Jste zde

„Lefebvristé“ žádají o registraci

Zajímavou zprávu přinesl internetový Magazín Christnet: Kněžské bratrstvo svatého Pia X. (někdy zkráceně nazývané „lefebvristé“) zažádalo v listopadu 2016 o registraci u Ministerstva kultury podle zákona č. 3/2002 Sb. o církvích a náboženských společnostech.1 V informačním letáku věřícím oznamuje: „FSSPX požádalo o registraci jako náboženská společnost, která je organizačně nezávislá na jiném státem registrovaném náboženském subjektu. Toto platí i vůči místní hierarchii římskokatolické i řeckokatolické Církve ve smyslu státní registrace. Nicméně se to nedotýká vztahu ke katolické Církvi jako takové. Tato registrace samostatného katolického subjektu je v souladu i s případným statusem našimi představenými vyjednávané personální prelatury, která by byla nezávislá na místní hierarchii, což je jasně vyřčená podmínka Msgr. Fellayem.“2

Na obhajobu tohoto kroku se v diskusích objevil odkaz na řeckokatolickou církev a její samostatnou registraci. To je však omyl. Řeckokatolická církev je z pohledu současného kanonického práva podobně jako jiné východní katolické církve církví „sui iuris“, tedy samostatnou partikulární církví.3 Osobní prelatura však žádnou samostatnou partikulární církví není. Osobní prelatura je plodem II. vatikánského koncilu, konkrétně je zmíněna v dekretu o službě a životě kněží: „Kromě toho ať se upraví směrnice o inkardinaci a exkardinaci tak, aby toto starodávné ustanovení, ač zůstává nadále v platnosti, lépe odpovídalo dnešním pastoračním potřebám. Kde by to však vyžadoval apoštolát, ať se usnadní nejen vhodné rozmístění kněží, nýbrž také vytvoření speciálních pastoračních děl ve prospěch různých společenských vrstev na územní, národní nebo i světové úrovni. Za tím účelem je možné s užitkem zřídit jakési mezinárodní semináře, zvláštní diecéze nebo osobní prelatury a jiná užitečná zařízení tohoto druhu. Těm je možné přidělit nebo do nich inkardinovat kněze pro společný prospěch celé církve. Je třeba stanovit způsob, jak v tom kterém případě postupovat a vždy zachovat práva místních ordinářů.“ (PO, 10). Do praxe konstrukci osobní prelatury uvedl v roce 1966 apoštolský list Pavla VI. Ecclesiae Sanctae a byla zapracována do nového kodexu kanonického práva z roku 1983 (kán. 294-297). Dosud existuje pouze jedna osobní prelatura, Prelatura Svatého kříže a Opus Dei, která byla zřízena papežem Janem Pavlem II. 28. listopadu 1982 (samotné Opus Dei vzniklo v roce 1928). O úplné nezávislosti vůči místnímu ordináři nemůže být řeč, např. kán. 297 požaduje předcházející dovolení od diecézního biskupa, na jehož území prelatura uskutečňuje nebo zamýšlí uskutečňovat své pastorační nebo misijní dílo. Zároveň je třeba uvést, že osobní prelatura se týká pouze začlenění kněží a jáhnů, zatímco věřící zůstávají stále členy katolické církve (nejčastěji zřejmě latinského obřadu).

Vyjádřená snaha kněžského bratrstva o samostatnost vůči místním ordinářům do určité míry potvrzuje kritiky rozhodnutí papeže Benedikta XVI. o užívání římské liturgie z doby před její reformou v roce 1970 v apoštolském listu Summorum Pontificum ze 7. července 2007.4 V průvodním listu papež tvrdil, že tyto nové normy mají za cíl „osvobodit biskupy od povinnosti stále znovu zvažovat, jak mají v různých situacích odpovídat“ a také, že nic neodnímají autoritě biskupů.5 Ve skutečnosti však jen došlo k podpoře mentality samostatnosti u těchto skupin, často spolu s představou o své jediné správnosti. Podmínka povolení „zvláštní formy liturgie církve“, tj. uznání „řádné formy“, kterou je pokoncilní podoba liturgie, je většinou ignorována. Např. navržené stanovy Kněžského bratrstva Pia X. pro potřeby registrace uvádějí výlučnost „tradičního římského ritu“. Přitom papež Benedikt XVI. ve svém průvodním listu biskupům k Summorum Pontificum uvedl: „Samozřejmě, že k životu plného společenství patří, že také kněží z komunit, které se drží starobylého způsobu, nemohou ze zásady odmítat celebrovat podle nových knih. Nebylo by totiž slučitelné s uznáním hodnoty a svatosti nového ritu jeho úplné odmítání.“

