Z konce 4. stol. máme k disposici obsáhlý latinsky psaný pramen „Putování Egeřino“, velmi důležitý pro poznání liturgie v Jeruzalémě, která pak ovlivnila liturgie jak křesťanského Východu, tak Západu. Pramen objevil v r. 1884 J.F. Gammurini v knihovně kláštera Panny Marie v Arezzu a publikoval jej v r. 1887 v Římě. Bylo nalezeno 37 pergamenových listů pocházejících asi z 11. století. Český překlad J. Kopřivy a A. Stříže vyšel poprvé u Kuncíře v r. 1930 s poznámkami J. Cibulky. Nový překlad M. Hejtmanové vyšel nedávno na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity.[1]
Egerie byla zámožná poutnice, pocházející z některé západní římské provincie, patrně z Galie, která se v letech 381-384 vypravila do Svaté země a s biblí v ruce navštívila řadu míst spjatých jak se Starým, tak s Novým zákonem. Procestovala Palestinu, Egypt, Mezopotámii, Malou Asii a přes Cařihrad se vrátila domů. Velikonoce r. 384 prožila v Jeruzalémě. O svých zážitcích detailně a poutavě píše svým přítelkyním. Není to však cestopis v dnešním slova smyslu. Zajímá se výhradně o liturgie, nerozptyluje se ničím jiným.
V článku se pokusím ukázat přínos tohoto pramene pro poznání liturgie Tridua a liturgie hodin.
Slavení velikonočního Tridua
Dobové pozadí
Ve druhém a třetím století (zřejmě i v prvním, ale nemáme proto doklady) křesťané slavili Velikonoce během jediné noci (vigilie = bdění). Demonstrovala se tak jednota spásonosných událostí – Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání. Třídenní historizující slavení pochází ze 4. stol. z Jeruzaléma. Císař Konstantin dal v r. 313 křesťanům svobodu. Jeho matka, císařovna Helena, objevila v Jeruzalémě údajný Kristův kříž a hrob, kam byl položen. Kolem těchto a dalších míst začaly být v Jeruzalémě budovány stavby a začali se sjíždět poutníci, kteří chtěli slavit základní události naší spásy přímo na místech, kde se udály. Snahou bylo se co nejvíce přiblížit jak místům, tak časům těchto událostí. Genius loci sehrál svoji významnou úlohu. Poutníci šli po stopách Ježíšových a na daných místech a v dané hodiny slavili liturgie, jejichž nejdůležitějšími částmi byly příslušné evangelijní perikopy a související texty. Zde, v Jeruzalémě, tak vzniklo svaté Třídení (Triduum) utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, které je středem liturgického roku. Svoji roli sehrála i nová možnost se svobodně scházet. Křesťané do té doby působili více či méně ilegálně. Nyní mohli demonstrovat svoji víru a svoji sílu veřejně před očima pohanů, kteří městu 300 let vládli, ale i Židů, kteří se ve městě usídlovali a doufali, že znovu povstane bývalá sláva chrámu a „jejich“ Jeruzaléma. Počet obyvatel těchto tří skupin byl koncem 4. stol. velmi zhruba stejný. Nelze opomenout, že je to doba po prvních všeobecných sněmech, doba zápasu s ariánstvím, pro které Ježíš jako člověk z masa a kostí nebyl důležitý. Zastánci ortodoxie mohli ukázat: Podívejte, zde je cesta, kterou Ježíš šel, kříž, na kterém zemřel, hrob, do kterého byl položen. V Palestině tento zápas probíhal začátkem 4. stol. pod biskupem Aelie (jak se tehdejší Jeruzalém nazýval) Makariem, který stál na straně Athanasia z Alexandrie – Ariova odpůrce, a který se stal cařihradským patriarchou. Druhou stranu sporu představoval jeden z nejvýznamnějších a nejvzdělanějších biskupů té doby Eusebios, palestinský metropolita v Kaisarei, pod jehož jurisdikci spadala i Aeliea. Zápas Eusebia, který jako arián byl poslán na dva roky do vyhnanství (zásluhou Makaria, který chtěl být sám metropolitou) a posléze na císařův příkaz exkomunikace zproštěn, ukazuje složitost vývoje vztahu k posvátným místům. Od zcela duchovní víry, která je nezávislá na nějakých zeměpisných místech, až po jejich propagaci, kdy „skrze Ježíšovo lidství se dostaneme ke Kristovu božství“. Toto napětí, které vyvolalo v historii vážné střety (obrazoborectví, reformace) je pro liturgii významné a nelze jej zcela odstranit.
