metodologie synodu, protože ta stávající mi připadá statická. To může mít také ekumenickou hodnotu, zvláště ve vztahu k našim pravoslavným bratřím. Od nich se lze naučit více o smyslu biskupské kolegiality a tradici kolegiality.“18 Ostatně na etymologii společné cesty odkázal rovněž honduraský kardinál Óscar Rodríguez Maradiaga, jeden z osmi členů poradního sboru kardinálů, v nedávném rozhovoru. Zmínil námitku východních církví, že v katolické církvi existuje kolegialita, nikoliv synodalita. Považuje za vhodné pokusit se vykročit směrem k větší synodalitě.19

Téma synody a synodality bude nepochybně na programu jednání chystané schůzky této poradní skupiny s papežem. Krátce po ní, ve dnech 7.–8. října, je naplánováno další plenární zasedání generálního sekretariátu synodu biskupů, poprvé s novým generálním sekretářem. Dne 21. září 2013 se jím stal italský titulární arcibiskup Lorenzo Baldisseri (nar. 1940), opět dlouholetý diplomat se zkušeností z Latinské Ameriky (v letech 2002–2012 byl nunciem v Brazílii), od ledna 2012 působil ve funkci sekretáře vlivné Kongregace pro biskupy, od března 2012 je zároveň sekretářem kardinálského kolegia. Zatímco ve funkci sekretáře Kongregace pro biskupy nyní skončil (a místo zůstalo zatím neobsazeno), ve funkci sekretáře kardinálského kolegia prozatím zůstal. Personální spojení těchto dvou funkcí, tj. sekretáře synodu biskupů a kardinálského kolegia, je rovněž zajímavé a mělo by svojí logiku. V listopadu 1979 totiž nastartoval papež Jan Pavel II. další experiment v řízení církve, když poprvé po dlouhé době svolal kardinálské kolegium jako poradní orgán papeže. Tato setkání se stala pravidlem a do jisté míry znamenají určitou konkurenci vůči biskupské synodě, přestože jsou mnozí účastníci členy obou grémií. Navíc je tu ještě teologický aspekt, který už na II. vatikánském koncilu připomněl melchitský patriarcha Maximos IV. Saight. „Římský dvůr“ (tj. římská kurie s kardinály) nemůže nahradit společnou zodpovědnost za celou církev, která byla svěřena sboru apoštolů a pokračuje v biskupech.

K Baldisserimu se váže ještě jedna drobná historka. Nově zvolený papež František mu jako sekretáři konkláve vložil na hlavu svou červenou kardinálskou pokrývku hlavy (tzv. solideo), což bývá považováno za oznámení o budoucím jmenování kardinálem. Jedná se o starší tradici; naposledy to udělal po svém zvolení v roce 1958 Jan XXIII. a tehdejšího sekretáře kardinálského kolegia jmenoval kardinálem hned při první příležitosti o necelé dva měsíce později (15. prosince 1958). Vatikánolog Sandro Magister na příkladu sekretářů konkláve v letech 1903–2005 ukázal, že v podstatě dříve či později obdrželi kardinálský titul.20 Jedinou výjimkou byl sekretář konkláve v roce 1939, mons. Vinzenzo Santoro, který zemřel v roce 1943, tedy dříve, než se konala první konsistoř se jmenováním nových kardinálů (1946). Magister dále upozornil na to, že za posledních padesát let se všichni sekretáři kardinálského kolegia stejně jako sekretáři Kongregace pro biskupy stali dříve nebo později kardinály. Nepochybně tím naznačuje, že Baldisseriho s největší pravděpodobností kardinálský titul nemine. I když na druhou stranu v závěru upozornil na to, že se dá očekávat, že současný pontifikát se nebude vždy držet zavedených pravidel.

