Jste zde

Existuje autentisovaný katolický ideál manželství?

autor: 

Rád bych se mýlil, ale zdá se mi, že pro římskokatolickou elitu je nejlepším manželstvím žádné manželství.

Shodou okolností slaví katolíci právě v době na přelomu občanského roku (neděli po Narození Páně) svátek svaté rodiny z Nazareta. Stalo se dobrým zvykem při té příležitosti obnovit vědomí závazků k manželské jednotě. Sám té příležitosti také využívám. Vždyť všechny lidské svazky, i vztah manželů, trpí erozí. Přejde naléhavost lásky mládí, která partnerům kdysi dodala neopakovatelnou odvahu k vzájemnému slibu věrnosti celému osudu toho druhého. Tenkrát se plni nadějí, tužeb i prostého těšení dívali vstříc budoucnosti s nadějí, že jsou v náruči boží. A všichni jim přitom tleskali: Rodiče, sourozenci, přátelé, církevní obec i církevní vrchnost zastoupená místním farářem. Pak do toho vtrhl obyčejný život. Člověk, který miluje, miluje krásně, ale vůbec ne dokonale, je přece jen občas až hrůza svůj. Občas ta láskyplná jednota dospělých utrpí nepřízní okolností nějaký ten šrám různě hluboký a různě septický. Také děti mohou být nejen toužené, alev některých těžkých chvílích dokáží být božím darem až hrůza problematickým. A když nic dramatického, aspoň se doma jako nezvaný a nevypuditelný host usídlila všednost života s jeho přízemními potěšeními a zlostmi, s novými tvářemi ne pouze nejlepších přátel, vtrhly tam další a další důležité i zbytečné povinnosti. To vše postupně spoluhněte reálnou jednotu dvou dospělých partnerů a zároveň jednoho dospělého My. Je co obnovovat, je co připomínat.

Nechci zapomínat, že máme podporu ve víře v manželství jako svátost. Takové manželství je pak nejen společným dílem dvou milujících lidí v Duchu svatém, ale také dílem Krista. To není málo. Ale náš svátek svaté rodiny svědčí také o tom, že naše běžná křesťanská manželství jsou spíš naš ícírkví trpěna než slavena. Ideál nazaretské rodiny potěší celibátní duši, která náš manželský slib při slavnosti obnovy bere na vědomí. Nám manželům ten svátek spíš jako kdyby vyčítal, že jsme příliš normální.

Tam v Nazaretě totiž – podle našeho obvyklého podání – svatý Josefje a není otcem; matka Maria není partnerkou svého zákonitého manžela, a žije jen pro syna; nekorunovanou hlavou rodiny je jedináček… Všechno to mělo v historickém manželství Josefa s Marií ohromný význam, ale v docela jiných, naprosto mimořádných a nikdy už neopakovaných souvislostech. Přesto je to prý ten ideální vzor.

Samozřejmě že je tam spoustu vzorových postojů, ale nazaretská rodina v katolickém podání je vlastně výjimka na výjimce. Pokud Josef po těžkých vnitřních bojích přijal za své dítě své těhotné manželky do osobní ochrany před přísností Zákona, je skvělý, vždyť předhodil lvům mezi zákoníky tehdejšími i dnešními svoji vlastní spravedlnost. Kdo chce, vidí, že tohle nejen zachránilo nevinnou Marii a její nevinné dítě, ale o mílový skok posunulo Josefovo upřímné úsilí zvládnout umění milovat bližního. Josef učinil moudře, ale nezákonně. Moje víra o reálných rozměrech lásky v nazaretské rodině ani trochu nepochybuje; kdyby tam kdysi nevládla láska, naše dějiny by dávno mířily jinam. Jen si dovoluji tvrdit, že tohle je inspirativní, ale prostě nepřenosné.

