Papež na hranici Evropy

Osmého července 2013 navštívil papež František Lampedusu. Dověděl jsem se to ze zpráv. Překvapivá novina. Nikdy jsem nepočítal s tím, že by si papež jako cíl své první oficiální návštěvy mimo Řím zvolil Lampedusu. Koho už zajímá nepatrný ostrůvek v jižní Itálii, kde se lidé z Afriky pokoušejí vstoupit bez dokladů na evropskou půdu a mnozí se při tomto pokusu utopí? Jako jezuitu a výzkumníka v oblasti mezinárodní migrace mne potěšilo, že papež nutí svět, aby vzal na vědomí bídu imigrantů, a že vyjádřil solidaritu s těmi, kdo zahynuli ve Středozemním moři. Když píši tenhle článek, uplynulo od jeho návštěvy již více než rok, a já si o to zřetelněji uvědomuji, co pro nás, křesťany i nekřesťany, tato jeho cesta znamená.

Opevněná Evropa a okrajové postavení Afriky

Lampedusa leží na hranici mezi Evropou a Afrikou. Afričané, kteří sní o lepším životě, se snaží opustit Afriku a bez potřebných dokladů tuto hranici překročit. Podle zpráv zahynuly od roku 2000 při pokusu dostat se do Evropy nejméně 23 tisíce lidí, a s každým týdnem jich přibývá. I když jsou si vědomi nebezpečí, riskují. Hraniční kontroly byly zesíleny, ale v důsledku politických zmatků po arabském jaru se počet prchajících dále zvyšuje. Obě katastrofy, k nimž došlo po papežově návštěvě, si vyžádaly dalších 400 životů, což přimělo italskou vládu, aby v říjnu 2013 zahájila záchrannou námořní operaci Mare Nostrum, která podle údajů vysokého komisaře OSN pro uprchlíky zachránila 140 tisíc lidí. Přesto se vydávají na tuto nebezpečnou cestu další a další Afričané. Lampedusa se pro ně stala vstupní branou do Evropy.

V ostrém protikladu k této migrační vlně je jiný pohyb: pohyb evropských občanů v rámci Evropy. Po podepsání schengenské smlouvy v roce 1995 zrušilo 26 evropských zemí vnitroevropské hranice a zavedlo společnou vízovou politiku, umožňující jejich občanům pohybovat se uvnitř tohoto území jako v jediné zemi. Tito občané jsou privilegovaní: mají přednostní právo pohybu a naději dosáhnout blahobytu. Zároveň Evropská unie a její členské státy zostřily kontroly na vnějších hranicích. Investovaly do kontrolní technologie, bezpečnostních sil a deportačních táborů, aby „nežádoucím“ migrantům přechod evropských hranic ztížily. Tak se stala Evropa jakousi pevností: svobodná a bezpečná pro ty, kdo jsou uvnitř, ale nedobytná pro ty, kdo přicházejí zvenčí. Tato politika přinutila Afričany uchylovat se k ilegální cestě. Lampeduské ztráty na životech jsou „cenou za dobývání pevnosti jménem Evropa“, jak to výstižně formulovala Amnesty International.

Máme sklon se domnívat, že Afričané překračují hranici, protože si od toho slibují práci, jistotu, větší šance; jinými slovy: sledují vlastní, individuální zájmy. Avšak výzkumníci v oblasti migrace varují, abychom nepřehlíželi historické, strukturální faktory, které migraci podporují nebo k ní dokonce nutí. Předně: Integrace světové ekonomiky způsobila na jihu zeměkoule rychlé změny a rozvrátila tradiční způsoby života a práce. Lidé se tam stávají lokálními běženci z rozmanitých důvodů. Stěhují se do měst, aby zlepšili svoji životní situaci, ale pracovních míst je málo. Slabost států a chudoba mají za následek menší bezpečnost, růst násilí a porušování lidských práv. Všechny tyto faktory podporují emigraci. Zadruhé: Postindustriální hospodářství vedlo na severu k nedostatku odborných sil a k rozvoji sektoru služeb. Mladí lidé s dobrými možnostmi vzdělání proto nechtějí pracovat v tzv. 3D-povoláních (dirty, difficult, dangerous jobs – práce špinavá, těžká, nebezpečná). A kromě toho se v populaci zvýšilo procento starých lidí a tím i poptávka po pečovatelských službách. Důsledkem těchto ekonomických změn je stoupající potřeba jednak vysoce kvalifikovaných, jednak nekvalifikovaných pracovních sil. Není-li tato potřeba kryta, je zapotřebí sil zvenčí, tedy migrantů, ať už mají požadované papíry, nebo ne. Zatřetí: Vývoj technologie a změny na globální úrovni, jakož i civilizační trendy šířící se bez ohledu na hranice zvýšily mobilitu. Migranti si nadto vytvořili vlastní neformální sítě a nadnárodní komunity. Tyto sítě a komunity zesilují migraci a ulehčují hledání bytu a práce v nové zemi. Vyjmenované faktory ukazují, že migrace není jen otázkou individuálního rozhodnutí, nýbrž je také výsledkem vzájemného působení nejrozmanitějších vnitřně propojených struktur.

