Pavel Evdokimov a jeho teologie manželství

Pavel Evdokimov je příkladem člověka, který musel v mládí emigrovat z rodné země, aby si zachránil život, byl přijat a adaptoval se na nové prostředí ve zdánlivě cizí zemi. Téměř od píky začal znovu budovat svou existenci a roli ve společnosti. Dokázal se prosadit a obhájit své místo na teologickém výsluní, a tak prospěl nejen sobě, nýbrž i ostatním svým bližním. Poselství jeho životního příběhu a filosoficko-teologického díla ožívá i v naší současnosti, kdy jsme postaveni čelem vůči vlnám uprchlíků a autoritářským režimům.

Život a dílo Pavla Evdokimova

Karel Sládek v úvodu své studie1 píše o životě a díle Pavla Evdokimova, že „je zajímavým příběhem hledání náboženské identity jedné generace ruských emigrantů, kteří v odlišném kulturně-historickém prostředí dokázali navázat dialog s místní podobou křesťanství, reflektovali sekularizující tendence společnosti, a přitom nově uchopili odkaz křesťanství země původu.“

Pavel Nikolajevič Evdokimov se narodil 2. srpna 19002 v ruské aristokratické rodině v Petrohradě. Jeho otec byl jakožto carský důstojník v roce 19073 zabit při atentátu, proto se na Pavlově výchově významnou měrou podílela jeho matka, což mělo později vliv na jeho teologické bádání, ve kterých žena hrála důležitou roli.4

Evdokimov však nejprve chodil na vojenskou školu. O prázdninách ho jeho matka vzala s sebou na exercicie v klášterech, a tak byl utvářen jako voják a mnich.5 Před začátkem ruské revoluce v roce 19176 začal studovat teologii na Duchovní akademii v Kyjevě a rozpoznal své povolání teologa-laika. V první světové válce sloužil u kavalérie bělogvardějců.7 Bojoval skoro dva roky, ale na zásah své rodiny se vrátil do civilního života.8 Tehdy se setkal s duchovními, kteří zastávali názor starce Alexise Mečeva, že revoluce ve svých kořenech založila fenomén duchovního řádu, a nelze ji překonat jinak než duchovní renesancí.9

Kvůli bolševickému puči v Rusku Evdokimov s rodinou emigroval z Krymu přes Konstantinopol10 do komunity emigrantů v Paříži.11 Jean El Murr se domnívá, že Evdokimov přijel do Paříže kolem roku 1923.12 Nejprve se zde z existenciálních13 důvodů živil převážně dělnickými profesemi.14 Olivier Clement upřesňuje, že se Evdokimov zapsal na studium filosofie na Sorbonně a k tomu v noci pracoval jako dělník v továrně Citroën a uklízeč vagónů na nádražích. Poté Evdokimov dostává stipendium nadace Vzájemná univerzitní pomoc (Entraide universitaire) a stává se prvním tajemníkem Křesťanského hnutí ruských studentů ve Francii. 15

Později Evdokimov studoval teologii na nově vzniklém Institutu svatého Sergeje, který roku 1925 založili ruští emigranti.16 Jeho učiteli byli křesťanský universalista a filosof Nikolaj Berďajev (1874–1948) a Sergej Bulgakov (1871–1944), pravoslavný teolog, filosof a ekonom.17 Evdokimov na Institutu v roce 1928 dostává licenciát z teologie18 a později zde sám vyučuje dějiny západního křesťanství a morální teologii.19 Od Bulgakova, který byl jeho intelektuálním i duchovním vzorem, Evdokimov převzal mnohá témata, jako například kosmický smysl Církve, krásu a dílo Ducha svatého aj.20 Berďajev zase v Evdokimovi probudil náhledy na Boží slabost pro tragickou svobodu člověka, odpověď člověka jakožto tvůrčí lásku, kde vane Duch, protiklad pekla a kříže, proniknutí do trojičního tajemství, kde se odhaluje Bůh „patetický“, pathón theos, apofatickou antropologii, která člověka vnímá jako mikrokosmos a „mikrothéos“.21 Karel Sládek spatřuje Evdokimův přínos v tom, že svou pedagogickou a publikační činností představil západoevropskému člověku specifika východokřesťanského myšlení.22

