U příležitosti 600. výročí smrti Jana Husa přijal papež František v pondělí 15. června 2015 ve Vatikánu delegaci složenou z představitelů Českobratrské církve evangelické, Církve československé husitské a Římskokatolické církve. 1 Přišlo mi zajímavé, že zatímco nekatolické církve byly zastoupeny aktuálními nejvyššími představiteli, katolickou církev v podstatě zastupovali dva emeritní či téměř emeritní biskupové. Z jedné strany to vnímám jako ocenění jejich angažmá v Husově kauze: kardinál Miloslav Vlk byl předsedou Komise pro studium problematiky, spojené s osobností, životem a dílem mistra Jana Husa při ČBK v 90. letech, František Radkovský je v čele současné Ekumenické komise pro Husovo jubileum 2015. Z druhé strany opakuji jisté obavy, které jsem vyslovil již dříve, zda i další biskupové budou k Husově odkazu přistupovat obdobně vstřícně.2 Nelze si nevšimnout určitého napětí v hodnocení Husa např. mezi kardinálem Miloslavem Vlkem a kardinálem Dominikem Dukou, které se mimo jiné projevuje v pojetí Husa coby „reformátora církve“. Zatímco Miloslav Vlk tvrdí, že papež Jan Pavel II. v roce 1999 zařadil Jana Husa mezi „reformátory církve“, Dominik Duka nedávno prohlásil, že „my ho nepovažujeme za reformátora církve“.3 Není bez zajímavosti, že ve svém proslovu k ekumenické delegaci se papež František přiklání k interpretaci kardinála Miloslava Vlka, když uvedl: „Již v roce 1999 svatý Jan Pavel II. promluvil k mezinárodnímu sympoziu věnovanému této významné postavě a vyjádřil svou „hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Jan Hus vydán“ a započítal ho mezi církevní reformátory.“4 Není třeba v tom hledat velkou vědu, spíš je zřejmé, k jakému okruhu lidí patřil ten, kdo text proslovu připravoval.
Ostatně papežův projev byl celkem obecný a možná i trochu opatrný, což může souviset s ekumenickým charakterem setkání. Ještě uvidíme, že do vlastních řad mluví papež často mnohem jasněji a otevřeněji. Přesto bych rád z papežova projevu uvedl pár vybraných citátů. „Mnohé spory z minulosti je třeba přehodnotit ve světle nového kontextu, v němž žijeme... Především nemůžeme pominout, že sdílené vyznání víry v Boha Otce, Syna a Ducha svatého, v němž jsme byli pokřtěni, nás spojuje vazbou skutečného bratrství.“5 Tomuto výroku předcházelo ještě důležitější tvrzení: „Poslušnost vůli Pána Ježíše, který se v předvečer svého utrpení a smrti modlil k Otci za jednotu svých učedníků (srov. J 17,21), nám ukládá povinnost usilovat o to, abychom se navzájem stále více poznávali a efektivně spolupracovali.“ Mám pocit, že pro řadu katolických křesťanů není tato „povinnost“ v „poslušnosti Ježíšově vůli“ dostatečně zřejmá a spolupráci s nekatolickými křesťany považují za nějakou nadstavbu, aktivitu navíc až poté, co se věnují vlastním „katolickým záležitostem“. Tato spolupráce navíc není samoúčelná, ale úzce souvisí s věrohodností křesťanské zvěsti, jak papež v projevu o kus dále uvedl: „Viditelné společenství mezi křesťany jistě způsobí, že tato zvěst bude věrohodnější.“