Noví liturgičtí poradci

Zatím poslední dostupná zpráva o změnách v kurii se sice netýká ústředních postav kurie, ale možná více než výše uvedené případy naznačuje změnu oproti předchozímu pontifikátu. Dne 26. září 2013 bylo oznámeno jmenování pěti nových poradců (konzultorů) úřadu pro papežské bohoslužby (Officium de Liturgicis Celebrationibus Summi Pontificis), vedeného papežským vrchním ceremoniářem, kterým je od roku 2007 Ital Guido Marini (nar. 1965).21 Novými poradci se stali: Silvano Maria Maggiani, Corrado Maggioni, Giuseppe Midili, Angelo Lameri a Manuel Nin. Jména osob z římských univerzit, která téměř nikomu nic neříkají. I když s hesly melchitského archimandrity španělského původu, rektora papežské řecké koleje v Římě (Pontificio Collegio Greco) Manuela Nina (nar. 1956) se může český čtenář setkat v Encyklopedickém slovníku křesťanského Východu (vydalo Refugium v roce 2010). Došlo ke standardní změně, neboť dosavadním poradcům vypršelo jejich pětileté období.

Před pěti lety se někteří tradicionalisté těšili, že se blíží revize pokoncilní reformy liturgie a sledovali, jak časem došlo k některým změnám v papežských liturgiích. Současnou změnu považují za další doklad „čištění kurie“ od tradicionalistů. Hned několik z dosavadních poradců totiž sdílelo s papežem Benediktem XVI. myšlenku „reformy reformy“ (myšleno jako revize pokoncilní reformy) a angažovali se v úsilí o větší uplatnění slavení tzv. tridentské liturgie. Např. Uwe Michael Lang se proslavil svojí knihou o orientaci modlitby směrem na Východ, která je v podstatě kritikou pokoncilní praxe „versus populum“, tj. že kněz je při liturgii obrácen směrem k lidem. Kniha poprvé vyšla v němčině v roce 2003 s předmluvou kardinála Ratzingera a dočkala se několika vydání a řady překladů včetně českého. Ještě známější a populárnější byl další liturgický poradce Nicola Bux (byl zároveň poradcem Kongregace pro nauku víry), který v roce 2008 vydal knihu o (liturgické) reformě Benedikta XVI. (v roce 2012 vyšel její anglický překlad) nebo knihu Jak jít na mši a neztratit víru (italsky 2011) či byl spoluautorem knihy s názvem Klíče Benedikta XVI. k interpretaci II. Vatikánského koncilu (italsky 2012).

Jezuitské prameny změn: rozlišování, poučení z chyb a konzultace

Je zřejmé, že personální změny v římské kurii jsou v plném proudu a další úřady teprve čekají, zda jejich šéfové budou potvrzeni nebo vyměněni. Považuji za sympatické, že z dosavadních informací se zdá, že personální politika papeže Františka je založena na delších úvahách a určité koncepci, navíc je výsledkem širších konzultací. V nedávném rozhovoru se k tomuto tématu vyjádřil následovně, s odkazem na důležitý aspekt ignaciánské spirituality, kterým je rozlišování: „Toto rozlišování vyžaduje čas. Mnozí se např. domnívají, že změny a reformy mohou být provedeny v krátké době. Já si myslím, že je vždycky zapotřebí času, aby byly položeny základy opravdové, účinné změny. A to je čas rozlišování. Někdy rozlišování nutí okamžitě uskutečnit něco, o čem se zpočátku myslelo, že přijde na řadu pak. To se stalo v těchto měsících také mně. Rozlišování se uskutečňuje vždycky v Pánově přítomnosti, při pohledu na znamení, vnímání toho, co se děje, a cítění lidí, zvláště chudých. Moje rozhodnutí, včetně těch, která souvisejí s normálním životem, jako užívání obyčejného automobilu, se pojí k duchovnímu rozlišování, jež odpovídá na požadavky, které vycházejí z věcí, od lidí, z četby znamení doby. Rozlišování v Pánu mne řídí v mém způsobu řízení.

