Jste zde

Jaké struktury potřebuje církev v reformním procesu?

Již v prvním období recepce Druhého vatikánského koncilu naléhal Karl Rahner na celou církev, aby transformaci struktury považovala za svůj úkol a příležitost (Strukturwandel der Kirche als Aufgabe und Chance, 1972). Tři otázky, jimiž svoji knihu rozčlenil – Kdo jsme? Co máme dělat? Jak si lze představit církev budoucnosti? – jsou cenným podnětem i pro naše dnešní uvažování. Rahner odkazuje na ekleziologickou vizi II. Vaticana jako na kritérium a nepostradatelný orientační ukazatel (přičemž ovšem definuje limity dokumentů) a naznačuje cestu k možné a nutné reflexi koncilu.

I. PŘECHOD: Mezi „už ne“ (moc dlouho už ne) a „ještě ne“ (zatím ještě ne).

Ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava.“ (Ef 4,15)

Každý počin „pastoračně-teologické fantazie“ zaměřený na katolickou církev budoucnosti se i dnes ještě děje samozřejmě v rámci probíhajícího procesu recepce II. Vaticana. Loučíme se s tridentským a po-tridentským modelem církevní organizace, která téměř pět století provázela život katolíků a utvářela myšlenky, zbožnost i pastoraci, avšak nutně poznáváme, že přestavba církve podle projetu načrtnutého II. Vaticanem nebyla ještě dokončena. Pontifikát papeže Františka – se svým silně pastoračním zaměřením v duchu koncilu a s požadavkem reformy, jenž kdysi motivoval svolání koncilu a charakterizoval jeho průběh – představuje nepochybně novou fázi recepce II. Vaticana, která je ve společensko-kulturní situaci zcela odlišné od 60. let zaměřena na dnešní celosvětovou církev, jakou předpovídal Karl Rahner. Apoštolská exhortace Evangelii Gaudium, papežův programový dokument, na nás v podstatě apeluje, abychom se nově poměřovali ekleziologickou vizí II. Vaticana, podle níž má církev svoji dosavadní evropskou perspektivu překonávat pomocí církevní praxe i teologické teorie a řešit výzvy a problémy v kontextu různých kontinentů a jazyků. Deklarovaným cílem je obnovená forma ecclesiae (s důrazem na pluralitu místních církví), přičemž východiskem bude dynamická inkulturace evangelia, zahrnující celý Boží lid do hermeneutiky evangelia v dnešních dějinách. Nejde o to, abychom z ekleziologických předpokladů obsažených v dokumentech II. Vaticana odvodili jeden (jediný) dokonalý model církve jako návod k použití, nýbrž abychom znovu aktivovali onu dynamiku komunikace a spoluúčasti laiků a duchovních, díky níž se mocí Ducha svatého obnoví církevní „my“, jež tyto osoby spoluvytvářejí.

Zároveň by bylo naivní se domnívat, že bude možno v procesu misionářské reformy mobilizovat všechny složky Božího lidu (Laudato sí 3), aniž bychom dlouhé pokoncilní období znovu podrobili odvážnému a střízlivému pohledu s cílem rozpoznat faktory odporu proti reformě i proti již zahájeným a žádoucím koncilovým reformám. Opravdu nelze podceňovat účinky hermeneutiky učitelského úřadu a koncilových dokumentů i důsledky právě onoho procesu recepce II. Vaticana, které – ve jménu konsolidace a v zájmu ochrany pravého učení před možným relativismem a teologickým a etickým redukcionismem – skutečně zablokovaly slibný teologický výzkum, ekumenický dialog a změny v oblasti pastorace a zlehčováním či odmítáním určitých perspektiv učinily konec vizím II. Vaticana (jako byly např. ekleziologie nevycházející už z univerzalistického pohledu, nýbrž z místní církve; ekleziologicky-funkcionální odůvodnění a definice ordinovaného úřadu; církev jako Boží lid; pozornost věnovaná znamením doby atd.).

