Ke svobodě patří kritizovat korán

Na jedné straně kritik islámu Hamed Abdel-Samad, na druhé muslimský teolog Mouhanad Khorchide. Oba zastávají vyhraněná stanoviska v současných diskusích o islámu. Rozhovor na téma násilí a mírumilovnost v islámu, správná hermeneutika koránu, role Mohameda a hrozba tzv. Islámského státu s nimi vedl Stefan Orth.

Pane Abdel-Samade, vy jste už před pěti lety zastával názor, že islám je vzhledem ke svým vnitřním myšlenkovým rozporům odsouzen k zániku. Jak hodnotíte dobu, která mezitím uplynula?

Hamed Abdel-Samad: Tři měsíce před začátkem arabského jara jsem byl přesvědčen, že především arabskoislámské státy jsou v rozkladu, že brzy nastane chaos a vypuknou občanské války a že se masy migrantů vydají do Evropy. Za tohle svoje přesvědčení jsem byl napadán, tvrdilo se, že dělám paniku. Přišlo arabské jaro a všichni doufali, že v arabské oblasti bude nastolena demokracie. Avšak proces rozkladu arabského světa trvá dál. Nejzřetelnějším příkladem je Sýrie, ale platí to i o Jemenu, o Alžírsku, které má blízko k explozi, dokonce i o státech Arabského zálivu, o Libyi. Tento proces pokračuje v celém arabském světě.

Nejde zde především o sociální nebo politické problémy?

Abdel-Samad: Mnozí tvrdí, že jde o společenské nebo geografickou polohou způsobené problémy. To všechno přirozeně hraje svou roli. Ale pro mne je v těchto zemích stále ústředním tématem postoj k náboženství. Neboť teprve ten zplodil despoty, teprve toto chápání náboženství tak značně poškodilo vzdělanost. A nakonec byly tamní společností zcela rozloženy schizofrenním postojem vztahem vůči Západu. Na jedné straně je západní svět považován za bezbožný a amorální, na druhé straně je nyní tento Západ Mekkou pro každého, kdo by sobě a své rodině přál aspoň částečné dodržování lidských práv a lidsky důstojnější život. Islám se modernímu světu nedokázal přizpůsobit, protože islám se nechce přizpůsobit ničemu, protože islám chce prostě všechno určovat a kontrolovat shora. Výsledek teď vidíme ve většině islámských států. Islám bez islamismu nikde v islámském světě neexistuje, což platí dokonce i o muslimských společenstvích v cizině. A také nikde není nenásilný.

Není snad tento problém větší v arabském světě? Neexistují země jako Bosna nebo Indonésie, abych jmenoval jen dva příklady, v nichž islám dokázal, že je kompatibilní s moderním světem?

Abdel-Samad: Výjimky potvrzují pravidlo. Ale není to jen problém arabského světa. Afghánistán, Írán, Pákistán, Bangladéš nejsou arabské země. Tenhle vývoj postupuje v celém islámském světě. V Bosně sílí džihádismus rychleji než kdekoli jinde. Pozice islamismu se upevňuje všude, i v Indonésii, Malajsii, Turecku, tedy v zemích, o nichž se dříve říkalo, že jsou nadějí pro islámský svět, protože v nich funguje sekularismus. Ale to tyhle země dokázaly nikoli spolu s islámem, nýbrž navzdory islámu. Ve všech přibližně padesáti islámských státech, tzn. i v Súdánu, Egyptě, Iráku a Maroku, se šíří virus jménem fundamentalismus.

Pane Khorchide, je tedy problémem islámu násilí?

