Kardinál Joachim Meisner odchází

Německý kardinál Joachim Meisner byl hlavním celebrantem slavnostní bohoslužby ve spišské katedrále sv. Martina v neděli 10. listopadu 2013. Ze zpráv o jeho návštěvě mě zaujaly dvě věci. Jednak připomněl svůj plánovaný odchod z úřadu arcibiskupa, jednak vyjádřil svůj dlouholetý vztah ke spišské diecézi, kam pravidelně dojíždí 43 let a do Německa se prý vrací povzbuzený ve víře.1

Mimo jiné jsem si uvědomil, že v souvislosti s kauzou odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka nebylo Meisnerovo jméno příliš zmiňováno. Přitom je velmi nepravděpodobné, že by tento vlivný kardinál s úzkými vazbami na bývalé Československo nebyl o věci informován. Ve vztahu ke Slovensku je možné zmínit např. jeho blízké přátelství se spišským biskupem Františkem Tondrou (1936–2012, biskupem 1989–2011), na jehož pohřbu byl hlavním celebrantem.2 Kromě řady oficiálních návštěv na Slovensku je možné uvést jeho štědrou finanční podporu Katolické univerzitě v Ružomberku (ta Meisnerovi udělila 14. dubna 2011 čestný doktorát) nebo čestné občanství města Levoče se známým mariánským poutním místem (uděleno bylo dne 15. srpna 2006).

Kardinál Meisner by v kauze arcibiskupa Bezáka mohl představovat spojovací článek také ohledně volby vizitátora v Trnavě, kterým byl v závěru ledna 2012 litoměřický biskup Jan Baxant (nar. 1948, biskupem od 2008). Ačkoliv těžko můžu ověřit neoficiální informaci, že Meisner podporoval volbu Baxanta biskupem, jejich dobré vzájemné vztahy jsou celkem zřejmé. Např. v červnu 2010 zavítal kardinál Meisner do litoměřické diecéze, aby zde mimo jiné požehnal nově opravenou budovu biskupské kurie, na jejíž rekonstrukci se jeho arcidiecéze podílela finančním příspěvkem. Biskup Baxant se naopak spolu se svým generálním vikářem Stanislavem Přibylem účastnil oslavy 50. výročí kněžského svěcení Joachima Meisnera, která se uskutečnila dne 22. prosince 2012 v Kolíně nad Rýnem.

Kardinál Meisner je mimo jiné předsedou podkomise pro střední a východní Evropu německé biskupské konference, která má na starosti dohled nad nadací Renovabis. Tato nadace byla založena německými biskupy na jaře roku 1993 pro finanční pomoc postkomunistickým zemím. Podle výroční zprávy z února 2013 podpořila za dvacet let činnosti 19.100 projektů za 560 miliónů euro.3 Jen za rok 2012 to bylo 828 projektů ve 29 zemích za 26,5 miliónů euro. V České republice se v roce 2012 jednalo o 29 projektů v hodnotě 800 tisíc euro, na Slovensku 20 projektů v hodnotě 1,2 miliónů euro. S podporou Renovabis byla např. koncem října 2013 slavnostně otevřena nová budova Diecézní Charity v Litoměřicích.4

Větší pozornost samozřejmě vzbudila informace o ohlášené rezignaci na post kolínského arcibiskupa v souvislosti s dovršením 80. roku o Vánocích, která zazněla už v květnu po setkání s emeritním papežem Benediktem XVI. Zatím se mi nepodařilo dohledat, zda představitel největší německé arcidiecéze je obdařen privilegiem, že svoji abdikaci papeži nepředkládá ve věku 75 let, jak diecézním biskupům ukládá církevní právo (CIC 1983, kán. 401), nýbrž až ve věku 80 let. Meisner to dává do souvislosti se svojí kardinálskou hodností. Kardinálové v čele římských úřadů předkládají papeži rezignaci rovněž ve věku 75 let (kán. 354). Aktivními členy římských úřadů však zůstávají až do dovršení 80 let, kdy rovněž končí jejich role volitelů papeže, což platí od roku 1970. Každopádně Meisner je nejstarším aktivním diecézním biskupem v Německu, následuje kardinál a od roku 1983 mohučský biskup Karl Lehmann, který se letos v květnu dožil 77 let.

