Dočkáme se Římského misálu? II.

Metodologie revize stávajícího „Českého misálu“

Dle pověření ČBK a také Liturgické komise překladatelská skupina nedělala překlad, ale revizi stávajícího textu. Editio tertia přináší některé změny v porovnání s předcházejícími vydáními, které jsou nejen euchologické, ale i nové rubriky, kalendář, jiné obsahové řazení a pozměněnou strukturu knihy.1 Metodologicky komise vycházela z daného dokumentu Vatikánské kurie, přihlížela k české liturgické terminologii obsažené v národním misálu a také k jisté tradici a rituální znalosti stávajícího misálu u kněží a věřících. S tímto vědomím i toho, že stávající český překlad misálu je bezesporu úctyhodným dílem, pracovala skupina po celou dobu své existence.2

Obecné zásady revize

Při revizi liturgických textů Českého misálu podle Missale Romanum, editio typica tertia z r. 2002, se porovnával dosavadní český překlad s latinskou předlohou. Současně překladatelská skupina, přihlížela k překladům do světových jazyků. Při revizi Českého misálu se vycházelo nejen z instrukce Liturgiam authenticam, (28. 3. 2001) ale i z promulgačního dekretu třetího vzorového latinského vydání Římského misálu (20. 4. 2000). Principy revize byly tyto:

1. Překladatelská skupina se předně snažila zohlednit připomínky k Českému misálu, které poslali kněží na výzvu uveřejněnou v diecézních oběžnících a které byly utříděny do tematických skupin. Některé připomínky kněží jsou do návrhu revidovaného textu zapracovány, jiné s patřičným odůvodněním zamítnuty.

2. Při revizi se překladatelé snažili ponechat co největší množství textů v dosavadní podobě, především ty části, které recituje sborově lid, které jsou zhudebněny (preface) a na které jsou věřící zvyklí, mají je „zafixovány“ a pro mnohé jsou pramenem osobní modlitby.

Dosavadní český překlad byl měněn pouze tam, kde se výrazně lišil od latinské předlohy, a to hlavně po stránce obsahové.

Jazykové zásady

Zrevidovaný text by měl být po jazykové stránce pokud možno věrný, tj. odpovídat latinskému originálu, ovšem nikoliv otrocky doslovně, ale také by to neměla být jen velmi volná parafráze hlavní myšlenky, jak se to občas v stávajícím Českém misálu vyskytuje.3 Při revizi se vycházelo z běžných principů, jak jsou zpracovány v současné teorii překladu.4 Konkrétně to znamenalo:

• Pokud možno se vyhýbat archaickým slovům a vazbám, latinský slovosled nahrazovat běžným českým, vyhýbat se přechodníkům (v současné češtině jsou vnímány jako zastaralé). Snažit se o kultivovanou spisovnou češtinu bez rušivých elementů, aby byl text plynulý, nepoužívat příliš moderních nebo nespisovných výrazů a vazeb, které by mohly působit rušivě.

• Participiální vazby nahrazovat většinou určitým slovesem, které je pro češtinu běžné a typické. Genitivní přívlastky jsou obvykle překládány pomocí přídavných jmen, ablativ absolutní vedlejší větou.

• Text doplňovat jen v nezbytných případech, kdy je to nutné pro srozumitelnost (např. doplnění podmětu, slovesa apod.). Sevřenost a úspornost latiny bohužel nelze v češtině zcela adekvátně vyjádřit, ale v žádném případě se nepřidávají myšlenky, které v latinském originálu nejsou ani v náznaku. Vícevýznamová latinská slova – pokud v češtině chybí ekvivalent – se překládají někdy souslovím nebo dvěma výrazy. Stylistické hodnoty (a estetický dojem) latinského originálu se snažíme nahradit ekvivalentními hodnotami vyjádřenými češtinou.

• Zohledňovat i to, že se jedná o projev mluvený, vyhýbat se předem disonancím a nejasnostem, ke kterým by při recitaci liturgických textů mohlo dojít. Slovosled a překlad upravovat i s ohledem na to, aby se texty daly zpívat.

• Usilovat i o básnickou vzletnost, aby modlitby pozvedaly duše lidí k Bohu a aby byly srozumitelné a nevyvolávaly nežádoucí konotace či nepochopení.

Věcné zásady

Asi nejvíce připomínek od kněží směřovalo k názvu Český misál. Jsou zastánci tohoto názvu, ale je i velké množství těch, kterým tento název vadí, včetně samotného Václava Konzala.5 I když překladatelská skupina se přiklání k názvu Římský misál, protože chtěla odpovědět a vyrovnat se především s připomínkami těch, kdo tento Český misál denně užívají, není na jejích členech rozhodnout o jeho budoucím názvu. Jazykově český ekvivalent latinského Missale Romanum je dostatečným poukazem na naše prostředí i na příslušnou „jazykovou mutaci“. Současně však připomínám, že máme ustálenou liturgickou terminologii a názvy některých liturgických knih nekorespondují s latinskými názvy: Uvedení do křesťanského života x Ordo initiationis christiane adultorum.

Při revizi překladu rubrik překladatelská skupina zohledňovala dosavadní rozhodnutí biskupské konference, resp. dříve sboru ordinářů; v nejistých nebo dosud neřešených případech doporučujeme, aby byl předložen návrh České biskupské konferenci k rozhodnutí. Podobně by se mělo postupovat i v dalších důležitých případech, kam můžeme zařadit i název misálu (český x římský), mešní řád a eucharistické modlitby.

