Katolický klérus a homosexualita

Nejpozději od dokončení zprávy o výsledcích vyšetřování případu „VatiLeaks“, vypracované na příkaz papeže Benedikta XVI., kolují v katolické církvi zvěsti o „sítích homosexuálů“ v kurii a ve vedení církve. Papež František se k tomuto problému vyjádřil v rozhovoru s představenými ženských a mužských řádů v Latinské Americe (Vatikán obsah rozhovoru dosud nedementoval). Řekl, že se mluví o „lobby gayů“ v kurii, a zdůraznil, že ta skutečně existuje. Tím se z nejvyššího místa potvrzuje, co je v posledních letech stálým tématem zpravodajství o církvi: církev má zcela zvláštní problém s mužskými „spolky“ v řadách duchovenstva – a není vyloučeno, že jsou propojeny také s laickými kruhy.

Debata o zneužívání a homosexualita

Není náhodou, že se debata o „sítích homosexuálů“ v prostředí katolického kléru a jeho okolí znovu rozpoutala v roce 2010. Velkou část odpovědnosti za to nese samo církevní vedení. Ještě na jaře onoho roku navázal kardinál Tarcisio Bertone svými tezemi o souvislosti mezi homosexualitou a sexuálním zneužíváním na strategickou argumentaci, kterou vedení katolické církve po dlouhá léta používalo jako odpověď na skandály okolo zneužívání: „Odstraňte z kléru gaye, pak už nebudou žádné sexuální prohřešky“ nebo (řečeno s Johannesem Dybou, zesnulým arcibiskupem z Fuldy, který takto definoval dva jemu známé důvody pro laicizaci) „Jedni skončí na radnici, druzí před prokurátorem.“

Odtud nebylo a není daleko k podezření, že si homosexuální duchovní ve svých sítích vzájemně přihrávají oběti – že tudíž sítě gayů jsou sítěmi pachatelů. Je pravda, že z některých výpovědí obětí vysvítá, že skutečně existují klerikální sítě, které si oběti vzájemně přihrávají. Ale z toho nelze dělat zásadní závěry. I kdyby všichni pachatelé zneužívání z řad kleriků byli homosexuální (což samozřejmě nejsou), nevyplývalo by z toho, že všichni homosexuální klerikové jsou pachateli nebo musejí být z pachatelství podezírání. (Z faktu, že všichni členové Ku-klux-klanu jsou běloši, také přece nelze vyvozovat, že všichni běloši – nebo skoro všichni – jsou členy Ku-klux-klanu.)

Na kongresu „Cestou k léčení a obnově“, pořádaném z iniciativy Benedikta XVI. papežskou univerzitou Gregoriana, byla tato souvislost mezi homosexualitou a sexuálním zneužívání vyvrácena pomocí střízlivých čísel. Ve velké studii americké biskupské konference k příčinám a kontextu sexuálního zneužívání ze strany katolických kněží, která byla na kongresu citována, se konstatuje výslovně: „Klinické údaje nepodporují hypotézu, že u homosexuálně orientovaných kněží je pravděpodobnost zneužívání dětí vyšší než u kněží orientovaných heterosexuálně“.1 I čísla, která v této souvislosti prezentoval Stephen Rosetti, mluví jasně: většina obětí sexuálního násilí jsou ženy a dívky; většina pachatelů jsou heterosexuálové; v případě pachatelů z řad kněží tvoří největší skupinu obětí chlapci postpubertálního věku.

Z posledního zjištění nelze vyvozovat, že by homosexuálové jevili mimořádný sklon k sexuálnímu násilí. Nanejvýš z něho vyplývá, že v katolickém kléru je významný počet homosexuálních mužů. To ale není žádná novinka – jenomže vyslovit ji bylo dosud spojeno s rizikem. Když augsburský pastorální teolog Hanspeter Heinz roku 1996 poprvé před německou veřejností odhadl podíl homosexuálních kněží v katolické církvi na 20 %, sklidil nadávky za urážku duchovenstva. Dnešní odhady jsou mnohem vyšší. Když se teď mluví o „síti homosexuálů“ či o „lobby gayů“, jen to nepřímo potvrzuje skutečný stav a přispívá to k odstranění tabuizace tématu.

A i kdyby bylo sexuální násilí páchané duchovními ve srovnání s jinými profesními skupinami mnohem častější, ani to by ještě nedokazovalo, že homosexualita a sexuální zneužívání spolu speciálně souvisejí. Spíše by to opravňovalo k závěru, že mezi homosexuálními duchovními je výrazný počet těch, kdo nemají ke své sexualitě zdravý vztah.