Mouhanad Khorchide: Součástí určitého výkladu islámu je skutečně násilí, což je obrovský problém. Nesmíme ale paušalizovat. Tvrdit, že islám je zcela nenásilný, nebo že je zcela prostoupen násilím, znamená ignorovat realitu. Vždy záleží na přístupu, přičemž je nutno připustit, že se i v hlavním proudu islámské teologie, tedy nejen u extrémistů, vyskytují postoje, které jsou problematické. To se týká např. otázky, jak chápat džihád. Tři ze čtyř sunnitských právních škol považují sice džihád za válku výlučně obrannou, kdežto šafíitská škola, k níž patří uznávaní učenci, v něm vidí také útočnou válku proti nemuslimům, vedenou proti nim nikoli proto, že bojují proti muslimům, nýbrž proto, že nejsou muslimy. V takovém teologickém postoji je rozhodně skryto nebezpečí, že jeho stoupenci budou schvalovat a podporovat násilí. Úlohou dneška je tedy podporovat onen opačný, mírumilovný výklad islámu. Proto jsou dnes nutné reformy, které by vedly k odmítnutí schvalování násilí. Nicméně – jak jsem podrobně vylíčil ve své knize „Bůh věří v člověka“ – problémem jsou protivníci reforem. Dějiny islámu, zejména islámu v Evropě v 9.–11. století, dokládají jeho velký intelektuální a humanistický potenciál. Proto nemohu odsuzovat islám paušálně.

Pro vás tedy není řešením rozlišovat mezi pravým islámem (jakožto náboženstvím) a extremistickým islamismem?

Khorchide: V diskusích, jichž se kromě odborníků účastní i široká veřejnost, je jistě velmi důležité rozlišovat mezi islámem a islamismem, aby nebyli všichni muslimové paušálně považováni za stoupenci násilí. Ale jde-li o odbornou teologickou disputaci, pak nemá smysl prohlašovat, že islám nemá s násilím nic společného. V islámské tradici je známa řada uznávaných učenců, jejichž specifické pojetí džihádu, postoje k nemuslimům, vztahu Boha k lidem a jejich představa onoho světa jsou z pohledu dnešní teologie problematické. Přirozeně tedy latentně přispívá k násilí, jestliže se nejen v některých proudech tradice, nýbrž i dnes tvrdí, že nejpozději na onom světě Bůh všechny nemuslimy odsoudí do pekla a zachrání pouze muslimy, protože ti mají v rodném listě napsáno „muslim“. Toto přesvědčení je zdrojem násilí, protože to je jen otázka míry, nikoli kvalitativní rozdíl, jestli někoho likviduji zde, nebo jestli ho Bůh později uvrhne do pekel. Podle mne to ale není teologicky obhajitelné a dokonce to odporuje duchu koránu, jak mu rozumím já.

Co je oním zdrojem, z něhož vyrostl problém násilí? Je to korán, anebo způsob, jakým islámská tradice korán vykládá?

Khorchide: Korán sám nemluví, korán není subjekt. My čteme korán a záleží na tom, jak jsou texty konkrétně chápány. Na rozdíl od Hameda Abdel-Sameda si nemyslím, že jádrem problému je korán.

Ale co to znamená pro ta místa v koránu, která popisují násilí nebo k násilnému jednání, ať už jakéhokoli druhu, vybízejí…

Khorchide: I ta je třeba vykládat a především umístit do jejich historického kontextu. To je podobné jako u tématu násilí v bibli, především ve Starém zákoně, ta místa se dnes čtou jako historicky podmíněná. A tím je možno potenciál násilí v těchto verších oslabit. V diskusích okolo džihádu se totiž na tatáž místa v koránu odvolávají jak ti učenci, kteří vidí v džihádu boj na obranu proti útokům ze strany nemuslimů, tak ti, kteří považují džihád za útočnou válku proti nemuslimům; jde konkrétně o druhou súru, verš 190–193.1 Proto potřebujeme jasná kritéria, abychom neprováděli libovolnou selekci, aby si každý nevybíral ty verše, resp. tu interpretaci, která vyhovuje právě jeho konceptu.

Abdel-Samad: Já samozřejmě znám různé výklady koránu. Říkat, že neexistuje jeden islám, nýbrž pouze různé způsoby jeho interpretace, to je podle mne ideální odváděcí manévr. Ne, skutečně existuje jeden jediný islám. Má své jádro, postavu zakladatele: Mohameda. A existují texty, které jsou považovány za svaté. Islám neužije v uzavřených místnostech, kde teologové sepisují svá pojednání. Islám se odvolává na svůj vzor, Mohameda, který vedl svatou válku a dával popravovat lidi. Prosadit se mohl pouze násilím. Mohamed kázal v Mekce třináct let bez úspěchu; jeho poselství neuvěřil prakticky nikdo. To se změnilo, až když měl silnou armádu, když začal útočit na karavany, vést války, kořistit. Ne nadarmo je v koránu súra s názvem „Válečná kořist“, která obsahuje podrobná pravidla válečného kořistění. Teprve potom přicházeli stoupenci v zástupech a účastnili se jeho projektu, protože byl výnosný. Nad tím nemůžeme zavírat oči a vést jen hermeneutické disputace.