V německé katolické církvi se již pár let mluví o generační výměně biskupů a o nedostatku vhodných kandidátů na uvolněná místa. Poslední dobou se pozornost médií soustředí na životní úroveň německých biskupů (např. v jakých prostorách bydlí a jakými jezdí auty) a hlavně na potíže limburského biskupa Franze-Petera Tebartze van Elsta (nar. 1959), přezdívaného „biskup luxusu“. Mimochodem tento biskup patří do kolínské církevní provincie, byl považován za „Meisnerova muže“ a média uvažovala o jeho možném nástupnictví v čele kolínské arcidiecéze. Když na závěr podzimního zasedání německé biskupské konference ve Fuldě v září 2013 ve své homilii kardinál Meisner kritizoval (s odkazem na „bratrské společenství“ podle Sk 2,42), že se biskupové sice nazývají bratři, ale opustí jeden druhého, když se ocitne pod veřejným tlakem, vykládali to někteří komentátoři jako kritiku biskupů ve vztahu právě ke svému kolegovi z Limburku. Nakonec byl biskup Tebartz rozhodnutím papeže Františka dne 23. října 2013 prozatím zbaven řízení diecéze do doby, než bude jeho zodpovědnost prošetřena. Bude zajímavé sledovat, jak celá kauza dopadne. Problémem katolické církve totiž není jen výběr vhodných kandidátů na biskupy, ale také otázka, co s těmi zřejmě nevhodně vybranými.

Zatímco uprázdnění největší německé diecéze v Kolíně nad Rýnem se v souvislosti s avizovaným odchodem Meisnera očekává (spekuluje se, jaké bude zvoleno datum jeho odchodu, zda se např. nepočká až do 12. února 2014, kdy by mohl oslavit 25. výročí od nastoupení do úřadu), druhá největší německá diecéze, Freiburg im Breisgau, je uprázdněna již od 17. září 2013; a již od října 2012 jsou uprázdněny diecézní biskupské stolce v Erfurtu a Pasově. S ohledem na dosažení věku 75. let byla přijata rezignace freiburského arcibiskupa Roberta Zollitsche (nar. 1938, biskupem 2003–2013), zároveň byl ustanoven apoštolským administrátorem arcidiecéze. Očekává se, že jím zůstane minimálně do března 2014, kdy skončí jeho funkční období předsedy německé biskupské konference. Komentáře se celkem shodují v tom, že nejpravděpodobnějším nástupcem v čele biskupské konference se stane kardinál Reinhard Marx (nar. 1953), od roku 2007 arcibiskup v Mnichově, evropský zástupce v papežově poradním sboru osmi kardinálů. Byl to právě Marx, kdo v minulé volbě na post předsedy v roce 2008 s Zollitschem prohrál. Možná by mu mohl konkurovat ještě o tři roky mladší kardinál a berlínský arcibiskup Rainer Maria Woelki (nar. 1956, arcibiskupem od 2011).5 Stávající předseda Zollitsch by si přál, aby volby předsedů biskupské konference nebyly pouhou rutinou, ale aby jim po vzoru papežské volby předcházela zasedání, v nichž se bude diskutovat o situaci církve a hledat pokud možno společné cesty do budoucnosti. Nepochybně je to důsledek zkušenosti s novým stylem řízení papeže Františka, jehož mnohé kroky, i když se zdají nečekaně nové, jsou ve skutečnosti realizací nebo rozvedením požadavků kardinálů, které zazněly na jejich zasedání před konkláve. V souvislosti s personálními změnami v německé katolické církvi stojí za zmínku i výměna na pozici papežského nuncia. Švýcarský titulární arcibiskup Jean-Claude Périsset (nar. 1939, nunciem v Německu 2007–2013) byl penzionován a na jeho místo byl dosazen Chorvat Nikola Eterović (nar. 1951), předtím tajemník synody biskupů (2004–2013).