Cílem tohoto příspěvku tudíž není shromáždit řadu prvků, z nichž se skládá obraz ideální církve (tím se od 90. let zabývala řada teologických pojednání), nýbrž uvažovat o podmínkách a předpokladech reformy, která postihne církevní subjekt v jeho institucionální dynamice včetně jeho struktur. Společensko-kulturní kontext postmoderny, jejímiž současníky a účastníky jsme, vyžaduje nejen, abychom překročili hranice tradičních ekleziologických kategorií, které trvají na ahistorické podstatě církve, a otevřeli se vizi historičnosti a s ní spojené definici Božího lidu; tento kontext vyžaduje rovněž, abychom zcela nově promýšleli způsob, jakým v dialogu se společenskými vědami a moderními filozofiemi vzniká teorie církve. Nestačí vypracovávat nové koncepty nebo se vztahovat k novým učebním předmětům. Nestačí ani teoreticky prosazovat subjektivitu jednotlivých osob, laiků nebo žen, protože by to bezprostředně změnilo církevní instituce, organizaci církve, způsob života celé církve i pastorační praxi. V tomto období epochálního přechodu jde úplnou transformaci kolektivního těla „církve“, o novou dynamickou proměnu všech jeho aspektů, tedy orientačních vizí, jazyků, témat, vnitřních a vnějších vztahů, aktivit a postupů, sociálního systému. Takový komplexní proces musí být vědomě podporován, sledován, motivován; nečeká nás totiž nějaká povlovná změna či mutace, nepostihující kolektivní kulturu sociálního útvaru, nýbrž skutečná „církevní reforma“, týkající se všeho, dávající všemu novou podobu.

II. REFORMA: vize, vztahy, struktury

„Celé tělo se buduje v lásce.“ (Ef 4,16)

Odborníci na sociologii institucí a organizací a politologové (byť vycházející z diametrálně odlišných teorií reformy jako sociálního jevu) upozorňují na to, že každá reforma probíhá současně na třech rovinách: týká se (1) obsahů kolektivního vědomí, (2) forem vnitřních vztahů a (3) struktur, postupů, aktivit a rolí, jimiž se sociální útvar (kolektivní tělo) vyjadřuje navenek a udržuje. Každá reforma, má-li být efektivní, se musí těmito rovinami zabývat současně a koordinovaně. Je třeba vědět, že chápání kolektivního vědomí je dáno precizními vztahy a danou strukturou, avšak vztahy a struktura se musejí opírat o „společnou vizi“. Vytyčovat témata v ideové oblasti nestačí: Je třeba podporovat změnu v institucionalizaci církevních vztahů. Na druhé straně struktury tohoto transformačním procesu mají vždy jak symbolicko-komunikativní dimenzi, tak funkci objektivně operativní. Uvažujeme-li o instituci a o její reformě, vyvstává otázka, jak lidé na základě společných zkušeností, interpretací příběhů, rituálů, symbolů, mýtů, a pomocí individuálních a kolektivních praktik vytvářejí významy; a dále, jak skupiny a jednotlivé osoby tyto významy v závislosti na vlastním permanentně se vyvíjejícím společensko-kulturním kontextu přebírají a nově interpretují. Reformní proces vychází z vědomí, že formy a struktury, jimiž se projevuje zkušenost a jednání církve, nejsou nezměnitelné, že je lze dokonce stále modifikovat, neboť nikdy neexistovala nebyla nezměnitelná ústřední podstata a vedle ní chemicky čistě oddělená určitá forma, nýbrž ona nezměnitelná ústřední podstata byla vždy historicky zprostředkována konkrétním okamžikem.

Nejde tudíž o nějaké renovování existujících církevních struktur (většinou dědictví Tridentina) nebo on nahrazování starých struktur novými pomocí „reforem uvnitř církve“. Jde o to, rozdělit komplexní proces „reformy celé církve“ na všechny tři zmíněné oblasti. Tedy žádné modely lineárně zasahující jednu jedinou oblast nebo jedinou veličinu; obnova instituce by se měla řídit logikou komplexity, vycházející z dynamiky konstrukce společenského smyslu (mezi osobní vírou a traditio ecclesiae), ze vzájemných účinků mezi tématy, ze spojení struktury a sociálního jednání.

Papež František zdůraznil hodnotu procesu probíhajícího v čase (EG 223) a nutnost „odvážně a tvořivě promýšlet cíle, struktury, styl i evangelizační metody“ (EG 33); připomněl, že reforma struktur musí přinést „pastoraci založenou na konverzi“ a „nová přesvědčení a postoje“ (EG 27.189). Ale jak lze z fáze symbolické dekonstrukce/rekonstrukce zřetelně odkazující na principy evangelia a od výzvy k vytvoření církve nového typu, tedy chudé, milosrdné, inkluzivní, služebnici všech atd. (toto vše bylo typické pro prvních pět let Františkova pontifikátu), přejít i ke strukturální reformě jedné z největších institucí světa? Jak lze provést, jak řídit reformu nejen na úrovni transformace paradigmat, nýbrž i na úrovni společenských struktur?

