Jste zde

Rétorika žalmů o utrpení

autor: 

Úvod

Jako nemocniční kaplan jsem velmi často konfrontován s otázkami lidského utrpení a nemoci. Jak čelit těmto událostem lidského života? Mlčet, anebo naopak mluvit? Bagatelizování není na místě. Bible přináší spíš jakýsi „mnohohlas“ o utrpení. Utrpení jako důsledku hříchu. Utrpení jako ne-řád. Utrpení jako Boží trest. Utrpení jako zkouška. Utrpení jako oběť. Ale také o utrpení, jako něco, co nelze pochopit. Bůh na počátku odsuzuje člověka k trápení a bolesti. Strašlivé prokletí, jehož důsledek neseme dodnes.

Ženě řekl: „Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout.“

Adamovi řekl: „Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“1

Lidské utrpení, to je země řvoucích šelem. Pro ty, kteří utrpení neprožili, je to neprobádaná země plná oněch nebezpečných šelem a hraničních situací. Ti, jež utrpení prožívají, často nemají sílu, slova a prostředky k předání této zkušenosti. O utrpení se sice dá mluvit, ale slova málokdy mohou vyjádřit skutečnost. To vyvolává otázku, zda je možné, a jestli vůbec smíme, s Bohem mluvit o svém utrpení. Někdy, se totiž může zdát, že je Bůh k lidskému utrpení netečný. Přesto však věříme, že Bůh vstupuje do života člověka a jedná. O lidském utrpení mluví také kniha Žalmů. Ta shromažďuje lidskou zkušenost života vyjádřenou modlitbami národa i jednotlivce. V této zkušenosti se pak ozývá stížnost, chvála a prosba jako tři nejsilnější prvky žalmových modliteb. A tak bych se rád věnoval právě těmto žalozpěvům a jejich rétorice, s jakou hovoří k Bohu o lidském utrpení.

Tato práce stojí v mnohém na knize Message of The Psalm amerického starozákonního teologa Waltra Bruggemanna. Z ní mě inspirovalo jeho pojetí žalmů jako výpovědi o životě člověka se všemi jeho zákruty a složitostmi. Jeho rozdělení žalmů na orientující, dezorientující a reorientující, zdá se dobře korelují s fázemi lidské víry, života a jeho událostmi. Proto bychom se v první části věnovali obecnému uvedení do problematiky žalmů, v druhé části se pak pokusíme zkoumat, jak žalmista hovoří s Hospodinem o svém utrpení právě prostřednictvím zkoumání žalmů dezorientovaných. Pokusíme se nespoléhat jen na Bruggemannův výběr, ale stanovíme kritéria, která bychom mohli sledovat napříč všemi 150 žalmy, a vybrat z nich ty, které budeme podrobněji zkoumat. Budeme testovat hranice jejich řeči o Bohu. Budeme zkoumat, zda tato jejich řeč má nějaká pravidla a jaká. Budeme se snažit najít, co v žalmech žalmistovi pomáhá pro překonání jeho vlastního utrpení. K tomuto zkoumání použijeme metodu analýzy dokumentů na vybraném vzorku žalmů.

V českém akademickém prostředí existují dvě práce na podobné téma. Je to do češtiny přeložená práce Thomase Römera, Zapovězené žalmy. Byla pro mne obohacením. Zkoumá nepříjemná a šokující místa v žalmech a snaží se o jejich vysvětlení. Oproti tomu moje práce se zabývá více formou a mechanismem, jež žalmista využívá ve své řeči o krizi a utrpení. Druhou prací na podobné téma je práce Pavla Filipiho, Kdo slyší můj nářek. Tato práce je čistým výkladem těchto těžkých žalmu a hledáním jejich výpovědi o Bohu.