Právě jste vydal knihu o Mohamedovi. Je to shrnutí vašeho pohledu na proroka?

Abdel-Samad: Mohamed dosáhl úspěchu teprve používáním násilí. Pro islám nepředstavuje násilí problém – z toho prostého důvodu, že islám a násilí byly od úplného začátku nejlepší přátelé. Bez násilí nemohl islám přežít, bez násilí se islám nemohl šířit. To není teologie, to jsou prožité dějiny. Existuje-li taková vůdčí postava jako Mohamed a je-li v koránu samém 206 míst, která prohlašují násilí proti nevěřícím za oprávněné, nemohu říkat, že to je věc interpretace.

Přičemž se v koránu, a to právě v těch částech, které prý byly zjeveny v Mekce, rozhodně najdou i výroky jiného druhu.

Abdel-Samad: V prvních letech existovaly skutečně verše, které za jediný cíl války označovaly obhajobu těch práv, která Mohamedovi byla v Mekce upírána. Dokud se Mohamed nemohl opřít o armádu, dokud měl jen 70–100 stoupenců, nemohl hlásat násilí, byl totiž v pozici slabšího. Tak vznikly ty krásné verše, z nichž dnes exegeti žijí a na jejichž základě mohou tvrdit, že islám je náboženství míru. To není žádné umění, být mírumilovný, když nemám moc a jsem závislý na tom, že je mír. Pak teprve přišla druhá fáze: v Medině se etabloval takříkajíc první „Islámský stát“. A třetí fáze přinesla čistku Arábie. Všichni Židé museli pryč. V Medině nebyl popraven jen jeden kmen, nýbrž všichni tamní Židé. Verše osmé a deváté súry, nejmladší verše koránu, jsou manifestací útočné války. Poselství bylo jasné: Islám se musí šířit, nelze strpět, aby na Arabském poloostrově byli nějací nevěřící. To je realita, protože pak museli všichni Židé a křesťané Arabský poloostrov opustit. Dokud muslimové neměli zbraně, byl Bůh mírumilovný. Když pak nějaké měli, byl Bůh pro válku, ale ne nějak vehementně. Ale jakmile měli absolutní moc, řekl: A do nich, všechny popravit! Takový vývoj by byl pochopitelný u člověka, ale nemá nic společného s Bohem, nemůže s ním mít nic společného.

Pane Khorchide, nebylo opravdu lepší číst dějiny obráceně? Nebylo by přesvědčivější, kdyby cesta vedla opačných směrem a na jejím konci stál prorok, jemuž Bůh vnukl mírumilovnost?

Khorchide: O Mohamedovi toho víme v podstatě velmi málo. Víme o něm zejména od Ibn Hišama, který byl žákem žáka Mohamedova prvního životopisce Ibn Isháqa. Ibn Hišam zemřel v polovině 9. století. Samotného Ibn Isháqa označovali mnozí uznávaní učenci za lháře a kritizovali ho jako neautentického. Měl totiž sklon proroka příliš glorifikovat. V Mohamedově životopisu a jeho výrocích, což obojí bylo systematicky shrnuto teprve přibližně 200 po prorokově smrti, je mnoho čistě fiktivního.

Abdel-Samad: Většina učenců oné doby tento životopis přijala a uznávala i nepřerušenou ústní tradici. A nebyl to jen Ibn Isháq sám, kdo psal Mohamedův příběh. Přirozeně se objevila i teze, že Mohamed jako historická postava neexistoval, že byl zcela vymyšlen. To považuji za nesmysl. Historická předloha Mohameda existuje a toto historické jádro se kryje i s vývojem uvnitř koránu. Zabýváme-li súrami koránu nikoli tak, jak jsou dnes seřazeny, nýbrž chronologicky, podle okamžiku jejich zjevení, resp. formulace, můžeme vystopovat historického Mohameda. A vyvstane před námi přesně ten vývoj, který jsem mluvil předtím. Ibn Isháq si Mohameda úplně nevymyslel.