III. REVIZE A VIZE: (Neúplné) perspektivy církve v procesu (nového) formování

Dobře sestavený a propojený organismus“

Jak známo, dokumenty II. Vaticana se tématu reforma ecclesiae výslovně dotýkají jen v několika, zato významných pasážích. Odůvodňují potřebu reformy církve jejím historickým charakterem (LG 48), limity a hříšností, které vyžadují obnovu a tříbení (LG 8.48); vytyčují příslušná kritéria (UR 4.6). O nutnosti některých strukturálních změn se koncil zmiňuje jak v konstituci Sacrosanctum concilium, tak v dekretech. Více než 50 let po jeho skončení se lze vzhledem k omezenému rozsahu tohoto příspěvku pokusit jen o shrnující a zjednodušené hodnocení. Především je možno konstatovat, že koncilem iniciovaná reforma liturgie přinesla významné plody a měla vliv na slavení, formy, jazyk, struktury a liturgické úkony. Zadruhé došlo k nepochybně hlubokým změnám v životě a službě biskupů, kněží, laiků, řeholníků, které však nedokázaly samy nově definovat církevní organismus v celé jeho nosné dynamice. Týkaly se jednotlivých témat v církvi jakožto existující instituci, ale neuvažovalo se náležitě o jejich vzájemné dynamice, jež určuje identitu církve. Nebyly udány žádné struktury a instituce, které by vznikly realizací toho, co vysvětluje 2. kapitola Lumen Gentium. V ní jsou definovány principy existence církve jako subjektu, forma lidu a společné mesiášské poslání; principy konstitutivních procesů církevního communia vycházející z hlásání evangelia, ze vztahů mezi individui a z inkulturace víry. Právě tento nedostatek a skutečnost, že byly velmi přesně určeny jen struktury spojené s biskupským úřadem a primátem (např. biskupská synoda, biskupské konference, římská a diecézní kurie), svědčí o tom, že II. Vaticanum ještě úplně nepřekonalo hierarchický gregoriánsko-tridentský model. Neupřesňuje se dynamické uspořádání „institucionální podoby církve“ na bázi křtem potvrzeného subjektivního bytí, která by zaručovala skutečnou účast všech na procesu „stávání se církví“. Církev nebyla pochopena jako otevřený sociální systém vyvíjecí se v dějinách díky nejrůznějším příspěvkům a stanoviskům všech, kdo věří v Krista. Jak může být potvrzena rovnost na základ důstojnosti křtu, neodráží-li se v odpovídajících institucionalizovaných formách spoluodpovědnosti a není-li institucemi garantována a chráněna? Jak lze dosáhnout toho, aby křesťan byl církevním subjektem, církev služebnicí a laikové aby vykonávali (ordinované) úřady a plnili poslání, o nichž mluví LG kap. II-IV, není-li realizována reforma církve, týkající se rolí a funkcí, práv a povinností a výkonu pravomocí? V tom se II. Vaticanum jeví jako „nedokonalé“, neboť zároveň s vizí obnovené církve nedospělo k dynamickému projektu reformy a odpovídajícím institucím, které by reformu podporovaly a podněcovaly.

IV. TRANSFIGURACE: Traditio ecclesiae a církevní struktury

Jak gregoriánská, tak tridentská reforma se týkaly „hlavy i údů“ (reformatio in capite et membris), přičemž komunikace rozhodně probíhala převážně „shora dolů“ a „z centra k okrajům“. Dekrety Tridentina se soustřeďovaly v podstatě na jednu složku církevního těla (kněze a biskupy), nadanou příslušnými vlastnostmi (svatostí, soudní mocí), a normativně určovaly, jak má být moc vykonávána a jaké má být vzdělání dotyčných. Do homogenní instituce, jakou byla tridentská církev postavená na nepostradatelných hodnotách uniformity a  jednoty věřících (uniformitas et unio), jichž se dosahovalo pomocí pověčných úřadů, přinesla reforma jako novinku uzavřenou církevní teorii, svěřenou „vyšším a středním kádrům“ s odpovídající autoritou, a požadavek společenských a organizačních struktur, jež by této teoretické vizi odpovídaly (farnosti, katechismus, misály, seminář, pastorační návštěvy).

