Bůh, jistoty a víra

Už „kněžský autor“, který kdysi před tisíciletími spolupracoval na
dnešním textu Genesis, porozuměl, že dílo stvoření si zaslouží nejen
zmínku v souvislosti s potřebou spásy (jako je to u Jahvisty), ale že
to chce ještě chvalozpěv. A tak vznikla asi pět století před Kristem
další verze biblické zprávy o stvoření. Vznikla nikoli jako konkurent
dosavadního textu „jahvisty“ staršího možná o půltisíciletí, ale jako
text se zvláštním posláním: jde o text liturgický.

Jahvistovi
jsme ovšem vděčni, jeho svět je lidským světem, jeho Jahve je Bohem pro
nás, Bohem na straně světa. Ovšem i jiné stránky stvoření jsou půvabné.
Podle „kněžského autora“ (pochopitelně odborníka na kult, mimo jiné)
vznikne kosmos postupně v důsledku výslovného rozkazu Stvořitele a sám
Stvořitel jej bod po bodu schvaluje. A myslím, že právem. Je tu co
obdivovat, to dílo je opravdu tak dobré, jak to pořád opakuje i ta naše
dnes v bibli prvá kapitola. Bůh Jahvisty zrcadlí zemitý optimismus doby
ranně královské, která zakoušela, že lid Izraeleje lidem Hospodinovým.
Bůh Kněžského autora už zrcadlí i bezmocnost vyvoleného lidu vůči
nevyvoleným Chaldejcům; Hospodin musí být mocný jinak než ten, kdo dělá
cokoli se mu zachce.

Teilhard de Chardin, přírodovědec
světového jména, sdílel hluboce víru těchto stránek Genese.
Pochopitelně tím nechci naznačit, že by kdy patřil mezi ty hašteřivce,
kteří mocí mermo chtějí z textu bible podepřít jednu a vyvrátit jinou
přírodovědnou hypotézu. Ne, s tím nemá víra Bibli nic společného.
Chardin byl duší i tělem nejen knězem, byl stejně opravdově i
přírodovědcem. Obdivoval kosmos a věděl proč. Věděl moc dobře, že Bible
nezjevuje, jak se svět stal světem, ale chce sdělit, že je to dílo dobré, veskrze dobře udělané, Bohu-libé. Téměř vše ostatní je obraz, pomocí kterého se tato veledůležitá stránka věci zjevuje.

Že
svět je dobře stvořen, že se Bohu povedl, to není ujištěním
nadbytečným, které by boží autoritu nepotřebovalo. Možná i vy máte
někdy pocit, že svět není právě udělán nejlépe, anebo že přinejmenším
ohrožuje to dobré v člověku. Dokonce se to dostalo do modliteb malých
dětí: „Tělo, svět, ďábla přemáhám,“ tvrdí katolická dítka svému andělu
strážnému.

Teilhard deChardin je hluboce přesvědčen, že svět
byl a je udělán dobře; tak dobře, že ipo pádu do hříšné zadluženosti je
schopen dozrání. Že je schopen vývojek maximu, k naplnění v
Kristu, vyvrcholení svého bytí v onom bodu Omega, o kterém mluví např.
novozákonní Apokalypsa. A že k tomu není potřeba násilných zvratů,
revolucí či podobných korektur.

Chardin takéupozorňuje, že i
čistě evoluční přechod mezi neživou a živou hmotou znamená
takohromující zlom historie bytí, že bychom mu klidně mohli říkat
zázrak. Je toprý skok tak ohromný, jakým bylo v evoluci člověka
objevení intelektu. Jistě jste nepřeslechli, že se zde užívá slova
zázrak v jiném smyslu než bývá zvykem v našich apologetikách. Přesto je
Chardinovo pojetí zázraku plně ortodoxní.

Co znamená pro
křesťana zázrak? Nejčastěji používají lidé toho slova pro označení
události, která se – podle jejich názoru – vymyká přírodním zákonům.
Dřív tak chtěli lidé vyjádřit mimořádnou Boží moc: je prý všemohoucí
a dokazuje to tu a tam zázrakem. Mnoho událostí se zákonitostem
nevymyká, přesto budí nemenší úžas. Právem. Jestli se v dnešní době
narodí normální cestou zdravé dítě, už to patří pomalu mezi zázraky.

V
Bibli je řada událostí považována za zázrak i tehdy, kdy jde o cosi
přirozeného, ale co nastalo právě v ten pravý čas, tedy právě tak, že
se stane událostí záchrannou.Takový charakter „včasné náhody“ měly i
zásadní starozákonní zázraky, např. přechod Rudým mořem, egyptské rány;
jednalo se vesměs o věci, které se opravdu mohlystát i zcela přirozenou
souhrou okolností, nicméně nastaly právě včas, kdy se rozhodovalo o bytí a nebytí božího lidu, o budoucnosti tohoto lidu.

