Mistr Jan Hus a Druhý vatikánský koncil

Když dne 6. července 1415 plameny pohltily hranici, na které byl zaživa upá­len Jan Hus, jeden z největších českých reformátorů, okolní přihlížející mohli slyšet katolické Kredo, nahlas recitované Mistrem Janem. On ve svém svě­domí umíral jako katolík, ne jako kacíř, jak stálo v rozsudku kostnického koncilu. Letos je 600. výročí této tragické smrti a počátku hnutí, jež přijalo Husovo jméno.

Husův napjatý vztah s církevními autoritami začal v r. 1410, když pro­testoval proti pálení spisů Johna Wycliffa. V r. 1412 se Hus postavil proti od­pustkové bule vzdoropapeže Jana XXIII., což bylo důvodem jeho exkomu­nikace týmž papežem v r. 1413. Následujícího roku, 1414, synoda v Praze vyhlásila nad M. Husem klatbu, a ten se pak odvolal ke koncilu, konanému v Kostnici, aby vyřešil tzv. trojpapežský spor. Hus přijel do Kostnice vybaven zárukou bezpečného průchodu od římského krále Zikmunda. 30 tezí, vyňa­tých z jeho hlavního pojednání o církvi, De ecclesia, mělo dokázat, že Hus byl kacíř. Tyto teze byly vytrženy z kontextu a Hus v nich nepoznal své vlast­ní názory. Pak odmítl odvolat, co nikdy neřekl. Toto odmítnutí bylo přímým důvodem jeho prokletí jakožto kacíře, který učil, hájil a kázal Wycliffovy bludy. Hus pak byl vydán světské moci a týž den popraven.

Jan Hus zemřel pět a půl století před II. vatikánským koncilem. Nikde v dokumentech II. Vaticana nenajdeme přímou zmínku o osobě nejslavnější­ho z rektorů Karlovy university v Praze. Nicméně se zdá, že bez jakéhokoli překroucení můžeme vést přímou spojnici mezi některými Husovými myš­lenkami a posledním velkým koncilem, II. Vaticanem.

Husovy zásady implementovány II. vatikánským koncilem?

Ve skromném rámci této písemnosti nemůžeme představit ani celou theologii II. Vaticana, ani Jana Husa. V Husových spisech nebudeme zkoumat všechny rozpory s učením církve jeho doby. Dokonce zde nebude popsána ani otázka přijímání Sv. Večeře pod obojí způsobou, což bylo jedno z klíčových hesel husitského hnutí, do té míry, že husité zobrazovali kalich na své korouhve. Tato otázka totiž nebyla specifická pro samotného Husa, ale vyznačovala se jí celá škála reformátorů oné doby. V jednání Kostnického koncilu nebyla tato záležitost zahrnuta mezi články žaloby proti Husovi, ale je zde oddělené „prokletí přijímání pod obojí způsobou, znovu zavedeného mezi Čechy Ja­koubkem ze Stříbra“.

Co tedy bude předmětem našeho zájmu? Budou to ty myšlenky Jana Husa, které mají něco společného s učením II. vatikánského koncilu, formulovaným o pět a půl století později. Prohlédneme si ty myšlenky, které byly formulová­ny nebo znovu formulovány posledním koncilem ve vztahu k předchozí řím­skokatolické theologii, a které byly podstatně nebo částečně přítomny dlouho před tím v theologických intuicích Mistra Husa. Zdá se, že nám mají v této záležitosti nejvíce co říci tři z dokumentů II. Vaticana: dvě dogmatické kon­stituce Dei verbum (DV) a Lumen gentium (LG), a deklarace Dignitatis hu­manae (DH).

a/ Dei verbum

Dekrety Tridentského koncilu byly zaměřeny k obraně katolické víry proti re­formaci. Proto koncilní dekrety podtrhují autoritu Tradice a dělají ji ve sku­tečnosti nezávislou na biblickém prameni Božího zjevení. Rovnováha byla obnovena v konstituci II. Vaticana Dei verbum. Písmo a Tradice jsou v konci­lní konstituci považovány za komplementární prvky v přenosu Božího zje­vení, protože obojí pochází z téhož božského zdroje (DV 9-10). Obojí také zakládá nejvyšší pravidlo víry (DV 21).