Žalmy

Chvála a nářek. Dva základní lidské postoje vyjadřované před Hospodinem. Kniha žalmů je plná modliteb vyjadřujících právě tyto dva postoje. Po staletí přitahovala křesťanskou pozornost. Velmi často bývá přiřazena k vydáním Nového zákona.2 O její oblibě svědčí i to, že z ní často Nový zákon cituje, anebo na ni naráží. Žalmy jsou plné podnětů, jež jsou člověku blízké. Možná proto, že rozechvívají struny emocí hluboko v nás. Avšak pokud se pokusíme proniknout do této knihy hlouběji, může nás zaskočit její poselství. Vzhledem k tomu, že kniha žalmů je spíše sbírkou než jednotnou kompozicí, bude dnešnímu čtenáři scházet kontext. Jako křesťané často očekáváme svou spásu až s příchodem Božího království. Avšak autor žalmů potřebuje svou spásu pocítit tady a teď ve svém životě.

Hebrejské označení žalmu je tehillim.3Tento hebrejský název pro žalmy dotvrzuje liturgický ráz knihy. Tehillim, znamená písně chval.4 Kořenem slova je pak h-l-l.5 Tento kořen má několik významů. Bohuslav Pípal, ve svém slovníku uvádí tyto tři skupiny: skupina první – třpytit se, být třpytivý, zářit. Skupina druhá – chválit, vychvalovat, schvalovat, vzdát chválu halekat. Skupina třetí – šílený, šílet, třeštit.6 Zároveň je od tohoto kořene také odvozeno slovo halleluja. Což je přepis hebrejského liturgického zvolání hallelû-jâh, tedy chvalte Hospodina.7 Z tohoto může plynout liturgické použití žalmů.

Další pojmenování, které nalézáme v žalmových nadpisech mizmôr pak čtenáři může naznačit využívání žalmu jako písně. Jedná se tedy o slovo vázané k hudebnímu doprovodu. Toto slovo pochází ze slovesného kořene zāmar, což znamená zpívat nebo také brnkat na strunné nástroje.8 Význam tohoto slova je ne zcela zřejmý, ale souvisí s pokynem pro hudební provedení. Stejně tak slovo šír označuje jen jiný druh písně.

Kromě těchto pojmenování, existují i další výrazy používané v samotných žalmech. T’hilla – chvalozpěv, t’filla – modlitba, tōdâ – děkovná píseň, maśkîl snad „umělá píseň“. Hojně užívaný výraz la-m‘naccēach je stejně tak nejasný jako výraz mizmôr, většinou je překládán obratem „pro předního zpěváka“, jenomže tento překlad není jistý. 9

Pro naši práci je však možná důležitější, jak žalm pracuje s krizí. Jestli žalmista prožívá krizi teď, nebo reaguje na krizi v minulosti, či nemluví o krizi vůbec. Proto projdeme všechny žalmy, abychom určili, jejich téma. Následně budeme zkoumat jak žalmy pracují s krizí a utrpením. Z hlediska naší práce nás zajímají především ty žalmy, v kterých žalmista prožívá osobní krizi.

Historické pozadí

Kanonickou Knihu Žalmů tvoří 150 samostatných skladeb.10 Tyto skladby nebyly napsány najednou, ale v průběhu dlouhého období.11 Rendtorff nazývá žalmy „zpěvníkem poexilního jeruzalémského společenství“.12 Žalmy vznikaly v časovém údobí téměř jednoho tisíce let. Kontextem žalmu by pak byly celé dějiny izraelského národa. Přesné určení datace komplikuje také množství redakcí a aktualizací. Například Žalm 69 je připisován nadpisem Davidovi. Avšak závěrečné verše mluví o tom, že Bůh znovu vybuduje Judu, což by spíše poukazovalo na exilní údobí.13 Je tedy těžké nalézat konkrétní historický kontext. Museli bychom to udělat u každého žalmu jednotlivě. Avšak častá redakce nám do velké míry znemožňuje i to. Proto se finální podoba žalmu dá považovat za jakési mínění posledního zpracovatele žalmu.14 Z výše uvedených důvodů tedy nemá cenu pokoušet se o rekonstrukci historického pozadí celé knihy žalmů.