V roce 1927 se Evdokimov oženil s Natašou Brunovou.23 Jeho žena byla po otci Francouzska z jihu, po matce Ruska z Kavkazu. Manželský pár se usadil v Mentonu, kde Nataša vyučovala italštinu. Narodily se jim dvě děti, dcera Nina v roce 1928 a syn Michel v roce 1930. Evdokimov se věnoval rodinnému životu, ale i několika ekumenickým aktivitám a přátelství s protestanty. Jeho matka se rovněž usadila v Mentonu. V roce 1936 Evdokimovova žena onemocněla rakovinou a uzdravila se. V roce 1940 italské fašistické jednotky okupovaly Menton a Pavel Evdokimov se znovu stal uprchlíkem, Po krátkém pobytu v Prades se jeho rodina usadila ve Valence, kde trávila válečná léta.24

Ve Valence Evdokimov rozděloval své úsilí mezi studia, zesláblou manželku, domácí práce a děti. Pracoval na disertační práci z filosofie na Fakultě literatury Francouzské univerzity v Aix-en-Provence. Studium dokončil v roce 1942. Jeho doktorská práce se jmenuje Dostojevskij a problém zla. Toto dílo se pokouší odpovědět na otázku, která Evdokima trápila tváří tvář apokalyptickým krizím 20. století: je-li svět theofanií (projevem Boha), jaký má význam zlo v dějinách světa? Odpověď Evdokimov spatřuje v kénozi Boha, aby se projevila svoboda člověka a jasně se ukázala konečná volba mezi Bohočlověkem a sebezbožněním. Napříč tímto dílem se podle Oliviera Clémenta také vyjevuje „vodítko“ (image conductrice) Evdokimova osudu: starec posílá Aljošu Karamazova do světa jako svědka „vnitřního mnišství“, které neodmítá život, ale přetváří ho, neodmítá ženu, ale činí ze setkání s ní „svátost lásky“.25

V roce 1942 také umírá Evdokimova matka a německé nacistické jednotky okupují „volnou zónu“ ve Francii, což pro Evdokimova a jeho protestantské přátele znamená zapojení do hnutí francouzského odporu.26 Evdokimov spolupracoval s francouzským odbojovým hnutím pod patronátem ekumenické agentury CIMADE (Commité inter-Movements pour l’accueil des évacués).27 Cílem Evdokimovy činnosti je snaha zachránit lidské životy, zvláště židy. Je zatčen a několik týdnů vězněn. Nakonec je vysvobozen na zásah jednoho ze svých bratrů, úředníka v Orange.28

Evdokimov necítil povolání ke kněžství, což mu umožnilo prohloubit především ta teologická témata, která se týkají spirituality vycházející ze všeobecného kněžství věřících. Významná je Evdokimova teologická reflexe svátosti manželství, což dokládá jeho kniha z roku 1944 s názvem Manželství: svátost lásky. Evdokimov zde reflektuje teologickou etiku partnerských vztahů v pojetí Jana Zlatoústého, a podle Pavla Sládka se zde promítá Evdokimova zkušenost péče o svou nemocnou ženu.29 V roce 1945 umírá manželka Nataša na rakovinu.30

V letech 1946 a 1947 Evdokimov vedl Maison d’ accueil de la Cimade v Bievres, kam proudily „osoby zavlečené“ (personnes déplacées) za druhé světové války. Potom do roku 1968 vedl Domov studentů (Foyer d’ etudiants), založený prostřednictvím CIMADE v Sevres, v říjnu 1962 přestěhovaný do Massy.31 Mnoho Evdokimových studentů, kteří v CIMADE studovali, svědčili o jeho pastýřské a otcovské lásce, jeho schopnosti naslouchat a vést lidi k modlitbě.32

