Jste zde

K aktuálním otázkám ekumenického dialogu

Oba lednové modlitební týdny za jednotu křesťanů jsou vhodnou příležitostí k zamyšlení nad aktuální situací ekumenického dialogu.1 Pro inspiraci přikládám pár svých osobních poznámek, které jsem na toto téma přednesl v rámci panelové diskuse České křesťanské akademie v červnu 2015.2 Pokusil jsem se zamyslet nad tím, co si myslím, že je třeba v rámci ekumenického dialogu dělat:

1) Je třeba upřednostnit a podporovat přímý přátelský kontakt namísto nepřímého, tedy ve smyslu kladení otázek nějakým prostředníkům: Co si o nás myslí „ti druzí“ ?

Vycházím mimo jiné ze zkušenosti z nedávného působení v rámci výuky dějin křesťanství na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, kde jsem krátkodobě zastupoval kolegu, a také z rozhovoru s jedním církevním představitelem. Studenti i uvedený představitel projevovali živý zájem o to, co si o nás myslí „evangelíci“? Jak vnímají některá naše specifika atd.? Na jednu stranu jsem oceňoval tento zájem, na druhou stranu jsem si říkal, že je smutné, že je třeba nějakého prostředníka a neexistuje přímý a přátelský bezprostřední kontakt, v jehož rámci by zájemci nacházeli odpovědi na tyto i jiné otázky. Přes mnohá oficiální prohlášení a zdvořilostní gesta často neexistuje přímý kontakt mezi církevními představiteli nebo mezi studenty teologie. Samozřejmě existuje mnoho individuálních výjimek, ale i tak si myslím, že dnešní situace není dobrá. Nedivím se určitému rozladění nad oficiální ekumenickou studentskou bohoslužbou, která se každý rok koná. Když neznám „druhého“, jeho víru a spiritualitu, tak mohu být jen rozladěný z toho, že je to „jiné než u nás“, a třeba mi tam něco chybí. Ostatně společná příprava takových akcí by měla být samozřejmostí a vítanou školou vzájemného poznání a respektu.

Oproti tomu vnímám jako velké pozitivum svoji dlouholetou zkušenost ze studia a výuky v rámci Institutu ekumenických studií v Praze, resp. bakalářském oboru Teologie křesťanských tradic na Evangelické teologické fakultě.3 Mám na mysli především zkušenost společného studia, diskusí a modlitby v přátelském prostředí lidí z různých církví i rozmanitých oborů. V takovém kontextu mi připadá společné slavení a ohled na druhé mnohem srozumitelnější a přirozenější.

V oficiálních ekumenických vztazích v České republice mi schází větší přátelství mezi jednotlivými představiteli, které by mimo jiné umožnilo nastavení „přátelského zrcadla“, případně přátelského bratrského napomenutí. Např. jednáme-li příliš „triumfalisticky“, i když si toho nejsme vědomi, nebo pokud někteří církevní představitelé konají kroky, které nejsou příliš vhodné, a sekulární společností je dotyčný vnímán jako představitel všech křesťanů. Zvlášť katolická církev, v našich krajích ještě často vystupující s pocitem majority, takový přátelský korektiv, nastavené zrcadlo, zvlášť potřebuje.4

2) Je třeba zdůrazňovat společnou identitu, tedy že „jsme křesťané“, resp. „jsme katoličtí křesťané“ (místo „jsme katolíci“) a netrvat na své výlučnosti.

Mezi věřícími je stále ještě rozšířené pojetí ekumenismu jako zúžení, resp. vzdání se „vlastního dědictví“, místo pojetí ekumenismu jako vzájemného obohacení. Zatímco ekumenický dialog ve 20. století tuto proměnu zažil, tj. od redukce rozdílů k modelům jednoty „smířená rozdílnost“, u mnoha věřících tato představa přetrvává. Pro papeže Františka je oblíbeným tématem pojetí ekumenismu, který přináší vzájemné obohacení dary prostřednictvím našich bratří.5

Leckdy jde o maličkosti, o slovíčka. Svým synům (10 a 8 let) se snažím opakovat a vysvětlovat, že „jsme křesťané“, případně že „jsme katoličtí křesťané“, když se mě ptají, zda jsme katolíci. Podle mne je třeba začít už od této terminologie a pokud možno být důsledný.