Kněžské bratrstvo svatého Pia X. již dnes není jediným dědicem legendární postavy římskokatolického tradicionalismu a svého zakladatele francouzského arcibiskupa Marcela Lefebvra (1905–1991). Jeden ze čtyř arcibiskupem Lefebvrem dne 30. června 1988 nedovoleně vysvěcených biskupů, Richard Williamson (nar. 1940), který se nechvalně proslavil svými výroky o neexistenci plynových komor, byl z bratrstva pro neposlušnost a nerespektování představených v roce 2012 vyloučen.6 Spolu s dalšími odpůrci smiřování kněžského bratrstva s Vatikánem se stal vůdčí postavou tzv. Odporu. V březnu 2015 udělil Richard Williamson biskupské svěcení Jeanu-Micheli Fauremu (nar. 1941), v březnu 2016 Thomasu Aquinasovi Ferreirovi da Costovi (nar. 1954). V březnu letošního roku oznámil, že dne 11. května 2017 udělí biskupské svěcení Gerardu Zendejasovi. Dne 22. srpna 2016 biskup Faure vyhlásil dekret o založení Kněžského společenství apoštolů Ježíše a Marie, což bylo údajně druhé pojmenování, o němž arcibiskup Lefebvre přemýšlel při zakládání Kněžského bratrstva svatého Pia X. V samotném táboře tzv. tradicionalistů tedy došlo k rozdělení, které je v podstatě analogické k rozchodu arcibiskupa Lefebvra s pokoncilní církví.7 Zatímco Richard Williamson obviňuje současné vedení Kněžského bratrstva sv. Pia X. v čele s biskupem Bernardem Fellayem ze zrady původních idejí a mluví o „Novobratrstvu“, kněžské bratrstvo se proti jeho kritice ohrazuje. V českém prostředí jsou k dispozici informace z obou stran tohoto sporu. Kněžské bratrstvo reprezentují jeho oficiální stránky (http://www.fsspx.cz/), o činnosti biskupa Richarda Williamsona pravidelně informuje blog (http://rexcz.blogspot.cz/).

3 Každá jednotlivá církev, která se označuje jako sui iuris, je samostatná partikulární církev, kterou tvoří věřící křesťané jako "společenství Božího lidu, sjednocené vlastní hierarchií (biskupem), které je uznáno nejvyšší autoritou církve - římským papežem." (srov. kán. 27 CCEO). Více viz: http://www.reckokat.cz/exarchat/zakladni-informace/cirkev-sui-iuris.html

6 Vzhledem k nedovolenému biskupskému svěcení vyhlásila Kongregace pro biskupy 1. července 1988 trest exkomunikace, do něhož se tímto činem dostali oba světitelé (Marcel Lefebvre a Antonio de Castro Mayer /1904–1991/) a čtyři vysvěcení biskupové (Bernard Fellay /nar. 1958/, Bernard Tissier de Mallerais /nar. 1945/, Richard Williamson /nar. 1940/ a Alfonso de Galarreta /nar. 1957/). Papež Benedikt XVI. na žádost představitelů Kněžského bratrstva Pia X. dal podnět k vydání dekretu Kongregace pro biskupy, kterým byly dne 21. ledna 2009 tyto exkomunikace zrušeny. V platnosti zůstalo jejich suspendování. Přes neúspěch ve vyjednávání s Vatikánem o kanonické podobě jejich začlenění do katolické církve v roce 2012 projevil papež František další vstřícné kroky, např. platnost a dovolenost rozhřešení uděleného kněžími bratrstva, které bylo vyhlášeno v rámci svatého roku milosrdenství 1. září 2015 a prodlouženo po jeho skončení apoštolským listem Misericordia et misera z 20. listopadu 2016. Dne 4. dubna 2017 byl zveřejněn list kardinála Gerharda Ludwiga Müllera biskupům, v němž se oznamuje rozhodnutí papeže Františka zmocnit místní ordináře pro možnost udělovat dovolení ke slavení manželství věřících, kteří se svěřují pastorační péči Kněžského bratrstva sv. Pia X.

Další jednání pokračují: Biskup Bernard Fellay se kromě několika jednání s nižšími úředníky kurie (především se sekretářem papežské komise Ecclesia Dei, spadající pod Kongregaci pro nauku víry, Guidem Pozzem) setkal s prefektem Kongregace pro nauku víry kardinálem Gerhardem Ludwigem Müllerem 23. září 2014 a 13. října 2016, soukromé a neformální setkání s papežem Františkem se uskutečnilo 1. dubna 2016.

7 V rozhovoru v roce 2013 Richard Williamson uvedl: „Stejně jako je to, co Druhý vatikánský koncil učinil z Církve, tak odlišné od pravé Církve, že je realistické hovořit o „Novocírkvi“, tak to, co učinil biskup Fellay a jeho spolupracovníci Bratrstvu sv. Pia X. je tak odlišné od toho, co arcibiskup Lefebvre založil, že se mi zdá zcela realistické hovořit o „Novobratrstvu“. Pád konvenční Církve po Druhém vatikánském koncilu a nedávno projevený pád FSSPX jsou zcela obdobné. Je to tatáž nemoc – láska k modernímu světu.“ viz http://rexcz.blogspot.cz/2013/10/rex-rozhovor-s-j-e-biskupem.html

