Bohuslav Balbín

Bohuslav Balbín (1621–1688) patřil k silné generaci českých jezuitů dospívající za třicetileté války. Vestfálského míru se dožili na vrcholu životních sil a podíleli se na poválečné obnově a utváření nových, katolických Čech. Chtěli změnit obraz země, která v očích katolického světa platila za kacířskou, rehabilitovat ji zdůrazňováním její „pravověrné“ minulosti i přítomnosti. Tak se zrodil český barokní katolický patriotismus, jehož se Bohuslav Balbín stal čelným představitelem.

Na svět přišel 3. prosince 1621 v královéhradecké rodině erbovních měšťanů. Latinskou školu začal u benediktinů v Broumově, ale záhy přešel do jezuitských škol v Jičíně, Praze a v Olomouci. Již roku 1636 vstoupil do noviciátu v Brně, pokračoval pak řádovými studiem v Kladsku a univerzitními v Praze. V roce 1642 provázel filozofa Roderiga Arriagu při cestě po Čechách a coby milovník historie využil příležitost k studiím knihoven a archivů v městech, kterými procházel.

V roce 1648 se jako člen Klementinské koleje podílel na obraně Starého Města v praporu Jiřího Plachého a byl zraněn. Krátce působil jako misionář ve východních Čechách. Patrně se neprojevil jako dobrý kazatel, a tak se roku 1653 vrátil k pedagogické činnosti. Za třináct let vystřídal koleje v Kladsku, Českém Krumlově, Praze, Brně, Jičíně, Klatovech a v Jindřichově Hradci. Zde psal knihy, jež měly charakter učebnic, byly však vydány až poté, co pedagogickou činnost ukončil, např. Versimilia humaniorum disciplinarum (Nástin humanitních disciplín, 1666), Questia oratoria (Otázky řečnické, 1677).

V 60. letech Balbínův život poznamenaly spory, byl i vyšetřován řádovým generálním vikářem. Příčinou asi bylo, že v Rukověti básnictví (1658) kritizoval dílo svého řádového spolubratra Jana Bucelia. Také sbírkou epigramů Examen mellissaeum (Včelí roj, 1663) popudil mnoho lidí. Přesun do klatovské koleje r. 1663 chápal jako vyhnanství.

Již předtím byl Balbín pověřen úkoly dějepisce české provincie jezuitského řádu. Úkol nepřijal s nadšením, stěžoval si na jeho obtížnost a nedostatek materiálu. Místo toho se pustil do starších českých dějin, k nimž si našel cestu oklikou přes hagiografii. Jeho prvními historickými pracemi byly spisy věnované mariánským poutním místům: Diva vartensis, Diva turzanensis a Diva Montis Sancti. Životopis Arnošta z Pardubic z roku 1664 (Vita venerabilis Ernesti) je pak již plnohodnotným historickým dílem.

Vrcholné Balbínovo dílo, Epitome rerum bohemicarum seu Historia Boleslaviensis (Výtah z českých dějin aneb historie boleslavská, vypracováno v průběhu 60. let), vzniklo na půdorysu dějin staroboleslavského poutního místa a rozrostlo se na monumentální, sedmidílné zpracování české historie. Publikace nebyla pro návrhy různých cenzurních zásahů jednoduchá. Autor narazil jak ve vlastním řádu, tak u nejvyššího pražského purkrabí hraběte z Martinic, s nímž měl spory již dříve. Naopak na vídeňském dvoře bylo dílo hodnoceno kladně, přestože v něm autor nešetřil kritikou panovnického rodu.

Mezitím však musel Balbín v 70. letech podruhé do vyhnanství do Klatov. Po krátkém opavském pobytu směl od roku 1776 žít v Praze. Mezitím sepsal anonymně Obranu jazyka slovanského, zvláště českého, a pustil se do zpracování díla Miscellanea historica Regni Bohemiae, jakéhosi encyklopedického zpracování, jež vedle historie české země mělo představit i její geografii a bohatství živé i neživé přírody, což v tehdejším třídění věd spadalo také pod historii. Byl to projekt tak rozsáhlý, že jej nemohl dokončit (zemřel 29. listopadu 1688 v Praze), z plánovaných 20 dílů bylo dokončeno 12, přičemž část Bohemia docta vyšla až na konci 18. století.

Bohuslav Balbín byl jedním z největších učenců, jaké Čechy v 17. století měly. Přesto je však třeba zmínit i kontrast vůči intelektuálnímu dění v západní Evropě, jenž vynikl, když Balbín přispěl do projektu belgických jezuitů, bollandistů, Acta sanctorum, určeného ke kritickým edicím pramenů o životech světců (projekt mimochodem pokračuje dodnes). Tam Bohuslav Balbín zaslal vlastní zpracování legendy o svatém Janu Nepomuckém, jež se nedrželo osvícenských principů vědecké práce. Nicméně z úcty k autorovi tam byl spis zařazen.