Po válce Evdokimov též pracoval v Ekumenické radě církví: už od jejího ustavení v Amsterdamu v roce 1948 do roku 1961 byl Evdokimov členem výboru, který řídil Ekumenický institut v Bossey. Zde Evdokimov přednášel a zde také začalo jeho hluboké přátelství s Nikosem Nissiotisem, jenž byl ředitelem tohoto Institutu.33 Evdokimov se víc a víc angažoval také v pravoslavných aktivitách. Na jaře 1953 se účastní založení Syndesmosu, „Svazku“, který se snažil propojit hnutí pravoslavné mládeže po celém světě. V říjnu téhož roku se stal profesorem na Institutu svatého Sergeje v Paříži. Zde vyučoval dějiny východního křesťanství a zvláště morální teologii, kterou přetvořil v pravoslavnou antropologii.34

Evdokimov se v roce 1954 znovu oženil s Tomoko Sakaiovou, pětadvacetiletou dcerou japonského diplomata a Angličanky. Olivier Clément o této druhé ženě píše, že v Evdokimovi osvobodila tvůrčí síly.35 V roce 1958 Evdokimov dokončil svou knihu „Žena a spása světa“, ve které představuje filosoficko-teologickou reflexi role ženy v životě, ve společnosti a církvi.36 V roce 1962 Evdokimov publikoval druhé revidované vydání své knihy Svátost lásky.37

V průběhu svého života duchovně doprovázel a ovlivnil celé generace mladých lidí, kteří hledali odpovědi na své existenciální otázky. Evdokimova terapeutická zkušenost s duchovním doprovázením se odrazila v díle Epochy duchovního života z roku 1964. Zde Evdokimov hojně využívá hermeneutickou analýzu biblických a patristických textů (Jan Zlatoústý, Řehoř Naziánský, Efrém Syrský), které tíhnou k symboličnosti a poetičnosti. Nejen v tomto díle se projevuje snaha vést dialog se sekularizující se kulturou Evropy, ať už s filosofy (Karel Marx, Jean-Paul Sartre, Albert Camus) nebo s psychoanalytiky (Sigmund Freud, Carl Gustav Jung, Carl Frank). Karel Sládek zde upozorňuje na skutečnost, že Evdokimov „prorocky poukazuje na nebezpečí ateistických trendů pro historické směřování duchovních dějin lidstva“.38

V letech 1959–1970 Evdokimov psal díla, v nichž komplexně propracoval východokřesťanskou teologii, zejména to byly knihy Ortodoxie39 (za kterou v roce 1959 získal doktorát z teologie), Gogol a Dostojevskij (1961),40 Poznání Boha podle východní tradice, Přítomnost Ducha svatého v pravoslavné tradici (asi 1968), Kristus v ruském myšlení (1969). Dílo ze závěru života, Umění ikony: teologie krásy (vydáno 1970), se věnuje estetice v ikonopiseckém umění.41

Evdokimov patřil mezi ty ruské teology, kteří postupně vstoupili do otevřeného dialogu se západním katolictvím. Před Druhým vatikánským koncilem Evdokimov ve svých dílech o pravoslaví poukazoval na problematické části katolické teologie. V průběhu života ji však upřímně poznával a stále více se stával ekumenickým autorem, který se snažil o jednotu mezi rozdělenými církvemi. Přítomnost ruských pravoslavných myslitelů na Západě vnímal jako výzvu Prozřetelnosti, která má zahojit rozdělení mezi křesťany a vyjasnit zažité předsudky. V šedesátých letech Evdokimov založil ekumenickou kapli, ve které vedl pravidelné promluvy a kterou navštěvovali zástupci křesťanských denominací z celého světa. V roce 1964 se Evdokimov aktivně účastnil Druhého vatikánského koncilu na jeho druhém zasedání, při kterém plodně ovlivnil některé pasáže konstituce Gaudium et Spes.42

Od roku 1965 Evdokimov každý rok organizoval „Teologické dny“ (Journées théologiques) pro mladé řecké teology, kteří studovali ve Francii. Zde jeho přítel, otec Lev Gillet slavil eucharistii a kázal. Pavel Evdokimov, stejně jako Nikos Nissiotis a Olivier Clément zde mluvili tématech ekumenické situace pravoslaví, sofiologie a kosmologie, světlu východní tradice, kráse a antropologii.43 Ke konci života Evdokimov vyučoval na Katolickém institutu v Paříži.44 Zesnul v Pánu v naději ve vzkříšení 16. září 1970.45