Bratr Alois, představený komunity Taizé, v rámci evropského setkání v Praze během novoroční bohoslužby v katedrále (1. ledna 2015) uvedl: „Rozdíly mezi křesťany tu budou stále: zůstanou pozváním k upřímnému dialogu. Mohou být také obohacením. Nepřišel ale čas, dát přednost křestní identitě, která je nám všem společná a která nás už v Kristu spojuje?“6 Když jsem se pak díval na stránky komunity v Taizé, zjistil jsem drobnou nedůslednost. V životopisu bratra Aloise (vlastním jménem Alois Löser) je uvedeno: „Je to římský katolík“.7 Vím, že se jedná o detail, ale souhlasím, že je třeba důsledněji dávat přednost křestní identitě.

Může nám pomoci pohled na křesťany „zvenčí“, kdy okolní společnost stěží rozlišuje jednotlivé církve. Současný papež opakovaně připomíná tzv. ekumenismus krve. Důležitou roli novodobých mučedníků zdůrazňoval již papež Jan Pavel II. V úvodu encykliky o ekumenickém hnutí tvrdil, že odvážné svědectví mnoha mučedníků i z jiných církví ve 20. století vlévá koncilní výzvě k jednotě křesťanů novou sílu a ukazuje, že „že každý prvek rozdělení může být překlenut a překonán v úplném darování se pro věc evangelia.“8 Současný papež považuje tento „ekumenismus krve“ za zvlášť aktuální. V promluvě k účastníkům mezinárodní charismatické konference 31. října 2014 uvedl: „Ježíšova krev, prolitá mnoha jeho svědky v různých částech světa, nás volá a nutí k jednotě. Pro pronásledovatele nejsme rozděleni, nejsme luteráni, pravoslavní, evangelikálové, katolíci… Nikoli. Jsme jedno! Pro pronásledovatele jsme křesťany! Další je nezajímá. Toto je ekumenismus krve, který se dnes žije.“9

O tom, že je možné předložit vstřícné pojetí církve, které se nepotřebuje vůči druhým vymezovat a naopak je otevřeno možné inspiraci od druhých, se můžeme inspirovat u českých církví. Např. Zásady Církve bratrské (2. vydání z roku 1997) uvádí: „Vyznáváme v Církvi bratrské, stejně jako jiné křesťanské církve, že věříme v jednu apoštolskou, svatou církev obecnou (KATHOLIKÉ EKKLÉSIA). Nepovažujeme tedy svoji církev za jedině správnou a dokonalou. Naopak, chceme se učit lepší poslušnosti a následování Pána Církve i od jiných církví, a to jak z jejich minulosti, tak i z přítomnosti. Kristova církev při všem rozdělení na denominace (Bratří říkali "jednoty") je na světě jen jediná s jedinou Hlavou - Kristem.“10

Českobratrská církev evangelická ve svém církevním zřízením (ve znění platném po 1. zasedání 34. synodu ČCE) v § 35 s názvem Ekumenická sounáležitost a odpovědnost uvádí: „1) Českobratrská církev evangelická uznává jiné církve a jednoty, které vyznávají víru v Boha Otce, Syna a Ducha svatého. 2) Chce s nimi spolupracovat a podílet se s nimi na zvěstování evangelia ve světě, vzájemně se povzbuzovat a doplňovat k plnějšímu vyrozumívání Boží pravdy a sdílet se ve službě a odpovědnosti za smíření mezi lidmi a národy.“11

3) Je třeba se soustředit na důležitost společného konání a především společného slavení.