Právě v kontextu hledání nových způsobů působení církve ve společnosti a jejího organizačního fungování může být zajímavé ohlédnutí za životem a kariérou Joachima Meisnera. Výrazně se v něm zrcadlí pohnuté dějiny 20. století. Narodil se roku 1933 ve Vratislavi, jeho otec zemřel na sklonku války. Matka se musela po válce se čtyřmi syny vystěhovat a zvládat složitou situaci v malé vesničce v Durynsku (Körner u Mühlhausenu). Jeho víru formovalo prostředí diaspory ve východoněmeckém Durynsku. V knižně vydaném rozhovoru vzpomíná, že se tam neříkalo: „Z toho by se jeden zbláznil“, nýbrž: „Z toho by se jeden stal katolíkem“.6 Na stejném místě vzpomíná, jak jeho spolužáci trhali chroustům hlavičky a házeli je slepicím, přitom říkali: „Děláme z nich katolíky,“ tj. ty, kteří nemají hlavu. Na druhou stranu mu jeho nekatoličtí spolužáci záviděli všechny zvláštní katolické svátky, kdy nemusel do školy. V evangelickém kostele se necítil doma, všechno mu tam přišlo holé: „Nebyli tu žádní svatí, nebylo tam kadidlo, nebyla tam roucha, nebyli tu ministranti… Proto pro mě nebyla evangelická víra nikdy fascinující a nikdy pro mě nepředstavovala skutečnou konkurenci.“

V roce 1975 se Meisner stal pomocným biskupem apoštolské administratury Erfurt-Meiningen (zřízena v roce 1973 z východoněmeckých částí diecézí Fulda a Würzburg, v roce 1994 přeměněna na biskupství). Z Erfurtu se datuje jeho kontakt a spolupráce s jednou ze skupin podzemní církve v Československu. Jednalo se o skupinu kolem Václava Dvořáka (1921–2008), která s erfurtským biskupem Hugo Aufderbeckem (1909–1981) domlouvala kněžská svěcení svých kandidátů. Tak se s Meisnerem v roce 1977 setkal Tomáš Halík, který v Erfurtu přijal jáhenské svěcení (o rok později kněžské). Po smrti biskupa Aufderbecka pokračovala spolupráce s Meisnerem, který se mezitím stal v roce 1980 nástupcem berlínského biskupa kardinála Alfreda Bengsche (1921–1979). Tím se Meisnerovi otevřela možnost častého cestování mezi východní a západní částí Berlína, ke které po jmenování kardinálem v roce 1983 (ve 49 letech!) přibyly cesty do Vatikánu. Podle vzpomínek Tomáše Halíka se Meisner stal jakousi „vatikánskou spojkou“ pro tuto skupinu, jejímž kandidátům udílel kněžská svěcení (např. Ivanu Štampachovi v roce 1983). V souvislosti s podporou neoficiálních aktivit byl kardinálu Meisnerovi v roce 1998 propůjčen řád Bílého lva III. třídy.