Při revizi euchologického textu jsme se, z teologického hlediska, museli vyrovnat se skutečností, že jestliže podmět, jímž je v latinské předloze Bůh, se v českém překladu změnil a podmětem jsou lidé, nebo my, nebo někdo jiný, tak jsme do textu zasáhli a upravili jej dle latinské předlohy. Rovněž tam, kde celé pasáže textu chybí nebo jsou přeloženy evidentně z jiné předlohy (německé, francouzské), jsme je nahradili či doplnili podle latinské předlohy. Revidovaný text je vždy doplněn podrobným odůvodněním jeho úprav a také se uvádí došlé připomínky kněží s důvody jejich přijetí či odmítnutí.

Připomínky k stávajícímu Českému misálu a liturgická praxe

Došlé návrhy a připomínky kněží byly několikerého druhu:

• Mnohé návrhy se týkaly možnosti větší variability takových textů Ordinis Missae, které může volně formulovat sám celebrant: především úvodní pozdravy na začátku mše sv., úkon kajícnosti, výzvy k modlitbě Otče náš, pozvání k přijímání (po Hle, Beránek Boží).

• Další návrhy směřovaly k větší variabilitě textů Ordinis Missae, kde dosud je pouze jedna nebo několik málo možností: krátké variantní vsuvky do 3., příp. i 2. eucharistické modlitby (jak je např. v italském a německém misálu), propuštění lidu na konci mše.

• Navrhována byla i variabilita úvodů k různým textům Tajemství víry: jsou tři texty, ale pouze jeden úvod – každý text by měl mít svůj vlastní úvod, aby i při recitaci bylo zřejmé, který text má být použit.

• Objevovaly se návrhy na variabilitu řad orací pro neděle během roku v návaznosti na nedělní cykly A, B, C (tak je to např. v italském misálu).

• Časté byly i návrhy na vypracování nových mešních formulářů (příp. i s prefací) pro konkrétní příležitosti a úmysly, např.: 31. 12. – zakončení kalendářního roku; některý volný den na počátku kalendářního roku – o Boží pomoc do nastávajícího roku; na začátek školního roku; za děti; za mládež; za ty, kdo stojí před závažným rozhodnutím; za manžele; za ty, kdo se na manželství připravují; za katechumeny; za biřmovance; při přírodních katastrofách; za ochranu proti terorismu; za ochranu proti epidemiím; za spravedlivé výsledky voleb, politických jednání apod.

• Prosazovali někteří i vytvoření a zařazení integrálního textu Ordinis Missae pro případ, že kněz celebruje zcela sám, bez asistujícího.

• Mnohé návrhy a připomínky kněží řešily formální stránku, tj. týkaly se otázky uspořádání misálu do jednoho nebo více svazků, misálu s notami, formátu (velikosti) misálu, provedení desek a vazby, počtu a provedení záložek, velikosti a zřetelnosti písma, lámání textu, záhlaví stránek (orientace v misálu), zařazení vhodných ilustrací, uvedení celých konkluzí orací, značky pro zpěv v oracích atd.

• Velmi časté a pro práci překladatelské skupiny podnětné byly poznámky k jazykové stránce překladu liturgických textů Českého misálu.

Některé návrhy a připomínky přesahovaly poslání a možnosti zapracování do navrženého revidovaného textu Českého misálu překladatelské skupiny. Díky výzvě v diecézních oběžnících bylo mnoho připomínek a návrhů ke skladbě, formální stránce, velikosti, druhu písma a technickému provedení misálu, které by měla řešit expertní pracovní skupina, která misál připraví k vydání. Všechny tyto návrhy a připomínky byly předány sekretáři liturgické komise ČBK a doufejme, že ve finální fázi práce bude k nim přihlédnuto, aby nový misál i po vnější stránce byl „pěknou a inspirující knihou“.

Revize skončila, práce začíná

Sám Bouše v devadesátých letech na adresu misálu uvádí, že „jak styl, tak slovník českého misálu je rozkolísaný. Často je překlad latinské předlohy, která má svůj kursus, nerytmický. Původní smysl je přečasto zeslaben, někdy dokonce banalizován právě tak, jako překlady lekcionáře zeslabují a často banalizují biblické slovo. Výsledný elaborát prozrazuje, že překlady i se svými dodatečnými úpravami se řídily protichůdnými zásadami a hledisky“.6 Pokud zvážíme tato slova, tak je jen dobře, že se v našich zemích opětovně pokoušíme o revizi stávajícího překladu, aby jeho jazyk nebyl rozkolísaný, měl jednotný rukopis, teologicky propracovaný, jazykově vytříbený a věrný české liturgické terminologii a překladatelské tradici.7 I přes tato kritická slova je důležité konstatovat, že stávající český překlad misálu je velmi kvalitní, harmonický i ucelený; a s tímto vědomím je třeba provádět jeho revizi, aby jeho krása se neztratila, ale vykvetla do plnosti. Bude na dalších, jak těmto požadavkům dostojí a v jakém časovém horizontu revidovaný text nového misálu se nám dostane do rukou.