Důležitost společného slavení souvisí s důležitostí slavení (liturgie, především eucharistie) pro život církve a křesťanů.12 Bratr Alois v již zmiňovaném proslovu v katedrále uvedl: „Eucharistie není pouze vrchol jednoty, je to také cesta k ní.“ Také podle kardinála Dominika Duky je ústřední otázkou ekumenického dialogu eucharistie.13 Další impuls k diskusím o roli eucharistie v ekumenickém dialogu dal nedávno papež František při rozhovoru během své návštěvy v luterském kostele Christuskirche v Římě, kde mimo jiné v odpovědi na otázku po možnostech společného slavení uvedl: „Ptám se, je-li společná Večeře Páně cílem pouti anebo viatikem na cestu. Přenechávám tuto otázku teologům, těm, kteří rozumí... Na Vaši otázku odpovím pouze otázkou: Jak to mohu s manželem udělat, aby mě Večeře Páně provázela na mé cestě? To je problém, na který si musí každý odpovědět. Jeden můj přítel, který byl pastor, mi jednou řekl: My věříme, že Pán je tam přítomen. Je přítomen. Vy věříte, že Pán je přítomen. A pak tedy, jaký je rozdíl? Ach, ta vysvětlování, interpretace. Život je větší, než vysvětlování a interpretace. Vždy vycházejte ze křtu. Jedna víra, jeden křest, jeden Bůh. Tak nám to říká Pavel a odsud vyvozujte důsledky. Nikdy si netroufnu dát povolení takto činit, protože to nespadá do mých kompetencí. Jeden křest, jeden Pán, jedna víra. Promluvte s Pánem a jděte dopředu. Více si říci netroufám.“14

4) Je třeba věnovat větší pozornost existující ekumenické spolupráci a drobným ekumenickým krokům.

V českém prostředí by bylo dobré více připomínat roli „kaplanských služeb“, především ve vězení, v armádě i v nemocnicích, přestože zde ekumenickou spolupráci komplikuje existence dvou asociací nemocničních kaplanů. Tyto služby dále rozvíjet důsledně v ekumenickém kontextu, tj. s ohledem na „druhé“, kteří jsou našimi spolupracovníky nikoliv konkurenty.

Z několika příkladů drobných ekumenických kroků uvedu dvě:

Dne 8. dubna 2015 byla v Ústřední vojenské nemocnici slavnostně otevřena nová nemocniční kaple Milosrdného Samaritána. Požehnali jí kardinál Dominik Duka a předseda Ekumenické rady církví Daniel Fajfr za přítomnosti náměstka ministra obrany Tomáše Kuchty, zástupce náčelníka GŠ generála Františka Malenínského, představitelů duchovní služby Armády ČR a dalších významných hostů.

Na 1. zasedání 34. synodu ČCE v květnu 2015 (14. – 17. května 2015) došlo k přijetí změny církevního zřízení ohledně soustavy ordinované služby.15 Zároveň synod pověřil synodní radu, aby zahájila řízení ohledně změny ve znění kazatelského reversu, což je předpoklad pro vydání osvědčení o způsobilosti k ordinované službě v ČCE, vydávaném synodní radou. V nyní předloženém návrhu je nově přidán závazek: „Nebudu konat nic, co by bylo v rozporu s úsilím o obnovu jednoty obecné církve Kristovy.“16

5) Přípravy a průběh Husovského jubilea již leccos naznačil a jistě ještě poskytne materiál k reflexi o stavu domácí ekumenické situace.

Jen to zmiňuji, bude třeba počkat na reflexi z místních společenství (např. ohlas konání bohoslužeb smíření) a bylo by to na samostatné téma.

Bude rok milosrdenství inspirací rovněž pro ekumenický dialog?