Homosexuální klerici nemohou o své sexuální orientaci mluvit

Že tomu tak pravděpodobně je, souvisí ale zase s církevnímu strukturami. Církevní vedení v posledních letech opakovaně zdůrazňovalo neslučitelnost homosexuality a kněžství, naposledy znovu sám Benedikt XVI. ve své knize rozhovorů Světlo světa: „Homosexualita je s kněžským povoláním neslučitelná“ (181). Sexuální zralosti lze o všem – i v celibátu, a zejména tam – dosáhnout jedině tehdy, může-li člověk o svých snech, přáních a touhách mluvit v první osobě jednotného čísla. V případě homosexuálních kandidátů kněžství to prostě nejde už jen proto, že by tím dotyčný ohrozil svoje připuštění ke svěcení.

Narážíme zde tedy na strukturální příčinu toho, proč je právě pro homosexuální kleriky tak obtížné sexuálně dozrát – což má ostatně škodlivé vedlejší účinky i na kleriky heterosexuální a na jejich psychosexuální dozrávání. Příkaz mlčet má za následek jednak nespravedlivé postavení homosexuálů uvnitř kléru, což opět přispívá k mlčení o sexualitě obecně, jednak heterosexuálním klerikům znemožňuje poznat homosexuální spolubratry jako takové a zbavit se vlastních obav, které v nich jiná sexuální orientace většinou vyvolává. I zde totiž panuje nevyváženost: homosexuálové jako menšina mají zpravidla lepší představu o tom, co to znamená být heterosexuální, než heterosexuálové o tom, co je to být homosexuální.

Zákaz kněžského svěcení homosexuálů svůj účel neplní, nedovolenému svěcení homosexuálních mužů ve skutečnosti nezabraňuje. Naopak. Homosexuální muži jsou svěceni. To už dnes nikdo nepopírá. Někdy biskupové nevědí, že někteří z kandidátů jsou gayové. Někdy to v okamžiku svěcení nevědí ani kandidáti sami. Rozhodně je řada otázek, jimiž by bylo nutno se před svěcením zabývat, jenomže struktura připouštění ke kněžskému studiu o nich nedovoluje mluvit otevřeně.

Mnoho homosexuálních mužů se právě proto – ať vědomě či nevědomě – cítí ke kněžství přitahována; povinnost mlčet o vlastní sexualitě dokonce vítají, protože své sexuální cítění spojují s pocitem hluboké viny a celibát jim tudíž připadá jako žádoucí životní forma, která jim umožní vyhnout se konstruktivnímu, vědomému vypořádání se s vlastní sexualitou. Mimochodem: Je docela možné, že kdyby byli homosexuálové ke kněžskému svěcení připuštěni oficiálně, toužilo by pak po kněžství méně homosexuálních mužů – právě proto, že by o své orientaci mluvit mohli a museli!

Takoví si přístup k celibátu jakožto útočišti nebudou chtít upřímnými slovy zablokovat. Jiní vědomě homosexuální kandidáti lžou, mají-li před kněžským svěcením odpovědět na otázku po své sexuální orientaci, protože musejí počítat s tím, že vyslovením pravdy by se sami vyloučili; ti pak žijí po celou svou kněžskou existenci s ochromujícím pocitem, že svého kněžství dosáhli lstí. Další rozpoznají svoji orientaci teprve po svěcení a podrobují se příkazu mlčet: nechají si to temné tajemství pro sebe a malý soukromý okruh přátel, nebo akceptují „řešení“, které má pro tyto případy autorita církve. Ta jim pak dovolí zůstat kněžími, pokud o své sexualitě nebudou mluvit veřejně (forum externum).

Kdo jednou zažil, co se stane s katolickými homosexuálními kněžími, překročí-li forum internum a promluví-li v první osobě jednotného čísla, ten pochopí, proč je možná skutečně lépe doporučovat jim v zájmu jejich vlastního bezpečí, aby mlčeli. Homofobní násilníci nevynechají jedinou možnost, jak takového kněze osobně znemožnit a morálně zničit. To je ovšem o důvod více se domnívat, že existence skrytých „homosexuálních sítí“ v katolickém duchovenstvu má i strukturální příčinu: chce-li homosexuální klerik mluvit pravdu, ohrožuje sám sebe.