Stavby v Jeruzalémě koncem 4. stol.
Na místech Golgoty a Ježíšova hrobu, které se v Ježíšově době nacházely vně hradeb, byl vybudován, v této době již uvnitř hradeb, komplex církevních staveb. Především hlavní pětilodní basilika Martyrion („Svědectví“), ve které byla uchovávána relikvie Ježíšova kříže. Kolem Ježíšova hrobu byla vylámána skála a nad hrobem byla postavena velká rotunda Anastasis („Vzkříšení“) o průměru 40 m. Mezi Martyriem a Anastází bylo jakési atrium jemuž vévodila Golgota – kousek původní skály s postaveným velkým křížem. Za Golgotou stála menší kaple.
Další stavby stály na Olivové hoře. V blízkosti vrcholu, nad jeskyní Eleona, kde Ježíš údajně hovořil se svými učedníky před svým zatčením, byla postavena basilika. Nedaleko odtud, přímo na vrcholu, bylo místo Imbomon, odkud Ježíš údajně vstoupil na nebesa. Na cestě mezi Horou oliv a městem, tak kde dříve stál dvorec Getsemany, byla rovněž basilika.
Další chrám byl vybudován na Sionu, místě, kam byla situována Ježíšova večeře na rozloučenou, a které bylo v těsné blízkosti Kaifášova domu.
Ukázka textu
Pro přiblížení textu uvádím popis liturgie Velkého pátku od půlnoci až do večera. Překlad Marcely Hejtmanové:
36,1. Když začnou zpívat kohouti, sestupuje se s hymny z Imbomonu dolů a dojde se na místo, kde se Pán modlil, jak je psáno v evangeliu: „A vzdálil se, co by kamenem dohodil, a modlil se“ a tak dále. Na tom místě je krásný kostel. Biskup a všechen lid tam vstoupí, říká se modlitba příhodná k místu a dni, říká se také jeden vhodný hymnus a je čteno to místo z evangelia, kde říká svým žákům: „Bděte, abyste neupadli v pokušení“. Celé to místo je zde přečteno a opět se koná modlitba. 2. A již odtud všichni až po nejmenší dítě s biskupem sestupují pěšky s hymny do Getsemane, a vzhledem k tomu, že je celý tak velký dav unaven bděním a zesláblý každodenním půstem a mají sestoupit z tak velké hory, jde se pomalu, pomalu s hymny na Getsemane. Kvůli světlu pro všechen lid jsou pohotově kostelní pochodně. 3. Když se dojde na Getsemane, nejprve se koná vhodná modlitba, pak se říká hymnus; poté se čte místo z evangelia, kde Pán byl jat. Když bylo to místo přečteno, je takový pláč a nářek a slzy celého lidu, že úpění všeho lidu je slyšet snad až do města. V tu dobu se pěšky vyjde do města s hymny a dojde se k bráně v dobu, kdy člověk začíná téměř rozeznávat člověka; odtud jdou všichni do jednoho přes celé město, staří i mladí, bohatí i chudí, všichni jsou přítomni; toho dne obzvláště nikdo neodchází z vigilií před ránem. Tak je biskup doveden z Getseman až k bráně a odtud přes celé město až keKříži. 4. Jakmile se dojde ke Kříži, již začíná být jasné světlo. Zde se opět čte ono místo z evangelia, kde je Pán přiveden k Pilátovi, a vše, co je psáno, že řekl Pilát Pánovi a Židům, to celé je čteno. 5. Poté osloví biskup lid a povzbudí jej, protože se celou noc namáhali a ještě se budou toho dne namáhat, aby se nepoddávali únavě, ale měli důvěru v Boha, který jim za tuto námahu dávětší odměnu. A tak je utěšuje, jak může, a osloví je řka jim: „Teď jděte zatím všichni pěkně do svých domečků a trochu si odpočiňte, a ke druhé hodině buďte všichni přítomni zde, abyste od té hodiny až do šesté mohli jeden každý z vás svírou, že to bude k jeho blahu, uvidět svaté dřevo kříže. Neboť od šesté hodiny se musíme všichni sejít zde na tomto místě, to jest před Křížem, abychom se až do noci věnovali modlitbám a čtením.“