Oproti svému anglickému předchůdci Johnu Wycliffovi Hus přijímal Tradici spolu se Sv. Písmem. Zatímco Wycliff zamítal jakýkoli druh autority vyjma Bible, Hus nikdy nepřijal princip sola Scriptura. Samozřejmě, Hus přijímal mnohem snadněji tu část tradice (zde s malým t, chápanou nikoli jako nástroj přenosu božského zjevení, ale jako část lidské cesty k porozumění zjevení) která nepodporovala instituci papežství, proklínanou jím jako nejporušenější ze všech výplodů církve. Podle něho Tradice – jako prvotnější než Písmo – musí být přijímána a ctěna spolu s Biblí.

Hus také přijímal kánon církevního práva jako nezbytný k fungování církevní instituce a dokonce jej srovnával se zákonem Evangelia. V tomto smýšlení také přijímal dogmatické definice koncilů a synodů tak dalece, jak dalece se shodují se Zákonem Božím. Nicméně když církevní autorita, a dokonce papež, vyhlásil spatný rozsudek, Hus se bez váhání odvolal přímo ke Kristu.

Mistr Pražské university se také pokusil přiblížit Bibli jednotlivým věřícím tím, že by měli Písmo přeložené do jazyka srozumitelného prostým lidem. Hus sám kázal česky, často vedl zpěv písní v tomto jazyce a dokonce sám psal slova církevních písní. Zásada zvěstování Božího Slova lidu v jeho vlast­ním jazyce nemusela čekat do II. Vaticana. Současně s Guttenbergovým vy­nálezem knihtisku se po celém světě rozšířily překlady Písma – protestantské i katolické. Konstituce Dei verbum klade značný důraz na přístupnost sv. Písma celému Božímu lidu a vyjadřuje potřebu adekvátního překladu, který by měl být pořizován z původních jazyků (DV 22).

Ačkoli nemůžeme tvrdit, že Hus prosazoval nějaké zásady týkající se autority Bible, jak byly později implementovány II. Vaticanem, můžeme uznat, že rektor Pražské university by neodporoval formulacím konstituce Dei verbum, kdyby s ní byl obeznámen ve své době.

b/ Lumen gentium

Je mimo veškerou pochybnost, že eklesiologie zaujímala nejdůležitější místo v učení Jana Husa. Jeho hlavní spis, pojednávající o církvi (De ecclesia), do určité míry podobný stejnojmenné Wyccliffově práci, byl Husem zamýšlen jako vyhledávající porušení v instituci církve jeho doby, a především v in­stituci papežství.

Husovo chápání církve lze charakterizovat jako „mystické“ a „predestinační“. V jeho raném myšlení byla církev popisována jako společenství všech věří­cích (congregatio fidelium), ale později se posunul k postoji pochopení církve jako komunity vyvolených, předurčených (universitas praedestinationum). Nemůžeme však Husa jednoduše zaškatulkovat mezi stou-pence předurčení (predestinace). Hus představuje specifické pochopení předurčení. Pro něho je předurčení nadčasová ahistorická metafyzická idea, která je dynamickým his­torickým procesem proměňována v mystické tělo Kristovo. Druhou částí jeho pochopení církve bylo Pavlovo učení o církvi jako mystickém těle Kristově (corpus Christi mysticum). Můžeme tedy říci, že Hus rozuměl církvi jako „počtu všech předurčených a Kristovu mystickému tělu s Kristem jako svou hlavou“. Proto není nijak překvapivé, že Hus odmítal názory prokla-mované jeho současníky, jako byl Stanislav ze Znojma a Štěpán Páleč, pro něž církev byla instituce, kde byl papež hlavou a kardinálové údy.

Římskokatolická církev potřebovala II. vatikánský koncil a jeho úhelný ká­men, konstituci Lumen gentium, aby přeformuloval její sebepochopení z představy pyramidálně uspořádané dokonalé společnosti (societas perfecta), směrem ke „společenství víry, lásky a naděje“ a „viditelnému organismu“, který Kristus nepřestává živit a podpírat, k mystickému tělu Kristovu (LG 8). Tato poslední představa je částečně blízko Husovým theologickým intuicím.