To, co je však cenné pro tuto práci, je použití žalmů v bohoslužebném životě starozákonního Izraele. Tak jak o tom například hovoří Jan Heller a Jiří Beneš v knize Poutní písně. Všeobecný soud je, že Žaltář fungoval jako „zpěvník starého Izraele“.15 Kdy jindy a kde jinde lze volat k Hospodinu než právě v bohoslužbě.

Žalmy samotné obsahují důkazy, že nejsou jen pouhou poezií, ale dosahují svého plného využití a smyslu v bohoslužbě. Například takzvané poutní žalmy. Ty byly zpívány při pouti do Jeruzalémského chrámu.16 Žalm 24. uvádí příklad:

„Kdo vystoupí na Hospodinovu horu?

A kdo stanout smí na jeho svatém místě?

Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí,

ten, kdo nezneužije mou duši, ten,

kdo nepřísahá lstivě.

Ten dojde požehnání od Hospodina,

spravedlnosti od Boha,

své spásy.“17

Jiné žalmy mluví přímo o bohoslužbě v chrámu. Žalm 29. zmiňuje provolávání slávy v Hospodinově domě:

„Vzpomínám na to a duši vylévám v sobě,

jak jsem se v čele zástupu brával k Božímu domu,

jak zvučně plesal a vzdával chválu hlučící dav,

když slavil svátek.“18

Rozhodně se tedy část žalmů používala určitým způsobem ve veřejném kultu v jeruzalémském chrámu. Část sloužila při kultických úkonech jednotlivce,19ale také v rámci synagogální bohoslužby, při poutích a dalších slavnostech. V bohoslužbě se Boha chválí, ale také se Bohu předkládají prosby. Z tohoto důvodu lze Žalmům rozumět jako modlitbám. Modlitbám jednotlivce i společenství. Určitým způsobem žalmy snesou srovnání se současnými zpěvníky. Ovšem jen potud, pokud: „ i ony obsahují pouze part společenství a ne liturgické části bohoslužeb, které jsou vyhrazeny knězi, popřípadě faráři a pokud se v nich nacházejí vedle sebe písně z různých dob.“20 V žalmech máme před sebou pouhý text a ten je jen kouskem skládačky, neboť nám chybí ta část, která představuje konání kněze, jeho gesta, melodii hlasu, kněžské odpovědi, pohyby, používané bohoslužebné nádoby, oblečení, zkrátka celá liturgie bohoslužby, při níž byly tyto žalmy interpretovány. Tyto úkony lze rekonstruovat jen částečně. Jakoby dnešní čtenář měl před sebou jen kousek libreta a při jeho čtení neviděl vše, co se odehrává na jevišti.

Autorství žalmů

Chceme-li se zabývat utrpením v žalmech, je dobré poznat jejich autora. Autorství žalmů však vyžaduje badatelskou pokoru. Mnoho žalmových nadpisů obsahuje jména konkrétních postav. Jméno krále Davida se zde objevuje čtyřiadvacetkrát. Jméno Asaf dvanáctkrát, synů Kóré jedenáctkrát, Jedútúna a Hémana čtyřikrát, Šalamouna dvakrát a Mojžíše a Étana jednou. Tradičně byla tato jména v nadpisech chápána jako jména autorů.21 Dnešní bádání se však přiklání k tomu, že tato kniha představuje konečné stádium procesu shromažďování žalmů. Jména v nadpisech pak slouží spíš k určení rámce jednotlivých sbírek.