Recepce II. Vaticana je nesrovnatelně složitější. Tady věru nejde o doslovnou aplikaci dokumentů, nýbrž o proces transfigurace neboli přestavby církve na základě koncilového jednání a toho, co bylo literárně zachyceno  a doktrinálně zpracováno v celém souboru koncilových textů. Ekleziologická obnova II. Vaticana je ve srovnání s vizí Tridentina mnohem hlubší: Hlavní zdroj, na němž je církev založena a z něhož se obnovuje, je spatřován v evangeliu o vládě Boha; život církve probíhá in traditio, tj. v předávání víry a v komunikaci mezi věřícími, ordinovanými držiteli úřadu víry a laiky, jejichž identita jakožto subjektů je radikálně nově promýšlena (LG kap. II-III). Místní církev je v onom procesu „stávání se“ církví považována za hlavního činitele. Reforma církve po II. Vaticanu vyžaduje, aby struktury nebyly statickými a standardizujícími formami na způsob „nádob“ sloužících k uchování aktivit a zachování hodnot, nýbrž spíše rámcem, v němž jednotlivci i církev jako celek budou svou činností (evangelizace, liturgie, služba) nositeli církevního života.

Aby církevní struktury náležitě vyhovovaly budoucí kulturně polycentrické církvi s aktivní účastí všech členů, musejí ony (a jim odpovídající sociální opatření) plnit především tři požadavky, před nimiž stojí církev in traditio již dnes: chránit pluralitu, zaručovat vnitřní komunikaci a uchovávat identitu v procesu vývoje. Nezbytná inkulturace křesťanské víry v různých jazykových prostředích a společenských a organizačních formách (která si pravděpodobně vyžádá formulování kodexů kanonického práva na bázi kontinentů), musí být spojena se strukturami, jež budou vyjadřovat a uskutečňovat katolickou jednotu (unio catholica). Rozmanitá témata, s nimiž přicházejí věřící a místní církve, budou podnětem ke vzniku interaktivních struktur umožňujících všestrannou dynamickou komunikaci, jak o ní v souvislosti s reálným consensus fidelium mluví Dei verbum 8 a Lumen gentium 12. Tato všestranná dynamická komunikace, jež má uvolnit napětí v kodifikovaných formách (které jsou jakožto nezměnitelné sakralizovány, nevyvíjejí se a „rezivějí“), je nezbytným rysem každého společenského organismu; má být nicméně od počátku provázena kontrastujícími momenty: Je třeba stále zkoumat, hledat, přerušovat začatý procesu a naslouchat těm, kdo stojí stranou nebo mají k dosaženým výsledkům kritické výhrady.

V. SEMPER REFORMANDA: Dynamika a formy života Božího lidu

Sílu k dalšímu růstu dává Božímu lidu energie každého člena.

Během posledních pěti let zdůraznil papež František několikrát, že církev je semper reformanda. Upozorňuje se na nezbytnost transformačního procesu, který obnoví přerušený chod reforem naznačených II. Vaticanem a tvrdě zasáhne některé zřejmě zvláště křehké sektory církevního života. Podstatné je soustředit se na reformu dynamických sil vnitropcírkevního života a vytváření církevního „my“, protože to umožní odhalovat slepé uličky a především čelit výzvám budoucnosti, jež dnes můžeme jen tušit. Hlavní otázka vznášející se nad staveništěm, jímž je recepce II. Vaticana, zní: Které konkrétní dynamické síly, instituce a struktury jsou schopny uskutečnit onu formu Božího lidu, o níž mluví Lumen gentium v kap. 2? Návrhy reforem a jejich uskutečňování se proto musí zaměřit na tři věci, bez nichž nemůže dojít ke skutečné proměně církevních vztahů. Jsou to: (1) změna komunikačních modelů, (2) nové pojetí moci a autority, (3) uznání dvou „zapomenutých partnerů“, tj. laiků a žen. Všechny tři souvisejí s novějšími společensko-kulturními metamorfózami. Všechny tři se týkají způsobů komunikace, jež jsou pro strukturu každého společenského organismu rozhodující a musejí být nově promýšleny a reformovány, aby mohl být náležitě modulován dialektický poměr mezi „objektivním strukturováním vztahů v církvi“ a „subjektivními konstrukcemi“ kolektivního cítění (P. Bourdieu).