Na závěr dodávám, že pro katolické křesťany je velkou výzvou jubilejní rok Božího milosrdenství (od 8. prosince 2015 do 20. listopadu 2016). A jako jednu z inspirací přidávám český překlad poselství papeže Františka účastníkům ekumenického setkání katolických a letničních křesťanů ve Phoenixu v Arizoně z května 2015: „Mám zde pozvánku, kterou jste mi poslali, na tuto slavnost jednoty křesťanů, na tento den smíření. A chci se k vám připojit odsud. “Otče, ať jsme jedno,... aby svět uvěřil, že jsi mne poslal”. To je slogan, téma setkání: Kristova modlitba k Otci o milost jednoty.

Dnes, v sobotu 23. května, od 9 hodin ráno do 5 hodin odpoledne budu s vámi duchovně a celým svým srdcem. Budeme společně hledat, budeme se společně modlit o milost jednoty. Jednota, která se rodí mezi námi, je jednota, která začíná ve znamení jednoho křtu, který jsme všichni přijali. Je to jednota, kterou hledáme na společné cestě. Je to duchovní jednota modlitby jedněch za druhé. Je to jednota našeho společného úsilí jménem našich bratři a sester a všech, kdo věří ve svrchovanost Krista.

Drazí bratři a sestry, rozdělení je rána na těle Kristovy církve. A my nechceme, aby tato rána zůstala otevřená. Rozdělení je dílo otce lži, otce nesvornosti, který dělá všechno možné, aby nás udržel rozdělené.

Dnes společně, já zde v Římě a vy tam, budeme žádat našeho Otce, aby seslal Ducha Ježíšova, Ducha svatého a dal nám milost, abychom byli jedno, “tak, aby svět mohl uvěřit”. Mám pocit, jako bych říkal něco, co může znít kontroverzně nebo možná dokonce hereticky. Avšak je tu někdo, kdo ví, že navzdory našim odlišnostem jsme jedno. Je to ten, který nás pronásleduje. Je to ten, který dnes pronásleduje křesťany, ten který nás pomazává krví mučednictví. On ví, že křesťané jsou Kristovými učedníky: že jsou jedno, že jsou bratři! Nezajímá ho, jestli jsou evangelikálové, pravoslavní, luteráni, katolíci nebo apoštolští…to ho nezajímá! Jsou to křesťané. A krev mučednictví sjednocuje. Dnes, drazí bratři a sestry, prožíváme “ekumenismus krve”. To nás musí povzbudit, abychom činili, co činíme dnes: modlili se, vedli společně dialog, zkracovali mezi sebou vzdálenosti, posilovali naše pouta bratrství.

Jsem přesvědčený, že to nebudou teologové, kdo mezi nás vnesou jednotu. Teologové pomáhají, teologická věda nám pomůže, ale pokud budeme spoléhat, že se teologové navzájem shodnou, dosáhneme jednoty až v den po dni posledního soudu. Duch svatý působí jednotu. Teologové jsou nápomocni, ale více nápomocná je dobrá vůle nás všech, kdo jsme na této cestě a máme srdce otevřené Duchu svatému!

Se vší pokorou se k vám přidávám jako další účastník tohoto dne modlitby, přátelství, blízkosti a reflexe. V jistotě, že máme jednoho Pána: Ježíš je Pán. V jistotě, že tento Pán je živý: Ježíš je živý, Pán žije v každém z nás. V jistotě, že On seslal Ducha, kterého nám slíbil, tak aby se tato “harmonie” mezi všemi Jeho učedníky mohla realizovat.“17

1 Tzv. alianční týden modliteb je pohyblivý a koná se vždy od první lednové neděle, tj. letos od 3. do 10. ledna 2016, tentokrát na téma Radost, kterou vám nikdo nevezme (J 16,22). Jeho tradice souvisí s evangelikálním probuzením v USA a Velké Británii, vznikl v roce 1856 a patří tak k jedněm z nejstarších ekumenickým aktivit vůbec. U nás je jeho hlavním garantem Česká evangelikální aliance. Texty jsou k dispozici např. na stránkách Ekumenické rady církví: http://ekumenickarada.cz/img-content/files/ATM_2016.pdf