Pro někoho může být zajímavá výzva ke studiu Jana Husa z papežových úst, konkrétně: „Ve světle tohoto přístupu je třeba dál studovat osobu a činnost Jana Husa, který byl dlouho předmětem sváru mezi křesťany a dnes se stal pohnutkou k dialogu.“ Vzpomínám si, jak před necelými dvaceti lety v první husovské komisi se na jednom zasedání celkem vážně řešila otázka, zda katoličtí účastníci vůbec mohou číst spisy Jana Husa, když se jedná o církví odsouzeného kacíře. Problémem tehdy byly nějaké kritické útoky vůči komisi a zvažovalo se, zda by k jejich odražení nebylo vhodné zajistit publikování oficiálního povolení ke studiu Jana Husa z Vatikánu. Už si nepamatuji, jak celá kauza dopadla, neboť jsem nebyl stálým členem a pravidelným účastníkem zasedání. Vypovídá to však o mentalitě v katolické církvi. Ostatně jsem si vědom, že i současný papežův citát by někdo mohl oslabit výkladem, že výzva ke studiu osoby a díla Jana Husa je určena jen pro „dobře připravené odborníky“, kteří budou jednat „pod dohledem svých pastýřů“.6
Jak jsem již uvedl, papežův projev mi nepřišel příliš zásadní. Mnohem větší byl symbolický význam celého setkání, včetně některých viditelných symbolů (např. přítomnost zástupců Církve československé husitské s černými taláry s červeným kalichem, včetně farářky a zároveň manželky pražského biskupa Hany Tonzarové). O to bezprostřednější mi přišla zmínka o Husovi vyslovená papežem během páteční meditace (12. června) v rámci duchovní obnovy kněží katolického charismatického hnutí v bazilice sv. Jana na Lateránu.7 Hned v úvodu papež připomněl skandál rozdělení křesťanů a Ježíšův příkaz lásky: „Existuje problém, který je skandálem. Je to skandál. A tím je problém rozdělení křesťanů! Ekumenismus není nějaký úkol navíc, který je třeba vykonat. Je to Ježíšův příkaz. Příkaz lásky, vyjádřený ve chvíli, kdy měl být vydán na smrt: „Otče, ať všichni jsou jedno. Jako ty a já, aby svět uvěřil, že ty jsi mne poslal“ (srov. Jan 17,21). Ekumenismus není jenom úkolem, je hledáním jednoty Kristova Těla, rozděleného kvůli našim hříchům.“ Dále přirovnal Husovu smrt k dnešní krutosti příslušníků tzv. islámského státu: „Dnes odpoledne jsem si připravoval promluvu, kterou budu mít k Čechům, katolíkům i nekatolíkům, kteří v pondělí přijedou do Říma, aby si připomněli 600 let od smrti Jana Husa, který byl – myslím – upálen za živa. My se pohoršujeme, když ti z ISISu zaživa upálí pilota v kleci, ale my jsme přece ve svých dějinách dělali totéž. Ublížili jsme svaté matce církvi! Ve svém svědomí proto máme nosit prosbu o odpuštění za tento příběh svojí rodiny, za každého, koho jsme zabili ve jménu Božím.“ Kromě jiných zajímavých věcí v této meditaci zmínil své oblíbené téma, kterým je svědectví křesťanských mučedníků, tzv. ekumenismus krve: „Co nám dnes říká Duch svatý? Řekl bych vám jedno: pohleďte na všechny rozdíly, které jsou mezi vámi; já myslím, že normální křesťan neví, jaký je rozdíl mezi luteránem, pravoslavným, kalvinistou, katolíkem, evangelikálem, baptistou… Ale někdo ano, někdo to ví. Pohleďte na dnešní mučedníky. Pohleďte na krev mužů a žen, kteří umírají pro Ježíše Krista. Ten, kdo je zabíjí, ví, že jsou jedno a totéž, že mají společné jedno: věří v Ježíše! Dobře ví, že jsou jedno. Nezajímá jej, jaký je mezi nimi rozdíl. Žijeme v ekumenismu krve. Krev našich mučedníků se smísila. Před démonem existuje jediné vyznání: „Jsem křesťan“. Toho je třeba zlikvidovat!“
