Jste zde

267 - leden 2015

autor: 

Odlesk božské krásy

„Tak i kousek tmavého a studeného železa, vhozený do rozpálené pece, přijímá oheň do všech svých pórů, že i naše smysly v něm přestávají vidět vlastnosti kovu a vnímají už jenom záři a žár ohně,“ píše Órigenés o proměně Ježíšovy lidské přirozenosti v ohni Kristova božství. A Řehoř z Nyssy zobecňuje pro všechny lidské bytosti: „Mysl se podobá zrcadlu. Je-li obrácena k Bohu a odráží v sobě jeho krásu, tak i tělo, toto zrcadlo zrcadla, se podřizuje mysli a nese na sobě odlesk jeho božské krásy.“ Člověk se dotykem božského připodobňuje k Bohu.

Miroslav Zvelebil o tomto křesťanském „zbožštění“ člověka – zbožštění ne ve smyslu povýšení na místo boží, ale ve smyslu připodobnění – píše v hlavním článku tohoto čísla. Myšlenka, vycházející z některých pasáží Nového zákona, se ujala v řecké duchovní tradici. K nám na Západ se později dostala hlavně přes ruskou pravoslavnou teologii.

Západní myšlení je více moralistické: člověk je hříšný a musí se očišťovat, aby se mohl k Pánu přiblížit, ale člověka a Boha stále dělí obrovská vzdálenost, takže o připodobnění Bohu, zbožštění, je lépe nemluvit. Má to výhodu v tom, že věřícího takové chápání lépe chrání před pýchou: jsem-li Bohu podobný, mohu se snadno cítit boho-rovný. Na druhou stranu to až příliš přistřihuje křídla: nemohu-li se Bohu příliš přiblížit, musím na něj stále hledět jen jako poddaný na Krále, a ne také jako syn na Otce.

Perspektiva zbožštění je možná lépe pochopitelná pro lidi bez křesťanského západního vychování. A hlavně je širší. Úsilí o morální čistotu, bezhříšnost, zachycuje pouze jeden aspekt Boha, jeho Dobrotu, a to ještě spíše z té negativní stránky, tedy jako nepřítomnost zla. Ale Bůh je podle scholastické nauky také Pravda a Krása: chápeme-li křesťanství jako cestu sebe-zbožštění, musíme chtít zachytit „odlesk božské krásy“, o němž píše Řehoř, a také světlo božské pravdy, které vnímáme rozumem a intuicí. Lidé, kteří pohrdají uměním a podceňují vědu, se tak rázem odhalí jako křesťané nepříliš pokročilí.

Ohledně vědy, konkrétně té přírodní, v tomto čísle přinášíme úvahu Pavola Mikuly. Asi trochu nespravedlivě znevažuje teologii (i ona dokázala za poslední dvě století přinést ohromné množství poznatků), ale důležité je, že navrhuje více se inspirovat experimentální metodou přírodovědy. Ostatně je pro to přímá opora v bibli: „Všecko zkoumejte, a co je dobré, toho se držte.“ (1 Te 5,21)

Z jiného soudku je článek Martina Vaňáče, kterým číslo otevíráme: zabývá se plánováním pastorace v katolické církvi. V zásadě je dobré, že se dělají plány do budoucna, že se připravují nové věci. Na druhou stranu se může stát, že plánování a organizování je až příliš, že naše kapacita bude překročena a plány se nedokončí pro přemíru úkolů, neúměrnou silám.

A konečně upozorňuji na medailon Jaroslava Vokouna, našeho druhého šéfredaktora, u příležitosti jeho jmenování profesorem. Srdečné blahopřání!