Komentáře

Kdysi jsem slyšela názor katolického kněze na jev neustálého štěpení protestantských církví - řekl, že to je špatné ovoce, které nese špatný strom. Ve štěpení Bratrstva vidím podobnost. Jako katolička věřím a doufám v pravost své víry, přece však zažívám pocit viny, když takto, jako o špatném ovoci, uvažuji o nekatolících, o odštěpených bratrech (nechce se mi napsat "o odpadlících") nebo také o nevěřících. Přemýšlím proč mám tento pocit viny a napadají mě tyto možné důvody: 1) Pochybuji o jedinečné pravosti své víry (co když se spolu s ostatními katolíky jenom v nějaké své iluzi povyšujeme nad ostatní lidi?) 2) Nedokážu zřetelně rozlišovat a oddělovat bližní (ty je třeba milovat) od jejich názorů a postojů (které mohu odmítat). 3) Nemám dost informací a zdrojů, kterým důvěřuji, takže si nejsem jistá, kde je pravda. Může mi někdo poradit?

Odpovím za sebe: Těžko rozdýchávám katolické manželství. Pod pojmy 'láska a úcta' jsem si nepředstavovala, že mě bude manžel vytěsňovat ze společné kuchyně s tím, že 'překážím' a 'přijdu vždycky nevhod' a podobně. Farnost ani biskup neshledává na chování mého muže nic špatného, jen mi milostivě odpustí, že neplním manželské povinnosti dle katolických představ. Takže co se 'odpadlíků' týče: ne každý vydrží katolickou praxi. Což ale automaticky neznamená, že dokáže být lepším křesťanem.

Mnozí hledají stejně jako Vy. Není to podle mne ani tak o víře, jako o vlastnostech jednotlivých lidí ve farnosti i doma. Otevřená svědectví mnoho lidí nechce slyšet, klídek je na prvním místě, žena má tvořit teplo domova, být pokorná, nestěžovat si a nekritizovat dle představ z 19. století. Jsou ale i lidé, kteří by rádi diskutovali a navzájem se podporovali. Já jsem takové našla po letech. Nevzdávejte to, zkuste založit společenství, kde se budete za své potřeby a blízké modlit a kde se budete vzájemně podporovat. A není pravda, že katolické manželství je založeno na podřízenosti ženy - to tvrdí jen lidé, kteří se sami cítí méněcenní a proto se bojí se rovnocenného vztahu. Problém bude asi jinde, něco jako katolické zvyklosti jsou sice hodně rozšířené a dusící, ale to, že je člověk katolíkem neznamená, že musí být v křeči, kromě přikázání má také ku pomoci své svědomí a důstojnost. Špatná tabu se mají bořit tím, že se o nich hovoří. Já ve svém společenství např. krátce zmiňuji politiku, mnohým to vadí, prý to není duchovní. Ale já nedovedu oddělovat své katolictví od života a necítit zodpovědnost. Nechci si jen "dělat dobře" a čerpat, nejsme přece malé děti. Srdečně zdravím a držím palce.
Ještě bych dodala, že souhlasím s paní Kateřinou i panem Molnárem. Tím kmenem je přece sám Ježíš a pokud se jako jednotlivci, nebo jako skupiny od něj vzdalujeme a neneseme jeho ovoce, pak se stáváme suchými větvemi. Proto se máme neustále obracet a nemyslet si, že příslušnost k církvi je zárukou čehokoli. Je to jen pomoc. Obdobně, jako se mnozí katolíci stavějí k protestantským církvím, tak se pravoslavná staví ke katolické - považuje se za pravou a původní. Nikdo nemá stoprocentní poznání, každý jednotlivec, skupina či církev chápe věci také po svém a všichni jsme hříšní, nikdo nemá právo se povyšovat.

Díky za podporu.

Řekl bych, že platí všechny 3 body, které uvádíte. Ježíš se moc "pravostí" víry nezabýval. Potkával různé směry a náboženství. Snad jen u Samařanky, když se ptala, kde se má uctívat Hospodin - na hoře, či v Jeruzalémě? Nevím, zda je naplněna odpověď: "V duchu a v pravdě". Sice se bude tvrdit, že ano, ale podívejte se okolo sebe.
Připadá mi, co bylo pro Ježíše podstatné - bylo obrácení, či stálé obracení a víra. Třeba u pohanského "psa". Nikomu neřekl: "musíš se nechat obřezat a vstoupit do jediné pravé židovské či katolické církve"
Štěpení není dobré. Ale třeba při reformaci, se katolíci na štěpení podíleli. Moc a peníze. Aby se tridentský koncil vymezil vůči reformovaným, tak naschvál potlačoval ty prvky, které reformace vyzdvihla a obráceně. Ta odlišnost byla na počátku nulová.
Když se učedníci nedohodli, tak z toho zase takovou vědu nedělali. Pohádali se, neexkomunikovali se a napsali nám o tom. Někdy si rozdělili si cesty: ty půjdeš tam a já jinam...
Bratrstvo si až příliš myslí, že jsou ti "praví". Žijí rituály. Vidí v nich "podstatu". Ale ta je jinde....
Jsou ekumenická společenství, kde se nehádají, kdo je lepší. Hledají spolu cestu. Navzájem se vyučují a obohacují.
A těm by se bránit nemělo. Naplňují jednotu.