Je zřejmé, že papež František se dokáže k problematice vztahu k nekatolickým křesťanům vyjadřovat otevřeně a přímo, což je možné ukázat ještě na jiné aktuální události. Mám na mysli jeho návštěvu chrámu Evangelické církve valdenské v pondělí 22. června 2015, jediné dosud existující církve, která svými kořeny alespoň zčásti tkví v tzv. první reformaci, během dvoudenní cesty do italského Turína.8 Záběry ze setkání prostředkují srdečnou a přátelskou atmosféru, při které papež mimo jiné pronesl jasnou omluvu: „Za katolickou církev vás prosím o odpuštění za nekřesťanské, ba nelidské postoje a jednání, kterých jsme se v dějinách proti vám dopustili. Ve jménu Pána Ježíše Krista, odpusťte nám.“ V závěru své promluvy ještě papež připomněl výzvu: „Hleďme prvně na velikost naší společné víry našeho života v Kristu a v Duchu svatém a teprve potom na dosud existující rozdíly.“ Je pochopitelné, že česká redakce vatikánského rozhlasu při výběru z mnoha papežových textů tento proslov nenabídla českým čtenářům v překladu. Přesto je svým srdečným tónem podle mne vstřícnější než ten k ekumenické delegaci z ČR. Je jasné, že něco jiného je setkání s několika málo představiteli v prostorách Vatikánu a něco jiného návštěva celé církevní obce shromážděné v chrámu. Kromě společného jazyka, umožňujícího bezprostřední komunikaci, je tu ještě jedna zajímavá věc, která nepochybně ovlivnila papežův styl. Papež prostředí valdenských zná osobně z Río de la Plata (španělsky Stříbrná řeka, což je ústí dvou řek do moře, které tvoří přirozenou hranici mezi státy Argentina a Urugay), kde, jak uvedl, „mohl ocenit zbožnost a víru a dozvědět se mnoho dobrých věcí“. Ilustruje to známou skutečnost, že osobní zkušenost a přátelství je pro ekumenické vztahy nepochybně důležitější než sebelepší znalosti čerpané pouze z knih nebo zprostředkovaně. Nemůžeme mít tedy papeži z Latinské Ameriky za zlé, že mu podobná zkušenost s českým evangelickým prostředím schází.
Ještě bych se chtěl vrátit k ekumenické delegaci ve Vatikánu a v Římě, která se po audienci u papeže účastnila v kapli papežské koleje Nepomucenum bohoslužby smíření spojené s prosbou o vzájemné odpuštění. Předsedal jí kardinál Miloslav Vlk, kázání pronesl emeritní předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů a oblíbený autor současného papeže německý kardinál Walter Kasper.9 Když k tomu připočtu ještě účast emeritního papežského nuncia v Československu (1990-1993) a v České republice (1993-2001) devadesátiletého kardinála Giovanniho Coppy, tak se ještě posílil můj dojem, že katolickou stranu z oficiálních představitelů zastupovali vesměs „důchodci“. Naštěstí podobné bohoslužby se v koncem června konali na řadě míst v České republice. K jejich konání vyzval společným dopisem předseda ČBK kardinál Dominik Duka a předseda Ekumenické rady církví v ČR Daniel Fajfr.10 V přiloženém návrhu formuláře bohoslužeb je připomenuto, že tento akt smíření navazuje na vzájemné prosby o odpuštění, které vyjádřil v roce 1995 a 1997 papež Jan Pavel II. a v roce 1997 tehdejší předseda Ekumenické rady církví Pavel Smetana.
Chápu, že pro mnohé zůstanou tyto akce stranou zájmu podobně jako řada dalších náboženských aktivit. Jak už zaznělo v jednom z uvedených citátů papeže, povědomí o rozdílech mezi různými křesťanskými církvemi je malé i mezi běžnými věřícími. Pro většinu společnosti v ČR jsou pak církve mnohdy jen sdruženími podivínů, které jen žádají majetek, jak se ukázalo v diskuzích kolem tzv. majetkového vyrovnání. Není třeba si stěžovat, protože jsou na tom křesťané u nás stále ještě mnohem lépe než v minulosti nebo v jiných zemích, kde jsou kvůli své víře často pronásledováni a zabíjeni.