Za druhé: II. Vaticanum přineslo pochopení církve jako Božího lidu (LG 9), a podtrhlo všeobecné kněžství všech pokřtěných (LG 10). Když II. vatikánský koncil vymezoval rozdíl mezi tímto obecným kněžstvím a ordinovanou služ­bou, jasně vysvětlil, že ordinovaná služba diakonů, presbyterů a biskupů je součástí služby celého Božího lidu, nikoli povýšena nad ni (LG 10). V tomto pochopení zůstává hierarchie, včetně papežství, zahrnuta ve službě celého společenství věřících – koinonia.

Bez toho, že bychom si naběhli na nebezpečnou půdu, můžeme formulovat tezi, že Mistr Jan Hus by neodporoval takovému pochopení církve. Také jeho kritiku můžeme považovat za nasměrovanou vůči porušené instituci církve jeho doby, která měla na povel příliš mnoho světské moci, ne vůči existenci instituční církve jako takové.

c/ Dignitatis humanae

V neposlední řadě se nyní dostáváme k našim poznámkám o podobnosti mezi Husovými myšlenkami a duchem a dopisem II. Vaticana. Asi nemohou být jednoduše vyvozeny z jeho spisů, jak to bylo možné u eklesiologické otázky. Je to záležitost svobody svědomí jednotlivce, a následně svobody úsudku. Zatímco uznával obojí – autoritu Bible i autoritu svědomí, odmítal slepou po­slušnost lidské autoritě, dokonce i autoritě církve a světských soudců. Podle Husa musí být osobní svědomí nejprve poslušno veškeré pravdy, a pak musí osoba poslouchat své svědomí. Zde je často citován jeden z nejvýznam­nějších Husových výroků: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž pravdu a braň pravdu až do smrti“. Pravděpodobně z této věty bylo vzato heslo „Pravda vítězí“, které je napsáno na standartě českých prezidentů. (Je to citát z 3. Ezdrášovy 3,12, ale s Husovým zdůrazně­ním Pravdy souvisí – vybral si je T. G. Masaryk ve vědomé návaznosti na hu­sity, zvláště na heslo krále Jiřího z Poděbrad: „Pravda Páně vítězí, i když na čas potlačena bývá.“ – pozn. překl.)

Koncilní Deklarace náboženské svobody, Dignitatis humanae, mluví o pravdě a o svobodě svědomí jednotlivce jako od sebe navzájem neoddělitelných. Pravda působí na svědomí jen svou vlastní silou a každý muž i každá žena jsou povinni hledat, přijímat a držet pravdu o Bohu a Jeho církvi (DH 1). Mistr Jan Hus by měl radost, kdyby slyšel, že nikdo nesmí být nu-cen jednat proti vlastnímu svědomí, a že základem náboženské svobody je lidská přiro­zenost (DH 2). Když pak muž či žena následuje své svědomí a poznává impe­rativy božského zákona, musí je následovat bez toho, že by byli nuceni tak jednat nebo se jich vzdát (DH 3). Stejná pravidla náboženské svobody byla II. vatikánským koncilem aplikována na vztah mezi jednotlivci a světskými autoritami: není v kompetenci žádné vlády nařídit praktikování nebo zavržení nějakého náboženství.

Jsme zcela oprávněni říci, že kdyby toto byl stav smýšlení o církvi a svět­ských autoritách v pozdním středověku, pak by nikdy nedošlo ani k Hu­sovu procesu, ani tragickým husitským válkám. Můžeme a měli bychom se modlit k Bohu, aby všichni lidé, praktikující všemožná náboženství, mohli dnes přijmout tento vztah, který Římskokatolická církev jednou provždy šťastně formulovala na Druhém vatikánském koncilu.

Ecclesia Romana versus Jan Hus – starý a nový pří­stup

Během Kostnického koncilu to byla polská delegace, vedená špičkovým the­ologem Pawlem Wlodkovičem, kdo bránil Husa během jeho procesu před ne­spravedlivými obviněními. Zlo-bou jeho odpůrců byla polská delegace přinu­cena pod trestem smrti podepsat koncilní výnos. Jediná osoba, která odmítla – Jeroným Pražský – následovala Husův osud a byla upálena na hranici. To vše znamenalo neuvěřitelné násilí na svědomí.