Překlady jednotlivých míst mešního řádu podle papežské instrukce Liturgiam authenticam

Římská instrukce Liturgiam authenticam z roku 2001 požaduje, aby překlady liturgických textů z originálního latinského znění do národních jazyků byly co nejvěrnější originálu. V čl 20 instrukce doslova stojí, že „původní text, jak jen to je možné, musí být překládán v co nejpřesnějším stylu, bez vynechání či přidání významu a bez parafrází a glos“. Na některých příkladech mešního řádu poukážu na názorovou, lingvistickou a teologickou spletitost při překládání latinských textů dle této instrukce.

Preface

Je příznačné, že největším překladatelským oříškem je pro mnohé je a také pro naši překladatelskou skupinu byl text eucharistických modliteb. V tomto směru, i vzhledem k vážnosti euchologického textu, jsme se snažili podat spíše jistý „rozbor“ teologického bohatství eucharistických modliteb a navrhli jsme několik variant překladu. Bude na následné „expertní skupině“ tuto práci dokončit a dojít k definitivnímu textu. Stávající překlad anafor v Českém misálu vypracovala „pražská překladatelská skupina“ a je třeba ocenit jeho nesporné kvality a teologickou konzistentnost.8 Přesto bych se pozastavil a poukázal na některých místech, jak současný český překlad hluboce zaostává za teologickou precizností a jazykovým bohatstvím latiny.

Podíváme se na začátek eucharistické modlitby, která zde v úvodu preface, jež reaguje na třetí aklamaci věřících, obsahuje latinské vyjádření „aequum et salutare“, jež představuje překladatelsky zajímavý moment. V současném našem misálu je toto vyjádření přeloženo jako „dobré a spasitelné“, což neodráží lingvistickou preciznost originálního textu. Ve Vulgátě termín „salutare“ je často neutrální substantivní adjektivum, které poukazuje na záchranu – spásu, např. v Gn 49,18, Ž 84,8, Ž 97,2 a Lk 2,30. Nicméně tento biblický dynamismus slova „salutare“ nebyl vždy zdůrazněn, neboť např. francouzský liturgik B. Botte prosadil překlad „salutare“ začátku preface jako „spasení – spása“.9 Přitom je důležité si uvědomit, že „salutare“ znamená více než „spásu“ – v eucharistické modlitbě implikuje akci zaměřenou na dosažení spásy. Tento názor se objevuje v díle Flora z Lyonu, když říkal: "Salutare autem dicitur, quod est salubre eo quod salutem conferat".10 Podobně se vyjadřují i etymologické slovníky: "Salutaris est salutem, vitam, sanitatem afferens. [Dicitur] generatim de iis, sive personis, sive rebus, quae incolumitatem, salutem, utilitatem afferunt“.11 Ve východních anaforách se objevují formulace synonymní, ale ne identické, např.: „sanctumque et decorum, atque nostris animabus utile“.12

Adjektivum „salutare“ je proto nutno vnímat ve vztahu k „aequum“, které vyjadřuje pocit povinnosti a „salutare“ pak poukazuje na to, co z této povinnosti plyne, co je pro nás přínosné. V tomto spojení obou výrazů je správné vnímat „salutare“ jako činnost (slavení eucharistie) zaměřenou k cíli, tj. přinášející spásu, čemuž plně odpovídá stávající český překlad. Naproti tomu významově zavádějící je překlad aequum – dobré, neboť nepoukazuje na povinnost věřícího vykonávat to, co je pro něj salutare. Podíváme-li se např. na italský překlad, tak vidíme jistou teologicky přesnou verzi originálního textu „nostro dovere e fonte di salvezza“,13 která však velmi pokulhává za jazykovou elegancí originálu. Této se mnohem více blíží český překlad, který je jazykově brilantní, avšak významově a teologicky zúžený a dokonce nepřesný, protože chybí provázanost mezi pojmy „dobré a spasitelné“, jak je tomu v latině. Vzdávat Bohu díky (slavení eucharistie – díkučinění) a tím uskutečňovat vlastní spásu, není jen dobré, ale je to i povinnost. Na tomto příkladu se rýsuje překladatelská obtížnost, přičemž je věcí překladatele, která kriteria zdůrazní a která „obětuje“.

Jak překládat pro multis?

Na instrukci Liturgiam authenticam odkazuje i oběžník, který zaslal prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, kardinál Francis Arinzen, 17. 10. 2006 předsedům biskupských konferencí, ohledně překladu latinských slov „pro multis“, která kněz vyslovuje při konsekračních slovech. I když mnozí překladatelé, teologicky i jazykově mnohdy přesně a správně, přeložili „pro multis“ jako „za všechny“, tak požadavek kongregace směřuje k doslovnému překladu. Kongregace uložila biskupským konferencím těch zemí, kde se užívá „nepřesného překladu“, tedy i našim biskupům, aby v následujících dvou letech proběhla katecheze věřících, jež je má připravit na tuto změnu.14 Jako první na výzvu reagovala maďarská biskupská konference, a to až v roce 2009, a stanovila, že v eucharistických modlitbách se má používat „za mnohé“. Od 27. listopadu 2011 je v platnosti překlad editio tertia Římského misálu do angličtiny, kde v duchu instrukce Liturgiam authenticam a kongregačního požadavku je změněna z „for all“ na „for many“.15

