Andělé a démoni (a mezi nimi lidé)

Křesťanské legendy – zdaleka ne pouze keltské – nezřídka obsahují zmínky o setkání s anděly (jen v životopise Columcillově jich najdeme čtyřiadvacet) a rovněž démonickými mocnostmi. Zaměřím se tu na šest méně známých příběhů velšských světců, ve kterých dochází ke kontaktu našeho světa s duchovním. Budu je však spíše glosovat, než systematicky vykládat.

Andělé…

„(Svatý Brynach) vedl život tak milý Bohu, že často dosáhl potěšení hledět na anděly a naslouchat jejich rozpravám. Proto také hora, na níž se setkávali, rozuměj, ta, na jejímž úpatí byl vystavěn kostel, se nazývá Mons angelorum, Andělská hora.“¹

Jakkoli je počátek Brynachova legendárního života spojován se středomořskou oblastí – například v bezprostředním okolí Říma přemůže strašlivou obludu, možná démonické přirozenosti² - jeho jméno svědčí o irském původu. Jako mnoho jiných jeho krajanů z přelomu 5. a 6. století působil i on na území Dyfedu, kde vedl příkladný asketický život, přemáhal démony, zahanboval neurvalé panovníky a – jak jsme četli – byl účasten andělských debat na hoře Carningli.

Na vrcholu této vyhaslé sopky se v době železné nacházela opevněná osada s kruhovými chýšemi, místo obýval – či navštěvoval - však zřejmě už neolitický člověk. Nezdá se, že by hora byla v předkřesťanské éře považována za posvátnou, to z ní učinilo až Brynachovo obcování s anděly. Nabízí se tu určitá – byť velmi mlhavá - paralela s Mojžíšem na Sinaji³ (ostatně Brynach je považován autorem legendy za „syna Izraele“). Ale právě v keltském světě nalezneme dvě proslulé hory, zasvěcené bytosti na špici nebeské hierarchie – Mont-Saint-Michel mezi Bretaní a Normandií, a St Michael´s Mont v Cornwallu. Ve folklóru jsou obě spojovány s (přemoženými) obry, což možná ukazuje k nějakým vymýceným kultickým tradicím,⁴ nic takového se ovšem nedozvídáme o Carningli, rovněž jeho andělé pro nás zůstávají anonymní.

„Tak zůstal (Dubricius) se zbytkem svých četných žáků a žil s nimi po mnoho let, vedl je ve studiu ve své domovině, totiž na Ostrově (princezny) Eurddil; za svůj podíl si vyvolil místo v blízkosti vody a ryb, na břehu řeky Wye, a pojmenoval je Mochros, ze slov moch (prasata) a rhos (slatina). A právem tak bylo nazýváno, neboť noc před tím se mu zjevil ve snu anděl Páně a řekl: ,Dávej pozor, zítra půjdeš na mýtinu, na místo vybrané a předem určené, kde uzříš bílou bachyni se selaty, které vrhla. Tam zbuduješ základy, budovu ve Jménu Svaté Trojice, příbytek a modlitebnu.‘“

Dubricius, významný světec jižního Walesu, se – podle pozdní legendy - narodil neprovdané ergyngské princezně Eurddil. Její otec, král Peibio, se zprvu snažil – neúspěšně - těhotnou dceru usmrtit, novorozený vnuk ho pak ale zázračně uzdravil, čímž sis získal jeho náklonnost. Příběh je jistě pravdivý aspoň v tom smyslu, že se oba muži osobně znali – právní dokumenty Llandaffské knihy to dokazují, jedna z listin však také prozrazuje, že Dubricius byl už arcibiskupem v době, kdy ještě Gwentu a Ergyngu vládl Erb („Erb, Rex Gwenti et Ercic“), zatímco jeho syn a dědic Peibio („Pepiau“) je uveden jako řadový svědek bez královského titulu.⁵ V případě Peibia a Dubricia šlo tedy sotva dědečka a vnuka. – Po Dubriciově matce nesl jméno ostrov (vlastně poloostrov), na kterém světec vystavěl kostel.⁶ Bylo by zajímavé vědět, zda byla – aspoň lokálně – prokazována Eurddil světecká úcta, jíž se dostalo jiným keltským aristokratkám s podobným osudem. Totožnost Dubriciova otce nám zůstává diskrétně utajena, takže nemáme jistotu, byl-li jím skutečný muž nebo bytost z „Jiného světa“. (Přibližně ve stejné době jako tato legenda vzniká úpravou staršího podání i populární vyprávění o čaroději Merlinovi, počatém ze spojení smrtelnice a ďábla.)