Hebrejská tradice tak tedy připisuje například Davidovi sedmdesát tři žalmů.22 Další výhrada pak směřuje k funkci jmen v nadpisech a to díky použití hebrejské předložky le . Tato předložka má širokou škálu významů. Význam je pak vždy spojen s kontextem užití této předložky. Ten však naneštěstí v žalmových nadpisech chybí. Tato předložka, například ve spojení se jménem David může znamenat: od Davida, pro Davida nebo také o Davidovi.23 Přemýšlíme-li tedy konkrétně o Davidově autorství, existují ještě další námitky. Někteří badatelé odmítali jeho autorství pro jejich rigidní pojetí vývoje židovského náboženství. Izrael by nemohl vytvořit tak vznešený výraz zbožnosti už v době Davidovy vlády.24

Nelze samozřejmě říct, že každý žalm připisovaný Davidovi pochází od něj. Zároveň však, díky tradici budované kolem jeho angažovanosti v hudbě, nelze říct, že by nebyl autorem ani jediného. Vzhledem k vývoji žalmů můžeme uvažovat o tom, že uvedení jakéhokoliv jména v nadpisu žalmů je mínění posledního zpracovatele knihy žalmů.25

Autorství žalmů však není pro žalmy podstatné. Snažit se nutně rekonstruovat historickou událost, tedy historickou zkušenost historické postavy, jde proti záměru žalmisty, i když zasazení do konkrétního rámce, konkrétní události může mnohému napomoci. Žalmista se však především snaží o co největší všeobecnost, aby žalmy mohly být použity ve společné i osobní bohoslužbě Izraele.26 Žalmy tak mohou a mají být použity jako vzor modlitby k Hospodinu. Mohli bychom v nich spatřovat terapeutický vzor či snad mustr pro trpícího člověka, jenž si potřebuje postěžovat, vylít srdce tomu, kdo má moc konat.

Mohli bychom také říct, že žalmy jsou spíš koncentrovaná zkušenost, která byla utvářena po tisíciletí. Je to zkušenost vztahu mezi člověkem a Bohem popsaná ze strany člověka. Tím jsou žalmy cenné, skýtají nám tak okno do duše izraelského národa. V tomto oknu lze spatřit život Hospodinova vyznavače v rozličných podobách a fázích. Toto nahlédnutí nám může napomoci v tvoření vlastní zkušenosti a vědomí, že již před námi byli ti, kdo měli podobnou zkušenost.

Poezie žalmu

Žalmy používají jako specifický jazyk poezii. Ta používá různé výrazové prostředky jako paralelismus, koncentrická stavba, aliterace, akrostich a asonance.27

Paralelismus je základní výrazový prostředek vázané řeči. Nazýváme ho paralelismus membrorum.28 Je to výrok, jehož dva členy tvoří formálně i obsahově jeden celek. Druhý člen doplňuje myšlenku prvního členu a tím jí vysvětluje, potažmo rozšiřuje. Můžeme si to ukázat na žalmu 2,2 (překlad ČEP):

„Srocují se králové země,

vládcové se spolu umlouvají

proti Hospodinu a pomazanému jeho:“

Králové v prvním řádku mají paralelu ve vládcích v druhém. Srocují se na začátku verše má paralelu ve spolu umlouvání. Třetí řádek pak jmenuje subjekty, proti kterým uzavřeli svou alianci. Mnozí toto pak chápou jako pouhou básnickou ozdobu. Básník říká to samé dvakrát, jen používá jiná slova. Avšak opak je pravdou. I když druhý řádek vykazuje podobnost s prvním, vždy rozvijí myšlenku prvního. Není to A rovná se B, ale A, ba co víc B.

Druhým výrazovým prostředkem je koncentrická stavba. Některé výpovědi jsou soustavou formálních a sémantických daností komponovaných jako soustředěná síť. Takový typ koncentrické stavby textu označujeme jako chiasmus nebo chiastická kompozice. Chiasmus překřížení v pořadí slov uvnitř paralelismu. Schematicky lze vyjádřit chiasmus vzorcem ab – ba. Často jej nacházíme ve verších uzavírajících anebo shrnujících menší oddíly.29

Aliterace používá stejné hlásky na počátcích slov. Jako příklad si můžeme uvést text ze Soudcům 14, 14-18. V tomto textu se v počátečních slovech vyskytuje čtyřikrát hláska Mém.30

