Zelinářův mýtus

Říká se, že koliklet strávil člověk zavřený ve vězení, tolik let mu bude také nejméně trvat, než uvede svůj život zase do pořádku a zbaví se psychických následků věznění. Pokud toto pozorování platí také pro celé lidské společnosti, pak jsme uzavřeli teprve první čtvrtinu léčby. Čtyřicet let zamotáni do komunistických ostnatých drátů a předtím ještě šest let semíláni v nacistické Nové Evropě, můžeme zhojení ran očekávat až po půl století politické svobody. A zhojení ran mimo jiné v tomto případě předpokládá i prozření, schopnost bez sebelítosti pohlédnout do očí pravdě o vlastní minulosti, jakkoli to je minulost ne právě slavná či radostná.

Studie Američanky Marci Shoreové o „mytickém“ základu komunistického režimu analyzuje jemný mechanismus, jímž se komunistický režim udržoval a reprodukoval v myslích lidí svou moc. Nemohl přežívat bez toho, aby každý zelinář – jak ve svém slavném eseji líčí Václav Havel – nevyvěsil mezi svoji mrkev a rajčata do výlohy ještě obligátní „Proletáři všech zemí, spojte se“, heslo, které možná sám ani nechápal, ba dokonce mu ani nevěřil. Zelinář tak měl moc spolurozhodovat o setrvání režimu, a tím i odpovídající kus spoluzodpovědnosti za stav společnosti. – Shoreová tento Havlův postřeh rozvíjí v kontextu girardovské teorie posvátna a moci, interpretující posvátno a mýtus jako prostředek, jímž lze legitimovat jak „zakladatelské násilí“ nad (třeba i náhodně vybraným) „obětním beránkem“, tak stávající mocenskou strukturu z něho odvozenou.

A kromě vlastního cíle článku – lépe pochopit totalitní a posttotalitní komunistický režim v Československu – si člověk může klást i další otázky: Taktéž dnešní zelináři do svých výloh často dávají hesla, kterým nerozumějí a s nimiž někdy snad ani nesouhlasí; jaký mýtus hlásají, jaká je jejich odpovědnost, čí moc se takto plíživě šíří, kdo je zde obětním beránkem? Taktéž křesťanství šíří mýtus s obětním Beránkem; v jeho případě je ale výjimečně tento Beránek „z vlastních řad“, a není to tedy poražený Nepřítel, jak se věc vykládá ve většině ostatních mýtů; ale nesnažíme se my křesťané z tohoto svého jedinečného zakladatelského vyprávění učinit tradiční mýtus, v němž Dobro násilím přemáhá Zlo, a zakládá tak nový mocenský řád? Není obraz církve-pevnosti a církve-bojovnice návratem k pohanskému způsobu ospravedlňování vlastního násilí, k historii psané jedině vítězi, k příběhu o vraždě vyprávěném samotnými vrahy?

V tomto čísle bych chtěl dále upozornit na historický exkurs Martina Vaňíče o teologické fakultě UK. Málokde je bída i naděje dnešního našeho katolictví tak dobře viditelná jako na tomto nešťastném ústavu. Během deseti let nejen že nesplnil prakticky žádnou z nadějí, které sliboval, nejen že nevyužil příznivých možností, které se mu po mnoha stránkách nabízely, ale dokonce téměř zcela promarnil více než půltisícileté dědictví a přivedl sám sebe na pokraj zániku. Přesto snad dosud můžeme doufat. První úkolem by mohlo být znovuoživení vztahu a dialogu mezi fakultou a státem, mezi studenty a vyučujícími: ještě doufejme nebylo řečeno poslední slovo.