Legenda je jinak standardní a zjevení anděla se nevymyká hagiografickým líčením vrcholného středověku. Bílá bachyně a její selata mají ovšem původ v keltské mytologii a vyskytují se i v životopisech jiných světců (např. Brynych). Z Velšských triád⁷ známe kouzelnou prasnici Hen Wen, kterou pásl mocný pasáček vepřů Coll, a dost možná byla předkřesťanskými Britony chápána jako vtělení mateřská bohyně – analogicky k mýtům archaického Řecka.⁸ Nová víra zde používá a přeznačuje symboly víry staré, které ovšem zřejmě pro čtenáře (či posluchače) neztratily jistou výpovědní hodnotu.

„Je další zázrak v Guyru – oltář na místě zvaném Loyngarth, nadnášený vůlí Boží. Zdá se mi vhodnější vypovědět ten příběh, než jej zamlčet. Je totiž skutečností, že svatý Illtyd sloužil (Bohu) v jeskyni poblíž moře když tu, hle – člun připlouval k němu, v něm dva muži a s nimi ve člunu leželo tělo světce a oltář se vznášel nad jeho tváří, vůlí Boží tak nadnášen. Když Boží muž (Illtyd) přišel k tělu svatého muže, oltář se od světcovy tváře neodděloval. I řekli (muži ve člunu) Illtydovi: ,Tohoto člověka nám Bůh svěřil, abychom ho přivezli k tobě a s tvou pomocí pohřbili – ty nesmíš jeho jméno nikomu prozradit, aby při jeho jménu lidé nepřísahali.‘ Pak se vrátili do člunu a odpluli. Svatý Illtyd založil kostel poblíž těla svatého muže a jeho oltáře, a to všechno trvá po celý čas až do současnosti – oltář je nadnášen vůlí Boží.“⁹

Toto vyprávění bylo zapsáno dříve než předešlá – zřejmě ještě před polovinou 9. století – a o tři sta let později s drobnými úpravami zahrnuto do Života sv. Illtuda (22). Není jisté, zda ti mužové v loďce jsou skutečně andělé, nebo smrtelníci, pověření Bohem, ale jejich úkol – převést tělo jakéhosi světce – je neobvyklý. Nabízí se pochopitelně paralela s králem „minulým a budoucím“, mrtvým či zraněným vladařem, který odplouvá za moře, aby se odtud jednou vrátil zpět. Tak je – podle Geoffreye z Monmouthu (Historie králů Británie, XI, 3) – odvezen i Artuš na Jablečný ostrov, Avalon.¹⁰ Oltář, vnášející se nad světcovou tváří sice naznačuje, že se jednalo o kněze nebo biskupa, ale to nepředstavuje problém – někteří králové té doby v sobě spojovali jak úřady světské, tak duchovní.

Příběh není zřejmě historický (a nemá tedy smysl uvažovat, jednalo-li se o tělo gwentského Athruise či jiného hrdiny),¹¹ máme tu před sebou spíše inspirovaný sen – ať už samotného Illtyda nebo někoho jiného. I proto se domnívám, že muži ve člunu jsou nebeské bytosti. – Reminiscenci na starověké pohřby v lodích nelze ovšem přehlédnout.¹²

…a démoni

„Svatý Brynach, kráčel dál, až došel na místo u řeky Gwaun, které se nyní nazývá Pons Lapideus, Kamenný most, kde zbudoval své obydlí, osvobodil to tam od nečistých duchů. Ti se totiž potulovali každou noc se strašným křikem, naplňovali to tam děsivým skučením a činili ono místo neobyvatelným až do toho dne.“¹³