1. Problém komunikace: Církev vzniká a žije díky komunikativním interakcím

Církev je kolektivní institucionalizovaný subjekt, společensky konstruovaný pomocí komunikativních interakcí a procházející evolucí – na takové komunikativní interakce s asertivním a performativním účelem může být převedena celá participativní, symbolicko-liturgická dynamika rozhodování a aplikace. Za každým modelem církve stojí vždy specifický model komunikace, podporující a udržující existenci církevní subjektu, a to jak skrze dynamiku šíření a dosvědčování víry ve styku s nevěřícími, tak skrze dynamiku svědecko-hermeneutického typu víry a víry těch, kdo již k církevnímu organismu patří. Církevní reforma vyžaduje, aby byly především podporovány asymetrické a vícesměnné komunikativní dynamiky (při respektování rozdílů mezi křesťany, jež se týkají charismatu nebo úřadu) a aby byly strukturovány do nedirektivního systému komunikace – tak bude možno překonat gregoriánský a tridentský model. Každá osoba je v dialogické síti církve příjemcem a odesilatelem zároveň, neboť má účast na „prorockém úřadu/poslání“ (munus, LG 12), a je zapojena do komunikace víry, jež „vytváří církev“. Autorita ordinovaných nositelů úřadu nebude žádoucí změnu vynucovat, nýbrž bude podporovat proces rozlišování ve společenství v duchu shody věřících (consensus fidelium) a garantovat tradiční církevní identitu jakožto strážkyně apoštolského charakteru hlásání, která (díky hermeneutickému procesu zahrnujícímu všechny složky) může veřejně, v rámci liturgie vyslovit ono církevní „my“. Církev, která chce uskutečňovat svoji synodální charakter, se musí na různých úrovních (od farností až po diecéze univerzální církve) nově utvářet v „hermeneutických společenstvích“, vytvářet prostory a struktury naslouchání a osvojit si komunikační polyfonní postup, což umožní zahrnout nové perspektivy, jazyky a kategorie, zprostředkované církevními subjekty, jimž se dosud nedostávalo v rámci církve náležitého uznání (jako jsou laikové, ženy, mládež, zástupci mimoevropských kultur).

2. Problém moci: Moc a autorita uvnitř církevního organismu

Moc je nejdůležitější strukturální aspekt společnosti.“ Pozice spojené s autoritou, dělba moci, hierarchisace upořádání – to je základ a zároveň ospravedlnění každého společenského systému. Autorita v katolické církvi má už po staletí prostou „pyramidální“ formu: Vychízí od „jednoho“, zahrnuje „některé“ a obrací se na „všechny“, od nichž se očekává poslušnost, odůvodňovaná na základě komplexu explicitních a částečně implicitních myšlenek a hodnot náboženské povahy. V tomto modelu jsou jak moc společenská (která kontroluje přiřazení statusu různým subjektům tím, že definuje roli a pozici každého jednotlivce), tak moc kulturní (související s vytvářením, interpretací a zachováváním hodnot a významů) vyjádřeny a ztělesněny týmiž subjekty – kněžími a biskupem. Avšak sociální a kulturní proměna, k níž došlo na Západě v posledních třech stoletích, byla hluboká a pro církev měla nevyhnutelné následky: přinesla krizi tradiční (kyriocentrické a patriarchální) autority, posedlost anti-autoritářstvím, důraz na sebeurčení individua, pluralizaci mocenských center a odmítnutí jakékoli bezprostředně náboženské legitimace autority.