Žijeme ve věku migrace. Migrace obyvatel není jen hnací silou, nýbrž i důsledkem globalizace. Ne všichni migranti jsou ovšem ve stejné situaci. Dnes existují dvě třídy migrantů: elitní vrstva a vrstva těch, jimž jde o přežití. První skupinu tvoří odborné a vysoce kvalifikované nadnárodní pracovní sily, ve druhé jsou nekvalifikovaní lidé – pomocné síly v domácnosti, pečovatelé a chůvy, sexuální pracovnice atd. Lidé z první skupiny jsou prakticky všude vítáni, dokonce je o ně rvačka (‚war for talents‘), zatímco těch druhých je „k dispozici“ dostatek. A tak je jen přirozené, že stále více migrantů dostává pouze smlouvu na určitou dobu. Globální sever chce pracovní výkon – dělníky nechce. Když jejich pracovní smlouva vyprší, musejí se migranti vrátit do původní země, nemají právo pobytu a ani rodiny si nesmějí přivést. Avšak většina z těch, kdo riskují nebezpečnou cestu na Lampedusu, nedostane ani časově omezenou pracovní smlouvu a jsou tudíž nuceni k „ilegálním“ metodám. Nemluvě o těch (těch je nejvíc), jimž se vůbec nepodaří Afriku opustit a kteří skončí v některé z nejchudších zemí světa.

Teď už je kontrast zřejmý: Západní mainstreamová média líčí Afriku tendenčně, je pro ně synonymem chudoby, války, politické nestability a porušování lidských práv. (Moji afričtí přátelé v tom vidí novou formu orientalismu, která má legitimizovat přezíravost Západu.) A Evropa se zároveň pyšně raduje ze svého blahobytu, demokratického uspořádání a lidských práv a usilovně kontroluje své hranice, aby zabránila pronikání migrantů z Afriky (nebo odjinud) na svá dobře střežená teritoria.

Lhostejnost a soucit

Lampedusa není jen hranicí mezi Afrikou a Evropou. Papež navštívil ostrov po tragédii. Přijel, protože se chtěl „modlit, projevit solidaritu [s oběťmi], ale také vyburcovat naše svědomí, aby se už podobné věci nestávaly“. Ve svém dojemném kázání pranýřoval globalizaci lhostejnosti a vyzýval nás, abychom se znovu naučili plakat nad utrpením druhých. Těmito slovy mimoděk učinil z Lampedusy také hranici mezi lhostejností a soucitem.

Papež mluvit o králi Herodovi, který nechal povraždit betlémské děti, a formuloval svou myšlenku velmi přesně: „Herodes rozesel smrt, aby hájil vlastní blaho, svůj skleněný zámek.“ Tím naznačil, že to byl strach před ztrátou pohodlí, co vedlo Heroda ke krutosti vůči druhým, a že Herodes číhá „i v našem srdci“. Proti králi Herodovi postavil Ráchel oplakávající ztracené děti a připomněl, že zatímco druzí trpí, Evropa vede pohodlný život. Podobně vyznívá i výroční zpráva Amnesty International, v níž se konstatuje, že Evropská unie svou politikou uprchlíky a migranty ohrožuje, když jim brání, aby na jejím území hledali útočiště. Amnesty International naznačuje, že politika EU dělající z Evropy nedobytnou pevnost, odsuzuje Afričany ke smrti (jako kdysi Herodes). Amnesty apeluje na EU, aby otevřela cestu humánnější politice, právě tak jako papež naléhá na nás, abychom otevřeli svá srdce emigrantům stojícím před uzavřenou hranicí.