Jean El Murr o Evdokimovi napsal: „Obklopen přáteli jako Olivier Clément, Elizabeth Behr-Sigelová, Lev Gillet, svatými Otci církve, Evdokimov byl poučen a učil církevní učení. Byl inspirován a inspiroval svého bližního. Sloužil svému bližnímu a vrátil mu hodnotu Božího obrazu, nabádav ho, aby se stal podobným Bohu.“46

Lev Gillet (1893–1980) o Evdokimovi v předmluvě k Evdokimově knize Epochy duchovního života napsal:

„Pavel Evdokimov byl více doma ve světě neviditelných, nebeských bytostí…možná dokonce více než v jeho zdejší žité přítomnosti. Stal se modlitbou, jak učily jeho spisy, ale nikdy nebyl víc opravdovým člověkem.“47

Evdokimova teologie manželství

Jak můžeme usuzovat z jeho díla, Pavel Evdokimov věnoval mnoho času intelektuálnímu úsilí, aby teologicky zhodnotil smysl manželské lásky. Vycházel přitom nejen z bible a patristiky, ale rozhodl se i pro manželský sňatek a po smrti své první ženy se oženil podruhé. Odmítl opovrhující mínění Nietzscheho, bázlivý postoj Kierkegaarda či falšující pozice Freuda vůči manželství, považoval je za omyly odporující pravdě křesťanství s jeho naukou o vtělení a proměnění. Evdokimov exegeticky obhájil manželství na základě rozboru evangelijní události svatby v Káně.48

Ve druhé části své knihy Žena a spása světa Evdokimov přisuzuje ženině mateřství náboženský původ. Shledává analogie mezi otcovstvím Boha Otce a mateřstvím ústředního archetypu ženy, kterým je podle něho Theotókos (Bohorodička), což lze názorně vidět na Ikoně Matky Boží Vladimirské. Svět je spasen skrze Krista, kterého na ikoně Bohorodička chrání svým mateřstvím. Evdokimov pochybuje o tom, zda pozemský svět vytvářený muži je skutečně odrazem otcovství Otce. Toto otcovství se podle něho spíše projevuje skrze mateřství ženy – Bohorodičky – symbolu Ducha svatého.49

Evdokimov se k tématu své knihy Manželství, svátost lásky, vrátil po dvaceti letech, a to v knize Svátost lásky: tajemství manželství ve světle ortodoxní tradice. V ní se věnuje antropologii, manželství a mnišství, všeobecnému kněžství věřících, lásce a svátosti lásky, sexualitě a manželské čistotě a také manželství v pojetí východního kanonického práva.50

Evdokimov připodobnil sjednocení muže a ženy v jednom bytí ke znamení spásy v Bohu-Trojici, v soupodstatné jednotě Otce, Syna a Ducha svatého. Jednota Trojice je božským archetypem a ikonou manželského společenství. Karel Sládek říká, že manželský život má pro Evdokimova svůj hluboký ontologický a mysticko-dogmatický rozměr.51

Podle Evdokima manželská láska ve své kénozi doplňuje cestu mnišství. Evdokimov medituje o tom, že „svátost mnišská a svátost manželská jsou dva svahy hory Tábor“, a dodává, že „pro jednu i druhou je cílem Duch svatý“.52 Na závěr Karel Sládek uzavírá Evdokimovo stanovisko takto:

„Svátost manželství v sobě zahrnuje znamení posledních časů, eschatologický moment, ve kterém příchod Království souvisí s perfektní dokonalostí manželské lásky v jednom bytí.“53

Ptáme se tedy, zda společné bytí Království a dokonalosti manželské lásky představuje jednotu, v kterou můžeme dnes doufat a žít na onom světě?