V souvislosti s letošním výročím Husovy smrti mají křesťané v českých zemích příležitost ukázat, že jim nejde v první řadě o majetek. Mohou předvést, jak je možné překonat odsudky a předsudky minulosti, odložit vzájemnou rivalitu a nestarat se pouze o sebe. Existuje řada míst, kde taková spolupráce funguje, kde lidé nečekají na to, až se ti „nahoře“ mezi sebou dohodnou. Viditelným a slavnostně vyhlášeným odmítnutím rivality, spojeným se závazkem spolupráce, by se mohli stát křesťané dobrým příkladem, že něco takového je možné a smysluplné. V současné společnosti zaměřené na výkon se na každém kroku setkáváme s rivalitou (ve škole, v zaměstnání, v podnikání, v politice atd.), jejímž cílem mnohdy bývá pokoření oponenta či konkurence, v extrémních případech i jeho likvidace. Pokud křesťané vezmou papežova slova a příležitost letošního Husova výročí opravdu vážně, prospěje to a zefektivní jejich působení více než jakékoliv majetkové vyrovnání.
1 Personální složení bylo následující: ČCE zastupovali synodní senior Joel Ruml, první náměstek synodního seniora Daniel Ženatý, který byl na synodu 15. května zvolen novým synodním seniorem (do služby bude uveden 21. listopadu) a vedoucí oddělení vnějších vztahů Ústřední církevní kanceláře Gerhard Frey-Reininghaus. CČSH zastupovali patriarcha Tomáš Butta, přednostka odboru ekumeny a vnějších vztahů Hana Tonzarová a přednosta odboru kulturního, tiskového a archivu Jiří Vaníček. ŘKC zastupovali emeritní pražský arcibiskup a kardinál Miloslav Vlk, který celou delegaci vedl (papež jej začátkem května jmenoval svým zástupcem /tj. legátem/ na připomínce 600. výročí smrti Jana Husa, která proběhne v Praze ve dnech 5. – 6. července, neboť ve dnech 6. – 12. července je plánována papežova cesta do Latinské Ameriky, konkrétně do Ekvádoru, Bolívie a Paraguaye), plzeňský biskup František Radkovský (po dosažení kanonického věku 75 let vloni v říjnu podal rezignaci, byl ponechán v úřadu na dobu jednoho roku, tj. do října letošního roku) a vědecký pracovník Historického ústavu Akademie věd ČR a místopředseda České křesťanské akademie Jaroslav Šebek, který zároveň zastupoval akademickou veřejnost. Setkání s papežem se mimo jiné účastnila také místopředsedkyně Senátu ČR Miluše Horská, která před měsícem vedla pětičlennou delegaci českých senátorů (kromě ní se jí zúčastnili Jiří Oberfalzer, Jan Horník, Petr Gawlas a Zdeněk Papoušek) a českého policejního prezidenta Tomáše Tuhého do Vatikánu (při příležitosti 25. výročí obnovení diplomatických styků mezi Československem a Vatikánem) a při svých jednáních se zasazuje o umístění sochy sv. Anežky ve vatikánských zahradách (předseda papežské rady pro novou evangelizaci Salvatore Fisichella navrhl jako možný termín odhalení sochy příští červen, kdy je plánováno velké setkání zástupců organizací pečujících o hendikepované s papežem v rámci roku milosrdenství). Delegaci doplnili rektor Petr Šikula a vicerektor Roman Czudek z české papežské koleje sv. Jana Nepomuckého (tzv. Nepomucenum) a velvyslanec ČR ve Vatikánu Pavel Vošalík.