37,1. Když skončí pobožnost u Kříže, to jest dříve než vyjde slunce, ihned všichni horlivě kráčí na Sion pomodlit se k onomu sloupu, u kterého byl Pán bičován. Potom se vrátí domů a trochu si odpočinou a hned jsou všichni zase přítomni. Pak se na Golgotě postaví biskupské křeslo, to jest za Křížem, kde nyní je biskup; biskup se posadí na křeslo před něj je umístěn stůl pokrytý plátnem; kolem stolu stojí jáhnové a je přinesena skříňka z pozlaceného stříbra, v níž je svaté dřevo kříže, je otevřena a vystavena, a na stůl se položí dřevo kříže i nápis. 2. Když je položeno na stole, sedící biskup uchopí rukama konce svatého dřeva a jáhnové, kteří stojí kolem, hlídají. Hlídá se tak proto, že je zvykem, že všechen lid přichází jeden po druhém, jak pokřtění věřící, tak katechumenové, u stolu se pokloní, políbí svaté dřevo a odejdou. A protože se říká, že kdysi se někdo do svatého dřeva zakousl a kousek ho ukradl, proto je nyní tak hlídáno od jáhnů, aby se nikdo z příchozích znovu neodvážil to udělat. 3. A tak všechen lid prochází jeden po druhém a všichni se pokloní, nejprve se dotknou čelem a pak očima kříže a nápisu, pak políbí kříž a odejdou, nikdo však nevztáhne ruku, aby se dotkl. Když políbí kříž, jdou dál, a tam stojí jáhen, drží Šalamounův prsten a nádobku z rohoviny, z níž byli pomazáváni králové. Lidé políbí nádobku, vzdají poctu prstenu ... všichni lidé procházejí až do šesté hodiny, vstupujíce jedním vchodem, vycházejíce druhým, a to se děje natom místě, kde se den předtím, to jest ve čtvrtek, konala oběť. 4. A jakmile přišla šestá hodina, jde se před Kříž, ať je déšť nebo horko; to místo je pod širým nebem, je to jakési hodně veliké a velmi krásné atrium, které je mezi Křížem a Anastasí. Zde se tedy shromáždí všechen lid, takže ani nejdou otevřít dveře. 5. Biskupovi je postaven trůn před Křížem, a od šesté do deváté se konají jenom čtení, a to takto: nejprve se čte z žalmů, kde se mluví o utrpení, čte se ze spisů apoštola nebo z listů apoštolských nebo ze skutků, kde co řekli o utrpení Páně; jakožto i z evangelií se čtou místa, kde trpí; též se čte z proroků, kde předpověděli utrpení Páně; také se čte z evangelií, kde se mluví o utrpení. 6. A tak od šesté hodiny až do deváté se stále takto čtou čtení nebo říkají hymny, aby se ukázalo všemu lidu, že cokoli řekli proroci o utrpení Páně, že se stane, se také stalo, jak je ukázáno skrze evangelia a spisy apoštolů. A tak po ty tři hodiny se všechen lid učí, že se nestalo nic, co bydříve nebylo řečeno, a nic nebylo řečeno, co by se zcela nesplnilo. Vždy jsou vkládány modlitby, kteréžto modlitby jsou vhodné ke dni. 7. Při jednotlivých čteních a modlitbách je takové pohnutí a takový nářek lidu, že je to neuvěřitelné. Není nikdo ani starý ani mladý, kdo by toho dne v těch třech hodinách neplakal tolik, že se to nedá vypovědět, protože Pán pro nás tolik vytrpěl. Když začíná devátá hodina, čte se to místo z evangelia podle Jana, kde Pán odevzdal ducha; po přečtení se koná modlitba a propuštění věřících. 8. A jakmile skončí obřad před Křížem, ihned se všichni sejdou ve velkém kostele, v Martyriu, a konají se obřady jako obvykle v tom týdnu od deváté hodiny do večera, kdy se lid schází v Martyriu. Po propuštění věřících se jde z Martyria do Anastase. Když se tam dojde, čte se to místo z evangelia, kde Josef žádá od Piláta tělo Páně a uloží ho do nového hrobu. Po přečtení se koná modlitba, je požehnáno katechumenům i pokřtěným věřícím a pak je propuštění věřících. 9. Ale toho dne se nevyhlašuje, že se má bdít v Anastasi, protože se ví, že lid je unaven; ale je zvyk, že se tam bdí. A tak kdo z lidu chce, nebo aspoň ti, kteří mohou, bdí; ti, kteří nemohou, nebdí tam až do rána; ale klerikové tam bdi, to jest ti, kteří jsou silnější a mladší; celou noc se říkají hymny a antifony až do rána. Bdí tam převeliký dav, někteří od večera, jiní uprostřed noci, jak kteří mohou.