Dříve než se pokusím zhodnotit význam pro multis a zda znamená „za mnohé“ nebo „za všechny“, je dobré alespoň v krátkosti nastínit cestu, která vedla k rozšíření tvaru pro vobis – za vás a za všechny. Předně vidíme snahu v jednotlivých liturgiích, aby byla zachována biblická tradice, jež je představována spisy apoštola Pavla a sv. Lukáše (pro vobis)16 a evangelii Marka a Matouše (pro multis).17 Obě tyto varianty se vzájemně významově a teologicky doplňují. Teologická a etymologická reflexe posledních let poukázala na možnou protichůdnost obou výrazů, přičemž jediným účelem celé diskuze je snaha zdůraznit eticko-spirituální rovinu. Tato protichůdnost nevychází z textu samotného, ale ze způsobu interpretace v kontextu exegeze, která izoluje a zdůrazňuje jeden prvek a příliš se nesnaží o komplexní výklad. Projdeme-li anafory užívané jak ve východních, tak i v západních církvích, zjistíme užití obou biblických variant v „narratio institutionis“, což poukazuje na otevřenost přístupu a bohatost liturgické tradice. Na základě zkoumání mi dostupných eucharistických modliteb jsem své výsledky zaznamenal do následující tabulky:18

Eucharistické modlitby potvrzují nejen obojí biblickou tradici, ale především inklusivní hodnotu výrazu pro multis, jež můžeme chápat ve významu nejen „za mnohé“, ale i „za velké množství“, čímž se chce říci „za všechny“. Tento přístup je přítomen v dějinách exegeze a dosvědčují to i Janovské texty, kde máme variantu „pro vita mundi“, která se objevuje v mnohých východních anaforách. Není tedy možné si představovat, že „pro multis – za mnohé“ má být striktně zavedeno jen proto, aby se upravil významový rozsah pojmu „za všechny“.19

Quod tradetur a qui effundetur

Při zvažování možných úprav konsekračních slov je třeba vycházet z vědomí, že latinský text, který je stejný ve všech eucharistických modlitbách a liturgickou reformou upravený, je historicky ustálený, jazykově i významově brilantní. V rámci naší revize stávajícího českého překladu se překladatelská skupina zamýšlela nad důsledností překladu výrazů „quod pro vobis tradetur“ a „qui pro vobis effundetur“, tedy jaký slovesný tvar použít, tj. ponechat stávající prezent nebo jej upravit na futurum. Na základě shody v argumentaci historicko-literární, lingvistické a teologické je důležité v překladech zachovat futurum, neboť celý děj slavnosti nás uvádí do přesně stanoveného kontextu ustanovení, jež je uveden slovy „pridie quam pateretur“. Řecká participia, jež se objevují v anaforách i v biblickém textu, je třeba vnímat ve významu budoucím.20 Tato skutečnost by neměla překvapovat, protože lingvistika je zde podřízena teologii a takto jsou tyto formulace vnímány. Podobně i participia vztahující se ke slovům nad chlebem a vínem jsou v řečtině morfologicky ve formě přítomné, ale obsahují předpověď, k jejímuž naplnění dojde v budoucnosti, a proto je možné a správné tato participia vnímat ve významu budoucím.

Tomuto odpovídá většina starých latinských textů, a to jak biblických, tak i liturgických, kde se řecké participium prezentu překládá futurem quod tradetur / qui effundetur. Tento přístup dokladuje jistou „překladatelskou praxi“, že teologické vnímání textu autorizuje překladatele, aby na základě literárně - teologického posouzení budoucího naplnění daných slov, je vnímali a překládali budoucím časem. Latinské anafory většinou nepřekládaly řecký text Nového zákona o ustanovení eucharistie prezentem, quod traditur / qui effunditur, ale futurem, které máme i v aktuálních liturgických knihách. Pochopení slov o ustanovení jako prorocké předpovědi, skrze kterou se Ježíš večer před svým utrpením ztotožnil se znamením chleba a vína, platilo nejen pro komunitu apoštolů, ale platí i pro církev každé doby. Eucharistická teologie poukazuje v časové různosti na vnitřní spojitost mezi slovy ustanovení Poslední večeře, smrtí a zmrtvýchvstáním našeho Pána a každou mší slavenou v církevním společenství. Tyto tři okamžiky, přestože jsou odděleny časově i prostorově, jsou určeny k tomu, aby se v rituálním průběhu staly jedním a tím samým okamžikem, tj. svátostným zpřítomněním oběti na kříži skrze slova a znamení, tak jak nám byla Písmem a Tradicí předána.

Chápání slov ustanovení ve významu futura nám umožňuje vnímat je v jejich úplnosti a dynamicko-sakramentální finalitě. Význam slov ustanovení není omezen jen na konstatování: „Toto je moje tělo / má krev“, jež odpovídá statickému pojetí teologie a liturgie zdůrazňující jen reálnou přítomnost Krista v těchto způsobách. Výsledkem by byl velmi omezený pohled na celé slavené mystérium. Teologické poselství slov ustanovení a jejich následné vnímání v dynamicko-sakramentálním významu přítomnosti Krista ve chlebu a víně poukazuje na integritu prezentovaných událostí, kterou dosvědčuje biblická a liturgická tradice východní i západní církve.