O které prameny duchovních dějin islámu – kromě koránu – se Mohamedův životopisec ve své době opíral?

Abdel-Samad: Vycházel ze starší, ústní tradice. A spor učenců se týká ani ne tak jádra Mohamedova příběhu, nýbrž právě oné tradice. Na ni se také zaměřili kritikové Ibn Isháqa. To vše vede pouze k určité formě relativizace postavy Mohameda, aniž by ho to zbavovalo jeho politické síly. Islámský svět se učí o dokonalém Mohamedovi, nekritizuje ho a nepochybuje o něm. A proti tomu nic nezmůžeme, budeme-li říkat, že o něm není dost známo. Ty texty jsou živé a ovlivňují život 1,5 miliardy lidí. A vykroutit se z toho nějakým trikem také nemůžeme, to bychom vyklízeli pole salafistům.

Khorchide: Nejde o nějaký trik. My máme o Mohamedovi příliš málo autentického materiálu v neposlední řadě proto, že máme příliš mnoho rozporuplného materiálu. Je rovněž nápadné, že existují také jiné uznávané varianty vyprávění, které je nutno brát vážně vzhledem k tomu, že cesty jejich předávání jsou autentičtější. Tato vyprávění nelíčí Mohameda tak negativně. Ostatně velcí znalci koránu jako Theodor Nöldeke a Angelika Neuwirthová považují 5. súru za poslední ze zjevených. Ta ve verši 69 slibuje věčnou spásu dokonce i Židům a křesťanům. Co se týče súry, v níž se mluví o vyhnání Židů, existuje i vyprávění, podle něhož Mohammed zabil jen 40 vojáků, účastníků ozbrojeného konfliktu.

Abdel-Samad: Moment. To nebyl prostě nějaký konflikt mezi Mohamedem a Židy, v němž bylo zabito 40 vojáků. I z autentických islámských vyprávění je zřejmé, že šlo o víc než nějakou bitku, Mohamed židovský kmen obléhal…

Khorchide: Protestuji! Protestuji!

Abdel-Samad: … a oni se pak vzdali a dál se říká, že všichni muži byli zabiti a ženy a děti vzaty do otroctví. Co spáchaly ty ženy a děti, že musely být zotročeny?

Khorchide: Okamžik, to je jedno určité vyprávění. Vedle koránu je pro muslimy autentickým pramenem například sbírka hadísů [ústně tradovaných výpovědí], jako je sbírka Sahih al-Buchari [autor imám Buchárí zemř. 870]. Tam se vypráví o Židech, kteří se sami účastnili boje a zabíjeli, tam je použit termín „muqatelah“…

Abdel-Samad: Muqatelah neznamená „ti, kteří zabíjeli“, nýbrž „bojeschopní“. Všichni bojeschopní muži měli být zabiti, to znamená všichni.

Khorchide: To je zase věc výkladu. Kromě toho se tam nemluví o množství žen, které byly vzaty do otroctví, nýbrž o válce, v níž byli lidé zajímáni jako váleční zajatci.

Pane Abdel-Samade, nejsou tyto rozpory, které se netýkají jen této jediné věci, skutečně podnětem, abychom na Mohameda hleděli diferencovaněji?

Abdel-Samad: Rozporuplné by podle mne bylo, kdyby se v jednom vyprávění tvrdilo, že Mohamed nařídil Židy zabít, a v jiném, že Mohamed se před ně postavil a řekl: Propusťte je. Ale jestli jich dal zabít 40, nebo 900 – to nejsou rozpory, to jsou detaily. Kdyby Mohamed nedal zabít 900 válečných zajatců, kteří se už vzdali, nýbrž jen 40 lidí – bylo by to lepší? Zločin zůstane zločinem, i když se čísla liší.

Khorchide: V tom je rozdíl, jestli dal Mohamed zabít válečné zajatce, nebo jestli přišli o život vojáci, kteří se sami účastnili boje. Já se chci dostat k tomu, že existují tak odlišná vyprávění.

