Zamýšlel jsem se nad textem Janova evangelia a dovolím si uvést několik veršů 12. kapitoly.
46 Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě.
47 Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím. Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil.
48 Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den.
49 Neboť jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, přikázal mi, jak mám mluvit a co říci.
50 A vím, že jeho přikázání je věčný život. Co tedy mluvím, mluvím tak, jak mi pověděl Otec.“
Když jsem si četl tento text a uvědomil si jeho hloubku, zamrazilo mne to. Proč?
Verš 46: Ježíš přišel na svět, aby zachránil lidstvo od tmy, aby přitáhl lidi nazpět k Bohu, aby mohli být spaseni, aby obdrželi věčný život. Hned zde je třeba připomenout, že je nutné rozumět výroku: „Kdo věří ve mne…“. Nenalhávejme si, ale u běžného věřícího je otázkou, zdali výroku opravdu rozumí. To, co my běžně nazýváme vírou (často spojenou s proklamacemi a prázdnými frázemi), je zcela něco jiného, než je víra dle Ježíšova vkusu. Zde doporučuji promyslet a domyslet případy, kdy Ježíš někoho chválí za víru. Pokusit se o vysvětlování mi nepřipadá vhodné jednak z důvodu, abych někomu nevnucoval svou představu, a přitom na druhé straně největší užitek z toho člověk získá, když si na ty věci přijde sám a to je věc dobře známá ze školy.
Verš 47: I z tohoto výroku je vidět láska Ježíšova vůči lidem. Nikoho nepřišel soudit, ale aby zachránil a spasil co nejvíce lidí. On pro nás udělal maximum a nesmíme zapomínat na to, že nyní jsme na tahu my. Závisí na nás, jak se k tomu postavíme. Zdali zachováváme nebo nezachováváme Ježíšova slova je naše výlučná kompetence, proto např. prosba typu: „Dej, ať zachováváme Tvoje slova“ se musí míjet účinkem.
Verše 48-50 mluví za sebe. Je otřesné, jak se po 2000 letech stavíme k Božímu slovu a co jsme s ním udělali. Uvedu několik faktů: Evangeliu v celém kontextu nerozumíme a důkazem toho jsou stovky křesťanských církví. Žádná z nich nemá od Ježíše doklad o správnosti. Pochopení a dodržování evangelia je přitom Ježíšův požadavek. Přestože Ježíš nám nabízí k významnému ulehčení života a také k potvrzení správnosti jeho nauky dary, charismata (zejména vyššího typu), nejsme ochotni plnit podmínky, za kterých bychom je mohli obdržet, nebo jsme je alibisticky redefinovali, nebo dokonce devalvovali. Tak nám nezbývá nic jiného, než snášet utrpení. A pokud jeho slibům nevěříme, ve skutečnosti děláme z něho lháře. Dar jazyků, se kterým je možné se setkat v některých modlitebních skupinách, nestačí na záchranu světa, ale přitom potvrzuje realitu charismat. A tak světu vládnou populisté, gauneři, diktátoři, pokrytci, lháři, oligarchové, tyrani (dle prof. Koukolíka psychopati), za které se paradoxně i modlíme a přitom denně říkáme: „Přijď království Tvé“. Uvědomujeme si vlastně, co chceme? Mnozí křesťané, včetně církevní hierarchie natolik oslepli, že to nevidí a někteří se dokonce sami zapletli do pavučin toho Zlého, kterému vůbec nejde o dobro člověka, ale o saturaci svého zvrhlého ega. Vzpomeňme si na jeho rafinovanou nabídku Ježíšovi: „Tohle všechno ti dám, jestli se mi pokloníš“. A nyní se už stačí podívat kolem sebe na ty zlaté bůžky, kterým se mnozí lidé (bohužel je jich hodně) klanějí. Jsme ochotni si připustit, že na stavu světa má právě nekvalitní křesťanství velký podíl? Jsem přesvědčen, že zachránit nás může jenom totální Metanoia. Týká se to každého z nás. Pokud si někdo myslí, že Metanoia nepotřebuje, ať si zkusí porovnat svůj vztah k Ježíši s tím, co Ježíš říká v Jan 14,12-21.
Pavol Mikula