Jste zde

Vězeňská duchovní služba

autor: 

Katedra praktické teologie UK ETF v Praze pořádala v březnu a v dubnu tohoto roku setkání s vedoucím referátu duchovní služby Vězeňské správy ČR mgr.Bohdanem Pivoňkou. Tématem pěti seminářů byla problematika duchovní péče o vězně. Farář ČCE Bohdan Pivoňka pracuje ve vězeňství od roku 1993. Zpočátku na vedlejší pracovní úvazek při své hlavní činnosti faráře sboru a od roku 1998 je ve vězeňství zaměstnán na plný úvazek. Rozhodnutím ministerstva spravedlnosti z r. 1998 bylo umožněno duchovním docházet do vězení nejen na návštěvu, ale mohou zde působit jako zaměstnanci Vězeňské služby. Duchovní se tak stali ve věznicích potřebnou specifickou službou společnosti. Dnes pracuje ve vězeňstvína plné či částečné úvazky 22 duchovních z 10 církví ČR. Mgr. Bohdan Pivoňka jejich ekumenickou duchovní spolupráci koordinuje.

Náplní práce duchovních je zejména služba vězňům, ale mohou se věnovat i personálu. Jejich práci jim usnadňuje volný přístup do některých prostor věznic, včetně vazebních, kam mohou pouze zaměstnanci vězeňské správy. Mohou tak řešit problémy, ke kterým by se jako civilní osoby vůbec nedostali. Řadoví pracovníci věznic většinou práci duchovních nepřikládají velký význam, ale respektují je a v práci jim zpravidla nebrání. Ve většině případů pracují teologové s lidmi, kteří jsou v rámci vyšetřování zadržováni v soudní vazbě a potom také s vězni, kteří jsou již ve výkonu trestu– odnětí svobody. Práce ve vyšetřovací vazbě je velmi potřebná. Obvinění ve vazbě by měli být považováni až do ukončení vyšetřování za nevinné, ale opak je pravdou. Podmínky ve vazbě jsou daleko horší než samotný výkon trestu. Věznice jsou přeplněné a najdete v nich opravdu širokou škálu obviněných i odsouzených. Od nedbalých řidičů po úkladné vrahy. Samozřejmě mohou být mezi vězni i nespravedlivě odsouzení.

Duchovní péči – službu ve věznicích organizuje občanské sdružení:„Vězeňská duchovenská péče“. Zájemce o tuto práci musí být nejprve doporučen pověřenou osobou své církve. V počátku uchazeč pracuje jako dobrovolník. Bývá pravidlem, že jeho praxe trvá jeden rok. Pokud splňuje dané požadavky a jehopráce s vězni vykazuje dobré výsledky, může začít pracovat jako profesionál. Podmínkou je členství v občanském sdružení Vězeňská duchovenská péče, doporučení jejího výkonného výboru a pochopitelně volná tabulková místa produchovní ve Vězeňské službě. Vězni projevují mnohem větší zájem o setkání sduchovním, který je zaměstnancem Vězeňské služby (12 %) než s tím, který je pouze dobrovolný pracovník (4 %). Zkušenosti dlouholetých pracovníků v duchovní službě ukazují, že důsledkem práce s vězni roste u duchovních schopnost lépe rozpoznávat pravé důvody zájmu o návštěvu. Duchovních ve věznicích pracuje velmi málo a tak jsou často vystaveni daleko většímu množství žádostí o návštěvu, nežli mohou skutečně zvládnout. Práce duchovních ve vězení je velmi namáhavá a náročná. Aby u nich nenastal „syndrom vyhoření“, je vhodnější, když zde pracují pouze na částečný úvazek a nadále zůstanou zapojeni ve sborové práci, která je dokáže zase uvést do běžné reality.

Metody a formy pastorace jsou v ČR značně jiné, než běžné a osvědčené metody v zahraničí. Po mnoha letech totality lidé opravdu ztratili povědomí morálních hodnot. Nelze praktikovat plošnou pastoraci, není možné nic přikazovat ani nařizovat. Metody práce mohou být různé podle schopnosti každého teologa(psychologické, rétorické, umění naslouchat, dodržovat naprostou mlčenlivost). Důležité je rozpoznat co vězni nejvíce chybí, co potřebuje od duchovního přijmout. Ve vězení nenajdete žádné vlídné slovo, soukromí (hygiena), někoho, kdo by naslouchal, kdo by projevil opravdový zájem, ani žádný prostor ke ztišení. Nejčastější a nejoblíbenější formou pastorace je rozhovor. Vězeň musí o rozhovor požádat písemně. Většinou má nějaký konkrétní důvod. První rozhovor nebývá zpravidla na biblické téma. Vězeň se potřebuje vypovídat, má strach o svou rodinu, přátele, bojí se o věrnost těch, kteří zůstali doma, obává se rozsudku. Nebo také chtějí získat peníze na cigarety, čaj a kafe („trávu“). Většinou nemají úctu k Bibli, nevědí, co je to modlitba, a o náboženství mívají často nejasné, zkreslené představy. Teprve při opětovných návštěvách může začít konkrétní systematická práce. Vězni velmi rádi čtou. Je to pro ně jedna z mála možností, jak zabít vlekoucí se čas. Druhou možností jsou skupinové akce. Ty se mohou uskutečňovat pouze ve výkonu trestu, v případě, že zde duchovní pracuje dlouhodobě a vězni projevují skutečný zájem o náboženské činnosti. Bývají to biblické hodiny, které mají však úplně jinou formu než běžně v církvích. Vyučuje se o základech víry a jen velmi krátce. Další možností společných setkání jsou kulturně náboženské akce. Mohou to být koncerty, evangelizace, videoprojekce, bohoslužby nebo i křest. Ve věznicích s nižším stupněm ostrahy jsou možné i volné vycházky do sborů nebo osobní návštěva duchovního.