Ještě slovo k tématice zneužívání. Zákaz svěcení homosexuálních kleriků a skutečnost, že o své orientaci nesmějí mluvit, má – jak ukázaly nedávné vyšetřovací zprávy – také dramatické důsledky pro průběh vyšetřování. Pokud se homosexuální klerikové z toho či onoho důvodu podrobí příkazu mlčet, jsou vydíratelní. Přiměřená reakce církevního vedení ztroskotala mnohdy také na tom, že odpovědné osoby neměly dost vnitřní svobody volat pachatele k odpovědnosti, eventuálně je udat. Dotyční totiž museli počítat s tím, že pachatelé mohou i je „obvinit“ či „odhalit“ jako homosexuály, a drželi se tudíž zpátky. Proto by bylo jedním z nejdůležitějších strukturálních preventivních opatřeních proti ututlávání podobných případů prostě příkaz mlčení zrušit.

Mužské spolky zužují homosociální strukturu duchovenstva

Papež František dosvědčuje, že „lobby gayů“ ve Vatikánu existuje – a existuje-li v nejvyšším patře církve, nebude asi jenom tam, neboť nejvyšší patro přiděluje úřady, umožňuje přístup, rozhoduje o příslušnosti, a to po celém světě. Papežovo otevřené slovo umožňuje jasnější pohled na realitu. Tady už se snad dokonce ukazuje, jakým směrem se bude ubírat reforma kurie, kterou si František přeje.

Pojem „lobby gayů“ pochází z homofobního bojového slovníku. Bojová rétorika se neobejde bez obrazů nepřátel: pojem „lobby gayů“ naznačuje organizovanou, neformálně fungující skupinu s jasnými strategickými cíli a taktickým plánem. Bojový jazyk znamená také významové zúžení: „lobby gayů“ implikuje, že všichni, kdo se zasazují za práva homosexuálů, jsou sami gayové a lesby – což očividně není pravda. Abychom pochopili tomu, co měl papež na mysli, musíme tento pojem zbavit agresivních asociací.

Předně je nutno konstatovat, že opravdu existují zájmové skupiny, které aktivně hájí zájmy a politické cíle homosexuálních žen a mužů ve společnosti i v církvi. Diskuse probíhající v posledních letech ukázala, že jejich úsilí bylo také mnohdy úspěšné. Některé jejich zájmy a cíle mohou někoho pohoršovat. Ale lobbování není samo o sobě nic zavrženíhodného. Lobbování, tedy zastupování zájmů, je jedním ze způsobů, jak se společnost vypořádává s problémy; i jiné skupiny vnášejí do veřejné debaty své zájmy a cíle, a mohou je tak prosazovat. Ovšem nelze z toho vyvozovat dvě věci. Zaprvé že by všichni, kdo se zasazují za práva gayů a leseb, byli sami gayové nebo lesby. Jde přece o lidská práva, a ta se týkají všech (vzpomeňme jen na diskusi o paragrafu 175 trestního zákona v Německu). Zadruhé že by šlo o spiknutí a tajné aktivity temných spolků. V kontextu katolické reality je ovšem pojem „homosexuální lobby“ spojován s oběma omyly: tvrdí se, že je to lobby samých homosexuálů a že je to systematicky organizovaná podzemní klika spiklenců. Toto druhé tvrzení nelze potvrdit ani vyvrátit už jen proto, že homosexuální duchovní nesmějí říct, že jsou homosexuální, a že „síť homosexuálů“ kolem nich si dá dobrý pozor, aby nešla s pravdou ven.

Mimo bojovou rétoriku máme k dispozici sociologický termín „homosocialita“, jenž označuje vztahy osob stejného pohlaví bez jakéhokoli romantického či sexuálního podtextu. V mužských řádech jsou samí muži, v ženských řádech samé ženy, v chlapeckých školách pouze chlapci, v dívčích pouze dívky, v kostele sedávaly nalevo ženy, napravo muži atd. Nikoho by nenapadlo soudit z toho na jejich sexuální orientaci. Homosocialita nejrůznějšího druhu existuje ve všech kulturách a ve všech fázích lidského života. K soužití pohlaví patří stála hra blízkosti a odstupu, a to i ve skupinových konstelacích.

Homosocialita se ovšem stává problémem, jestliže se spojuje s mocí, uzavírá přístup k moci a opačné pohlaví vytlačuje na okraj. Hnutí za práva žen razí pojem „mužské spojenectví“. Homosocialita mužů se stává takovým „mužským spojenectvím“, pokud se vůči druhému pohlaví uzavírá a je samoúčelná. Homosociální skupiny jsou náchylné k takovému „spojenectví“, pokud jejich atraktivita spočívá právě v jejich homosociální struktuře. V případě katolické církve to znamená: Je-li kněžské povolání atraktivní především tím, že tam muži mohou být mezi sebou, pak se homosociální struktura duchovenstva zužuje na „mužské spojenectví“.