Vztah muže a ženy

Podle El Mura Evdokimov chápe manželský stav v monádě: manžel – manželka. Toto svátostné spojení činí z manžela a manželky jednu hypostasis. Vztah této hypostaze s Bohem se podobá vztahu mnicha a Boha. Vztah manžel – manželka je soupodstatný, podobá se „Trojici, v níž každý ze členů existuje jen ve vztahu k dalším členům. Každý dosahuje své vlastní jednoty jen v celkové jednotě s druhým. Takový je zázrak lásky: každá osoba symbolizuje ty dvě ostatní“.54

Evdokimov dále píše: „Manželství je eschatologické… a láska je přesně tím rozhodujícím bodem, kdy původní plnost vyvolává plnost budoucí.“55 Proto je svatební kněžství založeno na lásce. Evdokimov si vypůjčuje slova spisovatele Ramuze:56 „jeden a druhý přestávají být dvěma a zůstávají jedním“ jako podklad pro svůj výrok: „nestávají se, ale zůstávají jedním, což znamená, že znovu objevují a navracejí svou počáteční mystickou jednotu“.57 A Evdokimov pokračuje, že „láska dvou z nich tvoří osobnost“.58 El Murr píše, že milování je poznávání a láska je prorocké zjevení. Milenci poznávají jeden druhého náhle. Evdokimov píše, že: „Láska vypukává v pravou chvíli, kdy ,nějaká skrytá ruka jí odhalí krásu, kterou druzí nemohou pochopit‘59… Člověk je milován pro to, čím je, což mu dovoluje přijmout sebe a vnímat svou vlastní bytost jako dar“.60

El Murr píše, že pro Evdokimova není žena a Církev podřízena muži. Žena je podle slov hebrejského Písma „ezer-kenegdo“ (Gn 2,18), „pomoc jemu rovná“ – muži.61 Muž a žena jsou vůči sobě v pohybu. Tváří v tvář k sobě jsou ve vzájemném vztahu. Každý z nich je uznáván svou vlastní hypostazí a podle svých vlastností naplňuje zvláštní roli. Ženské charisma se manifestuje dovnitř, zatímco to mužské se vyjadřuje směrem ven. Žena je matka, manželka, sestra, snoubenka – je ochránkyní – zatímco „muž se zajímá jen o svou věc“.62 Žena byla obdarována darem „dávat zrod skrytému muži v srdci“.63 Žena, „panna či choť, je matkou pro celou věčnost“, zatímco muž „vytváří své vnější tělo, aby dosáhl vrcholu své moci a s ní naplnil svět, vnucuje se jako pán a učitel“.64 Žena a muž doplňují jeden druhého a udržují harmonii v rodině a ve světě. Jsou dvěma póly společnosti: muž kvůli produktivitě a žena kvůli receptivitě. To je podle Evdokimova podstata vztahu monády manžel – manželka.65

Účel manželské lásky

Evdokimov dále říká, že účel manželství, svatebního kněžství, leží v jeho „telos – cíli, plnosti“.66 El Murr dovozuje, že podle Evdokimova není účelem manželství obecné dobro společnosti, nýbrž že láska dvou milenců „přijme dar Ducha svatého, svatební Letnice… Smysl manželství je dán přesně v tomto dvojím a přímém vztahu k Bohu“.67 Pohlavní přitažlivost a rozmnožování tak nejsou cílem dvou milenců, jejich cílem je stát se celkem: „Mezi dvěma milenci je to pouze Bůh, kdo je třetím členem.68… Sezdaní lidé jsou považováni za ty, kteří tvoří řád,“69 církev. Svátostně se sjednocují, aby z hojnosti lásky svobodně tvořili reflexi svého já ve světě, „novou tvář, která je povolána stát se ikonou Boha“.70 Je na otcovství a mateřství, aby pokračovalo ve zjevování Trojice, v udržování Theofanie lásky na zemi, protože Trojice je Láskou v jednání mezi svými obrazy – lidmi.71

Pokud jde o christologický aspekt manželství u Evdokima, El Murr říká, že spojení dvou lidí u oltáře má za cíl dovolit Kristu, aby byl přítomen na svatbě a inicioval věčnost domácí Církve, „domu božího“. Přítomnost Krista na svatbě v Káni – na každé svatbě – je manifestací Jeho slávy.72 Kristus „věnuje svátostný dar snoubencům“.73 Evdokimov píše: „Čím víc jsou snoubenci spojeni v Kristu, tím víc se jejich společný pohár – míra jejich života – plní vínem z Kány a stává se zázračným… Každý okamžik jejich života se vznáší jako královská doxologie, jako nekonečný liturgický zpěv.“74