Nečistými duchy v dyfedském Pontfaen jsou – vzhledem k místu poustevníkova pobytu - míněni spíše ellyllon (údolní duchové) než gwyll(i)on (duchové hor), které zmiňuje temná báseň Myrddinův (Merlinův) nářek v hrobě z Červené knihy hergestské.¹⁴ Může se jednat také o kvílející Cyhytraeth, jakousi velšskou obdobu známější irské naříkající víly banshee, těšící se dosud značné popularitě.¹⁵ V jedné strašidelné velšské báchorce s překvapivě dobrým koncem je černě oděná Cyhytraeth popisována takto: „Její tvář byla mrtvolně bledá, s vysedlými lícními kostmi, oči černé, hluboce zapadlé a bez lesku. Měla černé velké vyčnívající zuby a nos krátký, s rozšířenými nozdrami. Vlasy měla šedé a rozcuchané. Její ruce byly vychrtlé, vrásčité a jejich délka veliká…“¹⁶ Přes úspěšné odehnání – nepochybně půstem a modlitbou – těchto hlučných strašidel se ale Brynach na daném místě neusadil natrvalo.

„Když lidé uvykli spěchat pro pomoc ke svatému Dubriciovi a obnovovali tak zdraví duší i těl, přišel i jakýsi bohatý muž s královskými předky, jménem Gwyddgeneu¹⁷, a vkleče prosil za osvobození své dcery Arganhell, jíž posedl démon tak dalece, že pokud jí nesvázali ruce provazy, bylo obtížné zabránit jí, aby se neutopila v řece, neuhořela v ohni, nebo neničila svými zuby všechno nadosah. Ó, jak skvělé je sloužit Bohu, který všechno spravuje a podřizuje své vůli! Když uslyšel zbožný otec (Dubricius) jeho prosbu, modlil se k Pánu, padl na zem v slzách, prosil Boha, aby na přímluvu svatého Petra, knížete apoštolů – a všech svatých – pomohl (démonem) napadené. A ihned byla – v přítomnosti otce i příbuzných – její pouta rozlomena, zhoubný duch jí opustil, zdraví i rozum byly navráceny, dostala se do svého předchozího stavu a v mnohém na tom byla lépe než dříve. Okamžitě uznala svou slabost, byla naplněna Duchem Svatým a vzdala se světa, a když si uchovala panenskou čistotu, zůstala pod ochranou svatého muže, do smrti pak vedla dokonalejší život.“¹⁸

Zde se už setkáváme se zcela klasickým středověkým exorcismem, nic nenasvědčuje tomu, že zlým duchem je nějaké keltské božstvo, naopak - spíše klasický padlý anděl. Takový nevyje pod okny poustevníkovy chýše, nýbrž bezostyšně vstoupí do těla vytypované osoby a sužuje jí. - Světcova modlitba se nemine účinkem, Arganhell je mocí vyslyšené přímluvné modlitby posedlosti zbavena a stane se zasvěcenou pannou. Nic víc se o ní nedovídáme; snad jen z toho, že v blízkosti Newcastlu protéká stejnojmenný potok, bychom mohli usuzovat, že právě tam se usadila.¹⁹ Ve zmiňované již  Llandaffské knize²⁰ je zaznamenána darovací smlouva, týkající se pozemku Porth Tulon na poloostrově Gower. Darujícím je jakýsi Guorduc, jehož dcera Duloc byla zasvěcena jako mniška. Obdarována je církev v Llandaffu, jejíž pozemskou hlavou byl tehdy arcibiskup Dubricius, Dulonin (a Arganhellin) zasvětitel. Může jít o stejné osoby? Jména se jistě liší, ale přesto bych tuto myšlenku nezavrhoval. Oba případy jsou pojaty jako společensky mimořádné – Gwyddgeneu pochází z královské rodiny, a také Guorduc sotva bude bezvýznamným občanem, když si může dovolit věnovat církvi pozemek o rozloze zhruba šestatřiceti akrů, navíc jedním ze svědků tohoto zápisu je i „Merchguinus Rex“, tedy král Marcianus.²¹