Jestliže se podíváme na latinská slova quod pro vobis tradetur / qui pro vobis effundetur, můžeme považovat některé překlady do národních jazyků, především český, za ty, které neberou v úvahu budoucnost, ke které se vztahují. Přítomný čas „se za vás vydává / prolévá se za vás“ také nezdůrazňuje průběhový charakter předložky quod, která poukazuje na jistou finalitu děje. Mezi quod pro vobis tradetur a který se za vás vydává, je tak velká významová vzdálenost, že ani nejlepší úmysly nemohou tento překlad plně obhájit. Právě při překladu slov ustanovení by měla být maximální snaha o zachování nejen původního latinského znění, ale i o ustálenou a precizní terminologii, která má význam pro sakramentální teologii a liturgickou praxi.

Je zajímavé učinit přehled národních překladů těchto slov, kdy některé jazykové skupiny mají futurum a jiné prezent. Budoucí čas má např. angličtina, kastilština, polština a němčina. Částečně prezent a částečně futurum má francouzština. Prezent mají tyto jazyky: italština, čeština, slovenština a portugalština. Je zajímavé, že brazilští biskupové požádali o změnu konsekračních slov z prezentu do futura a tomuto požadavku kongregace vyhověla.

Slova o ustanovení, která Kristus pronesl při Poslední večeři, a jež v latinské edici jsou ve futuru, vystihují spojitost tohoto okamžiku s následnými událostmi Velkého pátku a jeho smrti na kříži. Touto gramatickou formou je naznačen i dvojí rozměr eucharistické slavnosti, jako rituální hostiny a oběti. Proto by redaktor revidovaného textu „Českého misálu“ měl zvážit, zda výrazy quod pro vobis tradetur a qui pro vobis effundetur Římského misálu, by neměly být v české verzi překládány adekvátně s latinou a ne prezentem, jak je tomu doposud. Poněvadž se jedná o významný zásah do struktury eucharistických modliteb, tak překladatelská skupina navrhuje dvě varianty s futurem, ale je pochopitelně možné, i když ne zrovna ideální, stávající text ponechat. Inspirací může být počin brazilské biskupské konference.

Jak překládat „Gratias agere“?

V Českém misálu výraz gratias agere, který se objevuje v eucharistických modlitbách a v prefacích,21 je vnímán ve svém běžném významu jako vzdát díky, avšak ne ve všech textech je tomu tak, v některých případech se tento výraz překládá jako poděkovali, děkovali.22 Tato překladatelská dvojznačnost nás vede k otázce o pravém významu tohoto latinského výrazu. Jestliže chceme pochopit teologické bohatství slov gratias agere, je důležité vykonat jistou „lingvistickou sondu“. Pokud toto slovní spojení chceme pochopit z pohledu etymologického, je třeba vycházet z řeckého slova eucharistein, které takto překládáme. Toto řecké slovo v Novém Zákoně, v liturgické terminologii a v mystagogiích církevních otců nemůžeme chápat ve svém rozsahu, který je vyjádřen jen jako díkuvzdání – poděkování. Křesťanské používání slova eucharistein je dáno sakrálním slovníkem biblické řečtiny. V důsledku toho je třeba jej číst ve světle původního hebrejského výrazu, který odkrývá jeho plný význam a následně i překladatelské varianty. Pravý význam původního hebrejského slovesa k označení Kristovy rituální činnosti při Poslední večeři, jež vychází z hebrejštiny, můžeme dnes vystopovat v liturgické syrštině a aramejštině.

V syrské literatuře, biblické, liturgické i patristické, je řecké sémantické dvousloví eucharistein / eucharistia vyjádřeno slovy yadà’/tawdìta, jež jsou identická s hebrejskými slovy yadàh/todà [vyznávat/vyznání], která jsou typická pro starozákonní euchologické texty. Starozákonní yadàh vyjadřuje pocity „modlícího se“ ve snaze o hluboký vztah s tím, ke kterému se obrací. Tento termín vyjadřuje vědomí viny a vyznání nejen víry v Boha, ale i vlastní nedokonalosti. Toto dvojí vyznání (víry a hříchů) se vzájemně doplňuje a poukazuje na podstatu Mystéria, neboť v Kristově velikonočním tajemství docházíme nejen odpuštění, ale ono je především předmětem naší víry, je to nová a věčná smlouva. Proto sloveso vyznávat (gratias agere) chápané ve smyslu chvály, se pojí s významem slov, jež se dají vzájemně obměňovat a jsou synonymy: žehnat, chválit, slavit se sémantickou skupinou yadàh, eucharistein, gratias agere a nic se neubere na významu vyznání hříchů.

Snad právě proto v anamnetické části eucharistické modlitby se objevuje vyznání lidské věrnosti Bohu, ale i lidské slabosti a hříchu. V tomto celebrativním kontextu vnímáme i obsažnost termínu gratias agere, jež čeština příliš zužuje výrazem „vzdal díky“, což neodpovídá plně původnímu významu. Podíváme-li se na způsoby, jak tato sémantická skupina yadàh, eucharistein, gratias agere byla překládána, tak zde vidíme alternovat výrazy jako: požehnal, poděkoval, vyznal … přičemž všechny mají jistý laudativní charakter.

Zajímavostí je i ta skutečnost, že všechny výrazy této sémantické skupiny mají sakrální charakter a pojí se s kultem, jsou to významné liturgické termíny. To by mělo překladatele vést k úvaze o vytvoření v daném jazyce (češtině) adekvátního liturgického termínu, který by byl „specifický“ k označení dané činnosti po vzoru latinského, řeckého i hebrejského textu. Každopádně je to podnětný impuls a teologické upřesnění výrazu „gratias agere“ by mohlo být signálem k hlubšímu výkladu, pochopení a prožívání eucharistické slavnosti, což stávající překlad nenabízí.