Povolání Joachima Meisnera z Berlína do Kolína nad Rýnem koncem roku 1988 v sobě neslo oba rysy typické pro pontifikát papeže Jana Pavla II. Na jedné straně v tom bylo jakési prorocké gesto, které předjímalo pád železné opony. Meisner vzpomíná, že nechtěl z Berlína odejít, ale papež si to přál a tehdy (v září 1987) mimo jiné uvedl: „Budete prvním z mnoha východních Němců, kteří odejdou do západního Německa, mnoho západních Němců zase půjde do východního. Poměry se od základů změní.“7 Na druhou stranu tuto změnu provázela složitá jednání, kterými papež prosadil svůj výběr a dosáhl v prosinci 1988 Meisnerovo zvolení kolínskou kapitulou. Volba byla pomyslnou poslední kapkou, kterou přetekl pohár. V lednu 1989 sestavilo 14 katolických teologů Kolínské prohlášení, které do zveřejnění podpořilo 163 teologů, k nimž později přibyly další podpisy. Prohlášení se týkalo tří problematických okruhů, kromě způsobu jmenování biskupů teologové kritizovali praxi udílení církevního souhlasu k učitelské činnosti (resp. jeho zneužívání jako nástroje disciplinárního)8 a tendenci k neúměrnému rozšiřování učitelské pravomoci papeže (především v souvislosti se zdůrazňováním závaznosti encykliky Humanae Vitae z roku 1968 při příležitosti 20. výročí jejího vydání).

Ohlas Kolínského prohlášení byl velký a přesáhl hranice německy mluvících zemí. Kromě překladů vznikaly další podobné výzvy. V Evropě přispěl tento protest teologů k vědomí sounáležitosti a k založení Evropské společnosti pro katolickou teologii (v roce 1989) s národními sekcemi (českou založil v roce 1990 Oto Mádr).9 Na druhou stranu Kolínské prohlášení vedlo k určitému prohloubení nedůvěry mezi některými katolickými teology a hierarchií, resp. Vatikánem.10 Ti, kdo podpořili Kolínské prohlášení, nepřicházeli v úvahu jako kandidáti na biskupa nebo ani jako rádci oficiálních biskupských komisí. V té souvislosti bývá uváděn např. tübingenský profesor dogmatické teologie Walter Kasper (nar. 1933), který se od prohlášení veřejně distancoval a v dubnu 1989 byl zvolen a papežem potvrzen ve funkci biskupa diecéze Rottenburg-Stuttgart (v roce 2001 jmenován kardinálem, v letech 2001–2010 stál v čele Papežské rady pro jednotu křesťanů). V té době byl předsedou německé (do roku 1990 západoněmecké) biskupské konference bývalý teolog, již zmíněný mohučský biskup Karl Lehmann (nar. 1936, v čele biskupské konference 1987–2008). V jednáních před zvolením Meisnera hájil právo kolínské kapituly na svobodnou volbu. V reakci na Kolínské prohlášení odmítl „nesprávná obvinění papeže“ a vyučující teologie vyzval, aby místo jednostranných prohlášení usilovali o vyjasnění otázek „poctivým dialogem“.

Vědom si určitého zjednodušení, vyjadřuji svůj dojem, že oba zmínění biskupové z řad teologů nakonec představovali to lepší v řadách německé církevní hierarchie, zatímco Joachim Meisner stál v opozici vůči nim. Např. v případě stále ožehavé a momentálně znovu probírané otázky ohledně možnosti udílet svátosti rozvedeným lidem. V roce 1993 oba biskupové (spolu s Oskarem Saierem z Freiburgu) vydali společný pastýřský list, v němž jako možnou cestu uváděli upřímný rozhovor se zkušeným knězem, který by po určitém pokání vedl k možnosti přijímat svátosti, aniž by bylo potřebné soudní řízení za účelem zneplatnění původního manželství. Následující rok však tento postup Kongregace pro nauku víry odmítla. Ještě výraznějším případem byl spor o poradny pro těhotné v roce 1999.11 Po kritice, že se katolickou církví zřízené poradny podílejí na schvalování potratů, dospěla německá konference v červnu 1999 k dohodě, že na vydávaných potvrzeních bude uvedeno, že neopravňují k beztrestnému provedení potratu, což bylo schváleno i papežským nunciem v Německu. Intervence kardinála Meisnera ve Vatikánu však vedla ke změně postoje a odmítnutí tohoto řešení státním sekretářem Angelo Sodanem a prefektem Kongregace pro nauku víry Josefem Ratzingerem. Biskupové kritizovali nařízení z Vatikánu a Karl Lehmann se ohradil proti intrikám kardinála Meisnera, kterému prý Vatikán naslouchá více než jiným německým biskupům. V knižním rozhovoru sice Meisner intriky odmítá, ale přiznal, že mu nedostatečnost červnového rozhodnutí biskupů došla „teprve několik dnů“ poté.12 Tato příhoda jen ilustruje oprávněnost kritiky, že Vatikán zvlášť v době pontifikátu Jana Pavla II. nerespektoval rozhodnutí biskupů a dopřával sluchu vybraným loajálním kardinálům více než delegovaným zástupcům místních církví.