Poslední příběh se nachází v Buchedd Collen z roku 1536 a zdá se mi, že není o mnoho starší, má totiž spíše nádech pohádky než legendárního podání. Jeho hlavním hrdinou je další světec „temného věku“, Collen, který poustevničí na úpatí Glastonbury Tor a dostane se mu podezřelého pozvání do hradu na jeho vrcholu, kde ovšem nesídlí žádný smrtelník, nýbrž Gwyn ap Nudd, král podsvětí („wyn ap nvdd brenin Anwn“).

„Collen šel na hrad a když tam přišel, král seděl na zlatém trůnu; uvítal Collena jako čestného hosta a přál si, aby jedl, ujišťoval ho, že krom toho, co už viděl, se mu dostane nejpřepychovějších lahůdek a pochoutek, po jakých jen jeho mysl zatouží, bude mu podáno pití i kořalka, po nichž bude bažit jeho srdce, dále se mu dostane dvorného zacházení a služeb, hostiny, úctyhodného povyražení, hodnosti a darů a veškeré úcty i přijetí, jaké zasluhuje člověk jeho moudrosti. ´Nebudu jíst listí ze stromu´, řekl Collen. ´Viděl jsi už lidi s lepší výstrojí, než jsou tito v červené a modré?´, zeptal se král. ´Jejich výstroj je dost dobrá´, řekl Collen, ´rozhodně pro ni samu´. ´Co je to za výstroj?´, řekl král. Na to Collen pravil: ´Červená na jedné straně znamená planutí ohně, na straně druhé znamená modrá chlad.´ A s těmi slovy vytáhl Collen čutoru a vylil svěcenou vodu na jejich hlavy, načež mu zmizeli z očí - a nebyl už ani hrad, ani vojsko, muži ani ženy, hudba ani zpěv, ani koně, mládež ani hostina, nic než zelené pahorky.“²²

Právě na Glastonbury Tor se mělo nacházet – podle jiné legendy²³ – sídlo mýtického krále Melwase a to zhruba sto let před tím, než tam nechal Collen propadnout pekelný hrad. (Pověsti o hradech, které se zjevují a mizí pod zem, známe ostatně i z českého folklóru.) Osídlení vrcholu Glastonbury Toru v 7. století je archeologicky prokázané, zřejmě tam už tehdy žila mnišská komunita. Od pravěku se ale nepochybně jednalo o posvátné místo, o bránu vedoucí do „Jiného světa“, kde přebývají (ne)mrtví pohanští předci a rovněž bytosti, které za života uctívali. Jejich pán, Gwyn ap Nudd, byl ve Walesu mimořádně obávanou entitou ještě počátkem novověku. Doprovázel do záhrobí padlé bojovníky, a v čele divokých lovců a smečky ohařů (včetně slavného Dormacha „s červeným čumákem“)²⁴ lovil duše. V souvislosti s tím nepřekvapuje, že kostel na Glastonbury Tor (asi z 11. století) byl zasvěcen archandělu Michaelovi, nebeskému bojovníku s ďábelskými šiky.

Závěr

Když to tedy shrneme: Andělé přicházejí ke keltskému světci ve snu s poselstvím, rovněž však pořádají jakási setkání na méně dostupných místech (hory) a světec tomu může být účasten – i takový zážitek může mít ovšem snový charakter. Kostely na vyvýšených místech jsou často zasvěcena archandělu Michaelovi, což nasvědčuje dávnému kultu, k němuž patrocinium mocné andělské bytosti tvoří protiváhu.

Démoni keltského původu (někdejší stará božstva a duchové pohanských mrtvých) jsou vázáni na lokality, kde obtěžují světce i jiné obyvatelstvo; zatímco démoni křesťanští (takříkajíc blízkovýchodní) vstupují do lidských těl. Modlitba a svátostiny oba druhy spolehlivě zahánějí.