Jste zde

Terezie z Lisieux

Thérèse Martinová, v klášteře bosých karmelitek na Karmelu sestra Terezie od Dítěte Ježíše a od svaté Tváře, se narodila 2. ledna 1873 v Alençonu jako poslední z devíti dětí, z nichž přežilo pět. V pěti letech ztratila matku, což jí způsobilo velkou bolest, jež se projevovala přecitlivělostí, která nakonec přerostla v neurózu a v psychosomatické onemocnění. O Vánocích roku 1886 ale Terezie svou přecitlivělost ovládla a od tohoto okamžiku projevovala velkou vnitřní sílu, ačkoli neustále zdůrazňovala svou nepatrnost a slabost, díky nimž může zazářit Kristovo milosrdenství, na které nahlížela jako na cestu naděje a svatosti. V patnácti letech vstoupila na Karmel v Lisieux a brzy se ujala péče o novicky. Když jí postihlo první chrlení krve, plně si uvědomila blízkost smrti, a vstoupila tak do hluboké noci víry ohledně toho, zdali pro ni existuje „nebe“. Tato nemoc však pro ni byla vrcholem její lásky k Ježíšovi a bližnímu, její heroické odevzdanosti i její apoštolské horlivosti. Živila v sobě velkou naději, že i po smrti bude moci pracovat ve prospěch duší. Zemřela 30. září 1897 v pouhých čtyřiadvaceti letech. Papež Pius XI. ji svatořečil roku 1925 a o dva roky později ji prohlásil za univerzální patronku misií. Jan Pavel II. ji 19. října 1997 prohlásil za učitelku církve. Během svého krátkého života Terezička, jak je také označována, napsala Autobiografické spisy, 266 dopisů, 54 básní, divadelní texty, 21 modliteb a několik dalších spisů. Spolusestry sestavily její poslední slova.

Terezin život čerpá z hluboce prožívané lásky. Od dětství bylo její milující a vnímavé srdce zaměřeno k nebesům a k lásce k Ježíšovi. V devíti letech se rozhodla, že se stane velkou světicí. První svaté přijímání, k němuž šla v jedenácti letech, prožívala jako „polibek lásky“. V den řeholních slibů prosila „o lásku, v níž by už nebylo mé já, ale ty, můj Ježíši“. Na Karmelu chtěla žít z lásky a „bláznivě milovat Ježíše“. Na smrtelné posteli pronesla poslední slova: „Můj Bože, miluji Tě.“ Terezie prožívala lásku na základě vyhraněného christocentrismu. V jejích spisech se často objevují výrazy láska a milovat, ale nejčastěji jméno Ježíš. „Dobrý Bůh“ je velmi často Ježíš sám, který na sebe bere otcovské charakteristiky: on je „nejněžnější mezi všemi otci“ a jeho srdce je „víc než mateřské“. Terezie rozeznává Ježíšovu přítomnost v každé životní situaci a vnímá i „jeho milostivou péči“. I když při modlitbě často zakouší vyprahlost, nevydrží „ani tři minuty bez pomyšlení na dobrého Boha“.

Ve svém vlastním nitru Terezie intenzivně zakoušela působení Ježíšova Ducha: „Cítím, že on je ve mně, v každém okamžiku mě vede a vnuká mi, co mám dělat a říkat“. Toto Boží působení v ní se odehrává ve světle evangelia a opravdovým znamením svatosti. Obdobně ve vztahu k bližním, kdy zkoumala „tajuplné hlubiny lásky“, zakoušela Kristovu lásku v sobě: „Ano, já ho cítím, když jsem láskyplná, je to výhradně Ježíš, kdo ve mně jedná. Čím více jsem s ním sjednocena, tím více také miluji své spolusestry“.

„Těžká zkouška víry“, tedy nemoc, jíž byla vystavena v posledních osmnácti měsících svého života, ji naplňovala radostí. Terezie nabídla tuto zkoušku „za své bratry“: hříšníky a nevěřící. Už od svých čtrnácti let se cítila „jako rybář duší“, „stravována žízní po duších“. Proto vstoupila do kláštera, „aby zachraňovala duše, a zejména aby se modlila za kněze“. V roce 1896 objevila své místo („v srdci církve, své matky, budu láskou“) a vyprošovala u Pána, aby neslo plody dílo misionářů.

Podle C. De Meestera Terezin život a smrt dnešním křesťanům připomínají, že víra je světlem v temné noci a důvěra v Boha je lékem proti existenciální úzkosti. Vybízí nás, abychom do svého vztahu k milosrdnému Bohu dokázali zapojit své slabosti a hříchy. Učí nás, abychom svou lásku k Bohu a bližnímu projevovali v nejmenších, každodenních věcech. Tyto „nicotnosti“ se stávají „květy“ a dávají našemu životu misionářský a apoštolský rozměr. Duchovní chudoba se stává zdrojem radosti a naplnění: „Čím budeš chudší, tím víc tě bude Ježíš milovat“, píše Terezie v jednom ze svých listů. Do češtiny byly přeloženy její Autobiografické spisy (Dějiny jedné duše), básně, dopisy, poslední rozhovory a poslední slova.