Jste zde

Moje zkušenosti s azylanty ze Sýrie

Před dvěma lety jsem začala učit češtinu jako cizí jazyk v individuálních kurzech pro azylanty a osoby s doplňkovou ochranou. Jde o státem financovaný projekt, který vedle dalších institucí zajišťuje Asociace učitelů češtiny jako cizího jazyka, jíž jsem součástí. V rámci integračního programu mají cizinci azylanti nárok na 400 lekcí češtiny zdarma.

Mám v kurzech v Teplicích hlavně Syřany (6), Palestinku a matku s dcerou z Ugandy. Učí se u studentů doma. Palestinka je křesťanka, ostatní jsou muslimové. Nejmladší studentce je jedenáct, nejstarší je sedmdesátiletý Mohamed. Tři studenti mluví velmi dobře anglicky, jedna studovala angličtinu a žila v Británii. Máme se učit ideálně bez zprostředkovacího jazyka, což s těmi, kteří anglicky neumí, jde vůbec nejlíp.

V článku se sděluji o řádku jednotlivých zkušeností s mými devíti studenty a jejich rodinnými příslušníky.

Projevuje se víra či náboženské projevy při výuce?

Mnohokrát jsem slyšela u studentů z rádia výzvu k modlitbě a nemohla jsem se zbavit asociací na zdobené melismatické zpěvy staré církve. Zpravidla se pak nic nedělo a pokračovali jsme dál. Jednou jsme se studentkou kvůli modlitbě posouvali čas výuky, aby se hodil jí i mně.

Během ramadánu se většina studentů omlouvá z výuky. Minulý rok jsem během ramadánu učila dvě studentky. Byly velmi pohostinné, i když samy během dne nepily a nejedly. Mě drobné občerstvení vždycky nabídly. Pohostinnost je všem studentům společná. Už jsem ochutnala řadu jídel a v rychlém občerstvení mám čaj a pizzové koláče zdarma i mimo čas výuky, jak jsem se už přesvědčila.

Asi třikrát se mě různí studenti sami ptali na to, jak je to s vírou v Čechách, kolik je tu křesťanů apod. Libanonská kamarádka palestinské studentky zase sháněla katolickou školu pro své děti a pak mi ukazovala libanonská poutní místa.

Střípky z životních příběhů

Setkala jsem se v lázeňských Teplicích, proslulých rozsáhlou arabskou klientelou, s tím, že bohatí hosté mají za pomocnice a služebné ženy z velmi chudých zemí. (Potkala jsem křesťanku z Filipín, kterou bych podle oblečení zařadila k muslimům. Že je křesťanka, jsem se dověděla až ze slov lidí, které jsem učila v restauraci.) Je otázka, jak se „služebnými“ zacházejí, když si tato žena nemohla dovolit jít v neděli do kostela.

Nesčetněkrát mi někteří studenti ukazovali dopisy ze sociálky, od lékaře nebo telefonního operátora, abych jim vysvětlila, o co se jedná. Děkovali s anglickým God bless you. Mnozí komunikují se sociálním asistentem, jiným komunikaci s úřady zajišťují jejich děti nebo rodinní příslušníci.

Studentka K. má v Teplicích bratra s rodinou. Když se mě po prvních hodinách na ni ptal, komentoval moji odpověď slovy, že se musí učit česky, jinak pojede domů...

To bylo v době, kdy byla studentka K. velmi skleslá a trápila jí nespavost a neklid ze zkušenosti s nálety apod. Za nějakou dobu přišlo konverzační téma rodina a kamarádi. Studentka K mluvila o své kamarádce v Turecku. Říkala, že ji zvala na návštěvu, ať je u ní. Do Turecka ale nepoletí, protože tady může její syn chodit do školy, je jí tu dobře a letadlo je moc drahé.

Tato studentka mluví ráda česky v obchodě, v domě, kde bydlí i v parku. Pracuje však v rodinném hotelu pro kuvajtské lázeňské hosty, proto se rozvíjí v řeči velmi pomalu. Proč takový úvod? Tato vstřícná duše se během letošního podzimu v Češích zklamala. Když stála večer na autobusové zastávce nějaký mladý muž na ni z auta ukazoval gesto podříznutí krku.

Tato žena mi na poslední hodině před Vánoci vykládala o svém posledním syrském bydlišti a o sousedním městě, kde žije hodně křesťanů. (Nakreslila křížek, protože nemohla najít správné slovo.) Jednou z nich je její kamarádka – řeholnice, jak jsem díky slovníku zjistila. Vzpomínala na ni, jak se zdravily a pily čaj. Teď o ní nic neví...