Rekonstrukce liturgie
Protože víme, že se v té době v Jeruzalémě používal arménský lekcionář, můžeme Egeřin popis doplnit konkrétními texty a pokusit se rekonstruovat průběh liturgie Tridua:[2]
Rekonstrukceliturgie Tridua v Jeruzalémě koncem 4. stol.
Čtvrtek
|
|
|
ráno, 9 h,
poledne
|
ranní bohoslužby– tercie – sexta v Anastazi
|
|
osmá hodina
( 14 h)
|
eucharistie v Martyrionu
|
Gn 22, 1-18 obětování Izáka
Iz 61, 1-6 nést radostnou zvěst pokorným
Sk 1, 15-26 náhrada Jidáše
Ž 55 antifona v.22
|
|
po propuštění katechumenů
|
Ž 23 antifona v.5 – pastýř
1 K 11, 23-32 ustanovení
Mt 26, 17-30
|
|
druhá eucharistie u kříže
|
|
|
na Sionu (u Egerie není)
|
Ž 23 antifona v. 5 – pastýř
1 K 11, 23-32 ustanovení
Mk 14, 1-26
|
první noční hodina
(= 19 h)
|
bohoslužba v Eleoně
|
15 žalmů, 5modliteb
Ž 2, antifonav. 2
Ž 41, antifona v. 8
Ž 59, antifona v. 1
Ž 79, antifona Ž 88,5 + 79,14
Ž 109, antifona v. 2
J 13,16 – 18,1
|
|
průvod k Imbomonu
|
Ž 109, antifona v. 3
L 22, 1-65
|
|
„místnost učedníků“
|
Mk 14, 27-72
|
šestá noční hodina
(= půlnoc)
při kohoutím kokrhání
|
průvod do Getsemane,
bohoslužba: čtení o zatčení
|
Mt 26, 31-56
|
|
průvod do Jeruzaléma
|
Ž 118, antifona v. 1
|
|
bohoslužba u kříže se čtením
o odsouzení Ježíše
|
J 18, 2-27
|
před východem slunce
|
průvod na Sion – statio u sloupu bičování
|
Ž 109, antifona v. 3
J 18,28 – 19,16
|
|
|
|
Pátek
|
|
|
druhá hodina (=8 h)
|
u kříže: uctívání kříže
|
|
mezi šestou a devátou hodinou
(12-15 hod)
|
mezi Martyrionem a Anastází:
bohoslužba slova (Ježíšovo utrpení a stará proroctví)
|
|
|
Ž 35, ant. v.11
|
Za 11, 11-14
|
Ga 6, 14-18
|
|
|
Ž 38, ant v.17
|
Iz 3, 9b-15
|
Fp 2, 5-11
|
|
|
Ž 41, ant v.6
|
Iz 50, 4-9
|
Ř 3, 6-11
|
|
|
Ž 22, ant v.18
|
Am 8, 9-12
|
1 K 1, 18-31
|
|
|
Ž 31, ant v.6
|
Iz 52,13 – 53,12
|
Žd 2, 11-18
|
Mt 27, 1-56
|
|
Ž 69, ant v.23
|
Iz 63, 1-6
|
Žd 10, 19-31
|
Mk 15, 1-41
|
|
Ž 88, a. v.4b+5a
|
Jr 11, 18-20
|
Žd 10, 19-31
|
L 22,66 – 23,49
|
|
Ž 102, ant v.1
|
Za 14, 5-11
|
1 Tm 6, 13-16
|
J 19, 17-37
|
|
závěr v Martyriu
|
Jr 11,18 – 12,8
Iz 53, 1-12
Ž 22, antifona v.18
|
devátá hodina (15 h)
|
u Atastáze: Perikopa o ukládání do hrobu
|
Mt 27, 57-61
|
|
|
|
Sobota
|
za svítání, Anastáze
|
Ž 88, antifona v.6
Mt 27, 62-66
|
ráno
|
ranní bohoslužby – tercie – sexta
|
|
odpoledne
|
není bohoslužba
|
|
Velikonoční noc
|
večer v Anastazi, biskup zpívá
|
Ž 113, antifona v.2
|
|
vigilie v Martyrionu
|
Před každým čtením je zpívána část Ž 118 s antifonou v. 24
Gn 1,1 – 3,24
Gn 22, 1-18
Ex 12, 1-24
Jon 1,1 – 4,11
Ex 14,24 – 15,21
Iz 60, 1-13
Job 38, 1-28
2 Kr 2, 1-22
Jr 31, 31-34
Jos 1, 1-9
Ez 37, 1-14
Da 3, 1-90
|
|
příchod novokřtěnců –
pokračování vigilie – eucharistie
|
Ž 65, antifona v.1
1 K 15, 1-11
Ž 30,1
Mt 28, 1-20
|
|
průvod k Anastázi – perikopa o zmrtvýchvstání
|
J 19,38 – 20,18
|
|
|
|
Neděle
|
druhá eucharistie v Martyriu
|
Ž 65, antifona v.1
Sk 1, 1-14
Ž 147,12
Mk 15,42- 16,1
|
|
večer na Sionu
|
Ž 149, antifona v.1
J 20, 19-25
|
Z rekonstrukce tohoto prvního úplného popisu Tridua vyplývá mimo jiné:
Slavení je rozfázováno, aby doby a místa slavení se kryly s dobami a místy pašiových událostí podle popisu evangelií. Čtení příslušných perikop je vždy středem daného slavení. Tyto principy zůstaly zachovány dodnes. Změny místa jsou dnes naznačeny průvody (např. odnesení eucharistických způsob po ukončení čtvrteční bohoslužby značí Ježíšovu cestu do Getseman).
