Jste zde

274 - září 2015

autor: 

Občané nebeského království

Začnu od konce. Článek korejského jezuity Denise Kima, kterým uzavíráme toto číslo Getseman, se vrací k události dva roky staré – k první návštěvě papeže Františka mimo Řím. Vedla na hranice Evropy, na ostrov Lampedusa, kde se shromažďují migranti, kteří překračují Středozemní moře a hledají osobní bezpečí nebo štěstí na našem kontinentu. Cesta na samu hranici, k lidem „vzdáleným“ a „posledním“: k migrantům i k těm, kdo nesou tíhu péče o ně.

Papežovo gesto je pořád aktuální, protože uprchlická krize nejenom neodezněla, ale ještě se prohloubila. Nedávná zpráva z Rakouska o nalezení mrtvol 71 udušených uprchlíků natěsnaných v odstaveném náklaďáku naopak ukazuje, že krize dorazila ze Středomoří až k nám do střední Evropy. Dorazila nejen ve smyslu skutečných lidí putujících za lepším životem, ale také ve smyslu reakcí těch, kdo zde již léta žijí. Šíří se obavy a strach, což je pochopitelné, ale šíří se i panika a extremismus, což nevěstí nic dobrého. Papež František nás upomíná, že ani během krize nesmíme zapřít své náboženské a humanistické hodnoty a zapomenout, že migranti – včetně těch ekonomických a včetně těch muslimských – jsou především bližní, lidé jako my. Jako by nám svou cestou říkal: Své bližní najdete na okraji, jsou to ti nejmenší, chudí. Chudí bez občanství, občané království nebeského.

Článek Jaroslava Vokouna o radikálním konstruktivismu je třeba uvést vysvětlením, co je konstruktivismus. Ten vychází z pochopení, že náš sociální svět – tedy jazyk, kultura, uspořádání společnosti a mnoho dalších záležitostí – není přímočaře dán hmotným prostředím, ale my lidé si ho sami spoluvytváříme, ovlivňujeme a neustále udržujeme. Přitom postupujeme tak, aby to pro nás bylo výhodné – naše jednání je účelové a stranické. Ale zároveň jsme „zajatci“ v sociálním světě – nemůžeme z něho vystoupit. Dokážeme například myslet pouze pomocí slov svého jazyka. Co nelze tímto jazykem popsat, nelze myslet. Neexistují žádné platónské ideje, které by byly před lidstvem nebo mimo lidstvo, existují pouze pojmy, které my lidé sami společně vytvoříme a dokážeme k něčemu pro nás užitečnému použít. A radikální konstruktivismus, proti kterému Jaroslav brojí, jde ještě dál: kromě našich konstrukcí neexistuje již nic jiného.

Zpátky na začátek čísla. Jsou tam dva texty k letošnímu 600. výročí upálení Jana Husa. Oba se ptají, jaký význam má Hus pro nás dnes. Prohlášení Mezinárodního ekumenického společenství ho hledá v pravdě, která nerozděluje, ale spojuje: tedy Mistr Jan nejen jako kámen v cestě, o který se zakopává a o který se jednota církve tříští, ale i jako možný základní kámen lepší, hlubší jednoty. A polský teolog Przemyslaw Kantyka ukazuje konkrétní místa shody mezi Husem a učením druhého vatikánského koncilu.

A ještě je zde mystická vize Hadewijch z Brabantu, kterou přeložil Miroslav Zvelebil, a vzpomínka na teologa O. H. Pesche, již napsala Dorothea Sattlerová; seznam Peschových textů v češtině sestavil Martin Vaňáč. Příjemné čtení!