V 80. letech 20. století to byl polský historik a filosof, prof. Stefan Swiezawski, kdo oficiálně formuloval předpoklady rehabilitace českého re­formátora. „Nejsem theolog, ale jsem hluboce přesvědčen, že Hus nebyl kacíř – a s jeho osobou by mělo být naloženo stejně jako s Janou z Arku.“ Tato slova byla pronesena k Jeho Svatosti papeži Janu Pavlu II.. Papež odpověděl: „Vypracovat pro papeže návrhy na tyto druhy problémů je úkol pro učence z mnoha oborů.“ Výsledkem toho byl článek v Polském týdeníku, v němž prof. Swiezawski vyjádřil touž tezi veřejně. Také formuloval otázky k pro­zkoumání pro konferenci Ekumenické rady polských biskupů. Mezi jinými body vznesl velmi závažný dotaz: „Do jaké míry mohou být definice koncilů prohlášeny za neplatné, byly-li formulovány pod zřejmým politickým tlakem institucí mimo církev (např. v Kostnici pod tlakem a výhrůžkami císaře Zik­munda)?“

Druhý faktor, který měl vliv na nasvětlení Husova života a smrti je snaha spojovat husitské hnutí 15. století s českým národním hnutím zaměřeným proti německé imperiální vládě. Na počátku 20. let 20. století byla táž myš­lenka spojení husitského dědictví s nacionalismem využívána politicky, až k přijetí Husova výroku „Pravda vítězí“ prezidenty České republiky. (To při­jetí mělo aspoň u Masaryka duchovní důvody, ne plytce nacionalistické jako později. Dá se souhlasit s tím, že nejproblematičtější na Husovi je jeho „druhý život“ - pozn. překl.)

Ve skutečnosti opravdu můžeme formulovat tezi, a nebudeme riskovat, že bu­deme daleko od pravdy, když řekneme, že konflikt, obklopující postavu a učení Jana Husa byl v podstatě střetem mezi politickou mocí a nádherou (reprezentovanou císařem a papežstvím) a pojetím chudé a pokorné církve, jež představovali sv. František z Assisi, sv. Dominik, sv. Brigita Švédská nebo sv. Kateřina Sienská. Tento kontext vzal polský učenec prof. Swiezawski v potaz a pobízel Svatý stolec: „Zdá se být požadavkem spravedlnosti, že by Svatý Otec chtěl iniciovat revizi procesu na Kostnickém koncilu, který odsoudil Husa – a očistit tuto velkou mučednickou postavu od žalob, jimiž je nespravedlivě obviňován.“ Čestná revize procesu by měla poskytnout odpověď na to, zda Jan Hus může být stále považován za kacíře. Pravděpodobně by se ukázalo, že rozdíly v jeho chápání podstaty církve a instituce papežství s jeho nárokem na univerzální moc mohou být započteny mezi theologumena – odlišné theologické názory. Husovo částečné pochopení církve jako universitas praedestinationum, musí být i dnes ještě pečlivě osvětleno.

Vedle hlasů entuziastů, podporujících rehabilitaci Mistra Jana z Prahy – jež je nezvyklá – musí být také vyjádřeny i jiné, zcela odlišné názory. Říkají: Ne Jan Hus, ale spíše celá Římskokatolická církev potřebuje rehabilitaci za to, co udělala jednomu ze svých reformátorů. Upřímná reflexe by také mohla být vhodná, aby vrhla více světla na celý fenomén české re-formace, včetně všech rozličných tendencí uvnitř husitského hnutí, a zvláště na obsah a smysl Čtyř pražských artikulů: svobodné hlásání Slova Božího; přijímání sv. Večeře pod obojí způsobou, chleba a vína (sub utraque specie); zákaz světského panování kněží; a trestání smrtelných hříchů (u všech stavů – dodatek překl.).