Gregoriánský a tridentský model církve jako societas perfecta byl vyvinut bez ohledu na princip delegované autority; moc byla chápána podle logiky, že rozkaz „jednoho“ (papeže, biskupa, kněze) platí „všem“ a jedinou reakcí je souhlas a poslušnost. Tím, že II. Vaticanum přesunulo pozornost ze dvou potestates na tři munera Christi (pomazání na kněze, proroka a krále jako definice společného mesiášského poslání, které pak ovšem bylo různými subjekty, tj. ordinovanými nositeli úřadu i laiky různě modifikováno), otevřelo perspektivy pro nové promýšlení podstaty a povahy úřední moci. Jde o to, vyvinout plurální vizi „úředních mocí“ s vědomím odpovědnosti celého církevního „my“, vycházet přitom opět z „úřední moci“ Slova, jež církev svěřenou Ježíšovým učedníkům utváří, a pak podle téže logiky každou „úřední moc“ (zejména moc ordinovaných nositelů úřadu) nově reflektovat při respektování právní moci (potestas iurisdictionis) na základě křtu. Jde i o bolestnou otázku rovnosti pohlaví („jeden“ na vrcholu pyramidy moci je nejen gramaticky muž). Reforma církve dnes vyžaduje kolegiální styl vedení. Kdo má v církvi autoritu, musí být vybaven analytickým myšlením, fantazií, schopností řídit komplexní proces proměny, působit jako integrující činitel, podporovat vnitřní dialog, motivovat k hledání různých cest ke společnému cíli. Pastorační týmy tvořené ordinovanými nositeli úřadu i laiky, vdanými ženami a ženatými muži jsou hlavními strukturami v církevním organismu, který dává přednost logice spolupráce jakožto nástroji a výrazu synodální racionality a nepodléhá fascinaci mocí „jednoho“ (která je trval vystavena nebezpečí sebevztažnosti). Mají-li se na pastoračních rozhodnutích podílet laici, musí proces rozhodování probíhat komplexně, několikafázově, aby se i oni, na základě svých kompetencí a zkušeností, mohli vyjadřovat k projednávaným otázkám od samého počátku až po závěrečné rozhodnutí ordinovaného nositele úřad. Takové rozhodnutí je bez aktivní účasti společenství nemyslitelné, neboť „co se týká všech, musí být projednáno a schváleno všemi“ (quod omnes tangit, ab omnibus tractari et approbari debet).

3. Problém uznání: Zapomenutá témata, role, interakce

Každý reformní proces je nakonec závislý na zralosti svědomí a na roli různých zúčastněných subjektů. Jon O´Malley připomíná, že tridentská reforma vznikla z reorganizace a revitalizace diecézního kléru a centrem učinila „farnost“, poskytující duchovní péči. V případě II. Vaticana jsou hlavními činiteli „uskutečňování církve“ a provádění reformy všichni věřící, ordinované osoby i laikové: Identita a specifické subjektivní bytí jedněch i druhých se vzájemně definují v souvislosti s jediným posláním a v rámci interní dynamiky komunikace a participace. Papež František překonává reduktivní a v podstatě regresivní hermeneutiky posledních desetiletí, zdůrazňuje subjektivitu „převážné většiny“ laiků (EG 102), zvláště žen (EG 103-104). Laikové (jak zdůrazňuje instrukce Ecclesia de mysteria) nejsou pouhými spolupracovníky hierarchie, nesou společně odpovědnost za všechny a jejich slovo je nepostradatelné pro nové pochopení evangelia v dnešní době. Ústřední role kléru při vnitrocírkevní komunikaci byla po staletí nesporná, zatímco role laiků byla podceňována a jejich situace zlehčována. I dnes ještě určují jazyk církevních institucí, hranice příslušnosti a veřejnou aktivitu ordinovaní nositelé úřadů; péče se věnuje prakticky výhradně vzdělání kléru, návrhy reorganizace systému farností jsou posuzovány výlučně podle účasti a aktivity kněží. Problémem je nepochybně posílení role laiků (zvláště žen), jenže jejich akční potenciál závisí zcela zásadně na jejich oprávnění rozhodovat. Spoluúčast, aktivní podíl nezávisí jen na vůli subjektu, nýbrž i na očekávání společenského organismu, na vžitých formách interakce a na držitelích autority v celé církvi (církvi jakožto „my“), kteří mohou laikům právo či povinnost účasti přiznat, nebo nepřiznat.

Proces reformy církevní struktury musí být proto rozčleněn na více úrovní, aby všechny subjekty tvořící církev mohly vznikat a pracovat současně a ve vzájemném vztahu: Je třeba podporovat řádné synodální struktury (konzultace, schůze podle tematický okruhů, vypracovávání kolektivních textů, místní synody připravující biskupské synody atd.), které umožní širší účast všech pokřtěných, včetně jejich delegování do výborů; rozšiřovat oblasti koncepční, rozhodovací a výchovné, v nichž by zaznělo kompetentní a vlivné slovo žen; proměnit subjektivní situaci ordinovaných nositelů úřadu úplným přijetím teologických novinek II. Vaticana a návratem k „opuštěným tématům“ (možnost volby mezi celibátem a manželstvím pro kněze, jáhenské svěcení žen, vzdělávací kurz pro biskupy, účast místních církví na nominaci biskupa, zrušení seminářů a nová koncepce systému vzdělání kněží, role diecézního presbyteria).