Komentáře

V tomto příspěvku nechci diskutovat o takové samozřejmosti, zda li je třeba lidem v nouzi pomáhat, nebo ne, ale chci se na problém podívat z jiného úhlu. Uvedu nejdříve některá fakta: Do Evropy, která má křesťanské kořeny míří statisíce uprchlíků, kteří jsou v drtivé většině muslimského vyznání. Bude li jich hodně, bude to mít také vliv na křesťany. Je nutné si uvědomit, že přistěhovalci přicházejí z jiného kulturního prostředí a samozřejmě se nebudou chtít vzdát toho v čem byli vychováni. Co se týče praktikování své víry jsou muslimové k sobě daleko přísnější, než křesťané. Asimilace je málo pravděpodobná, spíše nepravděpodobná. Další věcí je, i když se o tom otevřeně nemluví, že křesťanství a islám jsou jasně nekompatibilní náboženství. To vše může v budoucnosti přinést problémy, které se už objevili ve státech západní Evropy, kde je značný počet lidí muslimského vyznání. Křesťanství pod tlakem z vnějšku už přijalo mnohé demokratické principy a lidská práva. Bohužel toto zatím neplatí v případě islámu. Kardinál Martini nedlouho před ukončením pozemského života prohlásil, že křesťanství je 200 let pozadu. Islám na tom není lépe, spíše hůře. Ať to čtenář sám posoudí. Není proto pochyb o tom, že současná masivní imigrace je a zřejmě bude velkým problémem a pro křesťanství velkou výzvou.
Vidíme, že přesto, že Bůh člověku přeje a chce aby se měl po všech stránkách dobře, dopouští
na lidi války, pohromy, nebo tvrdé zkoušky. Jenom za posledních 100 let toho bylo dost. My jsme navíc zažili vzestup a pád komunismu. Křesťané velice často mluví o tom, že je Bůh nanejvýš milosrdný, nanejvýš dobrotivý, Bůh je láska, atd. Proč se neptáme na to, proč ty války, pohromy a tvrdé zkoušky Bůh dopouští? Přece příčiny je nutné znát, abychom se mohli vyvarovat těch dalších. Pokud to Bůh dopouští, pak by také měl dát odpověď na důvody. Jinak by člověk mohl právem říct, že Bůh je mstivý, nebo tyranem, apod. To ale žádný křesťan neřekne. A mluvení o tom, že Bůh je nej-, nej- nej- jsou ve skutečnosti prázdná slova. Pakliže nějaké důvody postihů existují, tak musí být velice závažné a je pro nás nanejvýš důležité se o ně zajímat. Jsou ty důvody v Evangeliu a Skutcích uvedeny? Dovolím si tvrdit, že ano. Vezměme si první dvě pohromy křesťanské éry: Pronásledování křesťanů po ukamenování Štěpána a rozbití Jeruzalémského chrámu. Pozorný čtenář Evangelia si může všimnout, že úkolem prvotní církve po seslání Ducha Svatého bylo jít do misií. Jenže prvotní církev se tak říkajíc nehnula z Jeruzaléma. Misie začali až tím pronásledováním. V tomto případě se jednalo o nedodržení Ježíšova příkazu. Kdyby nedošlo k misiím, my bychom dnes nebyli křesťany a historici by možná psali o tom, že před 2000 léty byla v Jeruzalémě jakási zvláštní sekta, atd. Co se týče rozbití Jeruzalémského chrámu víme, že Ježíš předpovídá jeho zboření (Mt 24, 1-2; Mk 13,1-2) a dokonce zaplakal nad tím, co Jeruzalém postihne (Lk 19,41-44). Jeruzalém mohl být zachráněn. Víme to z toho, jak Ježíš řekl: „Kdybys poznalo aspoň v tento svůj den, co by ti přineslo pokoj! Teď je to ale tvým očím skryto. Přijdou na tebe dny, kdy tě tví nepřátelé obklíčí valem a oblehnou tě. Sevřou tě ze všech stran a srovnají tě se zemí, i tvé děti v tobě. Nenechají v tobě kámen na kameni, protože jsi nepoznalo čas svého navštívení“. Příčinou bylo to, že nestáli o správné poznání Boha (zde jsem si vypůjčil výrok sv. Pavla: „Nestáli o správné poznání Boha a proto Bůh je vydal“), špatně četli Mojžíše a proroky a byli Ježíšem nepoučitelní (to vše je v kompetenci lidí). Také se na to hodí Ježíšova odpověď na tragédii v Siloe: „Nebudete-li činit pokání, zahynete podobně všichni (Lk 13,4-5). Nejsem historik, ale to, jak se vyvíjelo křesťanství v dalších stoletích, už bylo na hony vzdálené požadavkům Evangelia. Židé a křesťané mají s Bohem Smlouvu, kterou právě my nedodržujeme. Ale aby svět pokračoval k vytčenému cíli (Božímu Království a ke spáse maximálně možnému počtu lidí) a nedošlo k úplné degradaci, Bůh dopouští postihy, utrpení, války apod., které si vlastně zaviňujeme sami. I to, že jsme slepí a hluší jsme si zavinili sami. V 5M 28 Bůh říká (stručně řečeno): „Budeš li dodržovat, budeš se mít dobře. Nebudeš li dodržovat, budeš se mít špatně“. A to platí stále. Podobně jako v civilním životě i zde platí: „Neznalost zákona neomlouvá“. A to člověk nemusí mít hřích. Vraťme se ale do nedávné minulosti a přítomnosti. Kdo si dovolí tvrdit, že křesťanství je v pořádku, že dodržujeme Evangelium (ne pouze nějaké zlomky) a že je s námi Bůh spokojen? Připomeňme si pouze neřešení sociálních problémů, rozdělení církve, pokrytectví, čtení Bible se „nenosilo“ (a situace přetrvává), porozumění Bible se nevyžaduje, o doklady a charismata, které Ježíš nabízí (ovšem za určitých podmínek) jako bychom nestáli, nekvalitní katecheze, atd. Už v prvním kázání Ježíš vyzýval k pokání („čas se naplnil, Království Boží se přiblížilo, čiňte pokání a věřte Evangeliu“). Pokání (nutnost změny myšlení) občas hlásáme, ale neděláme. Zřejmě nevíme jak se dělá. Nahrazujeme to množením modliteb a posty. A Metanoja je právě to, co v první řadě potřebujeme. Církev je výrazně zasažena slepotou tím pádem i bezradná. Jediné, co ještě zvládá je charita, ale to nestačí. Kvalitní hlásání Evangelia doložené Božími skutky nelze ničím nahradit. A Bůh nám důrazně připomíná, že není spokojen s křesťanstvím (války, komunismus, dravý ateizmus, krutý islamismus). Podíváme li se do minulosti, tak Pavlův výrok: „Nestáli o správné poznání Boha a proto je Bůh vydal“, nebo Ježíšův výrok na tragédii v Siloe (viz „věž v Siloe) se evidentně na křesťany vztahuje. Současná uprchlická krize by nás měla vést k zamyšlení se po příčinách a nelze vyloučit, že dříve, než si přivoláme na sebe novou důraznou připomínku, Bůh klade před nás další výzvu a tím nabízí i šanci k záchraně. Můžeme vyloučit, že by se mohlo na nás realizovat podobenství o neplodném fíkovníku? Bible není dějepisný popis, ale je pro nás kvůli výchově ke kvalitnímu vztahu k Bohu a samozřejmě přitom obsahuje i varování před možnými důsledky pokud sejdeme z cesty. Světem vládnou peníze. Boží království jsme, tak říkajíc, hodili přes palubu, přestože se denně modlíme ´přijď Království Tvé, buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi´. Kolik věřících chápe, co je v té prosbě obsaženo? Je snad v nebi utrpení, jsou tam nemoci, války? Potřebujeme udělat důkladné Metanoja a totální nápravu celé církve. Žádná denominace nemá doklad od Boha, že je v pořádku. Přitom je potřeba si uvědomit, že Metanoja – změnu myšlení - si nevyprosíme tak, aby to Bůh udělal za nás, nebo abychom dostali Metanoja darem. Metanoja je v naší kompetenci. Jistě, pokud to uznáme a poctivě s tím začneme, Bůh nám rád pomůže při hledání cesty a způsobu, jak toho dosáhnout.
P. Mikula