Euchologické bohatství a život církve

Slavení liturgie je vnitřně spjato s aktualizací dějin spásy, které skrze anamnetické vzpomínání se stávají přítomnými a působícími v přítomných. Základním posláním liturgických textů je poukaz na Paschální mysterium naší spásy, které v rituálním kontextu slavení posvěcuje liturgické shromáždění a věřící naplňuje spásonosnou milosti – „adeo ut quodammodo praesentia reddantur“.23

Význam euchologických textů v životě církve

Euchologické texty svým poselstvím a teologickým obsahem závisí na biblické zvěsti a tato závislost je podstatná, což dosvědčuje i skutečnost, že překlad Písma do národních jazyků probíhal v návaznosti na překlady liturgických knih, tak jak to známe i z našich dějin. U těch národů, kde nevznikl vlastní překlad bible, nevznikla ani vlastní liturgická terminologie a tyto národy po mnohá staletí slavily liturgii v cizím jazyce – latinsky.

Liturgická terminologie, přes všechny vlivy, které ji utváří a ovlivňují, je obrazem teologického bádání a tudíž i teologické vyspělosti daného národa. Jako jedno ze základních liturgických pravidel: chápeme „zákon modlitby je zákonem víry“ nebo „obsah modlitby je obsahem víry", což poukazuje na sepjetí kultu a víry. Ve starověku a raném středověku, kdy neexistovaly vzorce víry a definovaná dogmata, platilo, že liturgie je tou, která stvrzuje pravost učení, a slavící církev garantuje setrvávání v apoštolském učení. Tato zásada, v dnešní době tak zdůrazňovaná, měla v minulosti za cíl zabezpečení obsahu víry, dnes skrze ni plněji vnímáme teologické bohatství euchologických textů i reálie doby, kdy tyto texty vznikaly.

Překladatel euchologických textů má rozpoznat, jaké teologické pravdy a témata obsahují latinské liturgické texty, i to, že jsou zde mnohé pastorální podněty a vybídnutí, což vše by mohlo být nesprávným překladem zahaleno nebo zcela opomenuto. I když celý revidovaný text má projít expertní korekturou, byl bych rád, kdyby i tyto aspekty liturgických textů (teologické, biblické a pastorační) byly náležitě zohledněny.

Liturgický text a slavení

Uskutečnění spásy člověka se dosahuje v liturgii, liturgie se tak stává nejen účinným zvěstováním evangelia, ale i pramenem posvěcení a vrcholem Boží chvály.24 Slavením liturgie docházejí věřící poučení, liturgie přitom není katechezí, rituální děj vychovává a pro mnohé věřící homilie, spolu s liturgickými a biblickými texty, je současně „katechismem, biblí a duchovní literaturou“, které pravidelně čtou. Je tudíž zřejmé a žádoucí, aby liturgické texty byly teologicky správné a prezentovaly pravou nauku církve. Musí být i živou a „vzorovou“ modlitbou, která promlouvá v lidských srdcích, prototypem dialogu mezi člověkem a Bohem. Konstituce o liturgii nám připomíná, že skrze liturgickou modlitbu a zpěv, skrze celý liturgický děj, roste víra věřících a jejich mysl se pozvedá k Bohu, aby konali „duchovní službu“25 a dosáhli milosti.26 Každý liturgický text má tento rozměr, je určen ke společnému slavení, k veřejnému přednesu, ke společnému zpěvu a modlitbě, což jsou další překladatelská kritéria.

Překlad zůstane vždy překladem, a tudíž nemůže plně vyjádřit vše, co je obsaženo v originálu. Předně je důležité vycházet z jeho rituálního poslání, liturgický text má především plnit tu funkci, k níž je určen. Čím více a hlouběji se člověk ponořujedo překladání a odhaluje všechny možné varianty překladu s cílem co nejlépe zachytit pravý význam latinského slova, tím více se objevuje zpětná snaha text upravovat a dolaďovat i vědomí, že překlad stále nějak pokulhává za svým originálem.27 Toto vědomí nás provázelo po celou dobu naší práce, jakož i to, že přílišná variabilita a proměna euchologických textů by mohla vést k neustálému opravování vyslovovaných liturgických textů ze strany předsedajících. Je tedy vhodné mít na zřeteli, že by k tomu mohlo docházet při hlasité recitaci textů, které jsou známy a liturgové je přednášejí zpaměti.

Rozsah a potřebnost každé úpravy stávajícího českého liturgického textu podléhá mnoha dalším kritériím, mezi která můžeme přiřadit i postupně se ujasňující postoje římské kurie ve vztahu k liturgii. Dokladem je i stávající diskuze ohledně německého a italského překladu Římského misálu, nehledě k tomu, že se očekává nejprve schvalování překladů velkých jazykových skupin a následně těch ostatních.28

Závěrem můžeme konstatovat, že současné české liturgické texty jsou mnohdy nepřesné (jak bylo poukázáno), avšak jsou jazykově kvalitní a hezké, literárně krásné. Jsem přesvědčen, že je možné udělat nový překlad tak, aby byl esteticky, jazykově, literárně i hudebně přinejmenším na stejné úrovni a přitom teologicky i významově přesnější. Tento úkol stojí před námi a všem, kteří se na něm budou podílet, přeji mnoho zdaru.