El Murr říká, že manželské sjednocení je založeno od počátku v Ráji: „Kristova láska k Církvi se stává archetypem manželství a v tomto vztahu existuje před prvním párem, neboť Adam je stvořen k obrazu Krista a Eva k obrazu Církve.“75

Závěr

Pavel Evdokimov prožil život rytíře, byv ve svém mládí formován jako mnich a voják, což vyvolává vzpomínku na rytířské řády templářů a johanitů. Přesto se mnichem nestal a zůstal laikem. Prozřetelnost ho uchránila padnutí v bojích 1. světové a občanské války v Rusku. Stal se emigrantem ve Francii, v prostředí, které bylo Rusům kulturně sympatické. Zde spojil fyzickou práci s intelektuálním úsilím ve studiu filosofie a navazujícím studiu teologie. Učil ho významný ruský teolog Sergej Bulgakov, přesto se mladý Evdokimov nestává po jeho vzoru sofiologem. Sám se stal učitelem teologie, manželem a otcem. Věnoval se ekumenickému hnutí a protifašistickému odboji, což ho zřejmě přivedlo k filosofickému zkoumání problému zla. Ocitá se ve vězení, ale je osvobozen a znovu ušetřen na životě. Tento moment milosti a vlastní vztah k ženám ho mohly inspirovat k promýšlení významu manželské lásky a později i úlohy ženy v dějinách spásy. Maje zázemí v pravoslavné teologii, Evdokimov se setkává s filosofii a psychologií Západu a snaží se je ve svém díle vyvažovat tak, aby působily terapeuticky na jeho žáky. Jde mu o celistvost člověka a úlohu krásy a poznávání při jejím dosahování v lásce. Snaží se i o scelení propastí a zahojení ran mezi křesťanskými konfesemi, třeba svou účastí na Druhém vatikánském koncilu.

Evdokimova teologie manželství je integrálně propojena s jeho manželským životem, který se v obou případech vydařil, a tak i Evdokimovo pojímání partnerských vztahů působí velmi optimisticky, nekonfliktně. Jeho život i dílo čerpají z teologického náhledu Kristova vtělení a proměnění jakožto uzdravujícího a scelujícího činu smíření božské a lidské přirozenosti. Evdokimov se staví proti ztotožňování agresivní maskulinity se záměry Boha Otce. Žena a Církev není podřízena muži. Přesto Evdokimov do jisté míry zachovává tradiční pohled na role muže a ženy v rodině a ve společnosti tím, že se receptivně obrací k jejich pravěkým archetypům. V myšlence ženského daru „dávat zrod skrytému muži v srdci“ je Evdokimov zřejmě ovlivněn pojetím Animy v psychologii Carla Gustava Junga. Manželský vztah muže a ženy Evdokimov vnímá stejně jako souvztažnost hypostazí v Trojici, kde má své místo i vztah manželů k Bohu. Láska muže a ženy v manželském vztahu má eschatologický dopad, protože předznamenává plnost božího království. Manželství je svatební kněžství, svátost, která je vyvázaná z potřeb společnosti a slouží spíše církvi. Evdokimov se nevěnuje rodině, přesto mluví o funkci otcovství a mateřství jako zjevování Trojice a její pozemské lásky. Vztah muže a ženy má podle Evdokimova nebeský či rajský předobraz, a tak se řadí k tradičním představám o posvátné svatbě, hieros gamos. Provázání starých a emancipačních motivů tak přibližuje Evdokimovu teologii manželství postmoderní filosofií, která byla tolik aktuální v závěru 20. století.

Použitá literatura:

Clément, Olivier,: „Paul Evdokimov (1900-1970) : á la lumiere d’Aliocha“. In Lumiere du Thabor : Bulletin des Pages Orthodoxes La Transfiguration. Numéro 17, mai 2004, s. 1-4.