Kardinál Meisner nebyl nikdy zvolen do čela německé biskupské konference, ačkoliv o to např. v roce 1999 usiloval (Lehmann byl opakovaně zvolen v letech 1987, 1993, 1999 a 2005). Jeho hlas a vliv ve Vatikánu měl velkou váhu, nepochybně i díky názorové blízkosti s kardinálem Ratzingerem. Oba se např. kriticky vyjádřili ohledně prvního ekumenického Kirchentagu v Berlíně v roce 2003, za což je Karl Lehmann veřejně pokáral. To už byl Lehmann kardinálem, stal se jím spolu s Walterem Kasperem (a současným papežem Františkem) v dosud největší várce jmenování kardinálů v roce 2001 (bylo jich 42). Žádný z poválečných předsedů německé biskupské konference nemusel čekat na kardinálský klobouk tak dlouho jako on. A zdá se, že v Lehmannových stopách kráčí i jeho nástupce, dosluhující freiburský arcibiskup Robert Zollitsch. Když v září roku 2011 veřejně mluvil o potřebě většího milosrdenství vůči rozvedeným a znovusezdaným, vysloužil si ostrou kritiku za údajné zpochybňování nerozlučnosti manželství právě od kard. Meisnera.

Vzpomínám si, že někteří lidé v Německu tvrdili, že Meisnerův vliv ve Vatikánu se nástupem Benedikta XVI. sníží, neboť jeho „teologická erudice“, respektovaná Janem Pavlem II., se nedá srovnávat s erudicí Ratzingera. Meisner si však nového papeže získal jiným způsobem. 20. světové dny mládeže se totiž konaly v srpnu 2005 v jeho arcidiecézi, v Kolíně nad Rýnem. Byla to první zahraniční cesta „německého papeže“. Introvertnímu akademikovi, tak odlišnému od „superstar“ Jana Pavla II., se však dostalo bouřlivého přijetí. Na druhou stranu po rezignaci papeže Benedikta XVI. kardinál Meisner vzpomínal, jak jej po aféře s popíračem holokaustu Richardem Williamsonem v roce 2009 vyzval, aby propustil Státního sekretáře Tarcisia Bertoneho. Papež to striktně odmítl, neboť se plně spoléhal pouze na své bývalé kolegy a spolupracovníky z Kongregace pro nauku víry.

Někteří komentátoři tvrdí, že odchodem kardinála Meisnera končí jedna epocha. Pro kolínskou arcidiecézi nepochybně ano, ale v celocírkevním měřítku je to složitější. Já si myslím, že spíš končí určité období, se kterým byl kardinál Meisner spojen spolu s mnoha dalšími, např. s bývalým papežem Benediktem XVI., kardinály Kasperem, Lehmannem a dalšími. Nezapomeňme, že ke stejné generaci patří i současný papež (narodil se jen o tři roky později než Meisner). Některé nejen „německé spory“ přetrvávají, ačkoliv jejich aktéři se vyměnili. Např. spor ohledně rozvedených a jejich možnostech přijímat svátosti jakoby převzali na jedné straně současný prefekt Kongregace pro nauku víry Gerhard Ludwig Müller (nar. 1947), který odmítá např. pokus freiburské diecéze o mírnější přístup, navazující na již zmíněnou snahu biskupů z roku 1993. Na pomyslné druhé straně stojí Reinhard Marx (nar. 1960), který Müllerův odmítavý postoj k jakýmkoliv změnám kritizoval, neboť prý ani prefekt Kongregace pro nauku víry nemůže zarazit dialog a hledání nových cest, zvlášť když k němu vybízí papež František.

