Znamení spásy v nemoci

Také z nového uspořádání
pomazání nemocných je možné poznat, že při slavení svátostí nesmějí být
jednotlivá znamení vyjímána a vykládána samostatně. Slavnost spojuje
jednotlivá odlišná znamení tak, že do určité míry vzniká souhrnné
znamení. Málokterá jiná svátost je v důsledku jednostranného
historického vývoje své praxe natolik předem zatížena. Na tom nemohlo
zjevněnic změnit ani přejmenování z „posledního pomazání“ na
„pomazánínemocných“ v jednotném katechismu z roku 1955. Příliš hluboko
se zakořenil starý zvyk volat kněze až ve chvíli, kdy mizela jakákoli
naděje na pozemský život. V r. 1974 byla vydána v českém
překladu liturgická kniha „Obřady pomazání nemocných a péče o nemocné“.
Ta znovu klade v první řadě důraz tam, kde byl v prvních
stoletích, tedy na spásu pro nemocné, a až v druhé řadě na
umírající. Němečtí biskupové již při prvním vydání německého překladu
konstatovali, že se jedná o změnu pojetí, která vyžadu jeznačnou
námahu, má-li být dosaženo cíle. Proto svým úvodním slovem vyjadřují
očekávání, že „díky obnovenému hlásání a horlivosti duchovních pastýřů
dojde k rozhodující proměně“, srovnatelné s proměnou od výjimečného k
častějšímu svatému přijímání, takže „se stejnou samozřejmostí se v
budoucnu stane z dosud – často obávaného – „posledního pomazání“ útěchu
přinášející „slavnost pomazání nemocných“, které nemocní přivítají jako
svoji svátost, která patří k normálnímu všednímu dni křesťanské obce,
nemocnice či domova důchodců“. Biskupové dokonce vyzývají k „novému
uvědomění víry a novému veřejnému mínění v církvi“.

Musí být
cílem pastorace nemocných, aby se pomazání nemocných stalo v našich
obcích opět svátostí nemocných. Příležitostí ke slavení této svátosti v
životě není nadcházející konec, proto se nesmí jevit pouze jako
předzvěst smrti. Jde v ní o setkání s Kristem, který chce nemocné v
jejich tísnivé životní situaci povzbudit podle slov Jakubova listu
(5,14): „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad
ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání
nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu
odpuštěno.“ O smrti a umírání nenalézáme v této souvislosti v
Písmu ani slovo! Při pečlivé exegesi řeckých slov pro „zachránit“ a
„povzbudit“ bude zřejmé, že je míněno tělesné a duchovní uzdravení.
Stejně jako se Ježíš ukázal jako protivník a vítěz nad nemocí
(Mt 4,24: „…Přinášeli k němu všechny nemocné, postižené rozličnými
neduhy a trápením. … a uzdravoval je.), musí se i obec řídit jeho
příkazem (Mt 10,8: „Nemocné uzdravujte“). Písmo vidí v uzdravování
znamení, že v Ježíši Kristu Bůh započal svoji vládu a že přišlo jeho
království. V uzdravování nemocných se Bůh zjevil jako spása všech
lidí. A proto také musí být nejhlubší starostí křesťanských obcí
neponechávat nemocné samotné, ale pomáhat jim, aby se mohli znovu
uzdravit a aby se naučili nést nemoc pomocí své víry. Znamení
spásy pomazáním nemocných je do jisté míry nejzjevnější formou této
spásné péče o nemocné. Svátostí umírajících není proto v první řadě
pomazání nemocných, nýbrž viaticum, přijímání eucharistie podle
Ježíšových slov: „Kdo jímé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho
vzkřísím v poslední den“ (J 6,54).

Pro povzbuzení nemocných
existují tři způsoby služby: návštěvy, přijímání a pomazání nemocných.
Svátost je tedy cele zapojena do služby nemocnému. Až potom následují v
liturgické knize kapitoly, které se – protože nemoc a smrt mají stejný
kořen – věnují jednoznačně také na smrt nemocnému člověku. Pomazání
přitom není pouhou prostou útěchou a příslibem spásy jednotlivci, nýbrž
bohoslužebným úkonem na jednom z množství lidí postižených těžkou
situací, kterou s ním nese celá obec. Tak se v ní uskutečňuje konání
celé církve jako aktualizace Kristova kněžského konání v jeho dvojím
aspektu: přiblížení spásy a oslava Boha. Spásně-zvěstující aspekt se
uskutečňuje především v přijímání eucharistie a v hlásání Písma,
zatímco aspekt vzestupu k Bohu se realizuje v modlitbě, chvále a
děkování. Obojí je vzájemně úzce propojeno také v pomazání nemocných.
Proto je předsazena bohoslužba slova, poukazující na Boží příslib
spásy. Přímluvy, svěcení oleje a modlitba věřících po pomazání
vyjadřují naši odpověď Bohu. Nový komentář k pomazání zdůrazňuje Boží
zachraňující a povzbuzující působení skrze Ducha svatého. Odpuštění
hříchů je podle bible sekundární důsledek, průvodní jev. Naznačuje to
vkládání rukou na nemocné a jejich pomazání.

K podstatným
znamením patří tiché vkládání rukou, které tvoří přechod mezi
přímluvami při bohoslužbě slova a pomazáním. Zvláště těžce nemocní
budou prožívat tuto formu plné podpory jako výraz účasti a povzbuzení.
Svěcení oleje nebo – je-li olej již posvěcen biskupem na Zelený čtvrtek
– děkovné modlitby nad olejem, dávají tomuto úkonu teologický význam
myšlenkou Božího spásného jednání na nemocných skrze Krista a prosbou o
nové poskytnutí spásy také těmto nemocným. Modlitba po pomazání
vyjadřuje ještě jednou prosby, důvěru a víru v Boží pomoc. Olejem –
přípustný je jakýkoli rostlinný olej – se již nepomazává pět smyslů,
které byly dříve považovány za přístupové cesty a nástroje hříchu, ale
čelo a ruce. Je-li toto znamení dobře provedeno, pak musí být
srozumitelné i dnešnímu člověku.

Slavení pomazání nemocných je
stejně jako každá liturgie jednáním pomocí svatých znamení, která by
měla být srozumitelná a vědomě, činně a společně prováděna. Existují
samozřejmě různé názory na symboličnost znamení použitých při pomazání.
Smyslem nového řádu bylo znovu oživit apoštolskou praxia ve znamení
samotném vyjádřit obsah svátosti. K tomu patří především také způsob
užití znamení. Svátostnou slavnost nesmíme znehodnotit pouhým
nezřetelným naznačením znamení či spěchem, abychom nevzbudili dojem
rutinní záležitosti.

Klemens Richter, Was die Sakramentale
Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s.
70-74, přeložil Ondřej Bastl.