1 V editio tertia jsou navíc nové eucharistické modlitby řazeny jednak v Ordo missae a také v závěru knihy, v Přílohách. Popis a euchologie udílení popelce je již jen na Popeleční středu a ne alternativně na první postní neděli, jak je tomu v Českém misálu. Upravené jsou formuláře mše pro zvláštní příležitosti a rituální mše.

2 Prof. Jan Matějka zpětně popisuje tuto práci slovy: „Bylo třeba vytvářet český liturgický jazyk. Nejen tehdy dostupné české biblické texty, ale i překlady misálu se ukázaly jako nepoužitelné. Dosavadní překlady Střížův a zejména Schallerův byly pro hlasitý přednes nevhodné. Ani novější překlad nedělních mešních textů, vydaný Dr. Švédou, nebyl připravován jako text určený pro hlasitý přednes při společném slavení bohoslužby, a on sám varoval před jeho používáním. (Přesto mnohé texty ze Švédova překladu vycházejí nebo se s ním velmi shodují). Často chyběly i české názvy pro přesné a jednoznačné latinské termíny a mnohdy nebylo snadné najít rovnocenný český ekvivalent. Ukázalo se, že někdy i dobrý český text začne působit potíže, má-li být přednášen zpěvem“. MATĚJKA, J., „Kardinál Tomášek a liturgická obnova“, in OPATRNÝ, A. (ed.), Kardinál Tomášek a koncil. Sborník ze sympozia k 10. výroční úmrtí kardinála Tomáška a ke 40. výročí zahájení II. vatikánského koncilu v Praze 9. a 10. 10. 2002, 1. vyd., Praha: Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském 2002, s. 92.

3 Autoři stávajícího Českého misálu svůj překlad hodnotí slovy: „Vedle obecně známých problémů, které je nutno řešit při převodu latinského textu do češtiny, bylo třeba brát v úvahu zvláštnosti vyplývající z vlastní povahy liturgického textu. K těm běžně se vyskytujícím jazykovým odchylnostem patří zejména odlišné významové ekvivalence. Jeden latinský výraz je někdy možné, a často nutné, vyjádřit v češtině několika různými výrazy podle významové souvislosti; nebo naopak někdy pro několik latinských textových variant má čeština jediný způsob jak vystihnout jejich významový obsah. Dalším problémem při překládání jsou v latině často se vyskytující participiální vazby, k nimž má současná čeština značnou nechuť, a proto docházelo k jejich nahrazování závislými vedlejšími větami, podobně jako u latinských slovesných tvarů gerundia a gerundiva nebo vazby akuzativu s infinitivem. Často pak bylo nutno rozhodnout k jakému vyjádření příslovečného určení se přiklonit, zda k vyjádření času, nebo způsobu, okolností, prostředku, podmínky, příčiny, účelu apod. – zatímco latinské vyjádření připouští, často i záměrně, několik významů současně. V takových případech už spolurozhodují nejen gramatická pravidla, ale i skutečnost, že se jedná o text vyjadřující liturgické dění. Bylo proto nutné brát v úvahu charakteristické vlastnosti liturgického textu, kdo, kdy a jakým způsobem ho přednáší, a v ne poslední řadě také dobu a prostředí vzniku, protože to všechno má nezanedbatelný vliv na správné pochopení a vyjádření důležitých významových odstínů.“ Viz.: http://kpmk.eu/index.php/aktualni-zpravy/4-dejiny-stareho-probosstvi-2.

4 Srov.: Levý, J., České teorie překladu: vývoj překladatelských teorií a metod v české literatuře, 2. vyd., Praha: I. Železný 1996, s. 273, ISBN: 9788023729528.

5 Srov.: KONZAL, V., „Otevřený dopis Miloslavu Vlkovi ze dne 12. prosince 2007“, in Getsemany 193, Praha 2008, s. 6 – 9, http://www.getsemany.cz/node/1271.

6 Bouše, Z. B., „Poznámky k oficiálním překladům mešního řádu (1992)“, in Epilegomena, 1. vyd., Praha: Oikúmené 2000, s. 68, ISBN: 80-86005-22-4.

7 Nejednotnost euchologických textů českého misálu je dána růzností překladatelských skupin, jejich teologickými východisky a přístupy k latinskému textu, jakožto i následnou závěrečnou stylizací Liturgické komise a obměnamiám během schvalovacího řízení na kongregaci v Římě. Je nasnadě, že tím utrpěla krása českého jazyka, libozvučnost a zpěvnost textu, neboť výše zmiňované zásahy do textu asi nebyly vedeny těmito kritérii.

8 Na překladu mešního řádu, eucharistických modliteb a prefací se podílela „pražská skupina“, přičemž na mešních formulářách skupina moravská. Obě skupiny spolupracovaly, přesto můžeme pozorovat jistou metodologickou odlišnost mezi překlady těchto skupin a všechny tyto překlady byly upravovány závěrečným redaktorem. Viz.: Dopis B. Bouše sekretáři Liturgické komise. Před vydáním Českého misálu se u nás, také pod názvem „Český misál“, používali ke slavení „obnovené liturgie“ sešitky s liturgickými texty, jejímž srovnáním s euchologií následného misálu jasně vyplývají tyto „redakční zásahy“. Srov.: Český misál, Praha: Sekretariát České liturgické komise 1973-1975, sešity 1-12 + preface, vydáno jen pro vnitřní potřebu.