Cílem pastorace je, aby si vězeň dokázal uvědomit vinu, aby přijal svou vlastní chybu. Proti přijetí vlastní viny mají vypracované různé úhybné reakce. Od agrese, autoagrese, identifikace s filmovým hrdinou, projekce (že ostatní jsou zrovna takoví, jen je nechytli), úniku do nemoci, nepřetržitého sledování televize nebo videa až po racionální myšlení. Zlehčují svou vinu (co například horšího napáchali komunisté), popírají odpovědnost (nehoda, výchova, společnost), popírají způsobenou škodu (krádež je jen půjčka, vzali si jen nazpět, co jim vzal někdo jiný), popírají oběti (msta, byl to opilec, homosexuál – to má za to), odsuzují ty, kteří je odsoudili, odvolávají se na vyšší loajalitu (ochrana přátel, dostali úkol).

Co je však vina? Je to skutek, jak je formulovaný ve spise? Je to osobní popis, jak to vidí pachatel? Nebo je to fakt? Spis je neosobní, suchý popis, bez emocí. Osobní pohled ukazuje, že každý člověk může mít jiný názor na tutéž věc. Člověk si rád různě zdůvodňuje své nesprávné jednání. A kdo dokáže objektivně posoudit skutečnost? Svědek ponuré události je automaticky vtažen do děje. Naopak, kdo nebyl svědkem, nemůže znát všechny okolnosti a souvislosti. Cílem rozhovorů je pochopení a rozpoznání vlastní viny. Úspěchem je, když vězeň dojde k poznání, že to, co provedl, není normální, byla to jeho chyba, osobní prohra. Říkat odsouzenému, že zhřešil, není na místě. Pokud o Bohu nikdy neslyšel nebo má jen zkreslené představy, nemůže pochopit, co je to hřích. Nemůžeme chtít po zločincích více, než co chceme po druhých!

Duchovní služba ve vězení není misie, nelze při ní počítat s přílivem členů do sboru, poučovat ani moralizovat. Hlavním smyslem je osobní svědectví, předání vlastního duchovního postoje, názoru, dát prostor modlitbám a meditacím. Přijmout druhého i s jeho zločinem a ukázat mu, že i přes to zůstal člověkem. Čas, který duchovní stráví ve věznici, nelze nikdy pokládat zaztracený a zbytečný. Stále je všem hledajícím nabízen nový začátek, který má svůj cíl až u Boha.

Poznámka na závěr: V září jsem se zúčastnil rozhovorů ve vazební věznici v Brně se třemi muži. Pastorem byl pan Žižka, mladý kazatel Církve adventistů sedmého dne. Již samotný vstup do objektu byl velmi působivý. Všude zamčené dveře a nepočítaně dozorců. Místnost duchovního byla maličká cela s okénkem ve dveřích a zrcadlem umožňujícím kontrolu uvnitř. Farář si přečetl žádosti vězňů a vybral z nich tři jména. S těmito jmény jsme šli za dozorci, kteří si zapsali naše jména a jména vězňů do knihy návštěv. Potom k nám dozorci přivedli vždy jednoho vězně k rozhovoru. Čas k rozhovoru nebyl omezen, rozhovor se točil okolo vyšetřování, možné výše trestu a problémů na cele. Okrajově se zmínili o tom, co četli nebo co je zaujalo v Bibli. Po odchodu mi pan Žižka vysvětlil, že v soukromí probíhají rozhovory jinak. Duchovní byl ve vazbě po delší pauze a tak musel nejprve vyslechnout události, které se odehrály od poslední návštěvy. Druhým rozdílem od obvyklého průběhu byla má přítomnost. Před cizí osobou se chtěli předvést. Jeden z nich užplánoval další akce po propuštění, druzí dva svalovali vinu na jiné. Uvědomil jsem si, že je potřebné mít při rozhovorech určitý nadhled. Jak říkal mgr. Pivoňka: „Polovina z toho, co vyslechneš, může být pravda, ale hledej, která polovina to právě byla“. Všichni tři muži byli poměrně mladí, okolo 30 let, a strávili ve vyšetřovací vazbě skoro dva roky. Jen ta představa mě úplně děsila. Být dva roky zavřený v cele s dalšími třemi cizími lidmi. V cele o rozloze 4 x 3 m se všechno odehrává před ostatními. Má zkušenost mě utvrdila v přesvědčení, že práce duchovních je ve věznicích velmi potřebná a má svůj smysl, byť by ji využívalo jen několik procent vězňů.