Zřejmě poslední významnou akcí kardinála Meisnera bylo uspořádání eucharistického kongresu v Kolíně n. Rýnem (5.–9. června 2013), který i s ohledem na téměř 50 000 účastníků označila podzimní biskupská konference za úspěšný. Naopak v roli předsedy liturgické komise se Meisnerovi nepodařilo vyřešit spory kolem nového překladu misálu a výsledkem závěrečné zprávy komise Ecclesia celebrans pro německý překlad (za roky 2004–2013) bylo odložení jeho uvedení do praxe na neurčito.13

Spor o podobu a působení katolické církve v Německu tak úzce souvisí s podobným sporem resp. hledáním na celosvětové úrovni. Bude zajímavé sledovat personální politiku při výběru Meisnerova nástupce, ale nepochybně těžším úkolem bude snaha o zvýšení věrohodnosti katolické církve a jejího hlásání ve stále více sekularizované společnosti, která je velmi citlivá na medializované skandály.

1 TK KBS z 11.11.2013: http://www.tkkbs.sk/view.php?cisloclanku=20131111009

2 František Tondra byl předsedou federální biskupské konference od června 1991, v letech 1993–1994 a znovu 2000–2009 byl předsedou slovenské biskupské konference (KBS).

3 Informace z internetových stránek Renovabis: http://www.renovabis.de

4 Zaujala mě informace, že v nových prostorách chystá Diecézní charita od ledna 2014 provozovat soukromou česko-německou mateřskou školku s měsíčním školným 2500,- Kč bez stravného. Viz zpráva: http://dchltm.cz/clanky/charita-otevira-materskou-skolu/

5 Kardinál Woelki se narodil v Kolíně nad Rýnem a v letech 2003-2011 zde působil ve funkci pomocného biskupa, proto se jeho jméno objevilo v souvislosti s možnými nástupci kardinála Meisnera.

6 Dívat se srdcem. Šance a úkol církve na počátku třetího tisíciletí. Kardinál Joachim Meisner v rozhovoru se Stefanem Rehderem. Kostelní Vydří 2002, s. 19.

7 Tamtéž, s. 27.

8 V lednu 1989 byly publikovány nové formule vyznání víry a přísahy věrnosti při převzetí úřadu zastávaného jménem církve vytvořené Kongregací pro nauku víry (s datem 1. července 1988). Český překlad viz Stanovisko učitelského úřadu k „Professio fidei“ (červená řada dokumentů ČBK, 2000), s. 2-3.

9 Za zmínku stojí kritické stanovisko, které ke Kolínskému prohlášení sepsal Josef Zvěřina (1913–1991) a bylo vydané ve sborníku Zvěřina, Josef: Pět cest k radosti. Praha 1995, s. 95–97. K tématu biskupských jmenování např. uvedl: „My bychom byli velmi šťastní, kdyby nám papež jmenoval biskupy sám.“

10 Dne 24. května 1990 vydala Kongregace pro nauku víry instrukci o církevním povolání teologa Donum veritatis.

11 Viz např. Německý spor o poradny. Getsemany 1999, č. 11 viz http://www.getsemany.cz/node/2490

12 Dívat se srdcem, s. 86.

13 Nepomohla ani intervence papeže Benedikta XVI. z dubna 2012 ve prospěch nahrazení slov „za všechny“ slovy „za mnohé“ v eucharistické modlitbě. List Benedikta XVI. biskupům německé jazykové oblasti viz http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16306