Naproti tomu nedůvěřuji rozhodnutím přijatým nečekaně. Vždycky nedůvěřuji prvnímu rozhodnutí, tedy první věci, která mi přichází na mysl, když mám přijmout rozhodnutí. Většinou je to špatná věc. Musím čekat, vnitřně hodnotit a vzít si potřebný čas. Moudré rozlišování rozvazuje nevyhnutelnou dvojznačnost života a umožňuje najít nejvhodnější prostředky, jimiž nejsou vždycky ty, které se zdají velké nebo mocné.“

Při řízení církve papeži Františkovi pomáhá reflexe chyb učiněných v minulosti a opět jeho zkušenost s jezuitským řádem, který při rozhodování představeného vyžaduje konzultace: „Ve své zkušenosti představeného v Tovaryšstvu jsem si, popravdě řečeno, nepočínal vždycky takto, tedy pokud jde o konání nezbytných konzultací. A to nebylo dobré... Můj autoritativní a rychlý způsob rozhodování mi způsobil vážné problémy... Postupem času jsem se mnoho naučil. Pán dopustil tuto pedagogiku řízení i prostřednictvím mých defektů a hříchů. Jako arcibiskup Buenos Aires jsem každých patnáct dnů pořádal setkání šesti pomocných biskupů a několikrát do roka kněžskou radu. Kladly se otázky a byl otevřen prostor k diskusi. Moc mi to pomohlo k lepšímu rozhodování. Nyní slyším, jak mi někteří říkají: neraď se příliš a rozhodni. Myslím si však, že konzultace jsou velmi důležité. Je ovšem třeba, aby byly méně rigidní co do formy. Chci konzultace reálné, nikoli formální. Konzultace osmi kardinálů, tato poradní skupina outsiderů, není jenom moje rozhodnutí, ale je plodem vůle kardinálů, jak ji vyjádřili během všeobecných kongregací předcházejících konkláve. Chci, aby tato konzultace byla reálná, nikoli formální.“22

1 Stručná charakteristika jednotlivých členů poradní skupiny viz Vaňáč, Martin: Možnosti papežovy politiky. Getsemany 2013, květen: http://www.getsemany.cz/node/3025

2 Dne 2. 7. 2012 po období zřejmě největší krize ve Vatikánu vyjádřil papež Benedikt XVI. v osobním listu Bertonemu hluboké uznání za jeho diskrétní blízkost a prozíravé rady. Glaser, Milan: Svatý otec zaslal list státnímu sekretáři kardinálovi Bertonemu. Radio Vaticana, 4.7.2012: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16715

3 Gagliarducci, Andrea: Cardinal Bertone as Secretary of State. What was him aim? National Catholic Register, 10. 9. 2013: http://www.ncregister.com/blog/andrea-gagliarducci/cardinal-bertone-as-s...

4 Papež k jednání pozval také Angela Sodana a Tarcisia Bertoneho viz Glaser, Milan: Benedikt XVI. urovnal nedorozumění mezi kardinály. Radio Vaticana, 28.6.2010: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=13004

5 Např. Gagliarducci, Andrea: New Vatican Secretary of State may be appointed soon. Catholic News Agency, 28.6.2013: http://www.catholicnewsagency.com/news/new-vatican-secretary-of-state-ma...

6 Parolini působil pod státními sekretáři Agostinem Casarolim (1979–1990), Angelo Sodanem (1990–2006) a Tarcisiem Bertonem (2006–2013). Jeho přímými nadřízenými byli státní sekretáři druhého oddělení Státního sekretariátu: Achille Silvestrini (1979–1988), Angelo Sodano (1986–1990, poté státní sekretář), Jean-Louis Tauran (1990–2003), Giovanni Lajolo (2003–2006) a Dominique Mamberti (od roku 2006) viz Valente, Gianni: The talents of the priest and diplomat Fr. Pietro Parolini. Vatican Insider, 30.8.2013: http://vaticaninsider.lastampa.it/en/the-vatican/detail/articolo/curia-c...