Týden modliteb za jednotu křesťanů se pravidelně koná ve dnech od 18. do 25. ledna. Jeho iniciátorem byl v roce 1908 anglikánský duchovní Paul Wattson, který vzápětí přestoupil do katolické církve. Úmyslně zvolil data, která spojovala svátky sv. Petra a Pavla: 18. ledna Nastolení sv. Petra v Římě a 25. ledna Obrácení sv. Pavla. V roce 1916 papež Benedikt XV. rozšířil jeho slavení na celou katolickou církev. V ČR jsou jeho garantem Ekumenická rada církví a Česká biskupská konference. Letošní téma je Povoláni hlásat mocné skutky Páně (srov. 1P 2,9) a texty jsou k dispozici opět na stránkách ERC: http://ekumenickarada.cz/img-content/files/Modlitby%20za%20jednotu%20201...

2 Záznam z panelové diskuse, kterou Česká křesťanská akademie pořádala dne 13. června 2015, je k dispozici na Youtube: https://www.youtube.com/watch?v=oLTiBnw6m-4

3 Původně občanské sdružení, založené v roce 1994 lidmi zhruba ze tří skupin (organizátoři podzemního studia teologie; mladí učitelé, vyhození z Husitské teologické fakulty a kněží z katolické církve, kteří nebyli příliš v milosti u svých představených). Od roku 1995 organizované studium bylo v akademickém roce 1999/2000 přijato Evangelickou teologickou fakultou jako bakalářský program Teologie křesťanských tradic. Studium se snaží vyjít vstříc zájemcům o studium teologie, kteří už mají jinou VŠ nebo jí studují a jsou z různých církví.

4 Pro zajímavost je možné připojit slova bývalého canterburského arcibiskupa Rowana Williamse, která pronesl během setkání s papežem Benediktem XVI. v listopadu 2006: „V moderním světě má jednání každé části křesťanské rodiny hluboký dopad na ekumenické partnery a jenom hluboce založené přátelství v Kristu nám umožní hovořit spolu čestně o těchto těžkostech a rozlišovat, jak dosáhnout úplné věrnosti závazkům, které leží na nás jako na Kristových učednících.“ Anglikánský primas Rowan Williams navštívil Benedikta XVI., Radio Vaticana, 23.11.2006. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=6815

5 Při generální audienci dne 22. ledna 2014 mimo jiné řekl: „Navzdory trápení způsobenému rozdělením, které bohužel stále přetrvává, přijměme Pavlova slova (1K 1,4-5) jako výzvu k upřímné radosti z milostí, které Bůh udělil jiným křesťanům. Je krásné uznat milost, s níž nám Bůh žehná, a ještě krásnější najít u jiných křesťanů něco, co sami potřebujeme, něco, co bychom mohli od našich bratří a sester dostat jako dar.“ Modleme se, aby pohoršení nejednoty pominulo. Radio Vaticana, 22.1.2014. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=19457

6 Promluvy bratra Aloise. Dostupné z: http://www.taize.fr/cs_article17441.html

7 Bratr Alois, představený komunity Taizé. Dostupné z: http://www.taize.fr/cs_article2700.html

8 „Odvážné svědectví tolika mučedníků našeho století, náležejících také k jiným církvím a církevním společenstvím, které nejsou v plném společenství s katolickou církví, vlévá koncilní výzvě novou sílu a připomíná nám povinnost tento apel přijmout a uvádět ho do praxe. Tito naši bratři a sestry, spojení v jednom společenství ušlechtilou obětí svého života pro Boží království, jsou nejvýznamnějším důkazem, že každý prvek rozdělení může být překlenut a překonán v úplném darování se pro věc evangelia.“ JAN PAVEL II. Ut unum sint, 1.