Konkrétní rozhodnutí v této oblasti nelze odkládat. Jak předvídal E. Schillebeeckx již v 80. letech, velký počet křesťanských obcí (v některých zemích až 70%) dnes nemůže pro nedostatek kněží slavit nedělní eucharistii. Vzhledem k ústřednímu významu eucharistie v životě křesťanů je naléhavě nutné znovu otevřít diskusi týkající se kritérií pro připuštění ke kněžskému úřadu a tradičních forem jeho výkonu.

ZÁVĚR

Transformace vnitrocírkevní komunikačních modelů, architektury mocenských poměrů (na základě „moci Slova“, která utváří církev) a dynamiky uznání subjektivity umožní zásadně přetvořit vitální proces „stávání se církví“, aniž bychom mrhali energií na parciální, méně komplexní, avšak rychleji proveditelné reformy a aniž bychom předkládali příliš detailní projekty, které by mohly vzhledem k rychlosti kulturních změn velice brzy zastarat. Některé z proměn týkajících se definování úřadů a výkonu autority, naznačených zde v souvislosti s rekonfigurací rolí a funkcí církve, budou zjevně provázeny konfrontací s učitelským úřadem na úrovni univerzální církve, ale jiné transformace komunikačních a organizačních modelů lze už nyní navrhovat a realizovat na úrovni místních církví a diecézí, přičemž je třeba respektovat citlivé momenty různých kultur (např. při zavádění praktik nebo modelů pro zastoupení pohlaví). Laiky koncipované nebo navržené vizionářské experimenty, podporované biskupskými a místními konferencemi či vyvinuté v kontextu diecézí, se mohou stát podnětem k pozdějším diskusím a širšímu výzkumu a ukázat směr. Jak říká Ulrich Beck ve svém posledním, nedokončeném díle: „Je nutno zkoumat nové přístupy, zaměřit se na to, co lze převzít z minulosti, a snažit se v současném chaosu rozpoznat struktury a modely budoucnosti“.

Převzato z Concilia 4/2018

Komentáře

Problém moci ani tak nevidím v "posedlosti anti-autoritářství", ale v jejím zneužití (třeba v kauze Bezák, kde se odehrálo mnoho špíny). Vyžadování slepé poslušnosi - k té špíně. Proč jsou takové osoby stále u moci? Je to součást technologie vlády? O sexuálních skandálech snad mluvit nemusím. A ta moc pořád vzdoruje - místo služby. To je falešné evangelium, které je bezzubé. To nevede k obrácení.
Žijeme pořád v baroku. Máme málo moudrých autorit duchovních, obzvlášť těch, co rozumí biblickým textům a jsou učitely. Lebka sv. Václava nikoho neobrátí.
Autorita musí být přirozená. Když biskupovi schází, tak se stává jen figurkou. Není síla, která by zneužití dokázala zastavit. Třeba nyní Duku s Piťhou. Jsme všichni učedníci, církev bratří a sester. Jenže většina věřících to neví a čeká, až co řekne pan farář. Ještě musí ŘKC stále padat ke dnu, než se tato mentalita změní. Potřebujeme více Heryánů, Rohrů, Rybářů a Vacků. Moc nemají, ale mají moudrost.

"To je velmi zajímavé, pokud to porovnáte s lidmi, jako byl Buddha nebo Ježíš. Pokud se podíváte na oba příběhy, oba pokoušel Ďábel a jedna z věcí, které jim ďábel nabízel, byla moc, pozemská moc a oba jí odmítli. Proč řekli ne? Řekli ne, protože byli uvnitř sebe silní, nepotřebovali moc zvenčí. Oba řekli ne, protože nechtěli lidi kontrolovat, chtěli je učit. Chtěli lidi učit svým příkladem, vlídným slovem a poznáním - Moudrostí, Ne silou."
Gábor Maté - MOC ZÁVISLOSTI A ZÁVISLOST NA MOCI 19 min
viz https://www.youtube.com/watch?v=IqQHZa50G-8
A řízení diecéze zvládnou pastorační rady.