Katolický lid je lid vedený názornými znameními. Tím vysvětlujeme svou oblibu svátostí, ale i poutí, průvodů se sochami, rituálů, světí se automobily a bary. Když však chce mladá dvojice vzor manželské čistoty, dostane obrázek svatého Josefa. Co si s takovým vzorem má mladá upřímná dvojice počít? Pořídit si několik čápů a vran? A jak mají zralí manželé udržovat svůj vztah nejen živoucím, ale plodným, aby byl slávou Ducha svatého? Jak všichni dohromady mají žasnout nad vztahem mezi církví coby nevěstou a Kristem coby ženichem, když kvalitativní a kvalifikovaný předvoj katolické církve, klérus, si s manželstvím ze zásady nezadá? Ale po pořádku:

Jeremjáš mluví o lidském osudu jako o výsledku trpělivé práce hrnčíře, který hněte svou hromádku bláta v naději, že z ní vykouzlí vysněný tvar. Výsledek takové práce Jeremjášova Hrnčíře dlouho není znám, vždyť cesta k cíli vede kritickými fázemi, dokonce i katastrofami, kdy Hrnčíř své dosavadní dílo slibných tvarů prostě shrne do původní hromádky beztvaré hlíny. Doufáme, že Hrnčíř tím neskončil svoje úsilí nadobro. Že jen nabírá nový dech, a že si umaže ruce ještě jednou. Jednota Hrnčíře a jeho materiálu na kruhu znovu zraje, je to velké umění učinit z hlíny země slávu boží, slávu jednoty něčeho tak rozdílného jako je hlína, umění tvůrce, krásný tvar. A světe, div se, opravdu někdy se ten zázrak podaří.

Jednota mezi vzájemně rovnými, ale díky Bohu významně odlišnými JÁ ženy a muže také vzniká a zraje dlouho poté, co už dávno odezněla zamilovaná přitažlivost a schopnost spontánně velebit vše, co ten druhý navrhne a co prosazuje. Zraje někdy jako plod vonící a útěšný, jindy ta jednota jakoby chatrně sešitá nevěští nic dobrého, budí dojem dvou na doživotí odsouzených a do společného řetězu zakovaných uprchlíků bezdomovců. Obé ovšem de facto i de iure naznačuje, jak se někde v hlubinách srdce rozvíjí reálná šance každého ze zúčastněných přijmout ono milostivé pozvání k jednotě ještě tajemnější, k jednotě se Synem člověka, s Prvorozeným z lidí. Také on je velmi odlišný od našeho Já a také on bývá i nebývá žádoucí. A víme moc dobře, že on jen ten Prvorozený, nikdo jiný než on nás uvede nebo neuvede až na sám práh bezbřehých tajemství jednoty lidí i světa s Trojicí. Manželství je znamením pro spásu. Ale kdo mu vlastně v naší církvi pomáhá, aby vůbec bylo znamením sdělným, znamením i pro ty, kterým naše víra v evangelium není darována?

V dnešní době se problém stává zcela zjevným. Marně pískáme v lese, že Evropa stojí na křesťanských základech. Evropa byla, ale dnes už prostě není křesťanská, má svoji svébytnou kulturu, dokonce pestrý výběrnikoli jen módních kultur. V postmoderním, sociálně dobře organizovaném státě se může manželství docela snadno stát prapodivným reliktem minulých kultur, protože už na prvý pohled s sebou nese tolik právně komplikujících kliček z dob, kdy o přežití vztahu rozhodovaly úplně jiné faktory. Postmoderna už nepěstuje pro zájemce o děti čápy ani vrány, sex si vezme, kdo a kdy na něj má chuť, stejně tak si pořídí či utratí dítě nebo dvě.