Při akrostichu počáteční písmena skladby vytvářejí určitou výpověď. V některých tanachických textech jsou jednotlivé části výpovědi řazeny abecedně. Tato forma je označována jako alfabetický akrostich.31

(pokračování příště)

11Moj 3:16-19 ČEP

2 Například překlad nového zákona, který vydává mezinárodní svaz Gedeonů, obsahuje navíc i překlad knihy žalmů

3 DILLARD, Raymond B. a Tremper LONGMAN. Úvod do Starého zákona. Překlad Vilém Schneeberger, Pavel Jartym, Pavel Štička. Praha: Návrat domů, 2003. str. 201

4 DOUGLAS, J. D. (ed.). Nový biblický slovník. Překlad Alena Koželuhová. Ilustrace Tomáš Prchal. Praha: Návrat domů, 1996. str. 1168

5 RENDTORFF, Rolf. Hebrejská bible a dějiny: úvod do starozákonní literatury. Praha: Vyšehrad, 1996. str. 308

6 PÍPAL, Blahoslav. Hebrejsko-český slovník ke Starému zákonu. Vyd. 4. Praha: Kalich, 2006. Str.42

7 DOUGLAS, J. D. (ed.). Nový biblický slovník. str. 281

8 DILLARD, Raymond B. a Tremper LONGMAN. Úvod do Starého zákona. str. 201

9 RENDTORFF, Rolf. Hebrejská bible a dějiny: úvod do starozákonní literatury. str. 306

10 DILLARD, Raymond B. a Tremper LONGMAN. Úvod do Starého zákona. str. 202

11 DILLARD, Raymond B. a Tremper LONGMAN. Úvod do Starého zákona. str. 202

12 RENDTORFF, Rolf. Hebrejská bible a dějiny: úvod do starozákonní literatury. str. 305

13 DILLARD, Raymond B. a Tremper LONGMAN. Úvod do Starého zákona. str. 203

14 RENDTORFF, Rolf. Hebrejská bible a dějiny: úvod do starozákonní literatury. Str. 306

15 DILLARD, Raymond B. a Tremper LONGMAN. Úvod do Starého zákona. Str. 206

16 HELLER, Jan a Jiří BENEŠ. Poutní písně: výklad žalmů 120-134. Praha: Advent-Orion, 2001. Biblické studie. Str. 9

17 Ž. 24:3-5 ČEP

18 Ž. 42:5 ČEP

19 RENDTORFF, Rolf. Hebrejská bible a dějiny: úvod do starozákonní literatury. Str. 305

20 RENDTORFF, Rolf. Hebrejská bible a dějiny: úvod do starozákonní literatury. str. 305

21 DILLARD, Raymond B. a Tremper LONGMAN. Úvod do Starého zákona. str. 205

22DOUGLAS, J. D. (ed.). Nový biblický slovník. Str. 1168

23 DILLARD, Raymond B. a Tremper LONGMAN. Úvod do Starého zákona. str. 205

24 DILLARD, Raymond B. a Tremper LONGMAN. Úvod do Starého zákona. str. 205

25 RENDTORFF, Rolf. Hebrejská bible a dějiny: úvod do starozákonní literatury. Str. 306

26 DILLARD, Raymond B. a Tremper LONGMAN. Úvod do Starého zákona. str. 206

27 PRUDKÝ, Martin. Cvičebnice biblické hebrejštiny. Praha: Scriptum, 1992. Str. 207

28 URBÁNKOVÁ, Jana. Hermeneutika starozákonní poezie. Koinonia: Hermeneutika. Sázava: Advent-Orion, 2016, str. 24

29 HELLER, Jan. Tři svědkové: Mojžíš - Izaiáš - žalmista. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1995. Oikúmené. Str. 94

30 PRUDKÝ, Martin. Cvičebnice biblické hebrejštiny. Praha: Scriptum, 1992. Str. 207

31 PRUDKÝ, Martin. Cvičebnice biblické hebrejštiny. Praha: Scriptum, 1992. Str. 207