Zázrak
v Bibli má roli znamení. Demonstruje cosi pro člověka důležitého,
zjevuje mu to, co by zůstalo pravděpodobně skryté pod běžným kabátem
šťastných náhod. Proto také to zázrakem demonstrované není boží
všemohoucnost, ale milosrdenství, boží zaujatost člověkem a jeho
potřebami. Díky zázraku je člověk čas od času opět ujištěn, že jeho
Pánu Bohu není vůbec lhostejný.

Zázrak učí doufat, učí
důvěřovat. A učí člověka vnímat i znamení mnohem prostší, zato četnější
než jsou zázraky. Tak květ „polní lilie“ není nic mimořádného, ale
v kontextu Ježíšova zázračného uzdravování vypovídá i půvab těch
všedních rostlin o charakteru moci Boží, o starosti Pána o tento svět
člověka.

Kdysi jsme se učili, že také v případě Kristových
zázraků šlo o to dokázat jeho skryté božství. To se ukázalo pouhou
spekulací; něco takového potřebuje jen člověk,který by jinak Kristu
tesaři prostě nevěřil. Jak dokládá exegeze, skutečnost je méně
exotická, zato mnohem půvabnější:

Ježíš v tom všem vidí znamení
přicházejícího království božího, příslib a závdavek spásy. Spása
znamená mimo jiné také vysvobození z bezmoci, osvobození samo o sobě
člověku nedostupné. Němci mají pro zdraví a spásu týž výraz: Heil.

Nejvíc
Kristových zázraků se týká tzv. posedlosti zlým duchem. Ztělesněním zlé
moci byl v hebrejském myšlení „zlý duch“,“zlá mocnost“, moc člověku
nepřátelská. Posedlostí se tehdy rozumělo souhrnné označení pro všechny
druhy vážných onemocnění – nemocný totiž nebyl mocen sám sebe. A podle
toho i uzdravit pak znamenalo umožnit, aby postižený byl zase mocen sám
sebe: dokáže třeba vidět, slyšet, uměl chodit, ačkoliv do té doby to
nedokázal. Právě to realizoval Ježíš, aby lidé kolem něho uvěřili. Ne
v Ježíšovo božství, ale v průlom božího království do
dnešních dnů. Ježíš přece tvrdí, že kdekdo bude schopen něčeho
podobného, jako dokázal vírou Nazaretský tesař: nějak přemoci smrt,
např.uzdravením Jairovy dcerušky, anebo Lazara, bratra Marie a Marty.
Evangelisté právem mluví v této souvislosti o znameních. Dokonce i sám Ježíš takového výrazu používá.

Snaha
Boha dokázat pomocí šermu naší logikou mi také připadá jako podivné
nedorozumění. Potřebuje snad někdo dokázat, že jej ten nebo onen má
rád? Jakmile by se otakový důkaz kdokoli pokusil, dokáže jen jediné: že
svému milovanému Ty nedůvěřuje, potřebuje být ujišťován.
V mezilidských vztazích něco takového vypovídá o vztahu nebezpečně
nezralém a nefunkčním. A co víc: Dedukce mohou být exaktní jen pokud
respektují definiční obor. Ti, co dokazují svou logikou boží existenci,
pohybují už za hranicemi světa, kde nejen končí jakákoli
objektivizovatelná zkušenost, ale kde už ani nevíme, jestli tam taková
logika opravdu nutně platí. Logika totiž není – jak se dlouho myslelo –
něčím z lidské přirozenosti, je lidským produktem, člověk si
dokáže vytvořitrůzné logiky s různými pravidly. Bůh je bytost
veskrze transcendentní; nevejde se do našich zážitků jinak než v
útržcích reality. Možná, že naše logikaplatí i za hranicemi našich
myšlenkových světů, ale pokornější formulace jemnohem moudřejší než
ideologická nadutost těch, kterým se zdá víra natolik lidsky
nevýznamná, že ji vytlačují svými racionálními ideologiemi. Ostatně
inaše „experimentálně ověřené jistoty“ neznamenají víc, než zjištění
dostatečně veliké pravděpodobnosti jevu, tak velké, že hovoříme o
„zákonitostech“. Ty zákony ovšem neexistují, tušíme pouze cosi o
tendencích; o věcech mimo tento kosmos už nelze konstruovat nějaké
pravděpodobnosti a tím méně i „jistoty“.

Otec našeho Pána
Ježíše Krista rozhodně nepatří mezi věci tohoto lidsky dokazatelného
světa jako jedna z věcí vedle množství jiných věcí – tajemných nebo jen
skrytých a postupně odhalovaných věcí tohoto kosmu. Jistotu našemu
přesvědčení tu prostě nemůže dát vědění, ale víra. Jen ten, kdo vírou
pohrdá nebo jí nedůvěřuje, potřebuje z teologie vytlačit víru a
nahradit ji domněle solidnějším věděním. Ve skutečnosti je to s dobrou
vírou a s dobrou vědou tak: pokud se podaří poznávajícímu navázat s
poznávaným plodný vztah, je z nejhoršího venku. A naopak: neplodná
víra (pověra) je stejně nebezpečná jako neplodná věda (pavěda). O
kvalitě a smyslu plnosti poznání a porozumění totiž svědčí ovoce, jak
upozorňuje Ježíš.