Dyfrig (Dubricius)

Podle legendy ze 12. století se Dyfrig narodil Eurddil, dceři ergyngského krále Peibia, jako dítě neznámého (nadpřirozeného?) otce. Rozzuřený monarcha rozkáže těhotnou dceru zahubit (napřed utopením, pak upálením), ta je však podivuhodně ušetřena a porodí svaté dítě. Podobně je tomu i u jiných keltských svatých – Kentigerna, Budoca, a také u chlapce Merlina Ambrosia, jakož i u celé řady folklórních hrdinů. Když pak malý Dyfrig dědečka uzdraví (neustále slintal, snad pro zkřivení úst po mrtvici), oblíbí si ho starý král a bude ho „milovat nade všechny své syny a vnuky.“

Snad i pro nemanželský původ se rozhodl Dyfrig vydat duchovní cestou. Legenda nám neprozrazuje, kde získal své vzdělání, ani kým byl vysvěcen, zato nás informuje o vzniku jeho třetího monastýru v Mochros (založil i komunity v Madley a Hentlandu):

„Tak zůstal (Dyfrig) se zbytkem svých četných žáků a žil s nimi po mnoho let, vedl je ve studiu ve své domovině, totiž na Ynys Eurddil; za svůj podíl si vyvolil místo v blízkosti vody a ryb, na břehu břeky Wye a pojmenoval je Mochros, ze slov moch (prasata) a rhos (území). A právem tak bylo nazýváno, neboť noc před tím se mu zjevil ve snu anděl Páně a řekl: Dávej pozor, zítra půjdeš na mýtinu, na místo vybrané a předem určené, kde uzříš bílou bachyni se selaty, které vrhla. Tam zbuduješ základy, budovu ve jménu Svaté Trojice, příbytek a modlitebnu.“

Protože z Velšských Triád známe zkratkovité vyprávění o mocné bílé bachyni Hen Wen (pravděpodobně obraz pohanské bohyně-matky) a jejím pasáčku Collovi ap Collfrewi, což je tajemná bytost, známa i jako jeden ze tří „zářivých náčelníků ostrova Prydein“, je možné, že Dyfrig založil svůj slavný monastýr právě v místě spjatém s tímto předkřesťanským kultem. Nějaký čas působil také na ostrově Ynys Byr (Caldey), kde se našel kámen s nápisem, jej zmiňujícím: „MAGL DUBR“. Tento ostrov je pojmenován po Pyrovi (Piro), opatovi zdejšího monastýru, který zřejmě nesl větší díl viny za poněkud volnější morálku svého společenství. Konec života tohoto bonvivánského muže nepatří k nejšťastnějším – vraceje se jedné temné noci v podnapilém stavu do své cely, spadl do studny a přestože ho mniši vytáhli ještě živého, nedožil se rána. Jeho kult se – přirozeně – příliš nerozšířil (jedinou zprávu o něm máme z životopisu biskupa Samsona z Dol), ovšem mohl by být ctěn jako patron flamendrů a lidí, užívajících si radostí života časného.

Dyfrig se proslavil četnými zázraky. Asi nejznámější je vyhnání démona z Arganhell, posedlé princezny, která pak svůj dlouhý život zasvětila panenství. Čin, který byl Dyfrigovi jako biskupovi Caerleonu připsán Geoffreyem z Monmouthu, totiž korunovace krále Artuše, je však fikce. Artušova historická existence není prokázána, nejstarší prameny ho za krále navíc ani nepovažují a Dyfrig biskupem v Caerleonu rozhodně nebyl. Už za jeho života však Dyfriga považovali za tak mocnou duchovní osobnost, že směl používat – podobně jako jeho svěcenec Samson – titul papa („tatínek“), dnes tradičně užívaný jako označení římského biskupa a patriarchů Východu. A podle hypotézy Normy Lorreové Goodrichové byl tento apoštol Walesu předobrazem kouzelníka Merlina, hrajícího důležitou roli v artušovském cyklu.

V posledních letech, oslabený stářím, uchýlil se Dyfrig na ostrov Ynys Enlli (Bardsey). Toto místo bylo nazýváno „britský Řím“ a je pokládáno za jednoho z vážných kandidátů na ostrov Avalon. Tam také zemřel, podle nespolehlivé legendy v roce 612 (ačkoli to uvádějí i Annales Cambriae), podle novějších odhadů spíše už v polovině šestého století. V pátek 7. května 1120 byly jeho ostatky exhumovány a přeneseny do katedrály v Llandaffu, stojící na místě monastýru, který Dyfrig údajně založil.

Dyfrig bývá zobrazován se dvěma biskupskými berlami na znamení svých duchovních pravomocí nad Llandafem a Caerleonem. Obojí je sice přinejmenším pochybné, nelze však popřít, že tento potomek římské aristokracie – podle rodokmenu snad byl pravnukem císaře Konstantina III. – působil jako úspěšný apoštol jihovýchodního Walesu.

Jak je v legendě psáno: „Když svatý muž zářil v učení mu svěřeném, rodem ušlechtilý, výmluvností skvělý, tu ctnost se rozmohla v jeho zemi a v daleko větší hojnosti lidé vstupovali do ráje.“