7 Moynihan, Robert: Pietro Parolin Nr. 3. Inside the Vatican: http://vatican.server101.com/newsflash/2007/newsflash-jan25-07.htm

8 Allen, John L. Jr.: Francis reboots Vatican system with new Secretary of State. National Catholic Reporter, 31.8.2013: http://ncronline.org/blogs/ncr-today/francis-reboots-vatican-system-new-...

9 Mokrzycki, ve Vatikánu známý jako „Don Mietek“, byl 2. osobním sekretářem papeže od roku 1996, v roce 2007 se stal koadjutorem arcibiskupa a od roku 2008 je arcibiskupem ve Lvově a předsedou ukrajinské biskupské konference.

10 Gagliarducci, Andrea: Pope Francis' shadow: Monsignor Pedacchio Leaniz. Catholic News Agency, 19.7.2013: http://www.catholicnewsagency.com/news/pope-francis-shadow-monsignor-ped...

11 V listu papeže Benedikta XVI. z 10.3.2009 se mimo jiné uvádí: „Zrušení exkomunikace bylo krokem na poli církevní disciplíny. (...) dokud nebudou vyjasněny otázky, týkající se věrouky, nemá Bratrstvo žádný kanonický statut v církvi, a jeho služebníci, třebaže z nich byl sňat církevní trest, žádnou službu v církvi nevykonávají dovoleně.“ Pozitivní význam a meze zrušení exkomunikace čtyř biskupů FSSPX, Radio Vaticana, 12.3.2009: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=10960

12 Ke kauze viz Vaňáč, Martin: Americké řeholnice a hledání nových cest v církvi. Getsemany 2012, léto: http://www.getsemany.cz/node/2938

13 Guiseppe Siri byl velkým kritikem změn v katolické církvi v souvislosti s II. vatikánským koncilem. Někteří věří tomu, že v konkláve roku 1958 byl zvolen papežem a vybral si jméno Řehoř XVII. Pod tlakem (zednářů nebo Sovětů) byl nahrazen Janem XXIII. Někteří tzv. sedesvakantisté s odvoláním na tuto skutečnost považují za posledního legitimního papeže Pia XII.

14 Gruberová, Jana: Kardinál Piacenza: matka každého kněze dcerou svého syna. Radio Vaticana, 4.1.2013: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17652

15 Gruberová, Jana: Svatý stolec ke svým vyslancům: Vybírejte za biskupy pastýře blízké lidem. Radio Vaticana, 21.6.2013: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18448

16 Glaser, Milan: Papež František se setkal s generálním sekretariátem biskupského synodu. Radio Vaticana, 13.6.2013: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18415

17Anglická verze projevu viz http://www.vatican.va/holy_father/francesco/speeches/2013 /june/documents/papa-francesco_20130613_xiii-consiglio-sinodo-vescovi_en.html

18 Český překlad viz Rozhovor s papežem Františkem. Radio Vaticana, 22.9.2013: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18878

19 McElwee, Joshua J.: Key cardinal: Pope asking church to „walk together“. National Catholic Reporter, 26.9.2013: http://ncronline.org/blogs/francis-chronicles/key-cardinal-pope-asking-c...

20 Magister, Sandro: Vatican Diary. The strange case of the „half-cardinal“. 26.3.2013: http://chiesa.espresso.repubblica.it/articolo/1350482?eng=y

21 Ve funkci nahradil svého jmenovce italského titulárního arcibiskupa Piera Mariniho (nar. 1942), dlouholetého papežského ceremoniáře (1987-2007) a jednoho z architektů pokoncilní reformy liturgie. Viz Marini, Piero: A Challenging Reform: Realizing the Vision of the Liturgical Renewal. Liturgical Press 2007.

22 Rozhovor s papežem Františkem. Radio Vaticana, 22.9.2013: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18878