El Murr, Jean: „Pavlos Evdokimov (1901-1970) General Thoughts“, Elektronický zdroj: http://orthodoxoasis.com/files/vitamins/Paul%20Evdokimov%20-%20General%2.... S. 1-17. (Navštíveno 26.4.2015)

Sládek, Pavel. „Teolog Pavel Jevdokimov: jeho život a dílo“. Elektronický zdroj: URL:www.zoe.sk/pub/doc/theologos/t_teolog_pavel_jevdokimov:_jeho_zivot_a_dil.... S. 74-86. (Navštíveno 26.4.2015).

1 Sládek, Pavel. „Teolog Pavel Jevdokimov: jeho život a dílo“, s 1. Elektronický zdroj: http://www.zoe.sk/pub/doc/theologos/t_teolog_pavel_jevdokimov:_jeho_zivo.... Navštíveno 26.4.2015. Sládek používá přepis jména Jevdokimov z azbuky, jenž odpovídá normám pro transliteraci jmen z azbuky do češtiny. Moje varianta „Evdokimov“ zachovává úzus českých překladů Evdokimových děl a užití zahraniční transliterace z azbuky do jiného jazyka.

2 Olivier Clément uvádí rok narození 1900, Viz Clément Olivier: „Paul Evdokimov (1900-1970) : á la lumiere d’ Aliocha“. In Lumiere du Thabor : Bulletin des Pages Orthodoxes La Transfiguration. Numéro 17, mai 2004, s. 2.

3 Rok atentátu na Evdokimova otce uvádí Olivier Clément, „Paul Evdokimov (1900-1970)“, s. 2.

4 Sládek, „Teolog Pavel Jevdokimov“, s. 74.

5 Olivier Clément, „Paul Evdokimov (1900-1970)“, s. 2.

6 Olivier Clement uvádí jako začátek studia rok 1918. Viz „Paul Evdokimov (1900-1970)“, s. 2.

7 Sládek, „Teolog Pavel Jevdokimov“, s. 74.

8 Olivier Clément, „Paul Evdokimov (1900-1970)“, s. 2.

9 Olivier Clément, „Paul Evdokimov (1900-1970)“, s. 2.

10 V Konstantinopoli se Evdokimov živil jako taxikář, číšník v restauraci, hlavní číšník (český vrchní) a kuchař. Olivier Clément, „Paul Evdokimov (1900-1970)“, s. 2.

11 Sládek, „Teolog Pavel Jevdokimov“, s. 74.

12 Jean El Murr, „Pavlos Evdokimov (1901-1970) General Thoughts“, s. 2. Elektronický zdroj: http://orthodoxoasis.com/files/vitamins/Paul%20Evdokimov%20-%20General%2... Navštíveno 26.4.2015. Olivier Clement upřesňuje dobu příjezdu na září 1923. Olivier Clément, „Paul Evdokimov (1900-1970)“, s. 2.

13 Či spíše z existenčních důvodů?

14 Sládek, „Teolog Pavel Jevdokimov“, s. 75

15 Olivier Clément, „Paul Evdokimov (1900-1970)“, s. 2.

16 Sládek, „Teolog Pavel Jevdokimov“, s. 76, Olivier Clément, uvádí datum založení Institutu 1924. „Paul Evdokimov (1900-1970)“, s. 2.