2 VAŇÁČ, Martin. Katolíci o Husovi. Getsemany, 2015, č. 3, s. 74-84. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/3211 [cit. 2015-06-23]
3 Více o tomto sporu jsem napsal VAŇÁČ, Martin. Hus podle Pospíšila, Duky, Kejře a Soukupa. Getsemany, 2015, č. 6, s. 142-150. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/3236 [cit. 2015-06-23]. Rovněž jsem vyjádřil pochyby o jádru tohoto sporu, neboť pokud vím na rozdíl třeba od titulu „učitel církve“ žádný titul „reformátor církve“ v katolické církvi neexistuje.
4 Celý text promluvy viz Petrův nástupce: Hus se stal pohnutkou k dialogu. Radio Vaticana, 15.6.2015. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22001 [cit. 2015-06-23]
5 Dovolím si připojit odkaz na encykliku papeže Jana Pavla II. o ekumenickém hnutí s názvem Ut unum sint z 25. května 1995, kde se k tomuto bratrství uvádí: „Uznání bratrství není důsledkem liberálního filantropismu nebo povrchní familiarity“, nýbrž „pramení z uznání jediného křtu.“ Toto tvrzení „zásadním způsobem přesahuje ekumenickou zdvořilost a představuje základní ekleziologický výrok.“ (čl. 42) Bylo by tedy na místě promýšlet konkrétní důsledky tohoto tvrzení pro církevní praxi, aby nezůstalo jen u pouhé „ekumenické zdvořilosti“.
6 Úmyslně cituji dva texty vytržené z kontextu dekretu o ekumenismu II. vatikánského koncilu s názvem Unitatis redintegratio z 21. listopadu 1964: „„Ekumenickým hnutím“ se rozumějí jednání a podniky, které vznikají podle různých potřeb církve a časových okolností a jsou zaměřeny k podporování jednoty křesťanů. K nim patří... „dialog“ mezi dobře připravenými odborníky na setkáních křesťanů z různých církví... Když toto všechno věřící katolické církve konají rozumně a trpělivě pod dohledem svých pastýřů...“ (UR, 4).
7 Ublížili jsme svaté matce církvi : o Janu Husovi, ekumenismu a pokušení být pány nad milostí. Radio Vaticana, 14.6.2015. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22000 [cit. 2015-06-23]
8 Viz Papež František v Turíně - 2. den. Radio Vaticana, 22.6.2015. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22028 [cit. 2015-06-23]. Tato církev odvozuje svůj původ z hnutí lyonských chudých, které vzniklo v jižní Francii koncem 12. století působením lyonského kupce Petra Valdese. Valdenští v severní Itálii se v 16. století připojili ke švýcarské reformaci a přijali její teologické principy, takže jsou dnes řazeni do rodiny reformovaných církví. Mimochodem v češtině se často chybuje v rozlišení církví REFORMAČNÍCH, tedy církví, které svým historickým původem souvisejí s reformaci 16. století (do určité míry jsou synonymem označení církve protestantské /souvisí s protestem stavů, hlásících se k počínající reformaci, na říšském sněmu ve Špýru roku 1529/ nebo církve evangelické /neplést s církvemi označenými jako „evangelikální“) a církví REFORMOVANÝCH (anglicky reformed, německy reformiert), tedy té části reformačních církví, které se odkazují k dědictví švýcarské reformace a bývají řazeny do kalvinismu (s odkazem na reformátora Jana Kalvína), na rozdíl od reformačních církví hlásících se k odkazu Martina Luthera. Více viz FILIPI, Pavel. Křesťanstvo. Brno : CDK, 2012. 4. vydání.
9 Stručná zpráva a fotografie na stránkách papežské koleje Nepomucenum. Dostupné z: http://www.nepomucenum.it/2015/06/ekumenicka-bohosluzba.html [cit. 2015-06-23]
10 Bohoslužby smíření a odpuštění u příležit. 600. výročí Jana Husa. TS ČBK, 9.6.2015. Dostupné z: http://tisk.cirkev.cz/z-domova/bohosluzby-smireni-a-odpusteni-u-prilezit... [cit. 2015-06-23]
Poslední komentáře