Pátek a sobota jsou dny, kdy se neslaví eucharistie.
Velikonoce jsou v Jeruzalémě, stejně jako v Egeřině vlasti, svátky křtu. Na katechumeny je při všech liturgiích pamatováno, stejně tak na novokřtěnce po křtu. Během velikonočního oktávu biskup s neofyty jí a osobně s nimi projde znovu všechna posvátná místa.
Mnohé perikopy Tridua převzaly nejrůznější liturgie a zůstaly stejné dodnes. Např. během vigilie se čte o stvoření světa, o obětování Izáka, o průchodu Rákosovým mořem a pod.
Liturgie hodin
Až do objevení Egeřina putování bylo o počátcích křesťanské liturgie hodin známy pouze kusé informace. Na základě tohoto pramene je možno shrnout:[3]
Během dne se v Jeruzalémě koncem 4. století slavilo pět hór: vigilie, laudy, sexta (v poledne), nona (odpoledne) a nešpory. V postě ještě navíc tercie (dopoledne).
Hóry slaví celé shromáždění, nejen klerikové. Zvláště velká účast je při slavení nedělních vigilií a vigilií z pátku na sobotu.
Jednotlivé hóry sestávají ze zpěvu žalmů s antifonami (po určitém oddílu žalmu se opakuje refrén), žalmů responsoriálních (zpěvák zazpívá část žalmu a shromáždění tuto část opakuje), modliteb a čtení ze Starého i Nového zákona.
Antifony, modlitby, biblické lekce i žalmy jsou voleny s ohledem na téma svátku či dne. Mimo jiné to lze doložit následující větou:
Nejpozoruhodnější na tom všem je, že se děje tak, aby byly říkány vždy vhodné žalmy a antifony, ať jsou říkány v noci či naopak časně ráno, nebo také přes den, o šesté či deváté či o nešporách, vždy jsou tak vhodné a s takovým významem, aby sevztahovaly k tomu, co se koná. (Putování Egeřino 25,5)
Je zajímavé, že tato aktualizace, v Egeřině době na Západěne známá, je dnes typická právě pro západní liturgie, zatímco východní liturgie jsou „specializované“ mnohem méně.
Eucharistie se neslaví každý den, ale o nedělích a svátcích.
Největšími svátky jsou Zjevení Páně (6. ledna), Velikonoce a Nalezení sv. kříže spolu s posvěcením Martyrionu (14. září). Tyto svátky se slaví osm dní (oktáv). Dalšími svátky jsou Uvedení Páně (15. února), Nanebevstoupení Páně, Seslání Ducha sv. Možná byly slaveny další svátky, které byly zaznamenány na ztracené části rukopisu.
Ekumenický význam pramenů
Objevení a studium pramenů jako je tento výrazně napomohlo sblížení západních liturgií, které proběhlo ve většině církví v průběhu 20. století. Katolík se naučil jisté střízlivosti a protestant poznal, že liturgie není „katolickým výmyslem“.
[1]Hejtmanová,Marcela: Itinerarium Egeriae – Putovaní Egeriino: text, překlad a komentář, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 1999
[2]Zpracováno s použitím: Meyer, H.B. (ed.), Gottesdienst der Kirche, 5. díl, Friedrich Pustet, Regensburg, str. 78 a Wilkinson, J., Egeria’s Travels to the Holy Land, Ariel Publishing House, Jerusalem, 1981, str. 166 n.
[3]srv. Malina, B., Dějiny římského breviáře, Vyšehrad, Praha, 1939, str. 41
Poslední komentáře