Liturgie Národního eucharistického kongresu

V sobotu 17.10. proběhl v Brně Národní eucharistický kongres, pořádaný římskokatolickou církví. Záznam eucharistické liturgie je k disposici v archivu ČT.1

Jednak mě kolegové v redakci vyzvali, abych liturgii komentoval, jednak na ni přišla řeč se studenty, a proto jsem záznam shlédl. Měl jsem poměrně nízké očekávání, ale liturgie neměla mnoho hrubých nedostatků. Liturgické zásady dané rubrikami byly vcelku dodržovány, ovšem jako bych postrádal poselství liturgie.

Pochvalu si zaslouží výběr liturgických zpěvů. Jako procesní zpěvy na úvod liturgie a při přípravě darů byly zařazeny žalmy s responsoriem, umožnující shromáždění se zapojit. Rovněž mezizpěvy mezi čteními a stejně tak aklamace odpovídaly dnešním nárokům kladeným na liturgickou hudbu. Škoda, že nebyla zpívána anamnetická aklamace – zdálo se mi, že tato část nebyla organizátory zcela domyšlena. Výzva „Tajemství víry“ předcházející aklamaci náleží v římskokatolické liturgii diakonovi. Ten nereagoval, tak dr. Radek Tichý, který držel předsedajícímu text, upozornil nikoli diakona, ale kardinála Duku, který výzvu přednesl (což je pěkný příklad porušení liturgické subsidiarity...). Ne zcela vhodné a odporující stylu římskokatolické liturgie bylo zařazení mariánské písně při přípravě darů. Zpěv k lámání chleba „Beránku boží“ může být zpíván po celou dobu lámání, což se nedělo. Na druhou stranu bylo potěšitelné, že alespoň část chleba byla lámána.

Čtenáři své role zvládli. Jiří Strach četl z knihy Exodus velmi dobře s vnitřním porozuměním textu, bez zbytečného patosu. Dobře četl i diakon o ustanovení večeře Páně podle Marka. Michaela Šojdrová nečetla poměrně těžký text z listu Židům špatně, ale rezervy v souznění s obsahem perikopy tam byly.

Přímluvy byly svěřeny dvojicím zastupujícím jednotlivé diecéze České republiky. Nevím, zda jednotlivé přímluvy diecéze také připravovaly (což by bylo chvályhodné), ale každá prosba byla uvedena sdělením o jakou diecézi se jedná a seznamem světců, na jejichž přímluvu je přednesena. To se příliš nepovedlo. Všeobecná modlitba věřících v rámci eucharistické slavnosti má určité vlastnosti. Jako při každé liturgické modlitbě sjednoceni Duchem svatým se obracíme k Otci skrze Syna, jediného velekněze, prostředníka mezi Bohem a lidmi (jak se četlo v této liturgii z listu Židům). Kyrios – Pán v aklamaci Kyrie eleison (v Brně staroslověnsky Gospodi pomiluj) je Ježíš Kristus, který naše prosby k Bohu zprostředkovává. Přímluvy světců do takové modlitby nepatří. Dovedl bych si je představit v rámci nějakého paraliturgického setkání, ale ne v rámci eucharistie. Ačkoli zaznělo mnoho slov o eucharistické úctě ke Kristu, troufám si říci, že tento styl přímluv byl ke Kristu neuctivý a účastníky matoucí.

Ne zcela uctivé vzhledem ke kazateli a rušivé vzhledem k ostatním bylo přivádění těch, kdo přímluvy přednášeli ještě během kázání. Organizátoři byli zřejmě vedeni snahou co nejvíce zkrátit zbytečné prodlevy. Zástupci diecézí, kteří přímluvy přednášeli mohli být umístěni tak, aby nemuseli přecházet. Nebylo nutné stavět honosné pódium, které pohyb komplikuje. Umístění stolu Páně v jedné rovině s účastníky by lépe vyjadřovalo zásadní rovnost všech pokřtěných před Bohem. Viditelnost obstará moderní technika.

Překvapilo mne, že při takovéto slavnosti zacílené na eucharistickou úctu nebylo zařazeno přijímání pod obojí všech přijímajících. Organizátoři by zřejmě namítli, že by to trvalo příliš dlouho. Ovšem účast na kalichu je natolik pro eucharistii konstitutivní, že by bylo lépe vypustit jiné zbytné části. Např. čtvrt hodiny trvající vítání hostů, které zastínilo vítání účastníků samotným Kristem, které se děje skrze úvodní pozdrav předsedajícího. Nebo průvod s monstrancí, který se objevuje až ve vrcholném středověku jako důsledek zatemnění podstaty eucharistie. Dnes není zakázáno tyto průvody konat, ale je třeba bedlivě vážit „jak dalece jsou tyto průvody za dnešních poměrů vhodné“2 Jak dalece napomohou (či uškodí?) eucharistické úctě. Zda není účinnější eucharisticky jednat (tj. následovat Krista v jeho vydannosti druhým), než být přítomen expozici eucharistického chleba. Např. římští křesťané, poté co církev získala ve 4. stol. Svobodu, nikterak svou víru nedávali okatě najevo, ale respektovali pohanskou většinu města.

Přijímání se dělo několikerým způsobem. Koncelebranti na pódiu přijímali sami. Ostatním kněžím nesla eucharistické způsoby dvojice jáhnů. Přijímající se vzal eucharistický chléb, namočil jej v eucharistickém víně a přijímal. Takový způsob je v zahraničí běžný pro všechny, nejen pro kněze. Zejména obsloužení prvních řad kněží, kde jáhni k nim přicházeli, nejlépe symbolizovalo, že především Ježíš přichází k nám. Přijímání lidu se dělo dvojím způsobem. Určitá skupina v sektoru před pódiem měla možnost přijímat pod obojí, ovšem velká většina účastníků tuto možnost neměla. Způsob přijímání by si zasluhoval větší pozornost, aby probíhalo více uctivě. V situaci, kdy si před dav stoupne podávající a očekává, že se přijímající k němu proderou, to příliš uctivé není. Vhodnější je, aby služebníci s eucharistickými způsoby přijímající obcházeli. Všiml jsem si např. arcibiskupa Graubnera, který obcházel výseč asi 6 přijímajících, kteří se mezitím připravovali. Bylo to rychlé a důstojné.

Škoda, že organizátoři nepozvali k přijímání křesťany jiných církví. Nic by tomu nebránilo. Biskupové jsou k tomu oprávněni a je řada nekatolíků, kteří věří v Kristovu eucharistickou přítomnost. Takový akt by nejen pomohl ekuméně, ale byl by svědectvím sekulární společnosti, že křesťané se snaží jednat podle evangelia. Takto jsme předvedli jen deficit katolicity.

1http://www.ceskatelevize.cz/porady/11025993530-narodni-eucharisticky-kon... 315298380050002/

2De sacra communione et de cultu mysterii eucharistici extra Missam 101 (editio typica 1973)