Já ještě věřím v nezastupitelnou hodnotu veřejného manželského závazku. Mně se totiž ta víra osvědčila. Jenže dlouho už svědčit nebudu, je mi skoro sedmdesát. Vím, nejsem na světě sám. Ovšem ve Finsku prý už sedmdesát procent mladých párů si ušetří jakékoli formality, když chtějí spolu žít. Neznám statistiky u nás, ale je jisté, že i mladé aktivní katolíky u nás je už dnes třeba přesvědčovat (a nikoli pouhým tvrzením v pastýřském listě, ale pokorným sdílením vlastních zkušeností), že manželství neopakovatelně buduje osobnost, že i manželství s jeho věrností je dobrou průpravou k lepšímu porozumění věrnosti boží i smyslu spásy člověka. Apoštolská tradice takové svědectví biskupovi i jáhnovi výslovně ukládala a založila tuto povinnost do inspirovaných textů Nového zákona.[1]Ježíš také o umývání nohou neřečnil, ale zaklekl a přepásán zástěrou otroků obešel své přátele. Pak měl jeho střídmý komentář celé akce docela jinou sílu.

Jenže tomuhle naše římská církev zdá se sama moc nevěří. Elity našícírkve si s manželstvím nezadají, chraň Bůh, to je vhodné jen pro lid vpodhradí. V galerii autentizovaných vzorů – kanonizovaných světců – masivnídůkazy takové víry také nenajdeme. Možná výjimky. I v naší době probíhajídalší kanonizační procesy. Návrhy na doplnění galerie dává představenstvomístních církví podle svého vlastního řádu hodnot… Šanci má řeholnice Anežkanebo vdova Zdislava, pečující o potřebné, ale ne manželka patrona české zeměsvatého Prokopa, přestože sázavskému klášteru dala zřejmě dobře vychovanéhoopata.

Samozřejmě se tomu nedivím. Římský katolík je skoro už tisíc let vychováván výlučně celibátními duchovními rádci i chórem světců a světic kanonizovaných díky celibátu. Pokud kandiduje mezi elitu, přejde do klérudo životně celibátního, anebo do řeholí. Karieru v církvi smí udělat jen celibátník,[2]případně ten, komu „zemře překážka“, jak výstižně konstatuje církevní hantýrka.

Jde pak o to, jakou „církevní“ hodnotu vlastně manželství má. Mám důvodnou pochybnost o výchově k rodinnému životu v takové „specificky produchovnělé“ mentalitě, která z Josefa dělá pro jistotu starce, aby snad řádnou manželku Marii nepokoušel myšlenkám vždycky jen hříšným. Mentalitě, která Ducha svatého vylučuje z manželských ložnic, aby tam láskou lidí nebyl urážen.[3]

Manželství je svátost v pořadí sice poslední, ale jako vztah jen cosi před-posledního. Můžeme pak velebit vznešenost svátostného manželství jakkoli a vždy to bude znít jako vyzvánění na puklý zvon. Bylo by tedy poslušností znamení času, kdyby v hlásání katolické víry a katolické naděje mladým dostalo povolání kněžské a řeholní pokojnou konkurenci v ideálu neméně podporovaném, ale celibátu protichůdném. Kdyby se manželství katolíků užkonečně dostalo z polohy vztahu „matkou církví“ trpěného (a proto řadou kanonických sankcí důmyslně opentleného) do polohy těšící se její přejné úctě a velkorysé podpoře. Kdyby bylo favorizované na stejný způsob, jako povolání takzvaně duchovní (jako kdyby povolání k manželství nemělo dost silný duchovní rozměr!) Myslím, že to spěchá, za pár desetiletí nebude už ani v Evropě co řešit. Tajemství vztahu mezi Kristem a Nevěstou prostě nelze popisovat jedinou perokresbou s poletujícími anděly.

 


 

[1]„Věrohodné je to slovo: Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu. Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit, ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý, nezištný. Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné; nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev?” (1 Tm 3, 1-5)

[2]Nemám opravdu nic proti charismatu celibátu, věřím, že taková charismata jsou a fungují, a Duch neplýtvá svými dary tam, kde by nemohly církvi pomáhat.

[3]Ještě celkem nedávno platil předpis, že pokud se sloužila mše v soukromém domě, například pro nemocného, nesmělo se tak stát v ložnici. Možná není zrušen dodnes.