Dále se v encyklice uvádí: „Skutečnost, že někdo dokáže pro svou víru zemřít, ukazuje, že i další požadavky víry lze splnit. Již jsem se s hlubokou radostí zmínil o tom, že nedokonalé, ale reálné společenství je na mnoha úrovních církevního života zachováno a roste. Nyní bych dodal, že toto společenství je již dokonalé v tom, co všichni považujeme za nejvyšší stupeň života milosti, v mučednické smrti, nejopravdovějším možném společenství s Kristem, jenž prolil svou krev a svou obětí přivedl blízko ty, kteří byli kdysi vzdálení (srov. Ef 2,13).

Jakkoli jsou mučedníci pro všechna křesťanská společenství důkazem síly milosti, nejsou to jen oni, kteří této síle vydávají svědectví. Společenství mezi našimi komunitami, ačkoli neviditelné a dosud neúplné, je reálně a pevně podloženo plným společenstvím svatých - těch, kteří jsou na konci života věrného milosti ve společenství s Kristem ve slávě. Tito svatí pocházejí ze všech církví a církevních společenství, které jim umožnily vstup do společenství spásy.“ JAN PAVEL II. Ut unum sint, 84.

9 Papež k účastníkům mezinárodní charismatické konference. Radio Vaticana, 31.10.2014. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21021

10 Odkaz na základní dokumenty Církve bratrské viz https://portal.cb.cz/zakladni-dokumenty

11 Církevní zřízení viz https://www.evangnet.cz/cce/czr/cz.html

12 Konstituce o liturgii II. vatikánského koncilu k tomu uvádí: „„liturgie /je/ vrcholem/, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdrojem/, z něhož vyvěrá veškerá její síla... Z liturgie tedy, především z eucharistie, jako ze zdroje do nás proudí milost; liturgií se nejúčinněji uskutečňuje v Kristu posvěcení člověka a oslava Boha, a právě k tomuto cíli je zaměřeno všechno ostatní působení církve.“ (SC, 10)

13 Papež řekl, že rád přijede : exkluzivní rozhovor magazínu Christnet.cz s kardinálem Dominikem Dukou. Christnet.cz, 25.5.2015:

„Které otázky ještě zůstávají k řešení, aniž bychom retušovali rozdílnosti?

Je zde otázka víry v eucharistii...

Takže kardinální otázka, kterou je třeba ještě řešit, je nyní hlavně eucharistie?

Ano.“

14 Zpráva české redakce vatikánského rádia vynechává celkem důležitou pasáž, kterou zde cituji a která je uvedena v přepisu textu na oficiálních stránkách Vatikánu. Viz Římský biskup František navštívil luteránský sbor. Radio Vaticana, 15.11.2015. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22770 Kompletní překlad do češtiny viz Papež během setkání s římskými luterány šokoval věřící, Umlaufoviny, 14.12.2015. Dostupné z: http://umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny/papez-behem-setkani-srims... Za pozornost stojí i záznam z celého setkání (v italštině), který velmi dobře ukazuje přátelskou atmosféru viz: http://w2.vatican.va/content/francesco/it/events/event.dir.html/content/...

15 Pojem „kazatel“ je rozšířen na všechny ordinované členy církve, tj. označuje faráře, jáhny, kaplany a výpomocné kazatele. Nově je zavedeno označení „kaplan“ pro kazatele vyslané do služby v jiných institucích (nemocnice, věznice, armáda atd.). Zavádí se pojem „výpomocný kazatel“ pro ty kazatele, kteří nevykonávají ordinovanou službu dlouhodobě a soustavně jako své povolání. Více viz synodální tisk č. 18/1A. Dostupné z: https://www.evangnet.cz/cce/czr/usneseni/u_34_1/Prilohy/TISK_18_01_A_Ord...

16 Viz usnesení synodu č. 17. Dostupné z: http://www.evangnet.cz/cce/czr/usneseni/u_34_1/u_34_1.pdf

17 Český překlad viz Papež František: pokud budeme čekat, až se teologové shodnou, dosáhneme jednoty po soudném dni. Umlaufoviny, 25.5.2015. Dostupné z: http://umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny%2Fpapez-frantisek-pokud-b...