„Mužské spojenectví“ duchovních má také svoji vnější stránku: vůči ženám vyzařuje atmosféru exkluzivity, je k nim nepřátelské. Exkluzivita způsobuje, že klérus je pro některé atraktivní, pro jiné, zejména pro ženy, problematický. Ve vedení církve se zřejmě stále více prosazuje názor, že mužské spojenectví v kléru představuje problém pro celou církev. Jinými slovy: těžko lze v církvi mluvit o nějakých „sítích homosexuálů“ (zůstaneme-li u tohoto pojmu) a nedotknout se přitom zároveň ženské otázky.

David Berger uveřejnil v létě 2010 knihu s názvem Der Heilige Schein („Svaté zdání“, slovní hříčka: Heiligenschein = svatozář), okolo které panuje dodnes třeskuté mlčení, možná právě proto, že v ní katolický a zároveň otevřeně homosexuální teolog popisuje, jak konkrétně prožíval mužské spojenectví v církvi (srov. Herderkorrespondenz, 7/2011, 323). Není nutno souhlasit se všemi autorovými závěry, ale je třeba uznat, že jeho pozorování nesporně platí – i na pozadí zkušeností, které v mužských společenstvích církve udělali jiní.

Jde mimo jiné o banální poznatek: Polemizuje-li někdo zvláště energicky proti homosexualitě a homosexuálům, nelze z toho usuzovat, že je sám heterosexuální. Naopak, s nejtvrdší homofobií se setkáváme u těch, kdo svoji vlastní homosexualitu před druhými či dokonce sami před sebou zapírají. Jestli je k tomu vede naivita, nebo nestydatost, záleží na konkrétním případu. Když bojovníci z mužských společenství vyzývají k boji proti „sítím homosexuálů“, zpravidla je nutno „rozlišovat duchy“ (k pojmu „rozlišování duchů“ srov. Ignác z Loyoly, Exercicie, č. 313nn).

Mnozí bystří pozorovatele mají v posledních letech při pohledu na Vatikán stále silnější dojem, že v boji církevního vedení proti „sítím homosexuálů“ je „mužské spojenectví“ uzavíráno (nejen, ale také) mezi dvěma typy odpadlých homosexuálů: těmi, kteří si své sexuální orientace nejsou vědomi, a těmi, kteří si jí vědomi jsou. Ti druzí se nechají nést těmi prvními. Jinak si nelze vysvětlit, jak je možné, že se pravicovým katolickým internetovým portálům s jejich ubohou homofobní rétorikou stále ještě dostává takové pozornosti a podpory dokonce i z nejvyšších kruhů církevního vedení.

Většinou velmi zbožný slovník

Pojem „lobby gayů“, jejž papež František použil, neoznačuje nějaké organizované spiknutí temných homosexuálních subjektů, které přesně vědí, co chtějí. Problém je palčivější: v duchovenstvu existují spolky, které se mezi sebou cítí velmi dobře, jejich charakteristicky mužský způsob vzájemného zacházejí jim vyhovuje a jdou si vzájemně na ruku. Mezi sebou si rozdělují tituly, pozice a kontakty. V jejich řadách mohou být i takoví, kteří vědí, co činí; kteří vedou jasně dvojí život; kteří hrají cílené mocenské hry – avšak nejde jim přitom o tytéž cíle, jako oné jimi pranýřované „síti homosexuálů“. To vše činí s hlubokým nepochopením skutečnosti, že v téže církvi existují i jiní, jimž tato forma spojenectví a prosazování zájmů, vyznačující se nadto většinou velice zbožným slovníkem, vadí.

Papež František umyl na Zelený čtvrtek nohy dvanácti odsouzeným, z toho dvěma ženám. Pobouření, které se od té doby proti tomuto papeži zvedá, vychází přesně z toho ducha, který vane v klerikálních mužských spolcích. Toto papežovo prosté gesto se zjevně dotklo především „homosexuální sítě“ či lépe řečeno „mužských spolků“ v církvi. Doufejme, že se papež František nedá zastrašit. Mužské spolky lze zbavit jejich moci nejsnáze tak, že budeme jednoduše dělat to, z čeho mají největší strach: že se otevřeme, vydáme se na okraj a nadechneme se pachu, jaký je v ovčincích. Ignaciánská tradice to nazývá velmi prostě – agere contra.

Z Concilia přeložila Helena Medková

Dr. Klaus Mertens SJ (nar. 1954) je ředitelem německého jezuitského gymnázia Kolleg St. Blasien, v letech 2000–2011 byl rektorem jezuitského gymnázia Canisius-Kolleg v Berlíně.

1www.usccb.org/issues-and-action/child-and-youth-protection/upload/The-Ca...