Myslíte si snad také, že muslimové by měli proroka Mohameda víc kritizovat?

Khorchide: V každém případě by měli víc kritizovat vyprávění o něm, z nichž tolik si vzájemně protiřečí. Hamed Abdel-Samad se drží jedné řady vyprávění a prohlašuje: Mohamed je válečník. Ale na základě těchže pramenů bychom mohli dospět k obrazu Mohameda, který nebyl válečník. V jiných vyprávěních, v islámské tradici mnohem silněji zakořeněných, se mluví o smlouvách, které Mohamed uzavřel, aby zjednal politický klid. To byly mírové smlouvy.

Je pro vás, pane Abdel-Samade, Mohamed jakožto osoba v každém směru diskreditován? Nebo víte kromě jeho stinných stránek i o aspektech, které by mohly být chápány jako příspěvek k dějinám civilizace?

Abdel-Samad: Jistěže jsou tu i pozitivní rysy. Ale jsou zastíněny násilím, jehož se dopouštěl, jeho postojem k jinověrcům a ženám. Pozitivní rysy má i IS: bojuje proti korupci, pečuje o děti, sirotky a vdovy. Ale kvůli tomu nelze odporné činy IS přehlížet. Pro mne Mohamed není v žádném směru vzorem. Možná, že v jeho době se některé jeho rysy jevily některým lidem jako pozitivní. V islámu existuje sociální učení, které Mohamed založil. Proti němu nic nemám. V Medině se staral o čistotu a hygienu. Ale: Nebyl to přítel lidí, byl pouze přítelem těch, kdo byli věřící podle jeho představy. Jestliže Bůh poslal lidstvu definitivní poselství, mělo se týkat všech lidí bez rozdílu, bez selekce na dobré (menšinu) a špatné (většinu). Posílá-li Bůh lidstvu konečné poselství, nemůže jednu skupinu svých stvoření štvát proti druhé, říkat: „Podřežte je“ nebo „Zabijte je, kdekoli na ně narazíte“. Podle koránu bojuje na straně muslimů sám Bůh. „Nezabili jste je vy, to Alláh je zabil. A nestřílel jsi ty, to Alláh vystřelil,“ píše se v 8. súře koránu. Bůh je tam prezentován jako voják a bojuje proti svým vlastním stvořením. Tento pohled zavedl Mohamed, a proto jsou mi pozitivní rysy jeho osobnosti a jeho konání lhostejné, protože negativní stránky převažují.

Pane Khorchide, vy vyučujete islámské teology, z nichž většina bude působit jako učitelé islámského náboženství. Jak je možné tváří v tvář takovým rozporům mluvit o Mohamedovi jako o poslu Božím?

Khorchide: My oba jsme již upozornili, a právem, že tu byla určitá sociální etika. A byla tu řada dalších pozitivních aspektů pro tehdejší lidi. Také nesmíme hodnotit podle dnešních kritérií. To bychom měli podobné problémy s Abrahamem, Mojžíšem a také s Ježíšem – stejně jako s mnoha jinými historickými osobnostmi, které byly ve své době reformátory. Je nutno respektovat okolnosti a kontext tehdejší doby. Proto nemohu Mohameda hodnotit z dnešního úhlu pohledu a chtít u něho hledat kategorie jako demokracie a lidská práva a jiné. I pro své současníky byl reformátorem, který skoncoval s modloslužbou a dalšími dobovými archaickými tradicemi. Já k němu přistupuji tak, že zdůrazňuji jiná vyprávění, která nacházím v týchž pramenech, v koránu. Korán, súra 21, verš 107, říká o Mohammedovi: „Vyslali jsme tě pouze jako milosrdenství pro všechny světy.“ Pro všechny světy, nejen pro věřící. To je pro mne klíčová věta, kterou také náležitě vštěpuji svým studentům; tou je třeba všechno filtrovat. Co se s ní neslučuje, musíme zavrhnout.

Tedy podobně jako křesťané, když se pokoušejí matoucí místa v bibli uchopit tak, že ve smyslu kánonu vycházejí v kánonu ze středu biblického poselství?