21. dubna 1990 v Pražské katedrále během své pouti do Československa řekl sv. Jan Pavel II. celému kulturnímu světu: „Pamatuji si, že během Druhého vatikánského koncilu český arcibiskup kardinál Josef Beran důrazně inter­venoval na obranu pravidel náboženské svobody a tolerance a pln lítosti vý­slovně připomněl osud českého kněze Jana Husa, naříkaje nad urážkami (zneužitími), které se udály v té době i později. Stále mám v mysli tato slova kardinála arcibiskupa pražského o tomto knězi, který sehrál takovou roli v náboženských a kulturních dějinách Českého národa. Je úkol pro vzdělance – zčásti i pro české theology – pečlivě definovat místo, které Jan Hus zaujímá mezi reformátory církve, vedle jiných slavných středověkých reformátorů, jako Tomáš ze Štítného a Jan Milíč z Kroměříže. Bez ohledu na jeho theolo­gické názory, nemůžeme popřít ani integritu jeho osobního života, ani snahu o morální výchovu a pozdvižení národa.“ Tato pontifikova slova jistě může­me pokládat nejen za morální rehabilitaci Jana Husa, ale také za seberehabi­litaci lidí církve za chyby, které jiní lidé církve v minulosti spáchali.

O tři roky později utvořila Česká biskupská konference zvláštní komisi za účelem zkoumání osoby, života a díla Mistra Jana Husa. Komise se nejprve skládala jen z římskokatolických členů, ale brzy se připojili učenci z jiných církví, z České akademie věd a z některých českých universit. V předvečer jubilejního roku 2000, 15. – 18. prosince se konala zvláštní konference o Husovi ve Vatikánu. Na závěrečné audienci udělené účastníkům popsal sv. Jan Pavel II. českého reformátora jako toho, kdo byl z mnoha dů­vodů hoden připomenutí, zvláště pro svou morální odvahu tváří v tvář proti­venství a smrti. Také vyjádřil lítost nad krutou smrtí Jana Husa a nad následu­jícím konfliktem v myslích a srdcích Českého národa.

Závěr

Musíme přijmout, že hodnocení osoby a myšlení Jana Husa bylo během staletí zatemňováno tragickými válkami po jeho smrti a později násilnou re­katolizací, uskutečněnou v Čechách, na Moravě a na Slovensku Habsburskou říší. Tak byl český reformátor posuzován nikoli na základě toho, co učil, ale i na základě hnutí a válek, které se objevily na scéně po jeho smrti.

Je také pravda, že Hus byl ve svém učení radikální a nekompromisní. Alfons Skowronek (jiný polský theolog a ekumenik) dokonce šel tak daleko, že řekl: „Husův theologický ideál má v sobě něco fanatismu“, ale to se často stává a „v dějinách církve lze najít mnoho příkladů, že něco svatého, hluboce ná­boženského a inspirovaného duchem reformy bylo docíleno v proticírkevním zanícení.“ Stefan Swiezewski se nerozpakoval napsat o Husově procesu: „Celý soud a proces s Husem na Kostnickém koncilu byl čin v základě pode­zřelý ve svém morálním aspektu a v principu kriminální.“

Profesor Swiezawski – schválně zmiňuji Husova velkého stoupence v Polsku 20. století – také přitáhl pozornost k hlavní starosti Husovy theologie. To bylo přání očistit církev ode vší světské nádhery, kterou nahromadila během staletí, od doby císaře Konstantina. To by ovšem požadovalo absolutní a vše zahrnující změnu smýšlení křesťanů, velkou metanoia. Návrat k prostotě prvotních křesťanských společenství a opuštění všeho, co není nezbytné k vy­hlašování Evangelia, to byla jedna z Husových velkých idejí. Můžeme říci, že Druhý vatikánský koncil spustil proces této metanoia, který postupně pokra­čuje skrze snahy následujících papežů, včetně Františka, stávajícího Svatého Otce.

Když tohle vezmeme v potaz a pečlivě nahlédneme do srovnání Husovy eklesiologie s velkými dokumenty II. Vaticana, jsme oprávněni táhnout spojnici mezi českým reformátorem 15. století a velkým dílem Ducha Sva­tého v koncilové obnově Římskokatolické církve ve 20. století. Říci že Jan Hus – svým způsobem a ve své době génius víry – přispěl k pochopení církve, jak je popsáno v dokumentech II. Vaticana, by možná zacházelo příliš daleko. Ale snad si můžeme dovolit formulovat tezi, že kdyby měla pozdně středověká církev formu a sebepochopení, jaké bylo vyjádřeno Druhým vatikánským koncilem, Mistr Jan Hus by byl rád jedním z jejích velkých stoupenců!

Písemná verze přednášky přednesené 26. 8. 2015 v rámci 43. konference IEF