Jste zde

270 - duben 2015

autor: 

Žít opravdově

Martin Gruber v závěru svého článku o svatém Antonínu Egyptském poznamenává, že Antonín se podle Atanášova životopisu vydal na svou duchovní cestu proto, že hledal někoho, „kdo žije opravdově“. Spojilo se mi to s dalším příspěvkem tohoto čísla, v němž se Pavol Mikula táže na možnosti a podmínky „nové evangelizace“.

Pavol doporučuje věnovat více pozornosti modelům, pomocí nichž současná věda chápe svět. Má nepochybně pravdu, pokud jde o to něco pochopit (model je konstrukce, která nám pomáhá zachytit podstatné rysy studovaného předmětu a oprostit se od těch méně důležitých). Má pravdu i pokud jde o obraznou a emocionální sílu podobenství, těchto modelů náboženského a etického chování, které používal Ježíš a které bychom měli používat i my. Ale i modely mají svoje nedostatky, ba temné stránky.

Žijeme v době modelů. Svět počítačů stále roste, a ten je na modelování přímo založen. Snadná povaha „virtuální reality“ se pak mnoha lidem dostává pod kůži. A ačkoli slovo virtuální pochází z latinského virtus – mužnost, charakter, ctnost – nebývá virtuální realita často ani realitou, ani virtuální ve starém latinském smyslu. Vytrácí se opravdovost jak ve smyslu „skutečnost“, tak ve smyslu „upřímnost“ a „pravdivost“.

Poustevník Antonín žil ovšem dávno před počítači. Že hledal opravdovost, nasvědčuje tomu, že ani v jeho době jí nebylo na rozdávání. Internet tedy není příčinou lidské mělkosti a falše, jen nemilosrdným zvětšovacím sklem, díky němuž se faleš ukazuje, a pařeništěm, kde se rychleji množí.

Poustevna není pro každého. Antonín, který by našinci pravděpodobně připomínal silně zanedbaného bezdomovce, se těžko dá považovat za vzor hodný otrockého napodobování, už jen ze zdravotních důvodů – třebaže se prý tento zapřisáhlý nepřítel koupání dožil asi 105 let.

Pavol uvažuje o nedostatku „charismat vyššího typu“, jak říká uzdravování nemocných, kříšení mrtvých a prorokování. Apoštol Pavel ve své chvále lásky (1 K 13) ovšem relativizuje jak „charismata vyššího typu“, tak ta charismata, kvůli nimž hlavně známe Antonína: „kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem... kdybych rozdal všecko, co mám,... nic mi to neprospěje.“ Skutečné křesťanské charisma vyššího typu je láska a to, co s láskou přichází: vytrvalost, víra, naděje, odpuštění. A samozřejmě opravdovost, bez které láska zahnije.

Snad toto je tedy Antonínova odpověď na otázku, kterou položil Pavol Mikula: svět dnes už možná tolik nepotřebuje charisma uzdravování, jelikož má poměrně kvalitní lékaře. O to víc potřebuje charisma lásky, jež vede k opravdovosti. Nevede právě tudy i cesta nové evangelizace?

A nakonec upozorňuji také na komentář Martina Vaňáče k událostem v církvi a na studii Paola Prodiho k výročí Milánského dekretu. Příjemné čtení!