Jste zde

283 - červen 2016

autor: 

Naděje a utrpení

Mluvit dnes u nás o naději je směšné. Češi to přece vědí lépe. Ekonomická krize. Uprchlická krize. Ekologická krize. Evropská unie. Rusko. Islámský stát. Korupce. Zánik civilizace. Všechno se mění k horšímu, všechno se na nás valí, všude jsou hrozby. A my doufáme jen v to, že někdo konečně zavře hranice a nám bude doma za pecí zase dobře. Optimistická léta mezi sametovou revolucí a světovou hospodářskou krizí skončila a my se zase vracíme k normálu, k remcání a blbé náladě.

A konec konců to není jen věc Čechů. Že se skoro po celé Evropě rodí tak málo dětí a uzavírá tak málo sňatků, je asi způsobeno především ekonomickými a sociálními důvody: vychovat děti je dražší než dřív a návratnost v podobě zabezpečení dětmi či partnerem v době nemoci a stáří už také není tak důležitá. Ale nesouvisí to i s nedostatkem naděje? Naděje v pevnost svazku milujících se lidí, naděje ve schopnost vést a vychovat děti tak, aby se staly naší radostí. A že se lidé tak často uzavírají do sebe, trpí izolací, přemýšlejí o eutanazii – to také může sloužit jako ukazatel nedostatku naděje. Pod třpytkami populární kultury a pozlátkem reklamy je cítit prázdnota a obavy.

My křesťané bychom měli smýšlet jinak. Vždyť máme vedle pozemských nadějí i naději věčnou. Ale ani my nejsme z celkového sklonu k pesimismu vyňati. Ten se šíří bez ohledu na náboženskou příslušnost. Kolik jsem jen v poslední době od různých křesťanů slyšel obav z uprchlíků, z islámu, ze zahraničních mocností, snad ze života vůbec...

Hlasatelé konce světa mají velkou výhodu: Nemohou se mýlit. Katastrofy budou a konec světa také přijde. Pokud už se nedožijeme toho velkého s biblickými troubami andělů, tak alespoň své vlastní smrti se každý z nás dočkáme. My, kteří se snažíme uchovat naději, tak vždy můžeme být obviněni z falešného optimismu. Ze sluníčkářství, jak se dnes říká.

Evangelický teolog Jürgen Moltmann psal svou Teologii naděje v šedesátých letech, tedy v době, kdy na Západě vrcholil optimismus úspěšných poválečných let. Ale není to snadná, líbivá teologie. Naděje podle Moltmanna vyrůstá z kříže. Umučení a smrt Ježíše je její východisko, víra ve zmrtvýchvstání Krista její měřítko. Naděje křesťana není nadějí v udržení tohoto života, v zachování jeho zdánlivých jistot. Je to naděje v nový život, který Bůh slíbil těm, kdo kráčejí jeho cestou.

Nejsme tedy optimisty proto, že bychom zavírali oči před katastrofami, nebezpečím a smrtí. Naopak. Máme naději proto, že víme, že směřujeme ke katastrofám, nebezpečí a smrti, ale věříme, že pevná boží ruka nás provede i údolím stínů. Jen tato naděje se může vyhnout jak zaslepenému optimismu, tak poraženectví.

Kromě dokončení studie Filipa H. Härtela o naději přinášíme ještě text slovenského metodistického teologa Vladimíra Vuksty o utrpení v Novém zákoně. Řekli jsme, že utrpení není protikladem nebo vyvrácením křesťanské naděje, ale jejím východiskem. Proto na sebe tyto dva texty výborně navazují.