Církev pro chudé a utlačované

Poslední zprávy o situaci církve vůbec nejsou dobré. Na Východě graduje schizma konstantinopolského a moskevského patriarchátu, vyvolané otázkou církevní pravomoci nad ukrajinským pravoslavím. Na Západě snad každý měsíc vycházejí najevo další stovky jmen zejména katolických duchovních, kteří v minulosti zneužívali mladistvé nebo kteří takové počínání kryli. A religiozita ve většině Evropy stále klesá, tradiční církve bez ohledu na konfesi vymírají.

Všechno zlé je k něčemu dobré. Díky ukrajinské církevní krizi se podařilo sjednotit dvě místní církve odštěpené od Moskvy a vytvořit národní pravoslaví. Dlouhá série sexuálních skandálů v katolické církvi by snad mohla poněkud otřást staletími zakořeněným klerikalismem s jeho pošetilou vírou v bezmála dokonalý stav duchovenstva a absurdní představou, že právě toto celibátní duchovenstvo je obzvlášť povoláno učit svět sexuální morálce. A postupný rozpad lidových tradic a raně novověkých církevních institucí by snad mohl otevřít dveře k religiozitě nového druhu, ne tak masové, ale snad tím právě hlubší a čistší. K prohloubení a novému promyšlení víry a také k hledání nových struktur a vztahů vhodných pro naši kulturu a naši dobu.

Papež František je mnohými v katolické církvi, ale i mimo ni vnímán jako ten, kdo k této změně přispívá. Ne jenom formulací nauky, ale především lidským a pokorným přístupem k petrovské službě a velkou angažovaností pro chudé a utlačované. Petr Jandejsek v přednášce „Přístupy k člověku v myšlení Jorge Maria Bergoglia, papeže Františka“ ukazuje, odkud papež čerpá inspiraci, a připomíná tzv. pakt z katakomb – prohlášení, které 16. listopadu 1965 v kostele nad Domitillinými katakombami v Římě podepsalo 40 účastníků druhého vatikánského koncilu a později se k němu připojilo dalších několik set biskupů. Obsahem tohoto paktu byla právě služba chudým a jednoduchý životní styl, tedy to, co vyzdvihuje současný římský biskup. Na druhém místě Petr zmiňuje latinskoamerickou teologii lidu: „církevní aktivity by neměly být směřovány pouze k lidem, ale především být od lidí odvozené“ – tedy jednak kritika hierarchického, klerikálního modelu katolické církve a jednak pozitivní hodnocení spontánního náboženského života lidu, lidové zbožnosti.

Vedle nového antropologického přístupu je potřeba i nových struktur církve. O „podmínkách a předpokladech reformy“ uvažuje Serena Nocetiová; mottem by mohl být citát sociologa Ulricha Becka, který uvedla v samém závěru: „Je nutno zkoumat nové přístupy, zaměřit se na to, co lze převzít z minulosti, a snažit se v současném chaosu rozpoznat struktury a modely budoucnosti“.

Výpověď Kréda, že Kristus „sestoupil do pekel“, je zejména pro dnešního člověka poměrně nesrozumitelná. Kam že to vlastně sestoupil, co tam dělal a co si z toho máme odnést my? Martin Gruber výrok o sestoupení do pekel uvádí do kontextu starověké pohanské mytologie („Ježíš jako Baal nebo Hérakles?“ zní podtitul) a dobové teologie a ukazuje, jaké významy lze za tímto tvrzením vyznání víry číst.

Zároveň prosím o modlitbu za autora posledního článku, Martin Gruber právě bojuje s vážnou onkologickou nemocí. A přeji vám vše dobré v novém roce 2019.