17 El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 1

18 Olivier Clément, „Paul Evdokimov (1900-1970)“, s. 2.

19 Sládek, „Teolog Pavel Jevdokimov“, s. 76

20 Sládek, „Teolog Pavel Jevdokimov“, s. 76

21 Olivier Clément, „Paul Evdokimov (1900-1970)“, s. 2n

22 Sládek, „Teolog Pavel Jevdokimov“, s. 76

23 El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 1

24 Olivier Clément, „Paul Evdokimov (1900-1970)“, s. 3

25 Olivier Clément, „Paul Evdokimov (1900-1970)“, s. 3

26 Olivier Clément, „Paul Evdokimov (1900-1970)“, s. 3

27 El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 2 Česky Hnutí pro přijímání uprchlíků.

28 Olivier Clément, „Paul Evdokimov (1900-1970)“, s. 3

29 Sládek, „Teolog Pavel Jevdokimov“, s. 75

30 Olivier Clément, „Paul Evdokimov (1900-1970)“, s. 3

31 Olivier Clément, „Paul Evdokimov (1900-1970)“, s. 3

32 El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 1

33 Olivier Clément, „Paul Evdokimov (1900-1970)“, s. 3

34 Olivier Clément, „Paul Evdokimov (1900-1970)“, s. 4

35 Olivier Clément, „Paul Evdokimov (1900-1970)“, s. 4

36 Sládek, „Teolog Pavel Jevdokimov“, s. 76

37 El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 2. Celý název tohoto vydání je Svátost lásky: tajemství manželství ve světle ortodoxní tradice.

38 Sládek, „Teolog Pavel Jevdokimov“, s. 76

39 Sládek, „Teolog Pavel Jevdokimov“, s. 77

40 V této knize se Evdokimov věnuje modernímu ateismu. Olivier Clément, „Paul Evdokimov (1900-1970)“, s. 4

41 Sládek, „Teolog Pavel Jevdokimov“, s. 77

42 Sládek, „Teolog Pavel Jevdokimov“, s. 77

43 Olivier Clément, „Paul Evdokimov (1900-1970)“, s. 4

44 Sládek, „Teolog Pavel Jevdokimov“, s. 77

45 El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 2

46 El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 1n.

47 Paul Evdokimov, Ages of the spiritual life. Cresstwood - New York : SVS Press, p. 6. In El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 1

48 Sládek, „Teolog Pavel Jevdokimov“, s. 80. Srov. Evdokimov, P.: Sacramento dell´ amore: il mistero coniugale alla luce della tradizione ortodossa. 1999, s. 141-143.

49 Sládek, „Teolog Pavel Jevdokimov“, s. 80n

50 Sládek, „Teolog Pavel Jevdokimov“, s. 81

51 Sládek, „Teolog Pavel Jevdokimov“, s. 81

52 Evdokimov, P.: Sacramento dell´ amore: il mistero coniugale alla luce della tradizione ortodossa. 1999, s. 94. Sládek, „Teolog Pavel Jevdokimov“, s. 81

53 Sládek, „Teolog Pavel Jevdokimov“, s. 81

54 Evdokimov, P.: Woman and the Salvation of the World. Crestwood – New York : SVS Press, 1994, s. 11. El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 13.

55 Evdokimov, P.: The Sacrament of Love. Crestwood – New York : SVS Press, 2001 s. 47. El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 13.

56 Charles – Ferdinand Ramuz (1878-1947), švýcarský spisovatel píšící francouzsky.

57 Evdokimov, P.: The Sacrament of Love. s. 105. El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 13.

58 Evdokimov, P.: The Sacrament of Love. s. 106. El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 13.

59 Evdokimov, P.: The Sacrament of Love. s. 111. Coventry Patmore, The angel in the house. Boston, 1960, s. 54. El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 13.

60 Evdokimov, P.: The Sacrament of Love. s. 112. El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 13.

61 Evdokimov, P.: The Sacrament of Love, s. 32. El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 13.

62 Evdokimov, P.: The Sacrament of Love, s. 33. El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 13.

63 Evdokimov, P.: The Sacrament of Love, s. 33. El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 13.

64 Evdokimov, P.: Woman and the Salvation of the World, s. 258. El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 13.

65 Evdokimov, P.: Woman and the Salvation of the World, s. 41. El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 13n.

66 Evdokimov, P.: Woman and the Salvation of the World, s. 42. El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 14.

67 Evdokimov, P.: Woman and the Salvation of the World, s. 42. El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 14.

68 Evdokimov, P.: Woman and the Salvation of the World, s. 42. El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 14.

69 Evdokimov, P.: Woman and the Salvation of the World, s. 44. El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 14.

70 Evdokimov, P.: Woman and the Salvation of the World, s. 121. El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 14.

71 El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 14.

72 El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 14.

73 El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 14.

74 Evdokimov, P.: Woman and the Salvation of the World, s. 123. El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 14.

75 Evdokimov, P.: Woman and the Salvation of the World, s. 126. El Murr, „Pavlos Evdokimov“, s. 14.