Abdel-Samad: To je ovšem problém. Tváří v tvář salafistům, kteří vhodné negativní verše používají k odůvodnění násilí a vylučování lidí, nestačí pozitivní verše recyklovat a připojit je k humanistickému konceptu. Podle mne musíme jak ony zlé, tak dobré verše odhodit a zříci se jich. Takové hry můžeme hrát my teologové v uzavřených místnostech a ve svých disertacích, ale na veřejnosti, ve společnosti to není namístě. Nemohu vybírat z Mohamedova životopisu pozitivní aspekty pro soužití dnešní společnosti. V případě knihy, která dovoluje zneužívat za války ženy jako sexuální otrokyně, nemohu říkat: Tuhle větu prostě zapomeneme.

Khorchide: Nejde o to, negativní verše zamlčovat, je třeba číst je z pohledu těch pozitivních a promýšlet korán dál. To, co říká korán o otrocích v kontextu doby, která považovala otroctví za samozřejmé, v žádném případě neplatí pro dnešek. Je nebezpečné prezentovat islám v podobě, kterou mohou jinak hájit jen extrémisté nebo islamisté. Stejný problém představují salafisté, kteří berou korán prostě doslova.

Jak na pozadí toho všeho nejlépe přistupovat k fenoménu, jakým je „Islámský stát“? Co je klíčem k řešení problémů?

Abdel-Samad: Pro mne je Islámský stát legitimním potomkem Mohameda, jeho díla a jeho výroků. Islámský stát – to není jen 30–40 tisíc bojovníků, IS vznikl prolnutím několika kultur. Všichni, kdo tvrdí, že IS nemá co dělat s islámem, ztěžují boj s ním. Je třeba mu čelit životní kulturou, životní radostí, svobodou. A ke svobodě podle mne patří pranýřovat korán, otevřeně jej kritizovat. To je jediná možná odpověď na IS. A ne uklidňovat tím, že IS nemá s islámem nic společného. Ne, to my jako islámský svět jsme tuhle kulturu posilovali svým postojem vůči lidem, kteří nejsou muslimy.

Khorchide: Kdyby byl IS důsledkem učení Mohameda, jenž je pro muslimy vzorem, nebyl by se teď sám syrský president Assad nebo Saúdská Arábie tak vehementně distancovali od IS a jeho učení. Kdyby byl IS logickým důsledkem Mohamedova učení, byla by většina muslimů ráda, že IS existuje, podporovali by ho a ztotožňovali by se s ním. Ale to se právě nestalo. Bez rozpadu Iráku za Saddáma Husajna by nikdy IS v této podobě nevznikl a nerostl by takovou rychlostí. Proto nemůžeme IS sprovodit ze světa pouhou teologickou diskusí. Většina bojovníků korán, tradici a vyprávění o prorokovi stejně nezná. Tím důležitější je, abychom i zde [míněno v Evropě] korán nově interpretovali v kontextu našich dnešních společností.

Z Herder Korrespondenz Special, Oktober 2015, přeložila Helena Medková

Hamed Abdel-Samad (nar. 1972), publicista. Studoval angličtinu, francouzštinu, japonštinu a politiku. Pracoval pro UNESCO, vyučoval islámskou vědu na universitě v Erfurtu a v Institutu pro židovské dějiny a kultury na universitě v Mnichově. Byl členem Německé islámské konference. Vystupoval v dokumentárním televizní seriálu ‚Entweder Broder‘. Od r. 2011 členem poradního sboru Nadace Giordana Bruna.

Mouhanad Khorchide (nar. 1971), profesor pedagogiky islámského náboženství na universitě v Münsteru (od r. 2010) a vedoucí tamního Centra pro islámskou teologii. Vystudoval islámskou teologii v Bejrútu a sociologii ve Vídni. Pracoval jako imám a učitel náboženství.

12:190 A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí. 2:191 Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití. Avšak nebojujte s nimi poblíže Mešity posvátné, dokud oni s vámi zde nezačnou bojovat. Jestliže však vás tam napadnou, zabte je – taková je odměna nevěřících! 2:192 Jestliže však přestanou (...) tedy Bůh věru je odpouštějící, slitovný! 2:193 A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu. Jestliže však přestanou, pak skončete nepřátelství, ale ne proti nespravedlivým.

Zdroj: https://www.koranoislamu.cz/sura/2/page/10/