Téma globalizované lhostejnosti se vrací v prvním papežově apoštolském listu Evangelii gaudium, uveřejněném několik měsíců po jeho návštěvě Lampedusy. Papež se v něm čtyřikrát zmiňuje o „lhostejnosti“; dvakrát, což je zajímavé, v souvislosti s ekonomikou a dvakrát v souvislosti se všeobecnou kulturou. Zvláště kriticky se vyslovuje k současnému hospodářskému systému, který sází na volný trh a ekonomický růst nebo na „trickle-down-teorii“ (názor, že ekonomický růst a stoupající blahobyt bohatých postupně prosákne do nižších vrstev společnosti). Papež prohlašuje, že tento systém způsobil diskriminaci, nerovnost a lhostejnost. Zatímco se těšíme blahobytu a oddáváme se konzumu, lhostejnost roste a šíří se jako rakovinný nádor. Tak nakonec „ztrácíme schopnost zakoušet soucit tváří v tvář výkřikům bolesti druhých, již nepláčeme nad dramaty druhých […], jako by to všechno byla odpovědnost, která je nám cizí a netýká se nás“. (EG 54) Lhostejnost není tedy jen individuální morální vlastnost, nýbrž i kulturní předpoklad diskriminace.

Lampedusa je přesně to místo, kde můžeme na vlastní oči vidět důsledky lhostejnosti v dnešním světě. Ironií osudu je právě tato skutečnost důvodem, proč papežova návštěva zanechala ve světě takový dojem. Mnozí lidé, i ti, kteří se o církev nezajímají, byli překvapeni stejně jako já. Také lidé přímo na místě, na Lampeduse. Média citovala redakci jednoho z tamních obyvatel: „Že by papež navštívil takový ostrov, to bylo naprosto nepředstavitelné,“ a hlásila, že „podél trasy papežovy cesty byl napjat transparent s nápisem ‚Vítejte mezi ultimi‘“ – což italsky znamená mezi posledními, ‚vzdálenými‘, ale také ‚nepatrnými‘. Lampedusa leží nejen v jižní Itálii, Lampedusa je všude tam, kde jsou tito ultimi.

Při sledování televizního zpravodajství z papežovy návštěvy v Koreji roku 2014 jsem byl možná ještě nadšenější než obyvatelé Lampedusy. Když 16. srpna před blahořečením korejských mučedníků projížděla papežova kolona milionovým jásajícím davem, dal papež najednou svůj vůz zastavit. Nebyla to plánovaná zastávka, ale papež František chtěl pozdravit příbuzné těch, kdo zahynuli při dubnovém ztroskotání trajektu Sewol. To bylo a je téma citlivé, protože tito příbuzní se domáhají práva na náležité vyšetření záležitosti a na spravedlnost. Jsem si vědom, jak mnohovýznamná jsou papežova gesta, a proto jsem byl radostně vzrušen, když se zastavil, aby se s těmito lidmi setkal. A vzpomněl jsem si, jak při své cestě na Blízký východ (20.–24. května 2014) přerušil jízdu do Betléma u betonové zdi, kterou Izrael zřídil v Západním Jordánsku. Později, při návratu, odpověděl na otázku novináře, jaký politický význam mělo jeho setkání s těmito rodinami: „Kde trpí lidé, neexistuje neutralita.“

Církev jako polní nemocnice

Nevím, proč papež jako cíl své první cesty mimo Řím zvolil Lapedusu. První slova, první gesta, první návštěvy jsou ale důležité – ukazují zřetelně, co jsou priority. Které místo mohlo být tedy vhodnější, aby ilustrovalo papežovu představu církve jako „polní nemocnice po bitvě“, než Lampedusa? A oněmi zraněnými, kteří potřebují polní nemocnici, jsou migranti, kteří se dostali až tam: mají za sebou bitvu na život a na smrt.

„Organizační a strukturální reformy jsou druhořadé,“ prohlásil papež v rozhovoru pro La Civiltà Cattolica, když byl dotázán, jak vidí církev: „Nejdříve je třeba reformovat postoj.“ Ano, nejdůležitější reforma je reforma postojů, reforma, která vyžaduje angažovanost všech křesťanů. Je zbytečné zdůrazňovat, že musí začít shora, v církevním vedení. Jistě je potěšující slyšet, že jistý biskup v jedné chudé asijské misijní oblasti vyměnil svůj vůz za menší model. Je to ovšem jen malý kousek toho, čemu se už začalo říkat „Františkův efekt“! Potřebujeme jich mnohem víc, a církevní vedení, biskupy počínaje, se musí vydat do mnoha Lampedus tohoto světa. Kdyby byli přítomni na všech hranicích, kde lidé vystavení systematickému násilí, diskriminaci a nenávisti bojují o svou důstojnost a svá práva a touží po míru a smíření, pak by nejvyšší církevní představitelé poznali znamení doby a lépe by pochopili význam slov „Vítejte mezi posledními“! Přesně tam vede totiž papež František dnešní církev: k těm nejposlednějším.