Někteří studenti chtěli původně do Švédska, ale vinou přestupu v Praze a možná dalších mě neznámých skutečností je po určité době vrátili do České republiky. Ve srovnání se Švédskem nejdřív moc nadšení nebyli, ale nakonec našli pro děti školku, lépe bydlí a jak v září pan M. v rozhovoru s redaktorkou MF uvedl, že má teď Česko jako svůj druhý domov. Je pravda, že se raději domlouvá spíš anglicky, ale na rozdíl od jiných mužů v kurzech výuku nevzdal. Těším se na chvíli, kdy bude mluvit plynule – to prý zabije na oslavu sedm jehňat.

Studentka W. umí velmi dobře anglicky, tudíž chce některé složitější věci vysvětlit v angličtině. Nicméně učí se velmi pilně, protože ráda mluví s lidmi. Jedna komická situace se stala, když jsme procvičovaly 3. pád ve větách – odpovědích na otázku Komu nejčastěji telefonujete? Řekla jsem, že často telefonuju kamarádce Áje. Ona na to se smíchem reagovala: „Ája je arabské slovo označující větu, verš v súře.“ A já: „U nás je to domácké jméno pro Alenu.“ Tak se přes jazyk dostanete ke Koránu, ani nevíte jak.

Na začátku prosince jsme se v rámci reálií bavili o českých mikulášských zvycích. Když jsem krátce přiblížila legendu o sv. Mikuláši, který tajně obdaroval otce tří dívek, studentka W. pookřála a říkala, že dávat tajně dary na dobročinnost patří k islámu. Mluvila o tom, že u nich patří k dobrému zvyku, aby dárci a mecenáši zůstávali nejmenováni. Pro mě to byla novinka. Také přidala, že když byla v Anglii se svou kamarádkou v kostele, mohla většinu modliteb také odsouhlasit, obsah byl velmi podobný.

Tato studentka byla během léta spolu se studentkou K. nedobrovolně natočena jednou lokální TV společností. A to do reportáže o tom, jak to chodí v lázeňském parku v Teplicích. Bylo to v době, kdy vrcholilo napětí mezi tepličany a lázeňskými hosty. Ti dlouho do noci sedí v parku a často po sobě neuklidí. Nicméně studentka W. popisovala, že reportér nebyl vůbec ochoten reagovat na její anglické výzvy, že si nepřejí být natáčeny. Seděly přitom na lavičce a česky mluvily jen málo na to, aby dávaly rozhovory. Styděla jsem se za aroganci kameramana. Studentka W. vysvětlovala, že lidé z Kuvajtu a Emirátů vnímají sezení na trávě jako dar – u nich je poušť, a pokud nebudou systematicky informováni, sami si neuvědomí, že se chovají nevhodně. Ve stejné době vznikla iniciativa dobrovolného sbírání pohozených odpadků v lázeňském parku. Na její organizaci se podíleli arabsky mluvící občané trvale žijící v Teplicích.

Závěrem

Podle mých zkušeností se na výuce a vztazích více než víra projevuje individuální rodinná situace studentů a jejich vlastní studijní a pracovní zájmy.

Všichni studenti jsou přátelští a pohostinní. Pokud studenti mluvili o politice a terorismu, všichni násilí odsuzovali. Prožívání víry a náboženské projevy jsou v různé míře přirozenou součástí života azylantů. V různé míře se o postojích daných náboženstvím baví. Většina studentek nosí venku vlasy zakryté šátkem, dvě z nich chodí prostovlasé. Sami se setkávali s předsudky a skrytým i otevřeným nepřátelstvím.

Díky tomu, že Syřany běžně potkávám a seznamuji se s jejich životním příběhem, začínají jejich osobnosti vystupovat plastičtěji a zároveň stejně obyčejně jako u lidí narozených ve střední Evropě. Už nepatří do jednoho pytle – arabové. Lidé si příliš neuvědomují rozdíly v chování mezi arabskými lékaři, kteří studovali v Čechách, azylanty ze Sýrie, bohatými a zhýčkanými Kuvajťany nebo pouští odchovanými lidmi z Emirátů. Když jsem to potřebovala, domluvila jsem se se všemi studenty. Až převáží potřeba domluvit se a rozumět si bude soužití s cizinci vtipné a obohacující pro všechny.