9 Francouzský překlad jasně vykazuje tuto redukci: "c'est notre devoir et c'est notre salut". Srov.: Botte, b., L´ordinaire de la messe, 1. vyd., Paris: Les Editions du Cerf 1953, s. 74-75.

10 Florus de Lyon, „Expositio Missae“, in Patrologia Latina, Paris: Migne 1865 - , vol. 119, s. 31, (PL 119,31).

11 Lexicon totius Latinitatis 1 - 6, Ed.: E. FORCELLINI, Bologna: Arnaldo Forni 1965.

12 Viz.: řecká anafora sv. Marka. Hänggi, A., - Pahl, I., Prex Eucharistica. Textus e variis liturgiis antiquioribus selecti, 2. vyd., Friebourg, Éditions universitaires 1978, s. 103.

13 Messale di ogni giorno, Casale Monferrato: Edizione Piemme 1990, s. 646 – 663 (preface), ISBN: 88-384-9503-3.

14 Tento dopis kardinála Arinzena, zpracovaný na „Congregatio de Cultu Divino et Disciplina Sacramentorum“ byl konzultován s „Congregatio pro Doctrina Fidei“ a po úpravě prezentován papeži. Následně byl rozeslán v jednotlivých jazykových mutacích biskupským konferencím. Viz.: Prot. N. 467/05/L: italsky, anglicky, španělsky, francouzsky, portugalsky, německy a polsky, in Notitiæ 43 (2006), s. 441-458.

15 Srov.: Group, G., New Translation of the English Roman Missal: A Comprehensive Guide and Explanation, 1. vyd., Minneapolis (USA): Lulu 2011, ISBN: 0-557-86206-X.

16 Viz.: Lk 22, 19-20, 1 Kor 11, 24.

17 Viz.: Mt 26, 28; Mk 14, 24.

18 Srov.: Hänggi, A., - Pahl, I., Prex Eucharistica. Textus e variis liturgiis antiquioribus selecti, 2. vyd., Friebourg, Éditions universitaires 1978, s. 520.

19 Pro prohloubení možné diskuze ohledně správnosti překladu „pro multis“ odkazuji: GIRAUDO, C., “Pro vobis et pro multis”: teologi, liturgisti ed esegeti si interrogano, in DI PILATO, V. – VERGOTTINI. M. (ed.), Teologia dalla Scrittura. Attestazioni e interpretazioni, 1. vyd., Milano: Glossa 2011, s. 221-245, ISBN: 978-8871052977.

20 Srov.: Anafora sv. Marka, Hänggi, A., - Pahl, I., Prex Eucharistica. Textus e variis liturgiis antiquioribus selecti, 2. vyd., Friebourg, Éditions universitaires 1978, s. 112-113.

21 Viz.: Český misál, 1. vyd., Praha: Česká liturgická komise 1983, s. 438.

22 Srov.: Preface o andělích, O pannách a řeholnících, Nanebevzetí Panny Marie.

23 SC č. 102.

24 Srov.: SC č. 10; POKORNÝ, L., Obnovená liturgie, Praha: Česká katolická charita 1976, s. 14-15.

25 Srov.: Řím 12,1 a 1 Petr 2,5.

26 SC č. 33.

27 Srov.: FALSINI, R., Nel rinnovamento liturgico il passaggio dello Spirito. Saggi raccolti in occasione del 75° genetliaco dell´autore, 1. vyd., Roma: CLV – Edizioni liturgiche 2001, s. 341-358, ISBN: 88-86655-84-3.

28 Pro postup při překládání euchologických textů a zvláště slov ustanovení „pro multis“ je důležitý dopis papeže Benedikta XVI ze dne 14. dubna 2012 předsedovi Německé biskupské konference Mons. Robertu Zollitschovi, arcibiskupovi ve Freiburgu. V tomto dopise obhajuje papež, v souladu s dopisem Arinzeho, doslovný překlad „pro multis“ – „za mnohé“ a chápe jej jako jediný možný, což neodpovídá stávajícímu německému návrhu. Italové předkládají v ordo missae, s odvoláním na již zaužívaný text, nezměněnou formulaci „per tutti“, avšak je možné, že kongregace jim bez požadované úpravy překlad neschválí. Zajímavostí je, že ve francouzském překladu se objevuje varianta „pour multitude“ – „za velké množství“. Všechny tyto tři jazykové oblasti (německá, italská a francouzská) doposud čekají na své vydání Římského misálu, právě s ohledem na diskuzi ohledně překladu konsekračních slov. U těch jazykových skupin, které již podaly své překlady ke schválení a mají konsekrační slova přeložena dle požadavků římské kurie, probíhá postup schvalování bez komplikací, avšak v návaznosti na schválení a vydání Římských misálů v hlavních světových jazycích. Očekává se, že jisté stanovisko by mělo zaznít z úst „hlavy římského ritu“, papeže Františka. V německy mluvících zemích se aktivují kněží v tzv. „Pfarrer-Initiative“ a odmítají nový a ještě neschválený překlad Římského misálu, zvláště pak římskou kurií požadovanou změnu v konsekračních slovech (pro multis). Viz.: Dopis německých kněží svým biskupům z června 2013 s názvem: „Bischöfe, stoppt das neue Messbuch!“ http://www.pfarrer-initiative.org/ pfarrerinitiative/ Br_BischöfeMessbuch.pdf.